Den desátý – Kostelany nad Moravou-Uherský Ostroh-Veselí nad Moravou
Dnes máme výročí 105 let od uvedení prvního elektrického semaforu do provozu. To nemám ze své hlavy, to šlo z televize, kterou jsem zapnul, aby se mi mohla dobít powerbanka. Tento semafor byl uveden do provozu v roce 1914 v Clevelandu v Ohiu, i když už před tím jsou zaznamenané pokusy o signalizaci a řízení dopravy (například v Londýně). Změnu signálu ohlašoval bzučák a semafor měl jen dvě barvy – zelenou a červenou. O čtyři roky později se v New Yorku objevil tříbarevný, který byl ovládaný manuálně. Prvním automatickým semaforem se mohl v listopadu roku 1927 pochlubit britský Wolverhampton…
Ráno jsem se jen tak nalehko prošel kolem řeky, abych nadešel metry bez batohu. Kolem zdejšího mola, s výhledem na probouzející se a ranním sluncem ozářený Buchlov. Fotím si železniční most a napadá mě, jestli náhodou nemám (snad kromě Povodí Moravy) největší sbírku fotek mostů na této řece. Vracím se na pokoj kolem nádraží, které bylo zvoleno jako nejkrásnější v soutěži z roku 2011.
V Uherském Hradišti jsou na podobná rizika asi zvyklí.
Baťův kanál si žije svým životem. Pokud se rozhodnete tu pobýt, bude to určitě krásně strávená dovolená.
Pomník Jana Antonína Bati. Socha byla odhalena 29. listopadu 2018 u příležitosti 80. výročí vzniku Baťova kanálu.
UHERSKÉ HRADIŠTĚ Naproti přes ulici od penzionu je zbytek městských hradeb. Uherské Hradiště vzniklo (podobně jako Veselí nad Moravou, Uherský Ostrov nebo Strážnice) jako liniová bariéra proti vpádu Uhrů. Za celou svou historii bylo od doby založení Přemyslem Otakarem II. Dobyto jen jednou (pruská vojska, r. 1742). V 50. letech 20. století se uvažovalo o přejmenování na Slovácké Hradiště, protože přívlastek „uherské“ zněl poněkud zastarale. Návrh nového názvu byl však při oslavách 700 let od založení města zamítnut. Bylo vyhlášeno Historickým městem roku 2011, kandidovalo i v roce 2018, ale tehdy vyhrála Brtnice, která rozhodně stojí za výlet. Na půdorysu města je krásně vidět, jak tu vznikly dvě trhové osady, každá s vlastním náměstím. Spojuje je ulice Prostřední a na parcele, která leží uprostřed této ulice, byla postavena první budova radnice. Říká se jí „slovácká Pisa“, protože její věž je nakloněna o několik stupňů do ulice. Technika staveb na pískových sedimentech řeky Moravy byla ve středověku převzata z laguny italských Benátek spočívající v zavrtávání dlouhých kůlů do pískového podloží. Další ulice historického jádra jsou většinou pravoúhlé, u okrajů tehdejšího rozšíření svým tvarem kopírují tvar hradeb. Roku 1842, tak jako i v jiných městem a vesnicích, tu radní odmítli vedení železniční trati městem, což postupem času znamenalo přesun regionálního těžiště do Zlína. Přitom historická trasa do Uher byla přeložena právě tak, aby procházela přímo centrem města. Inu, někdo se z historie poučí… V meziválečném období tu uspořádali Výstavu Slovácka, která se stala nejvýznamnější akcí roku v celém Československu. Při povodních v roce 1997 se tu údajně jezdilo přes Masarykovo náměstí na lodičkách. Park Za Plotem vznikl proměnou bývalé vojenské střelnice a název dostal podle písně Jarka Nohavici „Přelezl jsem plot“, která vznikla během Nohavicovy vojenské služby v místních kasárnách. Jedním z aktuálních témat je chátrání místní věznice, velkého objektu vlastněného ministerstvem spravedlnosti. Kvůli finanční náročnosti ho město nechce odkoupit. Po ulicích tu běhali a chodili třeba Jan Antonín Baťa, Miroslav Kadlec, Jiří Pavlica nebo švagr Michal Hlaváček.
Ústí Zlechovského potoka do Moravy. Toto je kvantum vody nasbírané na necelých patnácti kilometrech toku, který svou pouť začíná ve Chřibech blízko Starých Hutí.
… a chvíli nato sledujete ústí Olšavy do Moravy. Fotogenické místo.
Jde se dobře. Ještě není vedro, puchýře odeznívají a já jsem schovaný pod vzrostlými duby na hrázi. U zdymadla Kunovský les nestavím v zašívárně U Osla. Jsem zahřátý na provozní teplotu, nemám teď potřebu odpočívat. Jen krátce se u blízkého zdymadla pokochám nad tím, co za technické záležitosti jsou lidé schopní vymyslet.
U tohoto zdymadla se mi vybavuje říkanka:
Spadla Madla do zdymadla
děkuji ti osude
Chřadla, vadla a pak zchladla
už mi kázat nebude
Na vývěsce u zdymadla
její parte houpe se
Jenom blbec jako Madla
tam, kde nemá, koupe se.
Já vlastně nevím, proč jsem sem tu fotku značky dal. Byla dál od místa, na které upozorňovala? Pro její stáří? Pro to, co je tam napsáno? Nechám na čtenářích.
Vítr čeří hladinu proti proudu řeky, jakoby se chtěla vrátit zpátky. Co se týká řeky samotné, tak já teda taky. Zajímavější pro mě byla, když byla živější. Teď je to masa kalné vody vlekoucí se pryč. No nic. Spolu s náhodnou cyklistkou si fotím soutok s Olšavou a za chvíli se zastavuji v Kostelanech na odpočívadle. Z Kostelan pocházejí starší stárci, kteří vyhráli soutěž „O nejpohlednější stárkovský pár roku 2018“ a v redakci Slováckého deníku si měli vyzvednout odměnu v podobě „tolika vína, kolik hodová chasa za večer nevypije.“
Přede mnou se tyčí nýtovaný most z roku 1912. Nahradil převozníka, který tu měl do té doby živnost. Nacisté jej sice vyhodili do vzduchu (most, ne převozníka), ale po válce byl vyzdvižen a zrekonstruován. Každý rok 25. prosince na něm místní pořádají oslavy Betlémského světla.
Po cestě z vesnice zobu špendlíky, co tu všude rostou. Takhle se kdysi sázely celé aleje podél cest – aby měli lidi s povozy, nebo třeba vojáci vracející se z vojny, co jíst. A stín. A v zimě stromořadí sloužila jako orientační bod.
Ne úplně s nadšením obcházím odlehčovací rameno Nová Morava, abych pak slavnostně středem vešel do Uherského Ostrohu. Nikdo mě nevítá, ale na to jsem si už za celou tu cestu zvykl. Po obědě jdu kolem kostela. Stojí tu pohřební vůz. V kostele plno lidí. Kdo to umřel, ptám se. Tady je oznámení, dostane se mi odpovědi. Čtu Jaroslav Galuška. Moment, není nějak příbuzný se Zdenkem Galuškou, místním rodákem, lidovým vypravěčem a autorem knih “Slovácko sa súdí” a “Slovácko sa nesúdí”? Ptám se kolemjdoucích, samí turisté. No jo, místní asi budou všichni v tom kostele. V infocentru mladý hošan taky nepomůže. “Tady je Galušků plno,” potvrzuje, že jde o nejčastější zdejší příjmení.
UHERSKÝ OSTROH Leží na soutoku Moravy a potoka Okluky na staré obchodní cestě v Pomoraví. Dominantní zámek je přestavěným hradem, který tvořil obrannou linii proti Uhrům (viz výše). V podzemí mají – u nás unikátní – multimediální expozici, která vás zavede do fantastických světů. V těsném sousedství zámku ve zcela nově zrekonstruovaných bývalých hospodářských budovách se nachází šicí dílna lidových krojů. Na náměstí mají docela solidní výstavku mrtvého hmyzu v rozbité vitríně. A kousek od ní si fotím pomník paraskupiny Carbon. Narodil se tu velitel téhle paradesantní skupiny a pozdější generálmajor české armády, František Bogataj. Dalším rodákem je matematik profesor RNDr. Otakar Borůvka, DrSc., který popsal původní algoritmus nalezení minimální kostry grafu. V roce 1915 byl prý v Uherském Ostrohu založen první skautský oddíl na Moravě. Dnes se tu řeší stanovení dobývacího prostoru k těžbě štěrkopísku, proti kterému jsou (skrz riziko znečištění pitné vody) okolní obce.
František Bogataj zemřel v roce 1999 ve věku 85 let, což je po tom, čím vším (si) prošel, docela výdrž.
Pravý jednokusový, jednokládový gigantosumec.
Přecházím po netypické dominantě, železobetonovém obloukovém mostě na druhou stranu a bohužel míjím pomník padlým v první světové válce, poslední dílo Franty Úprky. Ani se nedostávám k židovskému hřbitovu (v polovině 19. století tvořili polovinu obyvatel Židé, byla tu výrazná židovská komunita), odbočuju hned za mostem a konečně potkávám někoho, kdo mi potvrdí, jak to s těmi Galušky je. Nejsou příbuzní. Později mi jeden zahrádkář radí cestu po hrázi místo obcházení přes lesy a o počasí mi na můj dotaz, jestli bude pršet, říká, že kopce na východě a západě všechny mraky poberou a tady nic nespadne…
Tady je potřeba dávat velký pozor při podplouvání. Stav vody signalizuje digitální ukazatel umístěný ve střední části mostu.
Moje statečná žena se mezitím v Brně pere s STK a na dálku se radíme, co a jak. Tak mi cesta ubíhá až k Veselí nad Moravou. Už se plíží večer a já začínám kontrolovat možnosti na přespání. Míjím Ranč Mississippi River, kde by to podle názvu a náhledu dovnitř mohlo být dost na pohodu. Ještě to ale zkouším dál. Jdu se podívat do centra k přístavu na minikemp. Ne, nic uzavřeného, spousta lidí chodících dovnitř/ven, tady asi spát nechci. Sedám znaveně ke stolu na místní krásné letní terase a luštím mapy. Na jihovýchod rozhledna Radošov. Tam se mi nechce, už jsme tudy šli do Kozojídek a není to zrovna krajina, která by mi v momentálním nastavení podpořila ducha. Na severozápadě se vykresluje turistický altánek. Ten vypadá lákavě, mimo civilizaci, dostatečně bokem. Ze všech možných variant se v šest večer rozhoduji pro tu nejdelší a nejbláznivější – Strážnice několik kilometrů odsud. Hmmm, divím se pořád a pořád, proč začínám nabírat obrátky vždycky tak pozdě…
Poslední ohbí, než smutné vody Moravy vplynou do Veselí nad Moravou.
Obcházím místní zámecký park. Pokud sem někdy zavítáte, doporučuji podívat se na zrenovované náměstí a k řece, projít se parkem a zpátky do centra po turistickém značení. Jinak je Veselí z pohledu motoristů “několik kilometrů dlouhá ulice s řadou křižovatek”.
Rychlošnek v místním parku. Takové havěti je tu povícero, doporučeno projít s dětmi.
VESELÍ NAD MORAVOU Má název snad podle krčmy, kde bývalo veselo. Na náměstí mají klavír, zajímavě řešené posezení a kousek odtud Panský dvůr. Původně administrativní budova se sýpkou mimořádných rozměrů, dnes turistické centrum Veselska. Zámek opět vznikl přestavbou hradu, v místním parku můžete narazit na můstek úzkorozchodné železnice, která vedla z cukrovaru v Moravském Písku, a na originální pomník generála Laudona. Za druhé světové války bylo Veselí jedním z východisek pro útěk mnoha významných osobností na Slovensko, tzv. „Generálská linka“. Převodů se účastnili i veselští občané a mnoho z nich svoji aktivitu zaplatilo životem. Veselím prošel i Jindřich Trachta, který byl po tom, co společnost Tomáše Bati koupila pozemky v Brazílii, povolán, aby se ujal funkce starosty Bataypory. Do Veselí jsme se jednou dostali s Milanem v rámci Blindtripu. Blindtrip, to je vám taková akce, kdy si v sobotu ráno dva pofidérní týpci (rozuměj já a Milan) stoupnou v Brně na hlavním nádraží do fronty na lístky bez toho, aniž by věděli, kam jedou. A až na ně přijde řada, koupí si jízdenku do místa, kam si ji koupil ten před nimi stojící. Vede to k řadě absurdních situací, ale o tom asi někdy jindy. Co chci říct, je to, že jsme Veselí prošli skrz na skrz, podívali se k synagoze, prošli kolem vodní elektrárny, kde byl dřív mlýn, pivovar, pálenice a kdoví co ještě, a potom se vydali směr Hroznová Lhota, abych pro sebe objevil už zmiňovaného Jožu Uprku a to, že až sem za ním při svých cestách přijel slavný Auguste Rodin.
Sem tam rybář, sem tam rodinka na člunu nebo hausbótu. Zkoumám mravence, jak táhnou mrtvou kobylku. Dělba práce, synchronizace, týmový duch. Na pozorování tohoto typu prostě obyčejně nemám mozkovou kapacitu, čas, energii, případně ani jedno z toho. Žijeme v době, kdy se květiny snaží žít z květin a podstata a základy jsou už kdesi mimo, zapomenuté. Je potřeba se vracet a připomínat si.
Lodní lanovka. Už nefunkční, jinak bych na ní snad přejel za vůní grilovaného masa na protější břeh do Vnorov.
U Vnorov obcházím bývalou lodní lanovku, která sloužila k přetahování lodí pomocí lana přes tok Moravy. V přístavišti na druhé straně řeky je docela rušno. Přes vodu se až ke mně nese vůně něčeho grilovaného. Podle cedulí se nemůže chodit přes jezy, tak si nadcházím další kilometry. Zkouším okometricky hledat rozumný flek na spaní, ale nic se nenabízí. Mirijády mušek a můr. Musíte to dělat zrovna nad cestou? Podívám se k řece a zjišťuji, že tyhle reje probíhají vlastně úplně všude. Dostávám se konečně na průtah na Bzenec. Kolem tří kilometrů rovinka do Strážnice. Bleh. Zapínám režim „morál“, čelovku a jdu. Šero, tma, auta to tu neváhají rozpálit, špatně se jde. Konečně zatáčka a kousek za ní kemp. Narozdíl od motorkářů, kteří se nenahlásí a prostě tu prý často na jednu noc zdarma přespí, se registruji na recepci kempu a uklízím se bokem na trávu pod strom, kousek od non-stop otevřené jídelní budovy – abych to neměl daleko, kdyby náhodou začalo pršet. Zakrytý větvemi břízy s krosnou za hlavou usínám.