Blindtrip I – Veselí nad Moravou-Kozojídky-Hroznová Lhota-Kyjov

8.9.2018

​         To jsme se takhle jednou po dlouhé době potkali, zavádíme jako obvykle řeč na cestování a Milan mi zrovna povídá něco o dvojici lidí, kteří pořádají výpravy bez jakéhokoli technického vybavení, bez map a dokonce i bez představy toho, kam jedou. Koupí si totiž lístek až přímo na nádraží, a to tam, kam si ho koupil člověk (případně jakýkoli jiný tvor) stojící ve frontě před nimi.

​         Takže kopírujeme tuhle myšlenku, domlouváme přes mejly jen to, kdy se na nádraží v sobotu sejdeme a pak už na sebe narážíme v Levných knihách. Vlastně, kde jinde, že. Budiž tento antikvariát prohlášen místem srazů před každým takovým výjezdem. A budiž tyto výjezdy pojmenovány bez nějaké další hlubší myšlenky jako Blindtripy.

​         Dobře, takže stojíme na nádraží. Domlouváme poslední pravidla, kdy lístek koupit a kdy ne. Vysílám Milana poprvé ozkoušet, jak to vlastně celé funguje. Stojí ve frontě, párkrát si to zmateně rozmyslí, až nakonec přichází k okýnku a… napoprvé neúspěch. Týpek před ním si totiž kupuje režijku. Napodruhé už se nám daří víc. Milan nese se smíšenými pocity v ruce lístky do Veselí nad Moravou. Jako první destinace je to super, ještě tam ani jeden z nás nebyl. Dojmy trošku Milanovi kazí fakt, že místo klasické jízdenky dostal „jen“ lístek IDS JMK (čehož pak na druhou stranu bohatě využíváme při dalším cestování s přestupy ten den, protože platí jeden den pro celou jižní Moravu).

​         Po cestě vlakem probíráme možné i nemožné, vzájemně se updatujeme ohledně posledních zážitků. Za slabou hodinku a půl přirážíme skoro až ke slovenským hranicím – jsme ve Veselí. Vystupujeme, jdeme opravujícím se podchodem, který nás vyplivne před nádraží. Kudy kam? Veselí je roztaženo na dvě strany a my se vydáváme doprava. Držíme se zásad nezapínat žádné mapy na mobilu a jdeme podle směrovníků směrem k centru. Přicházíme po chvilce na náměstí, které je krásně opravené. V trávníčku, hned za fontánkou a tekoucím „potůčkem“, je posazeno několik otáčivých židlí, některé v páru se stolečkem na dámu uprostřed.

​         Když se dosytosti nakocháme, vyrážíme do blízkého infocentra, kde větřím turistickou známku. Na cestě u parkoviště se hned za námi hroutí na zem docela hmotná paní se zafačovanou rukou, kterou jsem před chvílí viděl kupovat si parkovací lístek, zatímco na sedadle spolujezdce seděla jakási masitá bečka s totálně tupým výrazem nejevící o nic zájem. Paní zakopla o patník. Hrneme se k ní, ona jen vyjeveně koulí očima, chvíli nic neříká, až pak se začne sbírat ze země smutně řkouc: „Tak abych na tu operaci šla znova.“ A ten týpek na vedlejším sedadle se ani nepohnul, ani neotočil hlavu (přitom to žuchnutí a vyjeknutí musel slyšet).

​         Po téhle zkušenosti se dostáváme do pěkně opraveného „íčka“ Veselska. Je to opravená správní budova původně rozlehlého Panského dvora, nejdůležitějšího hospodářského celku ve Veselí. Kupujeme známku a vyrážíme se projít dál po městě. Jdeme směrem zámek a zanořujeme se přes malinkou uličku Ludvíka Ehrenhafta, podél roztomilé kavárny, do místní židovské „čtvrti“ (spíš osminy až dvanáctiny…). Pokračujeme kolem Bartolomějského náměstí k řece Moravě a obhlížíme odtud zámek (pěkně uzavřený se čtvercovým půdorysem; původně to byl vodní hrad). Jak je vidět, vchod do parku je otevřený, neváháme a pohlcuje nás podzimní zeleň. Opodál vchodu stojí skupinka kolařů, všichni mobily v rukách. Asi chytají Pikaču.

         Procházíme anglickým parkem, kocháme se vyřezávanými dřevěnými sochami zvířátek, o kus dál pěkným kamenným pomníkem a ještě dál i (a to mě dostává) ke kmeništi. Jde o skupinu kmenů pokácených stromů, které slouží k dokončení vývoje řady vzácných druhů hmyzu.

         Z parku nás modrá vede zpátky kolem místních alkáčů do civilizace, konkrétně k židovskému hřbitovu. Mám od Milana dovoleno na mobil kouknout jednou za čas, abych jen zaměřil, jestli jsou někde v docházkové vzdálenosti krabky. A jedna je zrovna u hřbitova. V nepěkném stavu, ale aspoň schovává geocoin. Posunu dál.

​          Jdeme zpátky kolem nádraží k centru (házíme si mincí, jestli sedneme na jedno až dvě v blízké hospodě), zkouším lovit (neúspěšně) krabku u infocentra, ale protože se blíží doba oběda, nakonec hledáme, kde bychom se upíchli na kus žvance. Nikde nic, až na náměstí jakýsi podnik, kde se královsky najíme.

​          Začíná poprchat, proto se logicky rozhodujeme pro procházku směrem ven z Veselí. Déšť padá s různou intenzitou, ty největší přeháňky přečkáváme schovaní a) pod smrky (kde zkoušíme pracovat se slovem „studna“) a b) pod infocedulí v polích (kde kolem nás projel megavelký traktor a kde jsem si to fakt užil).

          Pěšky se po cyklostezce dostáváme do Kozojídek – vesnice, která zamrzla v roce 2016. To totiž evokují cedule na začátku dědiny, které zvou na několik událostí dva roky zpátky. Vidíme to takhle. Obec s asi pěti sty obyvateli v tom roce usilovala o titul „Vesnice roku“ (který teda nakonec získala), no a od té doby se toho asi moc nestalo (minimálně po sobě neuklidili ty cedule). Při příchodu tipujeme, co v obci potkáme – kostel, hospodu, nějaký pomník, rybník. Klasická sestava českého venkova. Kromě výše uvedeného narážíme i na rodný domek Karla Benedíka, akademického malíře a restaurátora.

​          Před kostelem dáváme občerstvovací pauzu a po radě místního vidláka vyrážíme kolem vinných sklípků, altánku u rybníčku a kapličky krásně malované do Žeravin. Z Žeravin doprava do Strážnice na hody, nebo doleva do Hroznové Lhoty? Vyhrává Lhota. Ještě prohlížíme další památník padlým v první světové válce a kolem hřbitůvku u cesty vcházíme do Lhoty.

          Na štítu jednoho z baráků je velké vyobrazení příjezdu Augustina Rodina do téhle vísky. Milan se chytá, já na to čumím jako zjara. Na blízké ceduli létají jména jako Mucha, Braunerová…

          Ti všichni sem v roce 1902 přijeli doprovodit Rodina při jeho návštěvě Joži Uprky. (Po příjezdu domů pročítám web a poučuji se o tom, kdo byl kdo. Asi budu mít jednou doma nějaký Uprkův obraz, dost se mi to líbí.) Místní byli z Rodina tak odvaření, že místní chasa předvedla své matematické nadání a přímo před Rodinem nestydatě cifrovala.

          Ještě prohlížíme místní kostelík s velkým památníkem všem padlým a pak už míříme autobusem do Veselí. Tam se rozhodujeme jet prvním vlakem – kamkoli. Vyhrává směr Brno a po cestě si házíme korunou, jestli na každé další zastávce budeme stavět. Tímhle způsobem vystupujeme na zastávce Kyjov-zastávka, procházíme podle instinktu (a podle dalších lidí) do centra. „Íčko“ je sice zavřené, ale zbytek náměstí otevřený. Spousta lidí se tu povaluje po kavárnách, všichni si užívají krásné babí léto.

​          Na místním reklamním panelu zjišťuju, že se tu zrovna hraje fotbalový zápas. Je jedno, kdo proti komu. Důležité je ukojit můj absťák po vesnickém fotbale a Milan rozpačitě souhlasí. Až později se dozvídám, že je to snad jeho první takový vesnický zápas, který sleduje.

​          Ke stadionu se dostáváme procházkou kolem budovy místního gymnázia, na které visí několik cedulí – pamětní desky přírodovědce Josefa Klvani, velitele paradesantní skupiny Zinc, Oldřicha Pechala a československého letce RAF, Vladimíra Nedvěda. Pak projdeme parkem a už jsme na místní lize. Hrají místní proti Vyškovu „B“ hrajícím ve vyšisovaných dresech Lazia Řím. Dáváme pivko a rozvíjíme teorie, jak by to bylo krásné, kdyby se o přestávce losovaly ceny a my je všechny jakožto přespolní vyhráli, sebrali a odvezli s sebou na truc místním (aka Redbox opět ožívá).

​          Kolem plovárny, která byla otevřená, ale kde se už nikdo nekoupal, procházíme k vlakovému nádraží. Bylo to krásné, ale bylo toho protentokrát dost. Proto jedeme až do Brna, kde ještě dojíždíme každý na dvou škopcích, Milan přikrmuje utopencem, a když nastává čas, Milan naskakuje ve tmě do vlaku a fičí domů. Takhle tedy vypadal první Blindtrip. Jen houšť!

 

Blindtrip II >>>