Den třetí – vodní nádrž Vír-Vír-Koroužné-Švařec-Štěpánov nad Svratkou-Ujčov-Dolní Čepí-Nedvědice

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt

než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,

a přece musil jsem tu každoročně žít,

jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,

však nechodila k jejich břehům moje matka.

(Vítězslav Nezval – Na břehu řeky Svratky)

​

          I když jsem se pořádně zaizoloval (budku celtou i oblečením ve spacáku), zase mě budí několikrát za noc zima. Co to je? Chápu, že letní noc na Vysočině je jiná než na jižní Moravě, ale fakt až takhle?

​          Balím spaní, zrovna včas. Když sundám celtu, projíždějí lesníci. Vyrážím na cestu kolem přehrady. Je tu nádherně, navíc nikde nikdo. Když to srovnám třeba s Dalešickou přehradou, kde jsme měli výhled na vodu zastíněný stromy a jen nezáživně šlapali po asfaltce, tady se vám nic neutají. Krásné pohledy, na odpočívadlech rozhled vypadá jako někde v Norsku. Zastavuji u studánky Pravobřežky, váhám s pitím, kochám se „královnou zatopeného údolí“, jak je zvána chudobínská borovice (stará asi 350 let), která se stala mementem dávného života v údolí. Stala se Stromem roku v ČR, a posléze vyhrála před pár měsíci i evropské hlasování. Brit Rob McBride, který se stal jakýmsi ambasadorem starých stromů nominovaných do hlasování, a který je všechny objíždí (a zanechává za sebou při létání kvalitní uhlíkovou stopu) se nechal slyšet, že je to první strom, kterého se nemůže dotknout a obejmout. Nachází se totiž v ochranném pásmu vodárenské nádrže (řízením osudu byla při mýcení opomenuta) a je k ní přísný zákaz vstupu. Povodí Moravy chtělo po navrhovatelích nominaci stáhnout (aby to lidi nelákalo), pak se domluvili na kompromisu. Nejvtipnější je, že podle posledního dendrologického průzkumu to vypadá, že je borovice v relativně dobré kondici s příznaky nedostatku vláhy! (Mimochodem, věděli jste, že anketa Strom roku vznikla v Brně a postupně se rozšířila do celé Evropy?)

​          Jdu kolem přehrady u hladiny. Před sto lety bych tudy šel vysoko nad údolím a slyšel bych klapání mlýna, zvuk pil a zpěv koupajících se nahých děveček v řece. Takhle jen stoupám kolem přehrady do kopce, až jsem nad místem, kde kdysi stával Chudobín. Podle pověsti tu po nocích hrával čert na housle (asi to byly silné větry vanoucí údolím). Milan Peňáz (mimochodem navrhovatel borovice na Strom roku) zmiňoval, že vesnička byla spojena s okolím jen dvěma mosty a brody, nebyl vodovod, žádný telefon, škola sedm kilometrů daleko pěšky… Když se stavěla přehrada a místní dostali pokyn se vystěhovat, brali to na lehkou váhu. Ještě pár dní před stavbou sváželi obilí do stodol. Kromě Chudobína to odnesla i vesnice Korouhvice (několik rodin si postavilo domy výš, zbytek odkoupilo Povodí Moravy a zbouralo). Když se tu před lety křtila kniha o historii zaniklé obce, kmotrem byl Radovan Lukavský.

​          Asi kilometr od Víru okopává kdosi příkop. Má tu jízdní kolo a kolečka a já se snažím si představit, jak s tím obojím přijel. Všude tu v okolí třešně teprve dozrávají nebo jsou tak akorát zralé, jaký rozdíl oproti Hané a Brnu, kde je už po sezóně.

​          Do Víru přicházím kolem přehrady. Monstrózní. Hlavním důvodem výstavby byla tehdy regulace vody, zabránění povodním a energetické využití, ale paradoxně se vůbec nepočítalo s vodárenským využitím. Dnes zásobuje pitnou vodou kus Vysočiny a Brno. Původně šlo vlastně o soustavu přehrad. Kromě Kníničské (Prýgl) měla být realizována i jedna u Borovnice. Projekt stavby přehrady byl připravován i přes zákaz okupačních úřadů, díky tomu se mohlo se stavbou začít hned po válce. Na délku má asi deset kilometrů a na stavbě tehdy pracovalo až 1200 dělníků, které sem na třísměnný provoz svážely vlaky z okolí. Tři nebo čtyři dělníci zahynuli – utopili se, při havárii nákladního vozu; střelmistr oslepl při zneškodňování selhávky.

​          Scházím prudký svah na pravém břehu a pod lezeckou skálou, která slouží jako ferrata (Jezerní stěna), píšu v přístřešku zápis. Zrovna tu někdo lozí. V zimě se jiná blízká skála stává ledovou stěnou (největší přírodní v zemi) – umělý ledopád bývá vysoký až 35 metrů.

​          Vír se jako takový stal Vesnicí roku 2010 na Vysočině. A v roce 2019 dostali diplom za příkladné vedení kroniky. Mám k podobným soutěžím trošku despekt od doby, co jsme v roce 2018 navštívili vesničku Kozojídky na jižní Moravě, která se stala Vesnicí Jihomoravského kraje 2016 a i dva roky po tom tu pořád visely vybledlé poutače na akce z vítězného roku. Potěmkin by měl radost.

​          V 80. letech 19. století se Vír stal vyhledávaným turistickým centrem. I díky rázovité postavě hostinského Františka Šťastného. Pojmenoval skály v okolí, vytvořil turistické značení, vedl útulnu, půjčovnu loděk, kuželky, dodával na trh ovocné sirupy a bylinný likér „Vírský vánek“. Sjížděly se sem osobnosti jako Petr Bezruč, Karel Čapek, Alois Mrštík, Ema Destinová, Eduard Bass, Jan Masaryk a další. Na místě jeho hostince byl později postaven megalomanský hotel, kde si na jeho počest dávám kozlíka a něco k snědku. Tehdy bylo ztraceno 123 456 petrklíčů a přes tři miliony sněženek, které sem Šťastný nanosil z vírských luk a chudobínského údolí.

​          Po jídle a dobití telefonu zjišťuji, jestli je silnice do Koroužné průchozí. Je zavřená pro auta, ale pro pěší se prý dá, jak mi radí místní hluchý stařeček. Inu, co by ne, zkouším to. Ten opakující se asfalt ale nedělá nohám dobře. Zkouším po celkem jednotvárné cestě zabavit mozek vytvářením kenningu (básnický opis, který se skládá nejméně ze dvou podstatných jmen) – např. Slunce = oheň nebe, vodopády = vlasy skal. Moc to nejde… Míjím Pyšolec, kam jsem se chtěl jít podívat po červené z Víru. Kdysi jsme šli vandr po místních zříceninách (okruh Aušperk, Zubštejn a Pyšolec – doporučuji!), akorát jsme se nějak zakecali a odbočku na Pyšolec minuli. Tak zase jindy (nevyšel mi ani plán trávit předchozí noc v krásném kempu Jitřenka (neboli Na kopci) kousek odtud – ten doporučuju ještě víc!).

​          U Koroužné dávám pauzu. Nedaleko ode mě je tůň Hastrmanka, kde se prý usadil vodník. Každopádně se tam během asi třiceti let utopili tři plavci. Název pochází asi od „kroužit“ – řeka tu s trochou fantazie obkružuje obec. V roce 1944 sem poprvé a naposledy napochodoval wermacht – to jen proto, aby odstřelili kry, které blokovaly tok vody.

​          Dál po cestě je víska Švařec. Nad ní se tyčí obří úpravna vody Vírského oblastního vodovodu. Mají tu i dřevěnou lávku z roku 1873, tedy z roku, kdy se Čechami prohnala poslední velká epidemie pravých neštovic, kdy bylo na území Portorika zrušeno otroctví nebo kdy byl založen fotbalový klub Rangers FC. A když jsme u cestování, tak tehdy byla objevena Země Františka Josefa, Jules Verne uvedl Cestu kolem světa za 80 dní a zemřel David Livingstone.

​          Přicházím do Štěpánova nad Svratkou. Od pohledu obec jako každá další, ale jen než se člověk zaboří hlouběji. Je radost číst medailonky rodáků, které většinová společnost nezná. V těchto malých příbězích se psaly ty velké. Čím třeba prošel Adolf Jurman létající v jednotce RAF, kudy všudy prolezl geolog Adolf Polák, čeho všeho se účastnil Jan Boris Špaček. Od čtyř let tu po přesunu z Jugoslávie žil Josip Kleczek, významný astronom a sluneční fyzik, po kterém je pojmenována planetka. Na šestijazyčném astonomickém slovníku kromě jeho ženy spolupracovalo přes tisíc vědců z celého světa a on sám 34 let!

​          V roce 1936 tu byla založena první sauna v republice – na letním táboře vysokoškoláků. Byl tu prý také zhotoven první provozuschopný parní stroj v celé habsburské monarchii. Poháněl valchu. Místní železárny mají velkou tradici, některé rody jsou tu podle kroniky zaměstnány už po 150 let. Ještě za napoleonských válek se vyrovnaly těm vítkovickým… Ke Štěpánovu patří i Vrtěžíř. Tady se podle oficiálních stránek města odehrála v květnu roku 1928 památeční zábava, při které se poprvé nikdo neporval.

​          U Štěpánova jsme v místní T.O. zakončovali jeden z Bahnotripů. Teď tudy jdu do Ujčova a pak už konečně sejdu z asfaltky na červenou turistickou. Nee, kruci, zamýšlím se a míjím to. Tak o kus dál. Po cyklostezce užívám rozlučkový úsek s řekou, který vede až do Dolního Čepí. Už nemám sil, abych se šel podívat k místnímu kostelíku, kde pod náhrobkem u přední lavice prý odpočívá jistý Karel Humpolík, jenž byl pochován vsedě i s křeslem, v kterém zemřel.

​          Je krásný letní podvečer, zapadající slunce ozařuje krajinu, která se tu už pomalu rozestupuje z úzkého údolí. Volá dcerka a v příjemné debatě kolem odbočky do Chlébského, kde vždy na jaře vyrůstají desetitisíce bledulí, vcházím do Nedvědic. Kvůli dvěma promrzlým nocím a i kvůli nohám sedám na vlak a jedu pro dnešek domů. Ono by k tomu stejně došlo (protože v Brně se raději vyspím doma než v altánku někde u Anthroposu nebo v Komíně), takhle se to jen uspíšilo.

​

Nášlap od pramene: dnes 26,5 km / celkem 86,3 km.

​

​<<< den druhý

den čtvrtý >>>

​