Blindtrip IX – Dubňany-Mutěnice
18.12.2021
Intro: Romča se mě pozdě večer před Blindtripem ptá, kam že to vlastně jedeme. Zkoumavě se na ni chvíli dívám a dotazem si ověřuju, že je tentokrát už dost unavená.
…
Tak se nám to letos povedlo už počtvrté! Víkend před Vánocemi jsme našli volný termín a potkali se, jak je zvykem, na hlavním brněnském nádraží. Milan si na mě tentokrát počíhal u pokladen Billy, kterou tu nově otevřeli v opraveném křídle vestibulu. Lítal jsem tam mezi kasama, protože mi jedna nechtěla najít „jablko“… Inu, to je jiný příběh.
U pokladny kupuju dvakrát 24hodinovou jízdenku. Paní se mě ještě ptá, jestli chci pro čtyři osoby, já na to, že ne, že pro nás dva, ona na to, že teda jeden lístek, já že ne, že pro nás pro oba. Je to chvíli nějaké zmatené, až pak mi dochází, že na jeden lístek můžou o víkendu jet dva dospělí a tři děti. Necháváme tuhle minitrapnou chvilku za sebou, odcházíme stranou a sledujeme, na kohopak se dnes přisajeme.
Výběr je tentokrát na mě, trvá to dlouho (nechodí nám správné typy lidi), až to nevydržím a pouštíme se za mladým párem, který za sebou táhne kufřík (oni jej, ne on je). Sedáme do vlaku a víme, že to bude do Olomouce. Jen nevím, koho napadlo vést spoj přes Břeclav, Hodonín a UH. Trošku jsem popravdě pomrkával po možnosti vyrazit směr Vysočina, ale pravidla jsou daná.
Cesta probíhá bez problémů, probíráme všechno horem a dolem, krajina za okny utěšeně míjí. Milana zaujme mnou přinesená kniha „Brno #4,“ kterou budu propagovat vždycky a všude, tak mě nadchla… Trošku mě zaráží, že rychlík staví i v takových zastávkách jako je Zaječí. Nicméně v Břeclavi chvíli přepřaháme, vlak vyráží opačným směrem a my zachytáváme průjezd vesničkami pobořenými letošním tornádem. Na některých pozemcích ještě probíhají intenzivní práce. Musela to být hrůza.
V Hodoníně před odjezdem někam dál (protože v blízkém okolí města se motat nechceme) ještě navštěvujeme jedno knihkupectví v centru. Já abych se podíval, kam budu do komise dávat svou knihu. Milan aby se podíval, jestli se prodává jeho kniha „Případ Toman“. Zklamaně ale konstatuje, že ji nemůže najít. Viditelně ho potěší až u kasy, kde se dozví, že byla vyprodaná. Od té chvíle pěje na knihkupectví a celý kraj jen samou chválu…
V době budování ostrůvků a jiných regulací je šikmý přechod v Hodoníně milé zpestření.
Ještě jsem si v obchodě vzpomněl na jeden rozhovor Opičí matky, to když se jedna příchozí matka ukázkově zeptala, jestli nemají nějakou knihu pro jejího desetiletého syna. Prodavačům daleko víc prospěje, když jim člověk popíše, co má jeho dítě rádo, jaké má koníčky, co ho baví, jakou literaturu už četlo a podobně. Podle toho je schopen vybrat.
Dostáváme se na autobusák a vybíráme směr Kyjov. Ještě dávám rychlokafe z automatu (mají to tady dvakrát dražší než my v práci) a už si to fičíme rovnou cestou na sever. Během cesty prohlížím mapy a rozhoduju, že vysedneme v Dubňanech. Ze zastávky procházíme po jedné z hlavních cest tohoto města (!) směrem na západ k soustavě rybníků. Po cestě je prodejna … vlastně asi všeho. Pro mě je nejdůležitější vidět, že mají vystavenou trojici bobů, která by se hodila našim dětem. Jestli neseženu nikde v Brně na poslední chvíli (objednávat už je časově s rizikem), vím, kam v nejhorším zajet.
Design něco mezi knedlíčky do polívky a myšlenkovou mapou.
Milana zaujme nezvykle napsaná cedulka „Pozor, pes“, ke které ještě dostáváme výklad přímo od (nejspíš) syna majitele. Když tu kdysi přišel pošťák a nahnul se přes plot, pes po něm solidně vyjel. To samé pak udělal i přivolanému strážníkovi. Prostě cedulka reagující na opravdové události…
… o nohách jsme se s majitelem nestihli pobavit. (foto Milan)
Je tu docela dost kešek, sbírám jednu po druhé. Ještě se snažím do země zapíchat patníky, které tu někdy naházel do škarpy. Moc to nejde. Prdím na to, nemůžu zachránit celý svět…
(K)ráj cyklostů (to není překlep). Cyklostezka kam se podíváš.
Zdejší lidé mají ve svém vyznání patrně jasno.
Po odbočení z hlavní ulice jdeme lesňačkou kolem obrovských fóliovníků, nejspíš na pěstování růží. O kus dál, opět zaboření v lese, v úvozu, slyšíme vrčení motoru a uskakujeme na metrové břehy právě včas, aby nás mohla minout rozjetá felicie. Chápu, že kdyby v kopci zastavila, už by se nerozjela (asi jako šalina čtyřka směrem na Kraví horu), ale kruci jsme v lese, ne?
Dlouhé řady dlouhých fóliovníků. Asi růže, ne?
Jedna z mnoha kešek od místního kačeřího tvůrce (tahle o Albertu Einsteinovi).
U směrovníku si odsouhlasíme odbočku po žluté k památníku Moravské Rovnosti. Nejdřív jsem trochu pobavený velikostí tohohle památníku, ale aspoň se tu na lavičkách dá udělat pauza a nasvačit se. Nakonec odcházím víc než spokojen, protože „objevujeme“ partyzánský bunkr. Zkouším totiž lovit krabku, ale na povrchu ji podle souřadnic nemůžu najít. Když sejdu trochu níž, vykoukne na mě zamřížovaný otvor do vyhrabaného bunkru. Ha! Vrátka nejsou v pantech, není zamčeno, odsouvám mříž a nořím se do vyhrabaných chodbiček. Postupně se otvor rozšiřuje a kolem všemožných slepých odboček se nakonec vyskytnu v prostorné síňce, kam by se pár lidí na přespání vešlo (a kam se snad i někdo vešel, protože je tu okolo docela dost svíček). Krabku nakonec nacházím. V jejím obsahu se dá dočíst, že se tu opravdu odbojáři ukrývali, dokonce tři roky, během kterých jim pomáhali se zásobováním lidé z Hovoran. Na dokreslení atmosféry se tu okolo pořád ozývá nějaká střelba…
Oproti očekávání maličký památník…
… zato s neočekávaným bunkrem poblíž. Prohlídka se musela uskutečnit! (foto Milan)
Původně jsem plánoval dojít právě do Hovoran a odtud do Čejče, ale zlákala mě ikonka rozhledny nad Mutěnicemi. Procházíme lesem dál po žluté a pak procházíme docela bahnitou polňačkou, scházíme do důlku, všude okolo nás vinice. Dole dokonce menší prostor pro kulturní akce, dokonce i s pódiem. A zajímavé kadibudky o kousek dál.
Jeden by řekl, že je to kadibouda, ale podle cedulky je to větrná jáma. 🙂
… protože jsme neměli kolo, pokračovali jsme dál.
Rozhledna se mi líbí. Na to, jaký je dnes boom podobných staveb, jaké jsou kvality a na jakých místech se staví, tahle je aspoň betelná a pěkných tvarů. A tady s rozhledem do kraje má smysl. Sice je nahoře větrno, ale užívám si pohled na všechny ty kopečky okolo obsypané pruhy vinohradů. Po sestupu do Mutěnic ještě pozorujeme myslivce na honu, jak v rojnici rozvážně scházejí přes zahrádky po svahu dolů a po něčem střílí.
Za mě jedna z těch krásnějších rozhleden, co hyzdí krajinu.
Protože Milan tu ještě nikdy nebyl, nemůžu odolat a ukazuju mu čtvrť vinných sklípků. Malé uličky, vybarvená domky. Ve vzduchu se tetelí vůně vína a grilovaného masa. Přecházíme přes koleje do „centra“. Jede nám odtud bus, ale ještě máme asi hodinu a půl čas. Milan jde přímo do restaurace, já se jdu ještě projít k další zastávce, pak se k němu připojuju. A jelikož jsme v kraji vína, dávám si stylově pivo. A česnečku. Ta byla! A bodla!!
Ta naaaše Moooravaaaaaaa…. osázená vinohradem. Krása.
Majitelé Milanovi řekli, že za chvíli zavírají (i když i potom uvnitř seděla místní chasa, nevím, asi obava z cizinců a potenciálního zavlečení omikronu, nebo co), tak se ocitáme před restaurací. Napadá mě se projít po náměstíčku (návsi?). Míjíme hezky nasvětlený dřevěný betlém u obecního úřadu, nehezky nasvětlené některé domy vánočními světýlky (míra nevkusu některých je fakt zarážející). Dostáváme se až na druhou stranu prostoru k pomníku padlým v obou válkách. To už luštíme jména za tmy.
Několik typických atributů pro Mutěnice a obecně vinařství na Moravě. To chcete.
Vracíme se kolem zvláštní velké mezery mezi domy (jak jsem později zjistil, je po bývalé škole) a u zastávky zjišťujeme, že nám ujel bus! Nějak jsme oba zapomněli na čas a svedli to na časovou smyčku, co tu nejspíš mají. Co teď? Rychlý průzkum alternativ. Vyhrává odjezd vlaku za další hodinu a půl. Teda Mutěnice jsme si neplánovaně užili dokonale. V čekárně vlakové stanice je teplo a klid. Pouštíme si ČT 24 a zprávy, občas něco prohodíme (jen tak, ne oknem). Když se venku mihnou světla přijíždějícího motoráčku, vystřelujeme z čekárny tak rychle, že to překvapuje i průvodčí na perónu, která o nás předtím snad ani nevěděla. Ale zdrháme, protože tenhle spoj si fakt už nechceme nechat ujet.
Malebný, nasvětlený a ozvučený betlém na mutěnickém náměstíčku.
Cesta potmě už ubíhá v poklidu, Milan se hned po příjezdu do Brna vydává na zběsilý úprk na spoj do Třebíče a já v klidu a míru dorážím domů. I když jsme dopoledne ve vlaku strávili dlouhou dobu a nemohli se tak skrz brzký západ slunce vydávat na nějaké dlouhé túry, našlapali jsme 15+ kilometrů. Jako dojezd letošního roku úplně stačilo.