Den sedmý – Tovačov-soutok Moravy a Bečvy-Troubky-Kojetín
Někdy to tak osud chce, a tak mi Facebook ráno při nahrávání zápisků nabídne čtenou esej H.D. Thoreaua Chůze a Samota. Thoreau je autor Waldenu, který se chystám už delší dobu přečíst, žil v souladu s přírodou, chůzí trávil několik hodin denně a mě tak napadá, že by to byla trefná knížka pro tenhle vandr. Asi hodinové čtení ale probíhá na rozhlase Vltava a já jdu řeku s jiným názvem, takže musím odmítnout.
Výletiště u Bolelouce. Krásný areál, na který můžou být místní právem hrdí.
Ranní sluníčko prohřívá. Jdu opět přes lány polí. Kukuřice, řepka. Nic jiného se tu prakticky nepěstuje. Míjím Dub nad Moravou a vidím jen špičky kostela. Podařilo se mi vyrazit dřív a jsem celkem v ráži, a tak zkusím tuhle obec minout a vrátit se jindy.
DUB NAD MORAVOU je tak nazvaný proto, že tu byla osada “U duba”. Přes dvě stě let se sem lidé chodí poklonit obrazu Panny Marie, který prý v noci i září. V poutním kostele jsou na kůru vzácné varhany z roku 1768, které patří k několika málo zachovaným barokním nástrojům na Moravě. Jednou ze zajímavostí je, že varhaník sedí při hře čelem k hlavnímu oltáři. V říjnu 2002 tu jistý Dušan Kazda zabil 75letého faráře Cyrila Vrbíka, když ten mu přišel v noci otevřít. Kazda se dal ve vězení na modlení, pokání, čte Bibli a žádal olomouckého arcibiskupa o duchovní pomoc…
„NE NA KONI!“ Už jsem četl o tom, že se kůň na podobném zchátralém mostě probořil, zaklínil nohu a museli ho po vyproštění utratit.
Mezi Dubem a Tovačovem to podle map vypadá na hezký úsek po zelené mezi rybníky, ale jsem věrný řece, jdu jí nejblíž, co to jde. U mostu před Věrovany se dívám, jak silnice míří přímo na věž kostela v Citově. Kostelní věž dřív bývala významný orientační bod v krajině a cesty se stavěly směrem k ní… Jdu si mezi poli, pípám, pípám, nožky bolí. Zkoumám rozjetá zvířata (a že už jsem jich za celou cestu potkal – kuny, myši, poštolky, ježci, krtci…). Sleduji přebíhající hraboše (je jich letos opravdu hodně) a poletujícího skřivana. Zastavím a poslouchám praskající zrna dozrávajícího obilí.
Pokaždé mi ta fotka připomene film Útěk do divočiny. Jen je to tak trochu jiný autobus.
Už se za stromy objevuje věž Tovačovského zámku, ale ještě trvá, než se tam dostanu. Řekl jsem si, že se mrknu do centra a trochu si odpočinu. K tomu ale zase musím jít po frekventované cestě spojující Přerov a Prostějov. Spousta kamionů. Přežil jsem to, vcházím do městečka.
TOVAČOV Náměstí bylo založeno roku 1475 a je jedno z nejstarších u nás. V roce 1866 tu proběhla jedna z bitev prusko-rakouské války. Pomník se nachází severně od města. Staleté duby na hrázi, pomník G. J. Kucenokovi, sovětskému pilotovi sestřelenému německými vojáky… Kojetín je významný historicky. Žil tady Ctibor Tovačovský z Cimburka, v neklidných dobách téměř svrchovaný vládce na Moravě. Dosyta toho využíval. Jeho Kniha Tovačovská bývá označována za moravskou ústavu. Za dlouhých bojů totiž zmizelo povědomí o obyčejích a řádech na sněmu a zemském soudu a Ctibor byl požádán, aby vše znovu sepsal. Nejednalo se o oficiální zákon, její autorita byla ovšem obrovská. Práva tu popsaná uznal i český král Maxmilián II. Už jen ve zkratce – zdejší rodák, diplomat Hubert Masařík je v září 1938 pověřen Benešem, aby odletěl do Mnichova, kde s vyslancem Mastným převzal text Mnichovské dohody. A pos52 lední věc – v roce 1974 z nedalekých štěrkopískoven odjíždí každý třetí den plný vlak směr Praha na stavbu pražského města.
Jdu se projít přes mrtvé náměstí k zámku. Jeho “Spanilá věž” patří mezi nejvyšší v naší zemi. Je tu k vidění renesanční portál s vyrytým rokem 1492 – podle některých zdrojů jde o nejstarší projevy renesance u nás, dokonce i severně od Alp. Chvíli posedím u altánu v zámecké zahradě a sleduji, jak řemeslníci nechávají speciálním výtahem vyjíždět sady tašek k opravované střeše. Jak řekl Jerome Klapka Jerome: „Práce mne přímo fascinuje. Celé hodiny se vydržím dívat, jak někdo pracuje.“ Po cestě zpátky přes náměstí se snažím najít otevřenou restauraci, ale nakonec musím vzít zavděk potravinami, dobíjím arzenál a symbolicky kolem spícího opilce opouštím tohle ospalé městečko.
Vracím se zpátky směrem k soutoku Moravy a Bečvy po červené kolem jezer s nádherně čistou vodou. Láká mě to, ale nakonec okoupání zavrhuji. Přecházím spíš podle map než značení v terénu k zajímavé konstrukci mostu, chvíli přes pole a už jsem u soutoku. Všechno ze sebe shodím a okoupu se. Ale ne, zase cyklisti… Čekám, na oblázcích usínám. Voda bublá, vítr pofukuje, tady nejde udělat nic jiného než si zdřímnout. Morava tu teče prudce, jakoby odměřeně, v hlubokém korytu, Bečva se za nic neschovává, je otevřená a dá se snadno přebrodit.
SOUTOK MORAVY A BEČVY Kdysi jsme se tu s dětmi vyřádili při návštěvě známých. Koryta obou řek mají přibližně stejnou šířku. Bečva vzniká soutokem Horní (Vsetínské) a Dolní (Rožnovské) Bečvy u Valašského Meziříčí. Prameny od sebe dělí tři kilometry vzdušnou čarou, přitom se každá jeden několik desítek kilometrů k soutoku svou. Od pramene až po soutok s Moravou měří Vsetínská Bečva nějakých 120 kilometrů (že by jeden z dalších vandrů?). Bečva obecná je pak největším levostranným přítokem Moravy… Přímo naproti soutoku, na pravém břehu Moravy, je vidět ústí malé vodoteče zvané Splavská. Dvě ústí jako tady se u nás jinde nejspíš nevidí.
Je to tak, je tu soutok.
Krásná záležitost. Viděl jsem soutoků už docela dost, tento patří k těm pro mě nejhezčím.
Oplachuju se v Bečvě a kulhavým krokem mířím k Troubkám. Těm, co byly nejvíc stižené povodní v roce 1997. Dávám jídlo v restauraci na kraji, poslouchám hlášení místního rozhlasu a pak se jdu ještě podívat ke kostelu, kde je pomník obětem povodní. Zaujme mě mladý věk u jedné z obětí, ptám se staré paní jedoucí na kole, jak se to stalo. Sice toho byly svého času plné zprávy a noviny, ale čas to všechno zakryje dalšími vrstvami událostí. Prý se rozhodl pro někoho vrátit do zatopeného domu a už tam zůstali oba dva… Zpátky po stejné cestě míjím ještě hřbitov, kde je až z ulice vidět památník americkým letcům sestřeleným nad obcí v prosinci 1944.
Moderní architektura a tvary. Hypnotizující.
Pomníček těm z místních, kteří nepřežili řádění vody…
Mám před sebou pasáž chůze v lese, kterou si neužívám. Nějak mi tahle část nesedla. Nohy bolí a mám ujít ještě kus. Navíc to prostředí… Prostě nám to s lesem nějak nesedlo. Když už se blíží chůze v tomhle porostu ke konci, míjím podzemní zásobník plynu Lobodice. Dávám časté pauzy na odpočinek. Pokračuji přímo kolem řeky, břehy jsou před nadcházejícím víkendem hojně obsypané rybáři.
Tady bych si dokázal představit, že přenocuju. Ale bylo ještě brzo na to se zastavit. Příště…
I když mám dost (nebo možná právě proto), zastavím se u uhřičického sifonu. Tahle technická památka, sifon (vodní shybka) protahuje vodu Mlýnského náhonu pod tokem řeky Valová. Už více jak sto let. Dřív bylo křížení řešeno vantrokem, tzn. dřevěným (později železným) korytem náhonu na řekou. Jenže to způsobovalo problémy při záplavách. Proto to chytří páni vyřešili takto. Stavba, na níž pracovali dělníci z celého okolí a která stála 50 000 korun v tehdejší měně, lákala i hazardéry. Podle kronikáře obce, pana Zdeňka Tichého, tu úspěšně podplaval jeden klučina, který do sifonu omylem spadl.
Uhřičický sifon. Marně jsem hledal nějakou kachnu, na které bych otestoval, jestli se dá sifon proplout.
Ptám se partičky lidí, co tu provádějí nějaké army cvičení, kde by se dalo přespat. Jedním okem při tom pošvidrávám po blízké chatce. Velitel skupiny mě posílá do Uherčic do kempu. Jak později na netu zjišťuju, žádný tam není. Nechávám to být a jdu dál. Škoda, pěknej flek.
Rychlý přechod přes Kojetín (spíš kolem něj). Místní banda kluků si tu na betonové zábraně dělá páteční grilovačku. Hned za mostem zase odpočívám. Tenhleten Kojetín, ten na mě zrovna nedýchl nějakým extra příběhem, když jsme tu kdysi byli na průzkumu. Ale když jsem si při přípravě cesty četl, co se tu všechno stalo…
Opět Morava s odlesky zapadajícího slunce. Žádný pohled na řeku a okolí není stejný.
KOJETÍN Pověsti kladou vznik Kojetína až do doby Sámovy říše a za jeho zakladatele považují Kojatu, Sámova syna. Z pověstí snad přidám tu o Havlovi Drastilovi, loupežníkovi z tvrze v Suchých loukách. Při jednom výjezdu do Rakouska nutil místní tancovat bosé na strništi. Za nějakou dobu viděli lidé kohosi na tom místě tančit a upadnout. Když přišli blíž, byl už dotyčný mrtvý. Poznali ve starci lapku Drastila… Co dál z historie? Místní synagoga je snad nejstarší svého druhu v České republice. Kroniky zmiňují rok 1831 pro Kojetín obzvlášť krutý. V průběhu jara dva velké požáry, v září se rozvodnila Morava. Později, při prusko-rakouských válkách, sem byla zavlečena cholera. Bylo tu pohřbeno třicet vojáků. K tomu nemoci podlehlo přes sto místních… Za první světové války přišel Kojetín o všechny své zvony. V roce 1936 byl čestným občanem jmenován Edvard Beneš, v roce 1939 je mu občanství odebráno. Narodil se tu Edmund Klímek, legionář a člen odboje. Ve druhé světové válce přišly o život tři ženy s příjmením Navrátilová. Pomáhaly ukrýt (nebo byly jinak ve styku) odbojáře Rajmunda Navrátila. V rozmezí měsíce byly zastřeleny v pověstných Kounicových kolejích v Brně. Navrátila nakonec popravili v roce 1944 na Pankráci. Takového svinsta, co se tu všude stalo…
Nic z toho ale za pochodu nevnímám. Na severu se ženou mraky. Je vidět proudy vody. Pozoruji, jak jde vítr, jestli ten déšť přijde i na mě. Dívám se co pět minut na netu na počasí. Hlásí jen mraky. Kruci, ale tady začíná kapat! Jdu rychle kolem polí. Snažím se minout pole dřív, než přijede kombajn, který strašně práší. Cítím nohy. Proč to vždycky navečer vyhrotím? Prší. Dávám pláštěny. Zelenožlutá kulička se valí dál. Lehl bych si pod most, ale tam už teče Morava. To by mi nebylo ani teplo, ani sucho.
Žebroví plynovodu. Z dálky monstrózní, ale takové stavby se po směru toku ještě několikrát zopakují.
Už před Kojetínem volal Milan. Přijede zítra a víkend půjdeme spolu. Pomohl mi najít flek – alespoň podle map. Vkládám všechno do jeho tipu. Pět kilometrů. Čtyři. Jde to ztuha. Tři. Rozcestník. Dva kiláky. Jdu kolem vzrostlé kukuřice, přes šustění pláštěnky nic neslyším, tak v pravidelných intervalech tleskám. Co kdyby tam bydlelo prase a chtělo se na mě přijít podívat? Poslední rozcestník. Posledních čtyři sta metrů. Vidím nějaké chatky. Světlo v jedné z nich. Zdravím a ptám se, jestli se můžu někde rozložit. Vlastně volím spíš takový jakoby oznamovací tón s podkreslenou naléhavostí. Pán je v pohodě, zatímco ženština se na mě dívá podezíravě. Končím den na verandě první z chatek – je tu sucho, střecha… A staré dobré myši. Lýtka mě pěkně tahají. Dal jsem nohám co proto, o to víc se jim při natírání věnuji. Díky! Dcerka mi přes telefon čte pohádku a já vysílením usínám.