Den druhý – Brněnec-Moravská Chrastová-Rozhraní-Stvolová-Skrchov-Letovice-Svitávka

          Krásně jsem se vyspal. A jen čtyři kroky od mé postele je parádní výhled na Březovou. Hned jak mám sbaleno, vyrážím kolem trailů dolů do centra města (Březová status města ztratila po roce 1945, ale znovu nabyla 1999). Náměstí dominuje budova základní školy. Na jednom z domů fotím pamětní ceduli nejvýznamnějšího rodáka – kartografa, geografa a geodeta Karla Kořistky. Patřil k věhlasným osobnostem 19. století – nejen, že vymyslel kartografické názvosloví, zaměřil a určil přes 10000 bodů, vynalezl několik nových zeměměřičských přístrojů, ale založil i první geofyzikální stanici ve střední Evropě v hlubinách země. Na základě jeho měření byla vytvořena mapa Brna, první barevně vrstevnicová (rozuměj čím tmavší barva, tím vyšší bod) v Rakousko-Uhersku.

 

          Městu hrozil zánik. Brno, pod jehož kraj tehdy Březová patřila, chtělo území zalesnit a rozšířit oblast pramenišť. Záchrana přišla po reorganizaci správy a přechodem Březové pod Východočeský kraj. Panáčci v Hradci Králové si totiž uvědomili, že by to byl příjemný zdroj peněz, kdyby jim za březovskou vodu platilo Brno.

 

          Mezinárodní věhlas Březová (název podle bříz) získala díky motocyklovým závodům. Akorát závodiště bylo kus od cesty, tak si tam ještě někdy zastavím a podívám se. Místo toho snídám v parčíku na náměstí, nad dosud neprobádaným podzemím.

 

          Pod/za Březovou procházím kolem kempu pankáčů. Kromě velké louky pak obývají ve stanech a dodávkách i uličky v Brněnci. Někteří vyspávají, jiní ještě nešli spát, někteří už jsou vyspaní a jdou nakoupit nové zásoby do několika malých obchodů. U některých mám dojem, že provádějí více věcí zaráz.

 

          Za železničním přejezdem je Moravská Chrastová (až jsem si říkal, když vidím všude poposedávat skupinky, jestli by se neměli jednou za rok přejmenovat na Chlastovou) a tam mají otevřené dva obchody, ale hlavně mají v jednom z nich automat na kafe. Popíjím ho za kapličkou v miniparčíku se stříkající fontánou a je mi dobře.

 

          Dívám se zpátky do Brněnce na komín s nápisem Vitka. Je to jeden z názvů v dlouhé historii podniků zaměřených na textil. Význam Brněnce začal stoupat se jménem Löw-Beer a (jako u ostatních obcí u řeky) s postavením železnice. Textilka byla nejdřív založena jako papírna a za války sloužila jako muniční továrna. Sem pak Oskar Schindler (a tím se dostáváme ke spojení se včerejškem) přesunul asi 1200Ž Židů, čímž jim zachránil život. Dostal se díky tomu do izraelských učebnic dějepisu a je pohřben na hoře Sion v Jeruzalémě. Zdevastovaný areál koupil vnuk původních majitelů Daniel Löw-Beer a začal s přípravou unikátního muzea. Chce sem údajně vrátit i textilní výrobu. Zatím jsem tu v areálu viděl jen Penam.

 

          Voda je tu kalná, zatímco v Březové byla krásně čistá. Vybavuje se mi, jak na včerejším pobytu pod přístřeškem padlo, že Svitava měla dřív barvu podle toho, co a jakou barvou se zrovna barvilo… Za Půlpecnem uhýbám na menší cestu. Tady už Svitava vypadá jako říčka, tak nějak dospívající.

 

          V Rozhraní si dávám pauzu. Mají tu krásně upravený areál u úřadu. Procházím se ještě přes přejezd podívat na hostinec, který má za hodinu otvírat. Přemýšlím, jestli má cenu čekat, ale pak to vzdávám a pokračuju. Směrem do Jihomoravského kraje. Jak už název napovídá (no, on to vlastně přímo říká), Rozhraní vždy leželo na pomezí – krajů, okresů, diecézí. Stávala tu kdysi „vila“ Eda. Tuhle pastoušku postavil dezertér Eduard Blažek a brzy se stala útočištěm chudých a lidí bez domova. Zastavovali se tu nejen tuláci, ale i vznešená společnost, aby si prohlédla vyhlášený příbytek bídy.

 

          Další po cestě leží Stvolová. Asi největší kuriozitou je fakt, že když si stoupnete k plotu úřadu a natáhnete za něj ruku, stojíte v Jihomoravském kraji, ale ruku máte v Pardubickém. Ano, tady se přechází z kraje do kraje. Místní tu udržují dlouholetou tradici koupání se ve Svitavě.

 

          Po příjemné cestě přicházím do Skrchova. Všechno podstatné mají shrnuto v obecním znaku – vlnovka znázorňuje Svitavu a odkazuje na název obce. Skrchov jako Skrejchov – obec skrytá v meandrech řeky. No a pak je tam vyobrazen zvon červené barvy – červená jako hlína, která se tu těžila. V roce 1910 tu založili firmu Teluria a zahájili výrobu práškových barev. Na tuto historii navazuje firma Barvy a laky, která tu má továrnu (jestli jste někdy malovali apod., určitě jste na tohle logo narazili).

 

          Za Skrchovem volím cestu po státní. Docela blbý úsek, raději rozjetým autům uhýbám hodně do kraje. Na jednom místě se řekou osvěžuju a u Meziříčka raději scházím na boční cestu. Stojí tu obří mlýn (po celé délce toku už jsem viděl několik takových). Musím se trošinku vracet – na mapě vypadalo, že se to dá zkrátit, ale pole vzrostlého čehosi bylo proti.

 

          Před Letovicemi ještě dávám pauzu a pak už kolem nádraží přicházím k náměstí. Vybaflo na mě hned za zatáčkou. Velké, rozlehlé, v rekonstrukci, nějak na mě působí nehezkým dojmem. Možná i díky tomu, že jeden dům je pod plachtou a na jedné půlce náměstí mají takové zelenobílé plastové dopravní kužely pro usměrnění provozu. Nevím… A když nevím, dám si kebab. Ono tu prý ani stejně nic kvalitního nedělají, říka mi paní ve frontě.

 

          Posilněn kebabem, vyhýbám se pouti a zámek přepadám zezadu. Vlastně ne. Ještě si jdu vyfotit kryté schodiště k místnímu kostelu. Jde tam paní se psem a předvádí zajímavé cviky. Ptám se, jestli jí můžu nějak pomoct. Ona na to, že se mi snaží uhnout ze záběru… Cestou zpátky nakupuju v Albertu. Jeden borec tu zapomíná peněženku. Volám na něj, on se vrací a povídá „Díky, pane, nálezné máte dvacet procent, ale to je v pohodě, já tam stejně nic nemám,“ a ukáže na mě dva zuby. Hned nato začne volat na jiného „Hej, počkej, tebe si pamatuju, seděli jsme spolu v base. V Bohunicích, vzpomínáš?“ Jsem docela rád, že upřel pozornost jinam a vyklízím pozice.

 

          K zámku jsem si teda musel vyšlápnout přes park docela stoupák, ale jsem tu. Sice tady snad můžete přespat na dně hladomorny, byl tu v roce 1400 přeložený Marco Polův Milión, ale oni chtějí zaplatit i jen za vstup na nádvoří. To pro tu jednu fotku nestojí. Otáčím to a jdu zpátky do parku… Na druhou stranu – zámek je v soukromých rukou, tak je asi potřeba každá koruna. Do roku 2004 ho vlastnil rod z Kálnoky (jeden jejich představitel byl nejdéle sloužícím ministrem zahraničí Rakouska-Uherska), dnes ho vlastní boskovický starožitník. Do oprav dal přes 30 milionů a přemýšlí o prodeji.

 

          V parku vybírám místo na posekané louce ve stínu velkých stromů, roztáhnu karimatku a dělám zápis předešlého dne. No, ještě předtím pozoruju mraky. Teda to jsem už dlouho nedělal! Větřík pofukuje, listy šelestí, mraky se požírají a já? Já usínám.

 

          Ze zámku procházím kolem velkého areálu bývalé továrny ven. V Letovicích byla založena plátenická manufaktura, která se do konce 18. století stala největší na Moravě. Kromě téhle tradice tu mají anglického mastifa Uriáše, od dubna nejtěžším psem v Česku (ve dvou letech váží 124 kg, všechno prý svalová hmota). A taky tu mají jistou Danu Urbánovou, která v českém rekordu vydržela v planku (poloha při cvičení, kdy se o zem opíráte jen lokty a prsty na nohou) jedenáct minut. Co všechno lidi nedělají (nebo spíš dělají). Třeba studenti SOŠ se stavebnickým zaměřením se účastnili mezinárodní soutěže o nejvyšší mrakodrap Evropy z lepenky. Nebo jiní soutěžili, kdo postaví odolnější most ze špejlí.

 

          Po odchodu z města jdu mezi polem a tratí. Zápasím s parenicí. Nemůžu to balení rozdělat. Nechápu, proč ty obaly vyrábí tak divně. Přecházím na druhou stranu přes cestu a jdu po úmorné cyklostezce. Jsou tu hrací prvky pro děti, Svitava tu zajímavě (skrz stavidlo) zatáčí do pravého úhlu a altánek, kde jsem si chtěl ještě dát pauzu, je obsazený mládeží.

 

          Pomalu se sunu do Svitávky. Na kraji si fotím řeku, když na mě kolemjdoucí vypálí: „Jdeš Svitavu?“ Což mě rozhodí, spíš se lidi ptají otevřenou otázkou, kam že to jdu. Přitakám, dáme se do řeči a zjišťuju, že tenhle pán to jel celé pro změnu na kole. Jeden den.

 

          Přeje šťastnou cestu, já ještě chvíli sedím v parčíku na návsi a pak se jdu projít ke kostelíku, který má pro změnu co? Který má zase kryté schodiště. Pak už mířím na opačnou stranu, projdu kolem vil Löw-Beerů (detailnější popis zítra) a kolem dvou otevřených hospod. Přemýšlím, jestli si ještě dát pivko, ale ne, bylo by pak zbytečně chladno. Šlapu nahoru nad dědinu na Hradisko. Poslední metry jsou zase zábavné, když má člověk v nohách kolem třiceti kilometrů. Je odtud nádherný výhled na vycházející skoroúplněk a na jih na několik vesnic a měst. Vybírám plac u ohniště, které je ze všech stran kryto valem. Pršet nemá, foukat sem nebude, tady se bude spát dobře. Ještě chvíli sedím a když světlušky pozapínají lampičky, chápu, že je čas jít spát. Ještě zápasím s komáry – i když jsem nechal jen prostor pro pusu na dýchání, ty potvory beztak útočí. Snad se ráno neprobudím s nafouklými rty, jak to dnes frčí.