Blindtrip XIX – Doubravník-Tišnov
25.1.2025
Čas pro mě poslední dobou plyne zvláštně. Ve čtvrtek zajdu do knihkupectví, a když vylezu, je o hodinu víc (fakt jsem tam tak dlouho nebyl). Nebo si přečtu pár stránek a další hodina je pryč (nečtu tak pomalu). Takže se dnes stane, že už je osm a já přitom u Campusu čekám na šalinu.
Každopádně když se na nádraží s Milanem potkáváme, nevypadá rozmrzele. Dnes vybírám já. Zrak padne na dvojici seniorů, kteří jsou vybavení nordic hůlkami a hodně sportovně. Ti jdou šlapat do hor, dobrý. Ještě koketuju se záložní myšlenkou chytit se jiné skupiny důchodců, ale nakonec tomu osud chce, že se všichni odeberou na stejný vlak. Jede do Tišnova.
Já si dneska přál takové zadumané počasí, opar a mystično. To jsem si představoval v polích jižně od Brna, ale nevadí, ona i tato cesta ukáže spoustu zajímavostí. Každopádně jako jakýkoliv jiný výlet.
Ve vlaku probíráme poslední události v životech nás obou. V poklidu přijíždíme do Tišnova, už si linkuju, jak se konečně projdu po Květnici, kopci bohatém na minerály. Ale drtivá většina osazenstva vlaku se přesunuje na další spoj přistavený na stejné koleji. Kam to jede? Aha, Nedvědice a Žďár nad Sázavou. Hustý.
Projíždíme krajinou Svratky. Vybavují se mi místa, kudy jsem v roce 2020 šel Moravandr. Vidím dokonce dřevěnou krytou lávku v Prudké. Když jsem tudy tehdy procházel, byla rozebraná na trámy. Teď už stojí na místě v plné kráse. Mimochodem, ta zastávka se tu jmenuje „Prudká, zastávka“ aneb Jak je důležitá interpunkce.
Osud vtělený do dvou seniorů si přál, abychom vystoupili v Doubravníku. Super. Lezeme z vlaku a pod kůži se vkrádá nepříjemná zima. Jaký rozdíl oproti teplému Brnu. Vymýšlím trasu a jdeme přes řeku, náměstí a kolem kostela stoupat po zelené do kopce. Je to nepříjemně táhlé stoupání, které snad nekončí. Kopec, co nemá konec.
V mlze se ztrácející hrobka Pernštejnů ve formě kostela.
Takových smírčích (a jiných kamenů) jsme za dnešek potkali docela velké množství. Tady na památku pasáčka propíchnutého vidlemi.
Nad domy začíná být cesta pokrytá zledovatělou krustou. Jde se docela blbě. Kousek výš narážíme na různá zvířata z keramiky posazená na pahýly stromů. Je to trochu kýč, ale nám se líbí. Okolo jde pán se psem. Zdravíme se a on nám vykládá, že to tu rozmisťuje on. Dobrá haluz, potkat autora. Milan toho využívá a pana Starého si fotí.
Příjemně kýčovité artefakty rozmístěné po uřezaných kmenech v okolí.
„Autor“ sošek zvířat aneb Pan Starý myslí na mladé.
Kousek dál po cestě obdivujeme betelný přístřešek a vůbec by nám nevadilo, kdyby sloužil pocestným jako útulna. Ale já si myslím, že je to soukromá záležitost na soukromém pozemku.
Zajímavý přístřešek. U takových si rovnou představuju, jak bych v nich přespával. Nemoc z povolání.
U tohoto kolotoče, kam chodí mateřská školka, se bavíme představou, jak místní děti odlétávají pryč a rovnou se kutálí ze svahu dolů. Drsný vesnický život.
Stoupání končí a já se po zkušenosti s tou ledovkou začínám děsit, jak bude vypadat klesání, které je podle mapy hodně strmé. Ale nakonec námraza končí se začátkem klesání a my pohodlně scházíme nad chatami roztroušenými ve svahu k železniční trati. Zase vyskakují flashbacky na mou chůzi kolem řeky.
Vyfotili jsme si sníh, protože to doma (v Brně a Třebíči) momentálně nemáme.
Tenhle strom se taktně složil přímo na pěšinu bez lámání jiných soustromů.
V Borači Milanovi ukazuju dům Josefa Uhra a dřevěnou zvoničku (přecházíme přitom přes krásný historický most). Všude je klid, jen minimum lidí se pohybuje venku. Přes okna vidíme skoro v každém domě svítit velkou plochu televizní obrazovky.
Historický most. Rok výroby 1910.
Rodný dům Jozefa Uhra nalevo a historická zvonička napravo.
Tenhle borec si naložil docela dost. Ty špalky bude nejspíš roztloukat ještě další rok…
Na větší výšlapy beru pár hrníčků, které rozmisťuju na ploty. Teď jsem nevzal a asi škoda, bo podle Milana byly ještě dvě laťky volné.
Přecházíme frekventovanou cestu a zanořujeme se na opačné straně do zařezaného údolíčka. Ptám se místních na přístřešek, který je značený na mapách a kde si chce Milan odpočinout (edit: později posílám mapám hlášení o absenci příspěvku a oni bod z mapy den nato mažou). Vypadá to, že tu dřív byl a už není. Aspoň si hladím psa velkého jako velký pes.
Milan mi vykládá o práci a já se mezi jeho nádechy dívám na překvapivě strmé a vysoké srázy, co tu místní potok během věků vymlel. Nahoře u Kalů se krajina otevírá, ale my z toho moc nemáme, protože se celé okolí topí v mlžném oparu. Tak se mi to splnilo. Asi by tu byly hezké výhledy, což mi dává Milan lehce sežrat.
Dojdeme k nejvyššímu bodu okolí, Babylónu. Je tu posezení a něco jako lesní bar. Akorát je bedna prázdná. A uvnitř cedulka, že to tu někdo v listopadu (zase) vykradl. Ach jo, lidi jsou marní. Nejvíc mě na tom mrzí, že i ti, kteří se tomu snažili odolat, jsou nakonec takovými nenechavci a idioty udoláni.
Bedýnka. Potkává ji osud podobný jiným lesním barům. Několikrát vykradena, platba jen přes QR, majitel buduje další zabezpečení. Ach ta česká mentalita…
U ohniště potkáváme shluk těchto podivných stop. Co to, kruci, je?
Milan mi vykládá o radostech a strastech duchovních (aspoň takhle, Milane, jako připomínka), a když už jsme na odchodu, slyšíme rachot. Hádáme, co se z té mlhy vynoří. Nakonec nás o kus dál po cestě předjíždí traktor. V takovém blbém úseku, ale všichni jsme se vlezli. A o kus dál zase tušíme otevřenou krajinu a krásné výhledy. Tak snad příště. Aspoň tu můžeme jít znovu a uvidíme zase něco nového…
No a pak vcházíme do Zahrady. Řeklo by se obyčejná vesnice, ale stavby na protějším svahu nás dostávají do kolen. Vypadá to jako nějaký show-room úchylného stavitele. Mezi docela všedními a obyčejnými venkovskými domy tu stojí několik takových, které jsou hodně zvláštní. Jeden vypadá jako ukrojená dělová koule, druhý má zvláštně tvarovanou střechu, další má obří kulaté okno ve stěně… Zajímavé. Ještě nějakou chvíli nám zabere debatování nad tím, kdo to postavil, komu to patří a k čemu to celé je.
Experimentální vesnička nebo tak něco. Já bych v tom žít nechtěl…
… a o tomhle se dozvídám, až když doma procházím a vybírám Milanovy fotky.
Na rozhlednu Křivoš se rozhodujeme jít oklikou, modrá ukazuje docela stoupák. Cesta nás vede k hlavní silnici, odkud je v dálce vidět železniční most u Dolních Louček. Když se postavíte na skálu nad ním, což se mi při výšlapu s Pamachem povedlo, přijde vám to jako modelové kolejiště. Na délku má kolem 300 metrů, poprvé bylo při stavbě použité trubkové lešení a most má jeden z největších železobetonových oblouků ve střední Evropě.
Stoupáme do svahu a já Milanovi vykládám o právě dočtené knize Mravenci a o zamyšlení nad tím, jestli bude jednou lidstvo (protože mravenci mají x let náskok) schopné komunikovat podobně (tzn. feromony, beze slov). Svou sáhodlouhou přednášku zakončuji dotazem na Milana, který to jen suše shrnuje do věty „Já nevím.“
Rozhledna je pěkná, menší, dřevěná. I přes zákaz, že je v zimě zavřená, nám to nedá a lezeme do patra. Tak podle orientační tabule s popisy okolních kopců tušíme, co bychom viděli. Ale já s nadšením ukazuju do mlhy…
Nadšeně vybíháme schody přes zákaz vstupu…
… a nahoře se kocháme mlhou. Ha, teď se tam mihl nějaký kopec, viděls?
Směrem od rozhledny nás čeká to modré klesání. Jde se hodně těžce, tady je v lese námraza, cestička to není bůhvíjaká, a tak se zachytáváme kmínků okolo a částečně kloužeme dolů.
Kolem Kalského potoka (opět hluboké zářezy) a vodopádu na něm klesáme až do Štěpánovic. Po celé dnešní cestě potkáváme docela dost smírčích či jiných křížů, na začátku obce třeba ten, který byl postaven na místě, kde vlk roztrhal malé děvče.
Kříž ve svahu nad silnicí, kde vlk roztrhal malou holčičku. Brrr…
Kaple sv. Cyrila a Metoděje, původně stojící volně, pak obestavěna.
Přecházíme Svratku a zatímco Milan si jde fotit směrovníky, já studuju knihovničku v místní vlakové čekárničce. Když přijde, ptá se mě, jestli bych mu vysvětlil automat na jízdenky. Já odmítám, protože jsem na tenhle přístroj nasraný od doby, kdy jsme s Honzinou jeli z Ivančic, já si koupil přes takový automat lístek, a protože se průvodčí (která vypadala, že ji celý ten automatizovaný systém uráží a nerozumí mu) u Brna nedočkala jízdenky na mé kartě, musel jsem ji zaplatit hotově. Načež jsem přijel domů a v bankovnictví vidím, že mi to České dráhy strhly. Tak jupí, zaplatil jsem dvakrát.
Ze Štěpánovic jdeme do až do Tišnova už jen po cyklostezce kolem železniční trati. Naštěstí je takové nevlídné počasí, takže nejezdí žádní cyklocyklisti. Ono vlastně neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení, jak se traduje v lesoškolkách.
Úkrok ze stezky děláme, jen když chci Milanovi ukázat soutok Bobrůvky (Loučky) a Svratky. Musíme jít bohužel kolem mírně sjetého individua, které si dává pauzu u altánku a něco na nás pořvává. Když se vracíme od soutoku zpátky na stezku, už tam není.
U soutoku, kde jsem byl už několikrát. Ale nevím, jestli jsem si všiml té rozdílné barvy v obou říčkách (vpravo víc dohněda).
V Tišnově máme asi dvě hodiny čas, sedáme do stylové restaurace, dáváme si polívku a něco piv a pak v předstihu sedáme do vlaku, který nás pak veze do Brna. Než ovšem nastoupíme, potkáváme na nástupišti ono výše zmíněné individuum – nejede však s námi a a ani nás nepoznává. Ve vlaku se zájmem sleduju obrazovku, kde je promítána cesta z kamery umístěné na přední části lokomotivy.
I když jsem se v této oblasti už několikrát vyskytl a motal, pořád mě dostává, kde všude žijí lidé a že i v té nejzapadlejší vísce může člověk narazit na různá překvapení a setkání. Dobrá zpráva je, že je to náš (teprve) devatenáctý Blindtrip, čili jsme vlastně ještě ani pořádně nezačali!
PS: Milanovi v článku chybí: ovce, borec, který štípal ty obrovské špalky v Borači, plot s hrnky a vodníci… A dobře mu tak. 😊