Den třetí – Biskupice-Tavíkovice-Tulešice

        V noci mě budí ježek. Vylizoval zbytek plechovky od Radlera a jal se ponořit do pytlíku od arašídů. Zahání ho až čelovka. Pak už moc nespím a v pět vstávám. Dojde i na ohýnek – i když už v osm je vedro, brzo ráno jde od vody ještě zima.

 

        Vyrážím po žluté, jejíž značení je podél toku tragické. Užívám si hned po startu přechod strmých srázů, kde k zachycení slouží jen malé kořínky. Míjím několik fleků na přespání a střídám poklidné pěšinky s průchody mokré trávy a míst, kde jsem mezi kopřivami ten nejmenší.

 

        Tohle celé území bylo v roce 1978 vyhlášeno Přírodním parkem Rokytná. V dávných dobách tudy vedla Římská cesta, později nazývána Kněžnina, podle kněžny Elvíry Vrbnové, vlastnice jaroměřického panství, která se tudy ráda procházela (to asi nešla úseky co já). Cesta údolím byla dlouhá a nebezpečná, z jedné strany střežena tvrzí v Příštpě, druhý konec byl střežen pulkovským hradem. PP Rokytná vede po hranicích okresů a krajů. Z jednoho břehu odjíždí busy na Znojmo, z druhé na sever. Přemýšlím, jestli pro vodu existuje rozvodí, jak se říká tomuhle z pohledu dopravy? Rozbusí? Každopádně se tu objevují velevrub malířský, vydra, ledňáček a poslední dobou i bobr.

 

        Takovým klkem se kolem rybářů a krásné chatičky dostávám do Biskupic (název od majitele – biskupa, tzn. „ves lidí poddaných biskupovi“). A rovnou procházím kolem budovy bývalé školy, kde sídlí netopýři velcí. Spolu s dalším pobytištěm v místním kostele jde o evropsky významnou lokalitu… Do roku 2011 tu žila Františka Blechová, která si při odchodu do důchodu vyrobila z železobetonu dva čápy. A protože se jí povedli, začala se tomuhle brut artu věnovat a vytvořila kolem osmdesátky postaviček, které ozdobily její zahradu. Aby dílo nezaniklo, koupil po její smrti dům vysokoškolský učitel a ten o postavičky pečuje, kolikrát i v rámci brigád s řadou dobrovolníků. Jenže milá chaloupka je na úplně opačné straně vesnice, proto návštěvu odkládám na neurčito a pokračuju ve směru vzhůru dolů podél toku.

 

        Za Biskupicemi přemýšlím, jak dál. Žlutá vede do kopce, na mapě jen brod a signalizovaná pěšina se v reálu nekoná. Ha, kousek od brodu je lávka. Přecházím na pravý břeh a přeju si, aby v dalším místě brodu byla taky lávka. Přejdu mokrou loukou a… Asi jsem si nepřál dost. Na dohled od dalšího brodu žádný přechod nevidím. Šlapu si pěšinu v kopřivách, abych se dostal ke kamení v korytu, a pak prostě brodím. První brodění na Moravandru.

        Vcházím zadem do dětského tábora, na druhé straně u řadových chatek je nejspíš ubytovaný zájezd důchodců, přičemž jedna paní na můj účet něco komentuje. Nerozumím, ale pokračuju. Potkávám pána v řeznické sukni, pod kterou schovává jednu ruku. Ptám se, jestli se dá přejít meandr po žluté. Prý jo, ale je to zarostlé. Letmý pohled za chatku mu dává za pravdu. Tuhle variantu vzdávám. Vracím se doprostřed areálu a přecházím přístupový most a vidím, že tu trčí cedule, že je areál z hygienických důvodů po dobu konání dětského tábora nepřístupný. Inu, nepočítali, že jim vpadnu do zad, u brodu nic nebylo.

 

        Jdu kolem Újezdského mlýna. Pěkně opravený, v soukromých rukou. Akorát studánka žádná, docházejí mi zásoby vody… Překračuju potůček, omývám tělo a piju. To bodne… Řeka je bahnitá, břehy bahnité, celá působí líně a unaveně. Jaký to rozdíl oproti černé (červené) Svratce nebo Moravu přes kameny si přeskakující… Cesta je fajn, taková přeskakovačka. Čekám, jestli bude moct dobrat vodu v dalším mlýně, Kašparově. Opravená budova sloužící k rekreaci, za branou asi snídají hosté u stolu… Tady mi pšenka nepokvete. Na webu jim chybí nějaká stručná historie mlýna, zato tu mají napsáno, že je to základna pro lovení keší, ale současná mapa teda moc krabek v okolí nenabizí.

        Přecházím silnici a dělám si plánovanou zacházku. K luxusnímu srubu. Tady zevlím a píšu zápis předchozího dne. Tohle je moc mooooc pěkné místo, jsem krásně ztracený. Po více než hodině se zvedám, přecházím na druhou stranu řeky a jdu (podle mapy) ke studánce. Tohle jsem teda nepochopil – studánka v hlubokém příkopu, na druhé straně zarostlý přístřešek. Kdo sem chodí? Nebo že by se postavil z dotací a pak už se o něj lidé přestali starat?

 

        Po cestě dál po žluté míjím skály, minikemp (asi) horolezců, skálu s obličejem, stoupání, klesání (to bych nečekal, když chce jít člověk kolem řeky)… Vzhlížím z mostu, jestli mi pšenka pokvete (a voda poteče) u Vilímova mlýna, ale taky je to rekreační objekt. Tak šlapu ve vedru dál… Poslední meandr před Tavíkovicemi. Na začátku vstupu do lesa zase zarostlo. První část v lese jde, ale pak se značka ztrácí. Ve svahu. Úzké vyšlapané pěšině. Pak ani to. Rozhlížím se, jestli tu někde nenajdu kosti značkaře, který to asi dál nedal. Jsem ve svahu a nemůžu se hnout ani tam, ani zpátky. V nouzi scházím dolů k řece a hele, pěšinka. Jsem zachráněn!

 

        Tohle byl očistec. A já si říkám, že Tavíkovice jsou ráj a dostane se mi, čeho je potřeba. Jako první dorážím k velkému přírodnímu koupališti, kde je několik lidí na břehu a o něco míň užovek ve vodě. Celý se osvěžuju. Super, to pomohlo! Tak a teď do vesnice sehnat vodu. Nemám moc očekávání od otevřené hospody, a to se potvrzuje. Uf. Nikde nikdo, že bych se zeptal, jestli mi nedotočí z kohoutku. Mám doslova pár kapek. Buď mi tady někdo vodu daruje nebo prodá, nebo jim tu demonstrativně umřu žízní u cedule vesnice. Procházím k zámku a modernímu katolickému kostelu (ten je!) a vtom… Spása! Vietnamská večerka! Kupuju minerálky a jedno pivo do sebe liju hned před obchodem. Ááááá. Jaká je cena vody! Celou dobu mě sledují dva pánové, ten jeden se po chvíli zvedne a začne sbírat vajgly poházené po zemi, přitom mě nespouští z očí. Až potom si všímám, že zámek je v dnešní době chráněnou dílnou a klienti (nebo jak to napsat?) mají asi i vycházky…

 

        Kdysi jsme s Milanem řešili, co mají české vesnice společného? Myslím, že to tehdy byla sestava náves, kostel, hospoda, rybník. Já k tomu teď přidávám i vietnamskou večerku, to borci zachraňují životy, ani o tom nevědí…

 

        Po nezapomenutelném osvěžení se vracím dolů ke hřbitovu, kde opřen o batoh ještě dodělávám zápis a nahrávám fotky. Už je čas vyrazit dál. Hej, žlutá, jsem na tebe připravený, pojď do mně!

 

        Hned za Tavíkovicemi by měla začínat vodní nádrž Horní Kounice. Stát o ní uvažuje jako o zdroji pitné vody v oblasti a může posloužit i jako doplňkový zdroj technologické vody pro dukovanskou elektrárnu. Úvahy o výstavbách přehrad pocházejí už z dob Rakouska-Uherska, oprášily je předlistopadové vlády a teď se opět dostávají do popředí zájmu. Na druhou stranu, když se o nich diskutuje tak dlouho, tak se třeba ještě déle diskutovat bude. Já bych řekl, že by to ohrozilo mimo jiné i území Výrovy skály (která se stala spolu s blízkou Knížecí sečí přírodní rezervací v roce 2019). Sídlí tu zcela logicky výr velký, ale k vidění jsou i dudek nebo ploskoroh pestrý (schválně si tohoto hmyzáka vygooglete).

 

        Kolem Bendova mlýna se dostávám až k soutoku s Rouchovankou. V duchu jsem se pousmál nad tím, jak podobní poutníci a výletníci řeší, jak se k Rokytné během jedno- nebo dvoudenního výletu dostat a zase vrátit k zaparkovanému autu. Já měl vše potřebné v krosně. Ale musím konečně pořídit něco lehčího, ta celta se pronese…

 

        Spálený mlýn kousek dál po cestě je rekreačním zařízením, kde se konají i dětské tábory. Nahoře u směrovníku dávám pauzu, která netrvá dlouho. Přijel motorkář a ptá se, kde je Valův mlýn (na druhé straně) a jak se tam dostane (nevím). Že tu byl na táboře a chce nostalgicky zavzpomínat. Chvíli je s jeho manželkou pozoruju, pak se zvedám a dávám vale plánům dojít nahoru k dolmenu. Holt se sem budu muset vrátit.

 

        Ptáte se, co v téhle krajině dělá dolmen? Tento kamenný památník tu nechal postavit velkostatkář Robert Goldschmidt na památku úmrtí svého syna Lea. Ten se stal jednou z prvních obětí autohavárií v Československé republice. Nehoda se udála kousek odtud na cestě ze Znojma do Tavíkovic v roce 1927, když řidič strhl při předjíždění skupiny školáků volant, aby zabránil střetu s dívkou, která ke skupince přebíhala silnici. Automobil se převrátil do příkopu a jak řidič, tak Leo byli na místě mrtví. V důsledku této autonehody bylo výrobcům nařízeno, aby automobily vybavovali klaksonem. Památník byl postaven v místech, kam Leo rád chodíval pozorovat řeku a údolí… Mimochodem, statistiky automobilových nehod se vedou od roku 1925 a v tehdejších dřevných dobách jich bylo zaznamenáváno ročně asi 250.

 

        Už by pro dnešek stačilo, jdu a hledám vhodné místo k přespání. Už jsem si zvykl, že lesní pěšiny jsou střídány vysokým plevelem. Navíc vyhlašuju zvíře (maskota) tohoto vandru. U Moravy to byl hraboš, na Vysočině u Svratky slimáci a tady jsou to kloši. Jsou všude a ze všeho nejvíc si – nevím proč – oblíbili moje pravé předloktí.

 

        Docházím k Alinkovu (nejspíš odvozeno od Allein-hof, což znamená „dvůr stojící o samotě“). Nenápadná ruina statku dřív hostila komunitu novokřtěnců – habánů (známou stopu zanechali i např. v Mikulově). Usazovali se od 16. století tam, kde je kvůli jejich řemeslné dovednosti zvala místní vrchnost. V prosinci 1620 ale dvůr napadli císařští vojáci, ženy se před nimi skrývaly do studené vody ve studni, ale vojáci je vytahovali a znásilňovali, obyvatele zmasakrovali. Jen na Moravě bývalo přes padesát podobných sídel, dnes v celé Evropě zbylo jen tohle jediné. Potomci Habánů, Huterité, dnes žijí převážně v Americe.

 

        Před dalším zánorem do kopřiv nabírám energii telefonátem se synkem. A do Tulešic zase brutální úsek po šikmých plochách. V obci chvíli odpočívám a pak to po depresivně rovné okresce beru směr autokemp ve Vémyslicích, abych neskončil jako jedna moje předchůdkyně, která pokračovala kolem řeky bodláčím a pak i bahnitým korytem řeky, aby se v půlce raději vydrápala zpátky do civilizace. Na tohle už dneska nemám morál, už je to přes čáru.

 

        U Jarolímova mlýnu se napojuju na žlutou, která opět nezklame a uvítá mě (v tuhle pokročilou denní dobu už i mokrým) dvoumetrový plevelem. Já nevím, jestli se KČT v obou krajích nemůžou domluvit, komu ty úseky patří, nebo dotyčný je nějak indisponovaný, ale ta trasa by opravdu potřebovala údržbu. Nasazuju čelovku, prodírám se vším tím bordelem, procházím kolem soukromého rybníka a docházím k recepci kempu. Je mi jedno, co to stojí, potřebuju někam padnout a usnout. To se děje asi o deset minut později na potemnělém plácku v dolních zahradách kempu, hned u řeky. Krása.