Den pátý – Litovelské Pomoraví-Litovel
Nádraží ve Štěpánově je vybaveno dvěma pochybnými existencemi, které vás ale spolehlivě nasměrují na správné nástupiště a podají vyčerpávající informace o místní dopravě.
Sedám na vlak, který mě má dovézt do Moravičan, odkud navážu na svou cestu. Dnes jen s malým batohem, bude se konat ještě jedno přespání u našich. Sedám do vlaku a na okně vidím hovado (aneb bzikavku dešťovou). Jakoby tam na mě výhružně čekalo. To jsem ještě netušil, že to bylo opravdu varování.
Vystupuji v Moravičanech. Pokud bych pokračoval vlakem v jízdě dál na sever, minul bych pomník železničního neštěstí. Tady 13. září 2008 zemřel při srážce dvou nákladních vlaků strojvůdce.
MORAVIČANY jsou prý třetí nejstarší obcí na severozápadní Moravě. Dvakrát ve své historii vyhořela. Na jedné z posledních dlážděných návsí na Hané roste lípa zasazená roku 1919 k oslavě založení Československa. Skončila čtvrtá v anketě Strom roku 2018. Nedaleko odsud se nachází slovanské hradiště, pohřebiště, středověké opevněné sídliště a valy. Prostě historie jak chceš… V obci funguje firma Elbee Mobility, která vyrábí malá auta pro lidi s tělesným postižením. Významným rodákem je Vladimír Gottwald, který působí jako medailér v Královské australské mincovně. Autor několika nynějších mincí australského dolaru. Stojí tu i rodný dům Karla Jílka, malíře a pedagoga, který působil především v Brně, kde je na Ústředním hřbitově i pohřben. Pro svou rodnou obec namaloval obraz Ukládání Krista do hrobu, jako připomínku zdejších synů padlých ve světové válce.
V Moravičanech navazuju na cestu u malovaného podchodu, co tu na nádraží mají. Je docela provoz, během chvilky projede koridorem Pendolino, RegioJet a tři lokálky. Kolem soutoku s Třebůvkou, kde je i vodácký kemp, opouštím civilizaci. Morava tu má bratru dvacet metrů na šířku. Oba jsme dneska nějací líní a moc se nám nechce.
Naproti přes řeku leží Doubravice, kam se taky nepodívám. Rodiště Stanislava Havelky, autora pohádky o dvou klucích, dědovi-vysloužilém námořníkovi a vykutáleném Krkovičkovi. Na náměstíčku stojí i přímo pumpa Jáji a Páji. Mimochodem, jméno rodu přecházelo i na jméno vsi, takže osady s přívlastkem “-ice” patří mezi naše nejstarší místní jména.
Mezitím na opačné strany Moravy… Vládne tu klid a mír. Je ale potřeba věci řešit za pochodu, už si mě začínají nacházet první komáři a hovada. Ale neutíkám, souhlasím se Stingem, že „gentleman will walk, but never run.“ Počítám skóre. Devět zabitých komárů versus dva přisátí. Jinak lužní les – tady to musí být na podzim barevná krása.
Lovím několik krabek a je mi dobře. Pozoruju, jak si to tady Morava dává a přetéká přes různé mokřady a ostrůvky trav. Pěkný a pohodový úsek až k Novým Mlýnům. Je tu opět vodácký kemp, překvapivě pěkná hospůdka a hovorná výčepní. Mám rád tyhle rázovité lidi. Kdosi mi kdysi říkal, že když se jednou ptal, kolik stojí pivo, dostalo se mu odpovědi, že tři zuby. Nebo vykládání Josefíny z hospody v Toulovcových maštalích, jak se stal jeden její kolega frontmanem. Ne, že by snad vedl nějakou místní kapelu, ale byl tak pomalý s točením piva, že se mu u výčepu tvořila fronta. Prostě frontman.
Útulná hospůdka. Radost pobýt.
Přicházím k areálu u Nových Zámků. Původně to byl lovecký zámek vybudovaný Lichtensteiny, dnes slouží jako ústav pro mentálně postižené. Okolí připomíná stavbami Lednicko-Valtický areál, samozřejmě v sepranějším měřítku. Po cestě narazíte na Chrám přátelství a Obelisk. A na spoustu bzikavek.
Docela překvapivě úvoz v jinak ploché lužní krajině.
Stavba kruhového půdorysu v antikizujícím stylu, v obvodovém zdivu členěna iónskými polosloupy. Neboli hezky česky Chrám přátelství.
Vodáci přetahující lodě. Foceno ze stavby kruhového půdorysu v antikizujícím stylu, v obvodovém zdivu…
Obelisk. Asi 700 metrů vzdušnou čarou od stavby kruhového půdorysu v antikizujícím…
Přes Vrapač se dostávám krásným úsekem k Litovli. Okolo náhonu zpátky k řece kolem přírodního koupaliště a pak do centra. Nerozumím blízkému kempu – tvrdý povrch, nikde žádný strom ani pořádný stín. Připomíná mi to kemp v Mohelnici, který je (nevím proč) vyhlašovaný jako jeden z nejlepších u nás. U Víru funguje taky jeden, krásné prostředí, uvolněná atmosféra, žádných x poplatků a lidi o něm neví. A vlastně je to dobře.
Líbily se mi zdejší naučné tabule. Provedení, materiál, do dřeva vypálené básně a zajímavosti.
Krásná procházka po úzké pěšince hned vedle řeky mezi Vrapačem a Litovlí.
LITOVEL je od svého založení spojená s vodou. Původně rybářská osada má v městském znaku kapra a štiku. Město založené Přemyslem Otakarem II. Přízvisko “Hanácké Benátky” díky několika ramenům Moravy, která různě obtékají město. Radniční věž stojí přímo nad jedním z ramen. Měří 65,4 metrů a je vlastně nejvyšším mostem na řece Moravě. Toto rameno, zvané Nečíz, teče dál přímo pod náměstím. Morový sloup vytvořil Václav Render, autor Sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci. Kamenný most přes Moravu je třetí nejstarší u nás. A tak dále, a tak dále… Mám to tu rád. Klidná atmosféra, pěkné město. Litovel má co nabídnout. Hlavně se mi moc líbí parkový prostor před místním gymnáziem Jana Opletala. Pojmenované po první studentské oběti nacismu. Důsledkem studentských demonstrací při Opletalově pohřbu bylo zavření všech českých vysokých škol, obsazení kolejí a odvlečení studentů do koncentračních táborů… Zemřel tu Gustav Frištenský, výrazný zápasník. Je pochován na místním hřbitově a epilog na náhrobku mu napsal Petr Bezruč. Navštívit můžete první muzeum harmonik, největší svého druhu ve střední Evropě. Kromě pivovaru tu sídlí například Papcel (patří mezi pět největších výrobců strojů pro zpracování papíru na světě), SEV Litovel, následník Tesly Litovel, proslulého světového výrobce gramofonů.
Historický kamenný most, třetí nejstarší u nás.
Gymnázium Jana Opletala zrcadlící se v rybníku. Voda je tu přítomná na každém kroku.
Opletalova busta před budovou.
Památník věnovaný známému zápasníkovi.
V místním infocentru se ptám, jestli je místní výrobce těstovin Adriana a sýrárna Brazzale Moravia největším světovým producentem parmezánu, jak jsem se kdesi dočetl. Chlapec vypadá rozpačitě. Je zajímavé sledovat, kdo jak žije tím, co dělá. Jsou lidé, kteří vám řeknou o svém městě všechno od A do Z a nepřestanou, ani když se z rozhovoru vytratíte, ale najdou se i takoví, co neporadí nic a vy se víc dozvíte z infotabule před radnicí. Přemýšlím nad rozdílem mezi zaměstnáním a povoláním…
Kuriozita. Nečíz, jedno z ramen řeky, se na chvíli vynořuje a zase mizí pod náměstím.
A další kuriozita. Věž přímo nad ramenem Moravy. A dá se říct, že nejvyšší most na řece.
Dělám pár fotek centra a zdržím se chvíli v antikvariátu. Ale opravdu jen chvíli (což znamená minimálně půl hodiny). Pak musím vypadnout, protože – jak se znám – bych si určitě nakonec koupil a odnesl několik knížek. A hlavně – věřte, nebo ne, nohy nějak brní a chtěly by pochodovat.
Jdu. A tehdy se to stane. Spoléhal jsem na mapy.cz a nikdy mě nenechaly ve štychu. Až dnes. Cesta, na mapě značená jako taková, co se dá projet na kole, mě zavede doprostřed lužního lesa, kde se mění na úzkou pěšinku, později se ztrácející kdesi v dvoumetrových kopřivách. To ne, do toho nepolezu. Obcházím to. Přes větve a listí. Nálety komárů. Hovada. Do obličeje mi odkudsi vlétá můra. Kopřivy. Pavouci a jejich neviditelná vlákna sítí lepící se na tváře. Odkudsi divný zvuk. Buď to vrže hodně starý strom, strakapoud zařadil šestku rychlost, nebo tu žije něco, co člověk ještě nikdy nespatřil. Kopřivy, všude kopřivy. Komáry a hovada už ani nevnímám. Jsem regulérně v pasti. Navigace nefunguje, přes stromy a mraky ani nevím, kde je slunce. Motám se na nějakých tři sta metrech. Občas se signál chytne, ale hodí mě o několik desítek metrů střídavě na všechny strany, aby se zase spokojeně vytratil. Konečně se mi podaří nabrat směr. Jdu. Co to je? Plot! Kde se tady, hrome, vzal??? Někde za tím už musí být cesta. Musím ho obejít. Napravo kopřivy, nalevo by to šlo. Jdu tam. Kudlibabky. No, co už. Aha, vážka. Jo, tu jsem v puse ještě neměl. Bažinatý příkop. Za ním neprostupné křoví. Cože??? Vracím se, jdu tedy napravo. Dub mě propleskává větvemi. Po chvilce vidím za vrcholky kopřiv naučnou ceduli. Cesta! Beru to přímo k ní. Dvoumetrové kopřivy? Žádný problém…
Motýle.
Les mě vyplivl skoro pod kola projíždějícího cyklisty. Vybíráním kudlibabek a ošetřováním popálenin zabíjím následně značnou část další cesty. A lužní les v trestání pokračuje. Posílá na mě dávku solidní průtrže. Jdu v pláštěně. Míjí mě pár odvážných cyklistů. Hromy, blesky. Lijavec. Není se kde schovat. Kraťasy jsou durch. Chvíli čekám pod stromem, ale když začne zatíkat i tam, prostě jdu.
Od téhle chvíle si cestu moc nepamatuju. Zapnul jsem autopilota a soustředil se jen na to, abych došel. Jediný důvod k zastavení jsou pro mě infotabule. Pěkně udělané, tématické, kde si strom povídá s řekou. Jedno zastavení rovná se minimálně tři hovada na noze. Ještě ve Lhotě nad Moravou přemýšlím, jestli pro dnešek neskončit tady. Vyzvednutí autem přes Střeň by bylo jednodušší. Ale jdu přes sebe dál. Přestává pršet.
Ještě jednou infotabule (vlastně jsem už nic jiného ten den nefotil), jak si povídá strom s řekou.
V Hynkově míjím hospůdku. Po dalších sto metrech vidím tu hulavu, co se žene z východu. Šmankote, co se to dneska děje? Vracím se do hospody. Vnitřek je zase předělaná stodola. Se mnou se tam ukrývá rozličná partička lidí. Cyklisti, pro něž tohle rozhodně není podle opileckého žvatlání první zastávka na pivo, promrzlí a zmoklí vodáci, místní štamgasti. Za barem pár mladých kluků, kteří očividně nestíhají objednávky a vaření párků a klobás na dvouplotýnkovém vařiči, kterému funguje jenom jedna z plotýnek. Ani vypomáhání si varnou konvicí nezaručuje rychlejší odbavení. Podaří se mi aspoň objednat si teplý čaj. Déšť polevuje, razím na poslední část cesty. Tady skončit nemůžu, je to dědina na konci světa, táta by musel udělat velkou objížďku. Jdu na jih, nalevo ode mě obří dešťová stěna. Huš, už sem nechoď, potvoro!
U Lovecké chaty zrovna odjíždí jedno auto. Koketuju s myšlenkou zeptat se, jestli by mě popovezli. Dlouhý rovný úsek. V tom šeru se zdá být až nekonečně dlouhý. Vidím zadní světla auta, jak ne a ne zahnout doprava. Uf, takové rovinky morálu moc nepomáhají. Přitom je to na mapě nějakých sedm set metrů.
Mám domluvené vyzvednutí v Chomoutově. Před obcí – poučen dnešním zážitkem – vybírám rovnou cestu se zelenou turistickou značkou mezi poli a ne tu vedoucí kolem řeky. Sázím prostě na jistotu. Poslední asi dva kilometry víceméně utíkám. Sorry, Stingu. Vybíjí se mi baterka a nerad bych přišel o záznam ze Stopaře. Opouštím les. Na ruku mi sedá komár. 10:2! K cestě dobíhám s jedním procentem baterie, snížil jsem za běhu spotřebu snad na absolutní minimum. Auto nikde. Teď se objevují světla! Mávám z dálky, ať stáhnou okýnko a hned strčí mobil do nabíječky. Povedlo se. UF!
Tak a za mě – CHKO Litovelské Pomoraví ode dneška už jedině vlakem. Přejíždět bez zastavování. A raději se zataženým okýnkem.