Den dvanáctý – Hodonín
Vstávám brzo a přesouvám se pro jistotu do blízkého turistického přístřešku. Aby nebyly problémy, kdyby se náhodou objevil majitel téhle občerstvovny. Snídám, dělám zápisky, sleduji východ slunce a nakonec si i toho Thoreaua pouštím. Nedivím se lidem, kteří vstávají brzo, jen aby mohli tuhle scenerii východu pozorovat.
Moja dnešná spálňa.
… a ještě jedna fotka místa, kam se prostě budu muset vrátit, jak tu bylo hezky. Dál už to na Baťově kanálu nejede.
Uprostřed polí se převlékám a páchám hygienu. Jdu po rušné silnici, snad už na tomhle vandru naposled. Naštěstí je tu široká krajnice, ale i tak je na můj vkus na téhle spojnici Strážnice a Hodonína dost velký provoz.
Sice už oprýskaná, ale stylová uvítací tabule.
Stav se nezlepšuje. Proto je teď mým úkolem dostat se do Hodonína, dát tomu den pauzu (denní penzum kilometrů jsem si už během celé cesty nadešel) a pak se uvidí. Došmajdám do Rohatce k vlaku. Nic ale nejede, nikde žádní lidé. Nevím, jestli se dá ve vlaku případně platit kartou. Nemám žádné drobné, při tom spěchu včera jsem ani nestihl vybrat. Mobilní data mi tu nejedou, abych se podíval, jak to u Českých drah chodí. Na nástupišti je potrhaný jízdní řád, hodil by se jedině, kdybych chtěl jet někdy večer po šesté. Ideální kombinace pro to jít na stopa. Netrvá dlouho a vezu se jako pán na několika skrčených papírech a plastové složce na sedadle až do centra Hodonína. Paráda.
Volně pohozené auto ve střeše. Originální reklama na podnik.
V Hodoníně chodím chvíli na hlavní třídě zmateně sem a tam. Musím ale šetřit krok, tak se snažím ujasnit si, co vlastně chci dělat. Ze všeho nejdřív potřebuju dobít mobil. Jdu do Infocentra. Batoh mi tu nechtějí pohlídat, ale nabíječku mi půjčí. Během nabíjení stihnu přečíst alespoň patery noviny. Obvolávám nějaká levná bydlení. Trefa! Ale až na několik pokusů. Jdu na rychlooběd. Kupuji v nákupním centru proviant a jdu se plouživou chůzí ubytovat do malého penzionu kousek od centra. Zbytek dne trávím v posteli, nohu promazávám a chladím. Přepírám trika (která nakonec nestihla uschnout, protože přes noc se vzduch ochladil solidní průtrží) a zkoumám chlazení ledničky, které se nakonec rozjíždí.
Sám se sebou řeším, jestli zbytek cesty nezrušit a nedokončit jindy, nebo jestli to zvládnu dojít. Řekne se Hodonín, člověk si představí, že je to u hranic, ale ono je to zatím ještě pořád nějakých čtyřicet kilometrů k soutoku, včetně vrácení se zpátky do Lanžhotu, odkud je reálný nějaký odvoz domů. Následně řeším logistiku i se ženou. Ještě mě napadá, že bych si mohl půjčit kolo a třeba bych to přece jen zvládl. Ráno podle stavu nohy vymyslím, co dál. Bylo by vtipné skončit třicet kilometrů před cílem.