Den čtvrtý – Adamov-Bílovice nad Svitavou

          Už jak jsem včera přicházel k blanenskému nádraží, byl jsem příjemně překvapený. Ono se říká strojírenství, průmyslové město a tak, ale když jdete do centra od severu kolem vody, jsou to příjemně vymazlené cesty a kolem různá sportoviště. Nevím, jestli jsem kdy viděl třeba tři hřiště vedle sebe na baseball a softball. Na začátku u řeky teď čerstvě děti vytvořily mural – pokreslily zdi strojovny jezu. Nemůžu si to ale vyfotit, o zeď tam sedí opřené různé fetky. V parku je několik pomníků, ten věnovaný zborovským bojovníkům je asi jediný svého druhu na světě. Jak jinak než z kovu. Vypadá to pěkně. O kus dál leží pohozený pořádný kus železničního mostu, po kterém kdysi jezdily vlaky do Ježkovy továrny. A nedaleko je zase mostová budoucnost – otevřeli tu nový obří most. Dřív byly dvě části Blanska rozdělené, špatně se skrz hlavní železniční tah dostávalo z jedné části do druhé, tvořily se kolony atd. Teď už to nehrozí.

 

          Blansko leží na kraji Moravského krasu, jako spousta jiných měst v okolí se nazývá přímo „Bránou“, ale na rozdíl od ostatních, v Blansku si tohle slovní spojení registrovali jako ochrannou známku. V budově nádraží jsou i mapy krasu a různé údaje. Nad pokladnami můžete vidět i cedulku popisující, že byl odtud 16. května 1945 vypraven zvláštní vlak vezoucí Edvarda Beneše s manželkou, kteří se vraceli z exilu do Prahy.

 

          Jinak Blansko – to bývaly ČKD, Metra a ADAST. Taky proto tu mají v místním zámku jediné muzeum v republice věnující se dějinám železářství. A když průmysl, tak musí padnou jméno Erich Roučka. Založil tu továrnu na výrobu elektrických měřicích přístrojů. Když na rakousko-uherské lodi za 1. světové války upadávaly při střelbě z těžkých děl ručičky na jiných přístrojích, pohotově nabídl ty svoje. Přístroje. Obstály při testech a pak už se milému inženýru Roučkovi objednávky z Vídně pro válečné námořnictvo jen hrnuly. Navštívil i USA a tam Alvu Edisona, kterému předložil své objevy bezdrátového řízení lodí, podmořských člunů a letadel. Po návratu z USA k nám dodával americké přístroje a se svolením Karla Čapka začal používat pro mechanismy značku E. R. ROBOT. Mimochodem, Roučka přihlásil 850 vynálezů k patentování a většina byla uznána.

 

          Kromě Jindřicha Wankela, známého pod přezdívkou „otec moravské archeologie“, musím zmínit ještě dvě jména spojená s Blanskem. Jedním z nich je Karel z Reichenbachu, který tu působil ve službách hraběte ze Salmu a kterému řídil průmyslové podniky. Takže tomuhle Karlovi se podařilo v laboratoři izolovat z dehtu z bukového dřeva zvláštní směs uhlovodíků. A nazval ji … parafín! Věděli jste, že byl objevený u nás, tady?

 

          No a příběh spojený s druhou postavou je jak stvořený pro romantický film. Karolina Maineke. Zamilovala se do anglického prince Williama. Tajně se vzali. Jeho rodina ale nerovné postavení neuznávala a Karolinu nepřijala. Už těhotná musela dát princi sbohem. Obecně se předpokládalo, že dítě nedonosila, ale ona ho dala pod cizím jménem na vychování. Z Karla se za čas stal král Vilém IV. a jeho manželství zůstalo bezdětné. Na trůn proto dosedla královna Viktorie. Takže technicky vzato, následovníkem se mohl stát jejich syn a dějiny by se ubíraly jiným směrem! Karolina z toho onemocněla, tak moc, až si doktoři mysleli, že už je mrtvá. Ale jen jeden mladý věřil, že není. Skončilo to svatbou, příjezdem do Blanska, kde Adolf Meineke dělal důlního radu. Zvláštní je, že hrob ženy, která mohla být anglickou královnou, se nedochoval a u kostelní zdi ho na hřbitově připomíná jen památníček a rozárium vysázené ve tvaru iniciál jejího jména.

 

          Na jižním konci Blanska je zatopený lom. Možná jste už viděli fotky lidí, opalujících se hned vedle železniční trati. Tak to je odsud. Současný majitel však chce skrz zhoršující se kvalitu vody lidem zabránit v koupání… A o kousek dál pod mostem je soutok Svitavy s Punkvou. Punk to tady docela je, všude odpadky a posprejované pilíře mostu.

 

          Když minu Klamovu huť (poslední zachovalá huť blanenských železáren, která sloužila i jako zkušební stanice vodních turbín), dávám se po zelené do kopce. Záměrně uhýbám od řeky, protože si chci projít Čertův hrádek a Nový a Starý Hrad. Tady někde jsem původně plánoval, že přespím. Nakonec štěstí, že jsem si pro dnešek vzal jen menší batoh, některými místy bych se s krosnou těžko dostával. Po cestě zjišťuju, že není o co stát – Čertův hrádek je jen pár kamení (prý to tu dřív prosekávali a bylo toho vidět víc), s výhledem to není lepší na Výrově skále, Nový Hrad je zavřený (haló, nejsou náhodou prázdniny?) a ten Starý je podle jednoho znalého turisty zase jen hora kamení, kterou už jenom obcházím. U rozcestníku U Tetřeva se dozvídám, že úzká pěšina, po které jsem sem došel, je uzavřená z důvodů padajících stromů. Tak super, to je dobré vědět.

 

          Scházím za Starým Hradem zase k řece. Sluší jí to. Nabírám síly u viaduktu u studánky, která je součástí Lesního Slavína. Slavín je několik desítek pomníčků, studánek a podobných artefaktů k poctě všem těm, kteří se nějak vepsali do historie lesnictví a zdejšího kraje. Cyklisti jen projíždějí, krom jedné skupinky nikdo nezastavuje a jen si hlídá své tempo/rychlost/tep a další kraviny.

 

          Adamov. Vítá mě už z dálky továrnami a průmyslovými objekty, které jsou roztahané mezi železničním koridorem, řekou a cestou, kde to jen jde. Těžký průmysl má Adamov zapsanou v DNA. I název má od Adama Josefa z Lichtenštejna, který tu průmysl rozjížděl. Když vynecháme kovářskou dílnu v Býčí skále a hutě v okolí, tak přímo ve městě stály dvě vysoké pece. Vyráběly se čerpadla, lokomotivy, turbíny, komíny, kotle atd. V roce 1889 tu byl vyroben první automobil v Rakousku-Uhersku s benzínovým čtyřtaktním motorem. Během války tu pracovalo až osm tisíc totálně nasazených (na konci války město Němci skoro celé zničili včetně mostů směrem na Brno), v 60.-70. letech asi pět tisíc zaměstnanců. Kdo tehdy chtěl podnikový byt, musel se upsat na deset let. Když do Adamova přijíždíte, zarazí vás paneláky trčící ve svahu. A když si uvědomím, že bych neviděl horizont (mám raději zvlněnou krajinu s větším výhledem), tak bych se tu asi necítil ve své kůži. Napadlo to asi víc lidí, ale podle provedeného průzkumu tu počet sebevražd nepřekračuje státní průměr.

 

          Řeka se mi směje. Převaluje se přes kameny a šumí. Je s podivem, že zrovna v této průmyslové části je taková hravá… Kafe na adamovském nádraží mě nakoplo tak, že jsem přešel odbočku na žlutou. Nevadí, už se nebudu vracet a půjdu dál po silnici. Vlastně mě to začíná bavit – zkoumat, jací jsou někteří řidiči hovada, když v nepřehledném zúžení, kde už tak je cedule se čtyřicítkou a vidí tam jít turistu, to stejně projedou v plné rychlosti těsně kolem mě. Podjezdy pod mosty tu mají dvojí výšku. Uvědomil jsem si to naplno, když cisterna za mnou projela v protisměru v pravém (hlubším) pruhu, odkud jsem auto nečekal. Ještě že jsem šel pro jistotu za svodidly. Ale okraj je tu jinak docela široký, jde se dobře a s řidiči si nezavazíme.

 

          U zastávky Babice nad Svitavou zase dávám pauzu, prodírám se křovím vyfotit další z pomníčků Slavína a čtu cedule o mlocích. Když se sem vydáte na jaře, je velká pravděpodobnost, že ho uvidíte – chodí přes cestu (zastávka Babic a vesnice jsou od sebe docela daleko, spojeny lesní cestou) do mokřin u potůčku. Naproti zastávky je areál léčebny dlouhodobě nemocných, momentálně spíš maskovaný jako dům hrůzy. Vyfotil jsem vchod a dovnitř raději nešel. Okna vymlácená, všechno posprejované. Koupila to ale nedávno pětice podnikatelů, kteří to chtějí přetvořit na něco s podobným účelem. No, pánové, hodně zdaru, budete ho potřebovat…

 

          Ještě dvě esíčka a budu mít ten nejhorší úsek za sebou. Na druhou stranu, provoz je minimální. A už scházím k úplně nové cestě (kterou asi využívaly stavební stroje při loni skončené rekonstrukci koridoru). Do Bílovic kousek, v obci se jdu nejdřív podívat na vymazlené náměstíčko a pamětní desku Rudolfu Těsnohlídkovi, který tu v už zbořeném domě bydel. Pak se podívám přes sklo nové knihovny, která se mi hodně líbí. No a po fungl nové lávce přejdu na ostrůvek, kde stojí pomník obětem první světové války. Postavení inicioval Těsnohlídek a jde o asi první pomník v Evropě vůbec! Teda byl jsem v Bílovicích a okolí už hodněkrát, ale člověk se pořád učí a dozvídá. Bílovice by opět stály za samostatný článek (stávají se pomalu mou srdeční záležitostí, navíc tady pečou moc dobrý chleba). Později zkusím na stránky něco přidat…

 

          Po česnečce na zahrádce Sokolovny vyrážím na dnešní poslední úsek do Obřan. Je to příjemná cesta lesem a kolem zahrádek. Začíná za nádražím úzkou pěšinkou s cedulí jak kráva „Cyklisto, sesedni z kola.“ Neujdu ani sto metrů za cedulí a co myslíte? No jasně, že za mnou jede cyklista. Neuhýbám, čekám minimálně zvonek. Nic. Nemá ho samozřejmě (a drtivá většina z těch, kteří ho mají, ho nepoužívají, proč jako?). Slyším, jak brzdí, zpomaluje a nakonec jen cosi broukne. Povídám, tamhle je cedule, že má slézt z kola. To bych byl moc širokej, prohodí. Vlastně doteď vůbec nevím, proč jsem mu uhnul. Na druhé straně řeky mají cyklocyklisti cestu jen pro sebe, ale ne, oni se budou cpát i na druhý břeh do přírody. A jsou to právě hlavně cyklocyklisti, kteří pak mají plnou hubu slov o potřebě tolerance mezi jezdci a pěšáky.

 

          Přicházím kolem zavřené restaurace (kde jsme kdysi s Milanem měli výbornou zvěřinu), workoutového hřiště a zahradní železnice na konečnou šaliny v Obřanech a pro dnešek končím.