Den první – Králický Sněžník-Dolní Morava
Tohle putování má vlastně několik začátků. Ten první je v Brně, odkud vyrážím o půl sedmé ráno na vlak spolu s ženou a s plnou polní. Dorazíme do Vyškova, kam prarodiče přivezou z prázdnin naše děti, a výměnou za to fasují mě – druhý start. Po krátké pauze na kafe mě zaváží až do Stříbrnic, odkud plánuji vystoupat na Králický Sněžník. Souhlasil jsem s touhle variantou, protože takhle alespoň nepůjdu stejnou cestou nahoru i dolů. Máma po cestě v pravidelných intervalech lomí očima, koulí rukama a přivolává hromy blesky, jen aby se tahle pouť neuskutečnila. Máma, co má strach, chápu to, ale … co už.
Projíždíme přes Staré Město, kde se právě koná pouť, a parkujeme na poslední výspě civilizace a betonu úplně na konci Stříbrnic. Nechám si dělat fotku s krosnou, ale pak beru jen malý batůžek. Nechci se strhat hned na začátku, už takhle to bude pekelné.
Trocha cheatování na začátek – na Králický Sněžník jsem vystoupal jen s malým batohem.
Další dnešní start. A začátek tedy vůbec není zadarmo. Během asi 700 metrů dělám převýšení 200 metrů. Aby člověk začal, musí se nějak k začátku dopracovat. O důvod víc k radosti z toho, že tuhle část nejdu s krosnou. Rodiče mě totiž počkají se zbytkem výbavy v Dolní Moravě.
… zemský ráj to na pohled…
Po příkrém výstupu lesem a pak po sjezdovce sedám na chatě Návrší uhasit žízeň. Kupuju turistickou známku a na mapě pozorně sleduju další vrstevnice po cestě. Platím, fotím směrovník a pokračuji v cestě. Dlouhou dobu jdu úplně sám, až si říkám, kde všichni jsou. Jen u polských hranic kohosi vyruším v křoví. Ne schválně, snažil jsem se zjistit, kudy vede zelená značka. A opravdu netuším, co tam ty dvě osoby dělaly. Záleží jen na vaší fantazii…
Státní hranice… Zezadu čteno jako Granica państwowa.
Nalevo borůvky, napravo nádherné výhledy. Stoupání s požitkem.
Postupně lidí přibývá, až se z toho stává taková nepěkná turistická dálnice. S počátečním nadšením zdravím všechny Ahoj, ahoj! Holky mají pusy fialové od všudypřítomných borůvek. Jsou pěkně macaté. Ty borůvky. Kousek cesty vede těsně kolem hranice s Polskem. Poláci tu mají zelenou a místem na stromech při značení rozhodně nešetří.
Značení jak pro nevidomé.
Přibližuji se víc a víc. Poslední větší zatáčka, než vykoukne Sněžník. V proudu turistů si všímám několika skupinek holek, které mají na hlavách růžové čelenky, z nichž trčí roh. Taková “unicorn” čelenka. U posledního páru to nevydržím a ptám se na smysl. Prý mají rozlučku se svobodou, udělaly si výšlap na Kraličák a vracejí se to celé pořádně zapít. U jedné cedule Naučné stezky Králický Sněžník si čtu o suťových polích a přitom mám na jedno z nich, Vlaštovčí kameny, dokonalý výhled. Jsou podobná kamenným mořím, ale jsou méně stabilní, složená ze suťového materiálu vzniklého mrazovým zvětráváním obnažených skal v chladném období čtvrtohor.
Vlaštovčí kameny – vlevo, vzadu. No tam, za těmi stromy přece…
Přicházím k prvnímu ze čtyř bodů, které bych tady na vrcholu chtěl vidět. Socha slůněte. Sedí tu zrovna několik českých turistů a skupina Poláků, kterým dělá jakýsi starší pán přednášku. Čekám, až si u sochy mladý pár udělá selfíčko, a pak se od nich svým foťákem nechávám fotit i já. Rozhlížím se po krajině, zkoumám základy vyhořelé chaty a posouvám se směrem k prameni.
Ukradl jsem si chvilku se slůnětem jen pro sebe, jinak tu byl frmol.
SOCHA SLŮNĚTE Počkat, socha slůněte? Proč slůně, tady v českých horách? Inu, za první republiky tu stála Lichtenštejnova chata (dnes tu stojí ruiny), kde se kromě turistů scházeli i místní umělci v čele s šumperským rodákem Kurtem Halleggerem. Ti založili uměleckou skupinu Jescher a když slavili desetileté výročí, nechali si navrhnout a postavit tuhle sochu. Tu navrhla Halleggerova žena. Původně byl název skupiny odvozen od Ještědu (podle tehdy populární písně „V ještědském údolí kvete šeřík“), ale když byli vlastně v jiných horách, hledali, jak jinak své jméno vyložit. Všimli si, že když slon kýchá, doprovází to něčím, co zní jako “ješ”. A podle toho přišli na motiv slůněte.
Králický Bimbo. Není rozkošný?
Pramen je mi krásný. Nachází se u cesty směrem na vrchol Sněžníku. Je decentní, i když je tu pro něj zbudovaná studánka s kamennou zídkou, vytéká malým čůrkem ven, naoko pro turisty vytváří ještě jednu studánku, a pak přímo mezi nohama návštěvníků mizí v trávě jako nějaká tekutá ještěrka. Celé to vypadá jako trůn pro krále Moravy, kterému u nohou leží celé království a na které má ničím nerušený výhled. Některé řeky mají svůj začátek ztraceny v lesích, u některých se ještě dnes spekuluje, který z potůčků je pravým pramenem, ale tenhle už od začátku dává tušit, že není jen tak obyčejný, ale že prostě vládne (a až k soutoku s Dyjí bude vládnout) celému území.
Koštuju vodu. Malá ochutnávka toho, co mě čeká. Co se možná až zas tak moc neví, je fakt, že řeka Morava (symbol celé Moravy) pramení v Pardubickém kraji, v okrese Ústí nad Orlicí (ještě má okres navíc ve jménu úplně jinou řeku!). Nechávám si focení na později a jdu se podívat přímo na Králický Sněžník. Když vylezete po široké kamenité cestě, naskytne se vám pohled na vysokohorské mraveniště. Místo je i výletním centrem pro Poláky, takže na vršku vysedává plno lidí. Ale je zajímavé se sem podívat.
Koštuju, do/kolem čeho to jdu.
KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK Název Králický Sněžník vyplývá z dlouhého zimního období. Sněhová pokrývka vydrží na vrcholu až osm měsíců v roce. Jak jsme se všichni učili, Králický Sněžník je významným evropským rozvodím. Podobné místo je nejblíž prý až někde ve Švýcarsku. Na polské straně stávala do 70. let 20. století rozhledna. Kvůli nepříznivým podmínkám se stavěla několik let, vždy každý rok povyrostla o nějakých 8-9 metrů. Materiál (kámen, písek) se používal z vrcholu hory, voda se brala z pramene Moravy. Když začala chátrat, rozhodlo se o její demolici, a tak z ní dnes zbyly jen ruiny. Podle zpráv z letošního roku se podařilo získat dotaci na výstavbu nové rozhledny.
Scházím se ještě podívat na historické trojmezí. Kdysi se tu stýkaly hranice Českého království, Moravského markrabství a Kladského hrabství. Málem sloupek míjím, i když tu stojí o samotě, paradoxně se mi ztrácí v široké vyšlapané cestě. Nikdo mu nevěnuje moc pozornosti.
Stál tam sám jako sloupek v historickém trojmezí.
Zpátky k pramenu. Kochám se pohledem do údolí. Výhledu nic nebrání, místo není zarostlé, často tu totiž padají laviny, a tak kar sahá dole hluboko do pásma smrčin. Výhled je to božský. Ale co je to tam za skulpturu? Rozestavěný hotel? Obří tobogan? Aha, Stezka v oblacích. Pro mě otřesně vyčnívající do krajiny a rušící kochání se přírodou. Jako by nebylo dost vysílačů, rozhleden a retranslačních stanic. Tak se té komerci neubráníme už ani tady vysoko v horách.
Tady začínám vlastní putování. Zapínám Stopaře na Mapy.cz a vyrážím 15:06 SEČ, 27. července léta páně 2019 směr soutok s Dyjí. Při sestupu dolů se nedá jít přímo kolem potůčku lavinovým polem, cesta vás k Moravě přivede větším obloukem po žluté značce. Paradoxně hned na začátku se tak musím řece vzdálit nejvíc za celou dobu chůze. Když k toku přicházím znovu asi šest set metrů směrem od pramene, nevidím žádný potok, žádnou vodu. Jen vyschlé koryto. O kousek dál už ale slyším šumění a bublání Moravy. Všechno je v pořádku.
Morava ševelí schovaná někde pod kameny.
Začínám dlouze klesat. Jdu zase docela dlouho sám, poslední turisty jsem předešel o kus výš. Slyším hromy. Pár kapek. Pak víc. Prší. Zrychluji krok. Slejvák. Zastavuji až dole v přístřešku u Vilemínky (značené jako nástupní místo vodáků, v tuhle dobu ale asi ne, vody je málo). Nakonec přece jen vidím několik lidí – dobrodruhů, kteří i v tomhle nečase míří směrem nahoru na horu. Vypadají vysmátě, čert ví, jak pak vypadali po té průtrži.
Vytahuju obě pláštěnky (na sebe a na batoh) a v dešti zrychluji krok. Míjím jeskyni Tvarožné díry, kde si podle pověsti zlatokopové schovávali nářadí. První zmínky pocházejí ze 17. století. Pojmenovaná byla podle krasového jevu zvaného „nickamínek“, lidově tvaroh, který se tu i těžil. Dnes je to zimoviště netopýrů. Míjím také různé vodopády. Řeka Morava je tu sycena spoustou vody stékající z úbočí, takže na pár kilometrech už má slušný proud.
Řeka jen pár kilometrů od pramene.
Procházím kolem značky Dolní Morava. Na začátku Dolní Moravy je kamenolom. Těží se tu krystalický vápenec – mramor používaný spíš pro dekorační účely, výjimečně pro sochařské práce. Přicházím na parkoviště, kde už čekají rodiče s krosnou. Měním batoh za krosnu, převlékám se (čili nazouvám sandály a měním propocené triko) a vyrážím. Tohle je poslední začátek téhle pouti, teď už jsem jen sám za sebe. Jdu po silnici. Po tom dlouhém rychlém výšlapu nahoru a dolů už cítím nohy a asfalt tomu tedy moc nepomáhá. Navíc jdu kolem všemožných penzionů, hotelů a apartmánů, žádné zanoření se do přírody. Komerce je vidět a cítit všude. Sjezdovky. Na vrchu Slamníku ta nejprudší z nich. Bobová dráha a pár zbloudilců popíjejících pivo. Místy se unaveně táhnou rodiny vracející se z výletu…
Alespoň náznak lidskosti v celé té komerci…
… zatímco v pozadí si tupě hoví tahle (pro mě) zrůdnost.
Dolní Moravou procházím až večer. Je takové zvláštní šero. Až na několik hospod je tu klid a ticho. Obcí kdysi vedla zemská hranice. Dřív se dnešní území obce dělilo na tři samostatné vesnice, přičemž každá má svou vlastní řadu čísel popisných, takže si dejte pozor, co zadáváte do navigace, jestli sem jedete třeba na zimní lyžovačku.
Sedám ještě na pauzu do místního kempu. Vyzvídám od provozního, kde by se v okolí dalo přespat. Očkem přitom projíždím pozemek kempu a vytipovávám si případné příhodné místo. Povídá, že prý nikde, za poslední dobu tu v okolí dvakrát hořelo. Chápu. Tady radu na spaní nadivoko nedostanu. Budu hledat flek sám. Po propátrání mapy jdu směrem k vojenskému srubu K-S 5 “U potoka”. Už když jsem plánoval cestu a motal se ženě v kuchyni kolem sukně jsem věděl, že tohle bych chtěl vidět. A dnes tu budu i spát.
Kolem krav doprava. Těším se!
Jdu. Naboso. Nohy, podržte to ještě chvilku. Zajímavou cestou kolem pastvin se spoustou krav a tankových zábran přicházím ke srubu. I když je už pozdě, slyším hlasy. Vojenští fandové tu mají privátní akcičku. Tady by se Honza, fanda military, možná vyžil, já ale po přečtení několika informačních tabulí využívám možnost volně padnout na místě pro potlachy asi sto metrů od srubu. Stavím z celty střechu a usínám prakticky hned, jak lehnu do spacáku. Pro dnešek stačilo.
Dnešní nocležiště. Dobrou noc!