Den první – pramen-Cikháj-Herálec-Svratka-Křižánky-Milovy

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,

na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,

rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,

na břehu řeky Svratky kvete rozrazil

a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

(Vítězslav Nezval – Na břehu řeky Svratky)

Varování: článek obsahuje stopy sarkasmu a ironie

          Ráno vyrážím vlakem z uplakaného Brna do ještě uplakanějšího Žďáru. Mraky tu visí proklatě nízko. V místním Kauflandu, kam se na nákupy sjelo nejspíš celé město, kupuji proviant a cíleně si dopřávám kávu z automatu. Jdu v mírném dešti přes rozkopané ulice k centru. Kolem náměstí se pomalu posouvá dlouhý had aut. Ne šťastně je tu řešena doprava. Až se mi ani nechce mačkat knoflík na semaforu u přechodu, abych řidiče nebrzdil ještě víc.

          Protože autobus jede až za nějakou dobu, šlapu podle map ještě na vzdálenější zastávku na kraji města. Jdu Wonkovou ulicí, pojmenovanou podle Pavla Wonky, považovaného za posledního politického vězně komunistického režimu. Na zastávce, kterou svět neviděl (a musím se na ni doptat místní kolemjdoucí maminy), moknu a o to zběsileji dávám řidiči vědět, aby mi v nepřehledném úseku zastavil. „Musel jsem vám zastavit, když jste tak pěkně mával,“ povídá netuše, jak moc je tenhle spoj pro mě důležitý. Sedám na přední sedadlo. Za pravidelného vrzání zapnutých stěračů (teda jezdit s tím celý den, tak dostanu asi tik, možná i tak) přemýšlím, do čeho jsem se to umotal.

          Vysedám ještě s několika lidmi ve Třech Studních blízko vyhořelé dřevěné autobusové zastávky. Překračuju policejní pásku a v torzu budovy vyndávám pláštěny, protože déšť zesílil. Jak jsem později zjistil, bylo mi to platné jako pilotovi zpátečka… Stačím dojít akorát na kraj lesa, kde se schovávám v přístřešku. Čekám, svačím a otvírám pivo. To pivo jen proto, aby mi pak další cesta byla o trochu méně jedno. A ono to snad začíná fungovat… Ještě přijíždějí dvě auta. Osádky vůbec netuší, že mají tu čest potkat se s velkým cestovatelem kolem malých řek. A tak hned odjíždějí. Ale to nevadí, nemám jim to za zlé a zůstávám dál skromným.

​          Déšť nepolevuje, předpověď nehlásí zlepšení – je čas vyrazit. Volím špatnou variantu trasy. Nedoporučuji chodit v/po dešti po modré směr Brožova skalka. Všude obří kaluže nebo mokrá tráva, případně obojí doprovázené nízkými větvemi. Jsem durch. Ani nemám moc čas kochat se výhledy z rulových skal po cestě. A kvůli téhle špaténce se ani u Fryšavského kopce nevracím, abych se podíval na pomník partyzánské brigády Mistr Jan Hus. K prameni Svratky dorážím už za slábnoucího deště. Jupí, jsem tady!

​​​          Ale romantika se nekoná. Místo plné kalužin, pramen je nejednoznačný, všude se povalují kusy polámaného nebo pořezaného dřeva. Dělám fotky a hned jdu dál. A zase volím špatnou variantu. Podruhé durch.

          Jsem v háji. Vlastně v Cikháji. Oproti mému pravidlu jít co nejblíž řece si tuhle zacházku dělám cíleně. Cikháj je sice malá vesnice s rozházenými usedlostmi po okolí a jedním průtahem, ale plná lidí s charakterem. Alespoň tedy během druhé světové války, kdy si tu užili své. V lesích působili partyzáni, kterým místní pomáhali. I díky tomu měl nakonec Cikháj stihnout podobný osud jako Ležáky a Lidice, naštěstí konec války nastal dřív. V den mobilizace tu mimochodem odhalili památník padlým v první světové. A den nato se tu mobilizovaní muži loučili s rodinami. Ani po válce to neměli jednoduché. Stavěli si tu kulturní dům, ale po roce 1958 jim ho veřejní činitelé chtěli vzít a předělat na kravín (uprostřed vesnice!). Místní výbor udělal kličku, dohodli se s brněnskou univerzitou, že tu bude její oficiální výukové centrum a v mezičase ho budou místní využívat pro svoje účely. Okresnímu výboru se to ale nelíbilo, sloučil zemědělské družstvo se světnovským a Cikháj byl tak odsouzen k postupnému zániku a přeměnu na pastviny.

          Místní pověst praví, že se jednou místní mlynář na pravidelných honech tak rozparádil, že vystřelil do místního zvonu. Ostatní ho od toho odrazovali a i on sám hned po výstřelu poznal, co špatného provedl. Od té doby zvon vyzváněl nakřáple. Po roce a jednom dni se zvon najednou rozezvučel, tentokrát poprvé zvonivě. Zvoník běžel ke kapličce, aby chytil toho, kdo si dovolil jen tak vyzvánět. Ale viděl, že zvon se rozhoupal sám. Později se zjistilo, že v době zvonění stihla mlynáře smrt.

          Všichni byli v nečase zalezlí doma, neměl jsem s kým se pobavit o historii. Jdu se alespoň podívat na památník partyzánským skupinám za ves.

          U pomníku proti mně z lesa vyráží několik mamin ve funkčním oblečení, jedna dokonce s terénním kočárkem. Docela překvapení, protože podobný typ bych hádal na maximálně štěrkovou cestu a do trávy ani krok. Ale ok, nevytvářet domněnky… Vracím se jinou uličkou zpátky k průtahu, na plot jedné chalupy umísťuji hrneček, co jsem vzal s sebou. Plánuju to dělat i na dalších vandrech. Postupně zjišťuji, že to tu docela frčí, spousta plotů je obsypaných keramikou.

​          V botách mokro. Při chůzi do Herálce proto navlékám nepromokavé ponožky. Se ukaž, vodní sloupče! A hned se jde líp. Les vypadá krásně, všude se odpařuje voda. Velká mraveniště, rychle jedoucí auta a občas pomníček věnovaný partyzánům. Z přemýšlení o místní historii a charakteru všech těch lidí mě najednou vytrhává puch jak ze skládky. Nevidím žádnou popelnici ani kontejner, co by tu taky dělaly? A ona to nakonec mrtvá srna, na maděru semletá v příkopu a v kvalitním stádiu rozkladu. Být na silnici, tak už putuje report na srazenazver.cz.

          V Herálci (stejně jako v celém okolí) tvořila Svratka přirozenou zemskou hranici mezi Čechami a Moravou. Kraj byl chudý, půda kamenitá – „v Herálci je kamenné živobytí a dřevěný chléb“. Historicky tu byla rozvinutá tradice sklářství, poté došlo k útlumu, ale dnes v okolí existují dvě sklárny, jejichž výrobky jsou zastoupeny ve sbírkách předních světových muzeí. Sídlí tu Domestav (vyrábí nábytek z masivu) a Anita Moravia, výrobce spodního prádla. Kdyby se firmy sloučily, mohly by vyrábět třeba podprsenky z masivu… Zasvěcení asi znají, pro mě bylo překvapením, že místní kulturní dům už několik desítek sezón hostí skupiny jako Vypsaná Fixa, Tři Sestry, Mňágu, Wohnouty, Tleskače, Polemicy a další. Dokonce na koncerty pořádají svoz autobusy z celé Vysočiny.

​          Přechod do Svratky probíhá plynule. V městečku sednu na jedno do hospody, kde se nejspíš sešel místní výběr. Žena odvedle (hodně pod obraz) komusi, kdo je stejně pod parou, prozrazuje, že přes dvacet let píchala za peníze. Za hurónského smíchu spolusedících doplňuje, že na šicím stroji v Anitě (viz výš). Oukeeeej… Mno, můj plán hodit něco teplého do střevností každopádně bere za své. Dopíjím a raději beru kramle.

​          Kromě podobných existencí se tu kdysi narodili třeba J.V.Pleva, Petr Matěj Fischer (starosta pražského Smíchova a zakladatel Slavína), Čeněk Gregor (primátor Prahy a architekt, co dával podnět ke stavbě pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí). Pochován na Olšanských hřbitovech. Místo bylo oblíbené mezi umělci (Svratka, ne ta hospoda) – za všechny třeba Jiří Trnka. Stejně jako sklářství v kraji se tu dařilo hrnčířství – odtud i pořekadlo „duše rozbitých hrnců putují do Svratky“.

          Ve Svratce byla v zimě 1953 otevřena první přírodní rychlobruslařská dráha, kde bylo hned v první sezóně překonáno 102 československých rekordů. Začínali tu Petr Novák i jeho svěřenkyně, Martina Sáblíková.

​          Po cestě ze Svratky řeka u cesty krásně meandruje. Je v ní dost vody, docela bych chtěl vidět, jak vypadá za normálního stavu. V Křižánkách musím ochutnat Křižánecký paličák. K tomu si dávám klobásu za stovku (smažák tu mají za dvě stovky, na lososa se raději ani neptejte).

​​          Kopřivnice má Tatry, Jablonec bižuterii, Křižánky měly pilníky. Dokonce je tu k tomu vytvořená naučná stezka. Další zajímavost – první lyže u nás se objevily tu. Místní učitel a lesník si je v roce 1886 objednali z Norska. Celníci nevěděli, co s tím, tak lyže nakonec proclili jako pádla.

​          Křižánky se v roce 2012 staly Vesnicí Vysočiny. Existuje tu lokální měna. Radnice se inspirovala v Rakousku. Kurz k české koruně je 1:1 a je to proto, aby se podpořila místní ekonomika. Dalším důvodem je plno chalupářů. Klasicky tu žije 370 obyvatel, v sezóně se počet lidí zvýší o dvě stě. Chalupářům zvyšují daně, aby je donutili přehlásit si trvalé bydliště.

​          Chalupy jsou tu většinou bílé. Bílilo se, aby se chalupy chránily před přehříváním. A snad to souviselo i s tzv. ohňovými dekrety, které kvůli požárům zakazovaly používání dřeva ve stavbě. Tak to lidé prostě nabílili, aby nebylo poznat, co je pod tím.

​          A konečně, podle jedné legendy vznikl název Křižánky tak, že se Dívka Anka z nešťastné lásky oběsila a rodiče pak na tom místě na kopci vztyčili kříž (kříž Anky). Ale asi neee…

​          Mraky se protrhávají, kochám se krajinou a mým cílem se stává kemp v Milovech. Domlouvám se na recepci, kde můžu přespat. Prý u vchodu ve stanu po včerejším koncertu. To jsem ještě nevěděl, že to tam rozjede jiná banda a bude hulákat dlouho do noci.

​

Nášlap od pramene: dnes 26,5 km / celkem 26,5 km.

​

​den druhý >>>

​