Den druhý – Červený Potok-Hanušovice-Nový Hrad
Naněkolikrát se budím. Krávy tu mají opodál pití. Když vstanu, sundám ze sebe tři klíšťata. Nevracím se už ke srubu, balím věci a odcházím směrem jih.
PĚCHOTNÍ SRUB K-S 5 „U POTOKA“ Na ceduli číslo sedm naučné stezky čs. Opevnění Dolní Morava se můžete dočíst následující: Písmeno „K“ v názvu označuje kralický úsek opevnění. „S“ je zkratka pro slovo srub a „5“ je pořadové číslo objektu v linii. Jako celý komplex opevnění měl srub zajistit severní hranici Československa před náhlým vpádem německé armády a dát čas Francii k mobilizaci a útoku na Německo od západu. Jak to dopadlo, všichni víme… Srub byl betonován jako jeden z prvních pevnostních objektů v okolí Králík. Betonáž trvala nepřetržitě jeden týden. Jako jediný srub linie se nachází na území Moravy, jejíž zemskou hranici tvoří potok obtékající objekt. Mohlo tu pobývat 37 mužů a na svou dobu byl luxusně vybaven splachovacími záchody a tekoucí vodou (která byla získávána z vlastní, 28 metrů hluboké studny).
Kříž… tedáá… bunkr u potoka.
Jdu po frekventované silnici až do vesničky Červený potok. Fotím si památník padlých v první světové válce, čtu si jména, zkouším si představovat všechny ty osudy, a snažím se dostat na místní hřbitov. Tedy ne natrvalo, jen se tam podívat. Stará kovová vrata mi ale nejdou otevřít. Zamyšleně hledím přes mříže na hroby, vtom rána! a křídlo vrat hodně hrubou silou otvírá jeden pán středního věku. Dostávám se dovnitř, prohlížím nejdřív hroby německé, zašlé, zarostlé, ale důstojně umístěné podél zdí hřbitova, a potom hroby české, nové, upravované, v pravidelných formacích blíž ke kostelu. Využívám přítomnosti živé duše a ptám se onoho pána, jehož žena tu mezitím čistí hrob, jak vlastně vznikl název obce. Odpovídá, že tu žil celý život, ale tohle ho ještě nikdy nenapadlo. Ptám se, kdo by mi to mohl říct. Neurčitě vyslovuje jméno jakési staré paní, která bydlí na opačném kraji vesnice, než kam mířím. Jinak jsou tu prý jen náplavy… A co vy? Víte, proč se vaše obec jmenuje tak, jak se jmenuje? Podle koho a čeho jsou u vás pojmenované ulice? Z čeho vlastně vzniklo vaše příjmení?
Ještě jedno ohlédnutí za kopci Jeseníků (včetně té ošklivé siluety).
Zvláštní křížení.
Jeden z mnoha pomníků věnovaných sudetoněmeckým obětem padlých ve Velké válce. Zdaleka ne všechny památníky jsou takto udržované (viz text dále).
Další úsek až do Hanušovic byl hodně na morál. Úzká cesta, po které jsem musel jít, byla zaklesnutá mezi prudké svahy a řekou Moravou. Je to frekventovaná spojnice Hanušovic a Králík, ještě k tomu byla neděle odpoledne, takže se spousta turistů vracela z dovolené z Dolní Moravy a okolí. Bylo vedro a já si musel připomínat, proč vlastně celou tuhle cestu podnikám.
Někdy je přesun docela stereotypní…
… kdy navíc jdete jen po úzkém okraji silnice a kolem vás řidiči fakt nepřibrzďují.
V pauzách mezi uskakováním do škarpy před rychle jedoucími vozy přemýšlím o včerejšku. Snažím se volné chvíle čekání u krajnice nějak využít, a tak sbírám odpad, většinou energy drinky, obaly od tyčinek, případně kyblíky z KFC. Podle vybledlých barev tu některé kousky leží už hodně dlouho. Celkem rychle plním igelitku. Chci se podívat k řece, ale je všude zarostlá býlím a křovím. Občas jen zahlédnu kousek. Morava teče plynule, přeskakuje kameny, narozdíl ode mě vypadá, že si to užívá.
U Malé Moravy se chvíli rozhoduji, jestli dám pauzu v rybářské baště u pstruží líhně, nebo v restauraci u cesty. Vyhrává restaurace, protože přímo okolo ní vede železnice (pozor, spoiler – vlaku jsem se nakonec nedočkal). Vyhazuju tašku s odpadem a usazuju se k volnému stolu na polívku a pivko. Zbytek osádky tvoří převážně cyklo… Cyklisté. Ochotná obsluha mi dolévá vodu do PET láhve. Holt filtr na vodu, co jsem vzal s sebou, bude muset ještě počkat. Jak jsem při přípravě zjistil, obec má na internetu naskenovanou kroniku. Je super to v teple domova otevřít a ponořit se do historie jedné obyčejné vesničky v Sudetech. Takhle zjišťuji, že v místní části Sklené mají sklárnu, která vznikla už v roce 1437! Pokud to tak opravdu je, právem jde o jednu z nejstarších skláren na našem území. Na ověření téhle informace v místním muzeu, kde se schůzka musí nejdřív domluvit, mi ale nezbývá čas.
Jdu dál. Překvapivě na sever. Co jsem zjistil, je to jediné místo, kde Morava neteče k jihu, ale vytváří velký meandr opačným směrem. Na 333. kilometru od soutoku s Dunajem je odpočívadlo a keška věnovaná tomuhle faktu. Umývám se v řece a pak přes hříbky podpapíráky jdu odlovit svou první krabičku na cestě.
Po osvěžující pauze pokračuji dál. Pořád auta, pořád uskakování. Fakt mě to nebaví. Zkouším vyměnit cesta za koleje, ale jednak nejsou pražce dimenzovány na mou délku kroku a jednak přicházím k dost nepřehlednému úseku, proto slézám z náspu kolem plotu s hrníčky a přes pilu zpátky na cestu. Ve Vlaské se uskakuju podívat na základní nivelační bod, ukrytý kdesi u železniční tratě. O kus dál odtud leží Vysoká, kde lze pořád ještě vidět zříceninu domu, v němž žil otec Franze Schuberta. Není nezajímavých míst. Míjím zašlý pomník, postavený před sto lety německými občany jejich krajanům padlým v první světové. Nápisy v němčině. Zdobí ho jedna stará plastová svíčka. Nevypadá, že by se o něj někdo chtěl dál starat…
Neznám detaily stavění takovýchto bodů, ale pokaždé mě fascinuje umístění, jak jsou schované na docela nedostupných místech.
Konečně přicházím k Hanušovicím, prvnímu většímu městu na toku. U soutoku Moravy a Krupé lovím další kešku. Sleduju místo splynutí obou řek. Morava se mi zdá línější, jakoby se jí nechtělo, zatímco Krupá do toho jde silou, je živější a zdá se mi i objemnější.
Po cestě se dají potkat i takováto zákoutí. Nenásilné spojení duchovna s přírodou.
HANUŠOVICE Název dostaly podle zakladatele Hanuše. Povýšeny na město, železniční křižovatka a místo s duchem zašlého průmyslového rozmachu, který proběhl hlavně v 50. letech 19. století, kdy tu největší šumperský podnikatel Eduard Oberleithner založil dvě přádelny lnu. Byl ve své době největším výrobcem lněného prádla na Moravě… Za nacistické okupace se Hanušovice staly i místem, v jehož okolí byla rozmístěna řada zajateckých táborů a dokonce tu byla na pozemcích přádelny zřízena pobočka koncentračního tábora Gross Rosen pro asi 250 polských židovských žen. Mají tu prý i největší dřevěnou sochu v Česku. Před bývalou rychtou. Socha má víc než 16 metrů a je vyřezána z jednoho kusu dřeva. Vytvořil ji řezbář Jaroslav Pecháček z Hanušovic a jde o abstraktní dílo věnované symbolice tří přírodních živlů – ohně, vody a země. Minul jsem ji a nebudu se kvůli tomu vracet.
Veskrze praktický směrovník.
Jdu kolem lomu a nádraží do centra. Mám chuť se dát s někým do řeči, ale všichni jsou buď schovaní nebo – a to si nevymýšlím – se schovávají přede mnou. Jaký opak ve srovnání s pozdější zkušeností z jižní Moravy. Charakter krajiny – kopcovitá a uzavřená údolí a hory nedávající nic zadarmo – se chtě nechtě vepisuje i do mentality lidí. Ještě že pocházím z místa, které je rozkročené mezi rovinatou Hanou a kopci Nízkého Jeseníku. Můžu si vybírat podle situace. 🙂
Tabule pobavila.
Infocentrum už v tuhle dobu mají zavřené, dělám nákup proviantu a doplňuji zásoby. Plánuji se vyvalit u řeky na takové menší oblázkové pláži, ale parta místních klučinů mi záměr hatí. Podívám se proto rychle na soutok Moravy a Branné, která pramení v Hrubém Jeseníku pod vrchem Keprník, a pokračuji dál kolem fotbalového hřiště. Říkám si, kdyby se hrálo, zrovna bych se podíval na tu “pralesní” ligu a rozptýlil se. Ale trávník se jen kropí. Po směru toku se pak kolem cesty až do konce městečka střídají zahrádky rodinných domů, kde je to jeden bazén vedla druhého a okolo všech naskládaní odpočívající lidé. Já, s krosnou na zádech, unavený a upocený, jen polykám slinu.
Jdu v tom dusnu až do restaurace blízko pivovaru Holba. Naštěstí jeden stůl volný. Usedám a objednávám klasickou kombinaci polívka a pivko. Chci se dnes ještě dostat na místo přespávání. Zřícenina Nový Hrad, kde už jsme jednou se známými byli při víkendu v Kopřivné. Neochotně se zvedám, nenechám se přemluvit číšnicí na další pivo, a směřuju pryč z civilizace, po modré značce krajem lesa.
Doplnit vitamíny a pokračujeme v cestě…
NOVÝ HRAD byl svého času plošně asi největším hradním areálem na severní Moravě a jedním z největších českých hradů vůbec. Dřív značen i jako Furchtenberg („strašná hora“), strašné, hrozné, děsné místo, prostě hrad, kterému je lepší se vyhnout. Pojmenování Nový hrad souvisí s jeho velkolepou přestavbou. Měl mít vysloveně strážní funkci a chránit Šumpersko s klášterem. Hláska (možná bergfrit) patřila svými rozměry k největším u nás vůbec, po Břeclavi a Špilberku nejmohutnější hradní věží na Moravě (s téměř pětimetrovým pláštěm). Ta byla později odstřelena (což podle bloků zdí válejících se všude okolo vyžadovalo velkou kopu tehdejšího TNT) a hrad pobořen, aby se na něm už žádní lumpíci schovávati nemohli.
Díra u Hanušovic.
Před očekávaným nástupem po modré až k hradu si dávám pauzu, ale hřmění mě pobízí přidat do kroku. Jak jdu pěšinou výš, cesta zarůstá víc a víc kopřivami, maliníkem a čím vším ještě. Navíc je prudší a prudší, stáčí se jaksi divoce úplně mimo značení map. Prodírám se mlázím (a mám těžkou kabelu) a s totálně vyplazeným jazykem se dostávám na rozcestník nahoře. Odtud je to už jen kousek na samotný hrad. Ztěžka oddychuju a zaříkám se, že tuhle modrou už nikdy znova nepůjdu. Hned, jak se dostávám na hrad, začínám hledat místo na přespání. To se daří až v úplně nejzazší části, v ruině hradní věže. Tři stěny proti větru už mi postavili předkové, z klacků a celty vytvářím čtvrtou. V momentě, kdy postavím jádro a napnu jakžtakž plachtu, začíná průtrž. Zalézám dovnitř a jsem rád, že jsem rád. Původně jsem chtěl na internetu hledat místní rozvoz pizzy a jednu si sem objednat, ale na tohle vtipkování už nezbývá energie. Vyřizuji jeden pracovní telefonát, přitom se na minimálním prostoru jednou rukou oblékám, pak ještě chvíli řeším se ženou situaci doma. Když ležící sleduju online přenos fotbalového zápasu Slavia-Sigma, vleze mi najednou mezi obličej a ruku myš. Od té chvíle vím, že dnes nebudu spát sám.
Pro gurmány připraven i gril.
Najděte jeden rozdíl.
Hážu jí na udobření kus kaiserky. Hlavně, aby se nažrala a neprohryzala mi batoh, spacák nebo celtu. Vmžiku si odtáhne úlovek do skrýše, načež se o kus dál objevuje její kámoška. Ještě sbírám poslední zbytky sil a věším jídlo na klacek do prostoru tak, aby na něj nedosáhly. Holky, dobrou.
I přes slejvák proběhla noc v suchu. A díky suchému listí na podestýlku nakonec i v teple.