Týden třetí

27.6.2016

          Noc strávená parkováním před kempem proběhla v klidu. Nikdo nás nepřišel zbičovat, proč tu stojíme. Ráno si dokonce všímám pruhů blíž k vrátnici, kde jsou nakresleny přímo symboly karavanu. Je to pěkné gesto – přijedete večer, do druhého dne máte možnost tu počkat na otvíračku (náš případ).

         Vyřizuju formality a přejíždím na vymezený plac. Při zajíždění na trávu posunuju zadním rohem karavanu jednomu týpkovi okýnko, přičemž zbytek jeho karavanu zůstává na místě (hláška číslo 16 tu). To všechno díky Laurentovi – místní údržbář, který iniciativně (a nikým nezván) strhnul mou pozornost na něj, když mi začal ukazovat místo, kam zajet. Když viděl následky, jen pokrčil rameny, zapojil mi elektřinu a po lucembursku se vypařil. Ještě stihl domluvit spicha s anglicky mluvícím majitelem, s kterým jsem se potkal později, abychom vyřídili tuhle událost.

         Dobře, máme zaparkováno, odpojený karavan, natažený kabel, zelenou nádrž na odpadní vodu pod karavanem. Ideální čas, aby naše děti svorně zahlásily, že by chtěly jet. Začínám přemýšlet, čí to byl nápad navštívit Lucembursko. Zaznamenávám výpadky netu, karavan stojí nakřivo a nedaří se mi ho srovnat. Začíná mi být všechno jedno.

         Dolívám vodu do nádržky nad WC. Chronicky totiž trpíme nedostatkem splachovací vody. A já si dal za úkol zjistit, kolik se jí tam vlastně vleze. Nakonec používám 2,5 Víťasova demižonu (nová měrná jednotka – ekvivalent řekněme 20 litrů) a já se pro jistotu dívám pod karavan, jestli to nějakou trubkou nevytíká zase ven. A honí se mi hlavou asociace na bezedný kalíšek v IKEA.

Pozn.: O tenhle demižon (vlastně o trochu vody na pití) si Romča řekla na Víťově svatbě a byl to skvělý tah.

         Kemp leží na břehu řeky Mosel, která tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Píšu o tom proto, že zkoumám loď v přístavu na německé straně. Když ji nakládají uhlím, drobky jim padají do Lucemburska.

         Rodinka jde do sprchy, já zatím opravuju stůl. Dá se složit, tím snížit a použít jako střední část postele. Pravidelně každou noc se ale sveze z držáku, poklesne o 1-2 cm, což doprovodí velkou ránou. A ráno se člověk vzbudí ne úplně narovnaný.

         Přijíždí majitel kempu a rukama nohama se domlouváme, že se domluvíme. Musím nakonec přijít na recepci, kde je paní schopná mluvit anglicky, překládá nám a vyplňujeme záznam o nehodě.

         Padá plán navštívit hlavní město, ale protože jsme jen pár kilometrů od Schengenu, musíme se podívat alespoň tam (a navíc potřebuju mít odlovenou aspoň jednu lucemburskou krabku). Na nábřežo-náměstí jsou v dlažbě cedulky s názvy zemí, o kus dál postávají tři sloupy s plastikami všech členských zemí (zajímavé, nenašel jsem Británii, že by rychlá reakce na Brexit? … update 2.7. – po mírném šťouchnutí si uvědomuju, že Británie nikdy členem schengenu nebyl, díky Milane). Je tu i stojan na zámky. Kdo chce, může tu nechat nějaký svůj. My žádný nemáme, odevzdal jsem všechny do klobouku na Víťasově svatbě.

         Čekujeme infocentrum, dívám se, jak rybáři loví v mezinárodních vodách. Tady se totiž v řece potkává hranice Lucemburska, Německa a Francie.

         Aby nebylo všem pěkným chvílím konec, ohýbá se mi klíček od karavanu. Jedeme do Remichu ke klíčníkovi, ten ho jen rovná ve svěráku a prý tvrdí, že je to ok. Já si to nemyslím, moc nám to beztak nepomůže, až se klíč zalomí a my budeme stát venku před karavanem.

         Nakupujeme proviant v supermarketu a vracíme se do kempu okolo suverénně největší koncentrace benzinek, co jsem kdy viděl (je jich deset na obou stranách ulice za sebou – z toho dvě značky dvakrát, OMG).

         V kempu pácháme prochajdu okolo přístavu, píšeme pohledy a zapisujeme. Romča se ještě vydává na pivo do džbánku do restaurace, kde se stává se svým požadavkem středem zájmu a musí vysvětlovat, že na to pivko budeme opravdu dva.

 

28.6.2016

         Ráno vylívám odpad do díry v zemi a vymývám nádrž, i když bíločervená páska hlásí, že je to celé tak nějak mimo provoz. Mimo provoz, ale funkční, to je důležité.

         Líbí se mi místní sprchy, všude mrtě prostoru. Jsou tu i samostatné místnosti pro holení, údržbu obličeje a dalšího. Koštětem s gumovým koncem po použití sprchy zametete vodu kvůli rychlejšímu osychání.

         Snídáme a z okna pozorujeme projíždějící nákladní loď. Při balení někdo z rodiny páchá atentát a při otevření dveří karavnu si nasypu z provizorního odpadkového koše sladkou rýži do bot.

         Přesouváme se do Remichu, kde si děcka hrají na hřišti, pak pozorujeme loď, jak parkuje, a nakonec jdeme na náměstí na chálku a já updatuju deník na webu. Objevuju po sobě hodně chyb, ale vy jste lidi rozumní a určitě to tolerujete. Celé je to hektičtější, než jsem myslel, a psaní deníku ve dvě ráno, limitován výdrží baterie noťasu, není úplně ideální záležitost. Zkuste se zamyslet, k čemu byste použili počítač, kdybyste měli čtyři hodiny, než se vybije a neměli jste jak ho jak dobít…

         Zjišťuju, že nám odepsal farmář. Poslal na sebe telefon. Zkusím mu zavolat, až budeme ve Francii. Zatím vyrážíme nazdařbůh blíž k jeho místu. Po projetí Schengenu nám oznamuje značka zarostlá v křoví, že jsme ve Francii. Měním apku na neplacené úseky (dálnice ve Francii jsou dost zpoplatněné, navíc nám průjezd okrsek umožní vidět to, co bychom z dálnice nepotkali). Zadávám tam Verdun (jakožto větší místo na trase časově dostupné bez toho, abych zase schytal pár kopanců do sedačky).

         Přijíždíme do Verdunu a zjišťuju, že místo moc karavanistům nepřeje. Před parkovišti jsou závory, tyče regulující výšku vozidla (musel bych si z karavanu udělat kabriolet) a vůbec. Bude taková celá Francie, nebo máme „štěstí“ na první dojmy?

          Jezdíme po kruháčích (i několikrát, oficiálně abych trefil správný výjezd, neoficiální verze tlumočená dětem, abychom se podívali na kruhák ze všech stran). Hledáme benzinku, s námahou (a žádným benzinem v nádrži) nacházíme poslední z možných, odpojujeme karavan (ty průjezdy u samoobslužných stanic se mi zdají dost úzké) a Romča jede napumpovat.

         Navrhuju se jet podívat na památník (proběhla tu totiž jedna z nějtěžších bitev první světové války). A byl jsem hodně překvapen velikostí pomníku. Je to velké plocha na úbočí kopce pokrytá 16 000 kříži. O kus dál jsou i speciální pomníky (islámským bojovníkům, několika francouzským vojákům z druhé světové…). Celému komplexu dominuje obří budova. Přemýšlíme, jestli to tu upíchnout na noc (zákazové značky jsme nikde nepotkali, parkoviště je obří, však do přírody potřebu dělat nebudeme), nakonec však z piety rozhoduju, že najdeme jiný plac.

         Po cestě zpátky ještě na blikačky zastavujeme u cesty a já si fotím přírodu před sto lety rozoranou a zpřeházenou granáty. Je hrbolatá, jakoby se ještě z celého toho šoku nevzpamatovala. Ale na druhou stranu jsem se kdesi dočetl, že díky specifické struktuře (v lagunkách se tvoří periodické tůně) se tu uchytily spousty zajímavých druhů rostlin a živočichů. Příroda si cestu vždycky najde… Oblast je tu obecně prošpikována spoustou pomníků, památníků, náhrobků, křížů, soch a hřbitovů (jen projížděním narážíme na další dva velké – z toho jeden přímo ve Verdunu, další v polích u cesty ve stadiu budování).

         Na noc stavíme na parkovišti u místního hypercentra (blízko je Bydlíkov – ale plný), s námi tu stojí ještě jeden bydla. Na dobrou noc si čtu detaily o bitvě na wikině.

 

29.6.2016

         Hned ráno bereme kramle a pálíme pryč z parkálu, než si nás všimne policijéé. Přesouváme se přes francouzský venkov do Remeše. Všude spousta zámků, kostelíků, Francouzi mají vyzdobené sloupy a tabulky s názvy obcí. Silnice jsou tu podobně záplatované jako u nás

         V Remeši obědváme na parkovišti u sportoviště (člověk už se v mapách naučí vyhledat plácek, kde by mohl být menší provoz a na kterém se v klidu otočí, aniž by někomu nabral okýnko). Oběd je dvouchodový (tzn. na naše poměry luxus), záchody zadarmo kousek od parkálu nám poradily jakési kolemjdoucí ženštiny. Zkouším volat farmáře, zatím bez úspěchu.

         Jdeme se projít po kousku Remeše, kde stojíme. Hlavně k místnímu hipodromu, který zajímá především Jolču. Prohání se tam ale zrovna jen králíci, tak jdeme na prolízačky do parku. Po vyblbnutí se se přesouváme dál.

         Mám rád kulaté věci – fotbalovej balon, hvězdy, planety a měsíce ve vesmíru, Bake Rolls… Ale rozhodně ne francouzský kruháče. Jsou malé, velké, zdobené, přehledné i nepřehledné, ale hlavně jsou všude. Kolikrát člověk vyjede z jednoho a už je na druhým. Paní z navigace to tak tak stíhá, ale čas od času se prostě po nějakém projedu víckrát, abych pochopil, kam mám teda zahnout (nechci riskovat odbočení do malé/slepé uličky, ze které už bych nemusel vycouvat/otočit se). Občas stihnu zachytit pohled kolemjedoucích Francouzů, cože to ten typus na kruháku vyrábí… Pamatuju si, jak mi jeden Skot před lety říkal, jak je Glasgow (a celé Skotsko) známé kruhákama. Asi by si měl zajet sem.

         Po cestě posloucháme francouzské radio a písničku o tom, kterak jedné holce ve sběrně odpadů odmítají vykoupit železo, zatímco plech a ojeté gumy berou. Jak to skončilo, nevím, nebylo tomu dobře rozumět… Anebo to bylo úplně jinak. 🙂

         Vidíme zase několik hřbitovů s krásně pěstěným trávníkem a mě tak napadá, jestli je fajn šplíchat na hroby vojáků pesticidy a fungicidy, aby to bylo pěkně po anglicku zelené a rovné.

         Přijíždíme do Laonu a parkujeme pod hradbami. Serpentinama stoupáme nahoru (po projetí těch zatáček věřím tomu, že se s karavanem dostanu všude) a líp by se mi rozhodně jelo, kdybych neměl na podrážce lepivý asfalt, který mi jaksi blokuje spolupráci se spojkou.

         Než začnu město vychvalovat, … tak ho vychválím! Historické jádro, kterému dominuje katedrála Notre-Dame, se prostírá na hřbetu kopce a je odsud vidět daleko do okolí (hlavně vlakáč je jak modely na HO železnici; mají tu dokonce i lanovku), které leží na rovině. Labyrint malých uliček mi připomíná Tallin (tak to má Péťa rád) a úplně láká k představám, jak tu procházeli templáři a někde vzadu zbožní pánové kuli pikle a pili kukle.

         Kupujeme pohledy, děti blbnou na hřisti, já lovím místní krabku schovanou u země v hradbách. Loguju a než jsem ji stihnul vrátit zpátky, přišel k díře pes a normálně do ní nachcal. Tak co jsem měl dělat, kešku si u sebe nenechám, že.

         Po návratu do karavanu volám Emmanuelovi (farmář) a domlouváme se na příjezd ještě dnes. Dovečeříme, zapřahám svých víc než sto koní a na smluveném místě čekáme, až nás Emmanuel najde a ukáže cestu k farmě. Absolvujeme rychlou prohlídku – není to farma ve smyslu obrovských stavení někde v lánech polí, spíš se to podobá velkému dvoru s několika stodolami, malou přístavbou (sýrárna), chlívky a zahradou vzadu. Všude plno všeho, Manu s tím (a s WWOOFingem) začíná, pomoci je od pohledu potřeba. S námi sdílí prostor mladý Ir (Aaron), který bydlí v mobilhausu.

         Karavan necháváme před bránou, zítra dořešíme zbytky.

 

30.6.2016

         Po probuzení čelíme se ženou sadě otázek. Kde je Manu? Kdy budeme moct jít na farmu? Kdy uvidíme poníka? Čekáme na farmáře, zatímco on už je dávno na dvoře a pečuje o sýry. U brány nám nechává v tašce jídlo. Cereálie, mlíko, kafe, čokoládu.

         Manu je 44letý, hodně vytáhlý a vychrtlý vlasatý řízek. Má tři dcery a psa jménem Tao (takže pžezdívka Manu Tao se přímo nabízí). Kromě psa má na farmě kupu koz, slepic a dva poníky. Vlastně ponice.

         Poprvé vidím Aarona – zarostlý studentík (něco jako Emile Hirsch na konci filmu), co s wwofingem taky začíná (tohle je jeho druhá štace).

         Parkujeme karavan do dvora hned vedle ohrady s poníkem. Snídáme a děti ho můžou pozorovat. Střídavě se potkáváme s Emmanuelem a chodíme po pozemku a přemýšlíme, s čím vším bychom mohli pomoct. Nakonec uklízíme papír na jednu hromadu, já začínám úklid skleníku (je tam mrtě moc uschlých bylinek, relikt ambiciózního plánu z loňska). Sbíráme vajíčka (když beru jedno z nich, kouká z toho zobáček, pípá, další den běhá kolem slepice kuře). Romča vaří oběd pro všechny, děti se cachtají v bazénu, uklízíme, co nás napadne. Aaron dojí kozy, příští dny to budeme dělat taky.

         Na zahradě objevuju malou observatoř (vypadá jako přerostlý R2D2 bez nožiček). Stojí prý čtvrt milionu (korun, ne éček), v Paříži na veletrhu ji Emmanuel získal za poloviční cenu. Potkávám se s ním na více věcech. Při večeři u něj doma (několikachodová včetně ochutnávky sýrů od něj z formagerie – sýrárny – a popíjení šampaňského) objevuju několikapolicovou sbírku komixů Asterixe, Rin TinTina, Šmoulů a všech možných a nemožných francouzských klasik. Děti si hrají spolu (u stolu zpívají každý svou verzi Old MacDonald had a farm a já po chvilce tréninku hraju duet s nejstarší Sophií Bacha na klavír. Nahoře v patře má Manu malý plac s nástroji (hned jsem mu profouknul trubku… B trubku, aby bylo jasno).

         Pozdě v noci vezeme Aarona zpátky k mobilhausu a my se bažinou prodíráme ke karavanu. Nejsem si jístý, jak při pokračujících deštích vyjedeme ze dvora.

 

1.7.2016

          Wwoofujeme. Děti ráno vstaly, ani nechtěly snídat a už se hnaly na poníky a kozy. Hrají si se psem (Jolča se od srdce směje), sbíráme kvanta vajíček (někteří proaktivně i ta z hnízda, kde sedávají slepice – to bude při přípravě omelet ještě překvapení!).

         Romča uklízí plasty všude okolo, já kopu díru na suchý záchod. Vlastně prohlubuju, základy už byly. Tlačí mě čas, náš rezervoár už je plný, potřebujeme další prostor a jen čekám, kdo z mrňousů se ozve, že už musí. Díra vykopána nakonec včas.

         Dost často lezeme Aaronovi do mobilhausu. Manu mluvil o jedné místnosti pro všechny, jenže v té přespává právě Aaron. Po poledni odjíždí s kufrem – plánoval tu být do konce týdne, nakonec se rozhodl odejít dřív. Prý myšlenka wwoofingu – odejít se dá kdykoli, nejsou tu žádné závazky (i když dostáváme k vyplnění formuláře s daty příjezdu/odjezdu, ale to je spíš krytí pro šťouravé byrokraty).

         Romča prodělává instruktáž o dojení a dojí. Při umývání odsavaček si stříká vodu přímo do obličeje. Škoda, že u toho nebylo svědků. Já byl totiž s dětma o kus dál v Ponylandu a díval se, jak čistí, vodí a sjíždějí poníka.

         K večeru se děti ráchají zase v bazénu ve skleníku, my s Romčou pokračujeme v likvidaci mrtvolek v květináčích. Jedeme k Emmanuelovi domů dát si sprchu a večeři, při které prakticky u jídla obě děti odpadly vysílením. Ke karavanu se vracíme za tmy, pouliční lampy tu nesvítí, světelné znečištění minimální, jen škoda toho zamračeného počasí. Už už bych tahal dalekohled zpod postelí.

 

2.7.2016

          Vstáváme okolo deváté. Protože můžeme.

         Po snídani hraju s dětma šachy. Teda začínám vysvětlováním principu, končí to hromadným obklíčením krále pěšáky. Ale tak za čas se k tomu zase vrátíme a posuneme se o kousek dál. Jako vždycky.

         Probíráme krabici hraček, co tu holky nechaly. Je tam všechno (dokonce i boty). Pár z těch věcí se dáváme bokem (ty boty ne), že by si s tím mohli Jola s Matýskem hrát. Krmíme zvířata a kličkujeme mezi bobky. Jolča SI uklízí v mobilhausu jeden pokojík (na hraní), Romča vyhazuje rok staré potraviny.

         U oběda dáváme Emmanuelovi koštnout slivky. Vysvětluju mu, jak správně polknout, nicméně po požití slzí a říká, že je všechno fajn.

         Romča odpoledne dojí, já s dětma stojím opodál a fandím. Zpívají českou hymnu. Neptal jsem se proč.

         Okolo druhé odpo se Manu dává na opravu antény. Jsem ho tak nějak poprosil, jestli bych mohl mrknout na mač Itálie – Německo. On je Manu hodně ochotný a když se do něčeho pustí, chce to dokončit. Tak dlouho se v tom rýpal, točil anténou, vozil z domu adaptéry (na farmě nebydlí) a stříhal a měnil koaxiály, než to o půl desáté vzdal (končil pomalu první poločas), načež si uvědomil, že televizi tady přestal platit před půl rokem. Tak fajn, dost brzo na to to zjistit. Zapínám aspoň onlajny a sleduju v textové formě penaltový rozstřel. Doháním při tom logování krabek a deník.

 

3.7.2016

         Snídáme v deset. Protože můžeme.

         Vlastně… Zahajujeme snídani. Vtom přichází Manu s holkama a ruce a nohy jsou najednou všude. Stůl se mění v bitevní pole. Za nějaký čas je okolo prázdno a já si lovím zbytky.

         Používáme slovník od Katky. Po takovém jsem se pídil v ČR, nakonec jsem ho našel v Holandu. Učím se s holkama barvy a pár základních frází, počítán vzdávám u trojky. Myslel jsem, že budu mít uvolněnou mozkovou kapacitu a budu vstřebávat rychleji, ale nějak to tam neleze. Asi mi fránina není souzená.

         Dodělávám úpravu skleníku, pak dojím. Vykládám si u toho s kozama. Spíš pro svoje uklidnění. Nemůžu si pomoct, ale je to, jako bych někomu šahal na hodně velký a teplý pytel. Takže proto. Kozy stojí na vyvýšené plošině a mým úkolem je nasadit jim zezadu pumpy, které odsávají mléko. Věřím, že se všechny vykadily, než naklusaly na rampu. Kecám u dojení s Emmanuelem. Ukazuje, jak je každá koza jiná (některá má svoje místo, na jiné nejde, některá kope od začátku do konce atd.)… Přemýšlí, že by toho celého nechal, odnáší to na zdraví a nemá moc čas se u toho věnovat holkám. Stojí ho to celé hodně úsilí (je na to prakticky sám)… Vykládá o svém životě.

         Jolča je smutná. Zvykla si na Sophie. A ta má zítra odjet. Naštěstí plány se ruší. Večer si v mobilhausu dopřáváme pivko. V zadní místnosti objevuju pravý luk a šíp. Manu má fakt všechno, Třeba mouchy, co se páří tři zaráz (mno, to asi nemá jen on). Čas jít spát.

<<< týden druhý

týden čtvrtý >>>