Týden první

31.5.2016

          Máme to za pár! Na dveřích nám visí „kalendář“ s čísly, která budou rukou mou a dětí postupně odpadávat k zemi, až nezůstane ani jeden. To bude znamenat, že zamykáme zvenčí a s křečkem se uvidíme zase až po pár tisících kilometrech.

 

11.6.2016

          Výjezd odkládáme o den. Na dnešní svatbu nepojedeme sbalení (protože jsme to prostě nestihli). Zítra se vrátíme do Brna, v klidném tempu dobalíme a vyrazíme…

 

12.6.2016

          … v klidu balíme a vyrážíme celý den. Je půl deváté večer, obývák je zaskládaný tunou věcí a nevypadá to, že bychom dneska našli řešení na všechno.

​

13.6.2016

          Konečně vyrážíme! Karavan zavalený věcma, které už jsme ke konci balení ani netřídili, abychom to měli všechno z krku. Rezignoval jsem na nějaký systém a věci mi začínaly být jedno. 🙂 Karavan jsme přes noc nechali stát na odlehlejším parkovišti. Ráno jsme ho tam zase našli, takže jsme doplnili zásoby a 10:12 SEČ (aka CET) vyrazili.

          Cesta po D1 probíhala plynule, předjel jsem osmdesátkou jeden kamion, jinak předjížděly ony mě. U Humpolce jsme se rozhodli doplnit zásoby, sjeli z dálnice a už na ni – díky kvalitnímu značení – nenajeli. Nevadí, jídlo koupené v Humpolci jsme snědli kousek od Pelhřimova. A když už jsme tu, říkám si, podívám se na mapu, kde bychom mohli přenocovat. Volba padla na Červenou Řečici. Jak píšou na webu, centrum města tvoří čtvercové náměstí o rozloze jednoho hektaru, a je zajímavé tím, že více než polovinu plochy tvoří vzrostlý park. A do zítřka i tím, že tam uprostřed pod lampou stojí na nožičkách jeden malý karavan.

           Paní na úřadě nám svým souhlasem k přespání zlegalizovaly pobyt, mrknul jsem proto s Poutníkem v místní čtverce na fotbal, prošli jsme se okolo místního zámku (volá po opravě, ale i tak je jeden z nejhezčích, co jsem viděl), udělali jídlo (plyn funguje, jak má), umyli se (voda funguje, jak má … pravda, bylo by dobré takové věci testovat před jízdou, ale prostě nebyl čas) a už jsme ukempení a připravení zatuhnout.

          Jdu schovat nádrž na odpadní vodu a pořešit pár dalších nezbytných ptákovin. Zjišťuju, že na to, abych byl vtipnej, už jsem hodně unavenej. Takže dobrou noc (případně hezký den v práci).

 

14.6.2016

         Ráno jsme předali dámám na úřadě Jolančin výkres jakožto vyjádření díků za povolení přespání na luxusním plácku. Nabral jsem s dětma pitnou vodu u blízké fontánky, sbalili jsme kanystr s odpadní vodou, opravil jsem skříňku, ať nám z ní nevylítávají hadry, když nečekaně s karavanem vezmu levou pět, a vyrazili.

         Po příjezdu na dálnici – jedu si to svou maximálkou 80 – se mi najednou rozkýval karavan. Doteď nevím, čím to. Poryv větru? Rozhoupaná voda v kanystru? Pták v motoru? … Každopádně po rychlém zabrždění (terminus technicus) se karavan vrátil do (doslova) vyjetých kolejí, ale můj restekp si každopádně získal. Chtěl se totiž opravdu podívat hodně stranou.

         Po pauze na odpočívadle (a povinně nepovinném odlovu místní drive-in krabky) jsme pokračovali směr Mělník. Řeklo se někdy během cesty Mělník, tak se jel směr Mělník. Tak to má totiž na tomhle tripu být. A proč se vlastně nepodívat na soutok našich dvou nejvýraznějších řek?

         Zaparkovali jsme u Kauflandu (díky konzumu za tolik parkovacích ploch u center měst!) a udělali si krásnou procházku po náměstí, zakončenou parádním výhledem na zmiňovaný soutok. Pozn.: Nedoporučuju U piráta jako restauraci. Doporučuju Mělník jako město. A taky Želví doupě – přes pět místností velký antikvariát (i když bez holandsko-českých a belgicko-českých slovníků 🙂 ) mixovaný s kavárnou s několika dětskými koutky (mno, spíš to byla velká herna s jedním malým koutkem pro dospěláky) a venkovním výběhem.

         Po krátké, půldenní pauze jsme vyjeli na dálnici, díky únavě ovšem na opačný směr, takže jsme se neplánovaně podívali ke Kralupům směrem na Prahu. Alespoň jsme si prohlédli z několika stran Ňadro Čech – horu Říp… Jeden malý postřeh – člověk ani nevnímá, kolik na dálnici existuje pomalých pruhů, dokud je není „nucený“ používat.

         Noc trávíme na parkovišti u Terezína. Je tu všechno – klid, odpadkové koše a nefunkční záchody za 10 Kč. Mates mi sedí na klíně a řídí po parkovišti, pak se s Jolčou vyměňují a řídí ona. Jde jim to. Někde kolem Paříže by mohli už zacouvávat i s karavanem, aby mi odpadly starosti.

          Mimochodem – soutěž o největší zdrap, co vezeme s sebou, vyhrávají zatím s přehledem schůdky. Na noc se za trest stěhují do kufru auta, abychom se aspoň mohli hnout uvnitř přívěsu. Jinak se – až na vytopenou skříňku pod umyvadlem, několika ulomených poliček a pár Matesových pádů – nic extra neděje. 🙂

 

15.6.2016

          Děti ráno bez díků odmítly stručnou exkurzi k terezínské pevnosti, a protože pan Pompo sekající trávník na parkovišti by byl rád posekal i ten kousek porostu u našeho karavanu, udělali jsme ráno čaj, snídani a za doprovodu deště vyfičeli směr Německo. Míjíme Milešovku (pohled na celé České středohoří je mimochodem dost fascinující) a před poledneme zastavujeme v Globusu v Ústí nad Labem. Dokupujeme zásoby, dáváme kafe, abychom s těmi malými draky drželi krok. Aktualizuji mapku, která beztak bude během pár hodin neplatná. Každopádně noc už trávíme na nějakém stellplazu v Německu.

PS: Spotřeba mírně nad 10 l/100 km, což plní očekávání.

         Kupuju rezervní žárovky a jednu Kofolu (jakožto rychlý zdroj cukru, který se během dne na dobití ještě několikrát šiknul), na poslední české benzince za doprovodu bučení krav bouchám do zadních světel na karavanu, aby blikaly, jak mají, dáváme poslední české echo domů a vyrážíme tunely přes Krušné hory do Německa.

         Když míjíme malou ceduli Bundesrepublik, rozvíjíme debatu o tom, jaký je rozdíl mezi dneškem a 30 roky dozadu. Nejsme moc pamětníci, většinu infa máme z té doby zprostředkovaně, ale i tak oceňujeme, že dnes se díky pár klikům můžeme dostat na druhý konec světa, na dálku si zařídit hafo věcí, komunikovat a sdílet online, že nestojíme na hranicích fronty s pasy, ale prosvištíme to osmdesátkou okolo místa, kde se DOMNÍVÁME, že je česko-německá hranice.

         Stojíme na jednom odpočivadle, my a kamionisti z Rumunska, Maďarska, Slovenska a Česka. A to jen tak. Jsem za celý ten moment tak nějak rád.

         Někdy se to tak stane a OSUF zařídí, že vyhlédnutý stelplatz na dnešní noc je vlastně prodejna karavan doplňků. Bude se zítra ráno hodit, protože pojízdné kolečko se několikrát za jízdy samo vysunulo, jelo s náma po dálnici, jenže jak je staré, přecenilo svoje síly a napůl odpadlo vyčerpáním.

         Romča německy domlouvá podmínky pobytu, parkujeme za prodejnou (očešu jim při tom

trochu třešeň) a po podvečerním rituálu (tzn. prásknutí se na střídačku několikrát o všudypřítomné police) otvíráme zaslouženou jedenáctku Kozlíka a dojíždíme den.

PS: Oddalovali jsme to, ale nakonec jsme dnes poprvé využili záchod na tu větší ze dvou potřeb… Inu, jde to. 🙂

 

16.6.2016

          Budím se v pět ráno. Když už jsem vzhůru, jdu se projít po místních keškách. První nemůžu najít, druhou pro terén vzdávám (gumáky a rybářské gatě jsem si nepřibalil). Jdu pro třetí a po cestě potkávám spoustu šneků s pestrobarevnými ulitami. Město/místo, kde kempíme, je soustava firem, spíš místo pro práci než bydlení, všechno je čisté, ale tak nějak v tom necítím ducha. Připadá mi to jako takový německý podnikový satelit.

         Dochází nám zásoby vody, počál nemá šťávu, musíme se uklidit někam víc do „civilizace“.

         V prodejně kupujeme nějaké vybavení ke karavanu (moc se mi líbí LED světlo, co bychom mohli dát nad stůl – nekupuju, ale asi se ještě uvidíme). Připravujeme karavan na odjezd, když slyším nastartovat auto. Podívám se – Mates sedí za volantem a chystá se odjet. Asi jsem to s tou školou řízení trochu uspěchal. 🙂 Následuje vyrážka směr západ.

         Na jedné křižovatce hlasujeme, kam zatočit, vyhrává směr vpravo 3:1. Proto fičíme na Lipsko. V autě hádáme pohádkové postavy, bavíme se o tom, co nám tvarem připomínají sloupy elektrického vedení (věřím, že existuje skupinka lidí, kteří si vedou katalogy o různých tvarech, velikostech sloupů atd.), říkáme, které předměty mají jakou barvu (to hlavně pro Matýska). Když se k těm hrám přidá ta o hladu, zastavujeme na benzince (není to tady jak u nás, benzínka není na každém kroku).

         Sjíždí se tu zrovna veteráni – žigul, moskvič, fiatek, felda… Na maďarských značkách a plné Irů (něco jako Benevolent Fund či co – musím ještě pohledat link…). Zkoumáme i velký tahač.

         Čutáme s Matesem (a lovím bokem krabku), zatímco holky vaří brambor. Veget na parkovišti. Začíná pršet, lehám si pod přední zkosené okno karavanu, dívám se na kapky a poslouchám, jak klepou na střechu.

         Zatím ten trip moc kontaktní není, ale trošku Německo zneužíváme jako tranzitní zemi, abychom byli rychleji v Holandu. Napadá mě jen srovnání s průjmem (rychle ven) – taky u něho nejsou moc hezké pocity.

         Po cestě do táhlého kopce míjíme porouchaný žigul. Zbytek „závodníků“ na něj čeká na dalším odpočivadle. Taky míjíme kvanta větrných elektráren, jakoby někdy země byla obří létající plošinou někde ze Zemanových filmů, nadnášenou právě těmito větrníky. Čas od času potkáme i obří krtince – velké haldy, kam by se ty ostravské mohly jít schovat. Rovina, rovina, šup, hora!

         Všude rozeseté krásné vesničky a kostely. Děti se ptají, kdy už tam budeme, na to nacházím krásnou odpověď v podobě Google Maps navigace – je tam vidět, kam jedeme, za jak dlouho dorazíme na červený puntík a děti se podívají samy bez dalšího ptaní.

         Míříme do Duderstadtu (za dnešek najeto cca 300 kiláků, to by mohlo stačit). Parkujeme na místním stelplatzu. Místo pěkné, klidné, čisté. Dostáváme na začátek přednášku od zcestovalého Holanďana, který si očividně nepřál mít za sousedy kohokoliv s karavanem (zřejmě špatná zkušenost – padlo párkrát slovo gipsy). Přemýšlím nad variantou „Ich verstehe nicht“ a hraní mrtvého brouka, ale přece jen se pak odhodlávám mu jeho předsudek trochu vyvrátit. Nevím, jak moc jsem byl úspěšný, každopádně zbytek minipobytu už k žádné další interakci nedošlo.

         Vrcholí krize o vodu, snaha doplnit ji pod rouškou noci končí nezdarem v podobě spolknuté dvoueurovky v místním výdejním vodomatu. Jdeme spát.

PS: Na procházce s Matym objevuju stát u místního fitka Airstream van, zmiňovaný i na stránkách Víťi Válka.

 

17.6.2016

          Budím se jako první o půl osmé za zvuku kapek narážejících na střechu (pořád to omílám, ale já se na tyhle okamžiky prostě těšil) a přemýšlím, co může spojovat nás (rodinku na lowcost tripu) a ten starší holandský pár obývající bydlík a vozící si všechen komfort a životní úroveň s sebou. Nepřicházím na nic uspokojivého. Později jsou tyhle myšlenky potlačeny a rozptýleny úsměvy něměckých bydlíkářů.

         Účastníme se s Jolou ranní instruktáže, kterak vyměnit odpadní vodu. Zjišťuju, že potřebujeme speciální žeton, ne přímo euro mince. Člověk o zkušenost bohatší.

         Jdeme nakoupit do místního Penny, u kasy zjišťujeme, že se kartou nedá platit, běžím do centra do bankomatu vybrat, vbíhám do soustavy krásných starých ulic a domů budovaných za renesance a baroka. Mazec.

         Po návratu na stelplatz čerpáme vodu a hledíme, jak se zapřahají koně do kočáru.

Někteří si dali šlofíka (já) a potom jsme si udělali za deště procházku přes park do centra města (spíš poznámky pro nás na později – rybníček, vodní slalom hřiště, budky pro netopýry). V centru je spousta krásných domů (tati, asi to znáš, potom probereme víc).          Protože déšť nabíral na intenzitě, skočil jsem sám pro auto a nabral zbytek rodinky přímo na náměstí.

         Připravujeme karavan k odjezdu (už začínám mít procedury – a není jich zrovna málo – zautomatizované). Když měním kakánky a soustředím se pečlivě na všechno okolo, přijde veselý Němec informovat mě o tom, že si koupil škodovku, jak je to dobré auto a že plánuje navštívit Prahu. Perfektní timing. Nic, vyměněno v limitu (dvířka od čisticí stanice se samy za čtyři minuty zavřou) a vyrážíme do kempu podle Motorhome apky. Za městem ještě narychlo fotím relikt bývalé hranice mezi NDR a NSR.

         Jedeme (děti usínají) přes krajinu, která nám nejvíc ze všeho připomíná Vysočinu. Ale je víc roztáhlá, do šířky, proto jí pojmenováváme Širočinou. Zavrtáváme se do hor hlouběji a hlouběji, až si připadáme jako v předhůří Alp (a to jsem nikdy v předhůři Alp nebyl :)).

         Načítám si onlajny, abych aspoň takhle sledoval mač s Chorvatskem, Romča mi průběžně předčítá čas, stav a situace. Na benzínce, kam dorážíme těsně před koncem poločasu, už vidím, že prohráváme nula jedna. Koketuju s myšlenkou zůstat tam na druhý poločas, ale asi jen sekundu. Na benzince zastavuje mladý německý pár s mimčem a připojeným karavanem. Vyměněny úsměvy a fičíme dál.

         Děti se budí, zkoumáme krávy, Mates chce počítat stromy. Ani nezačal a dožaduje se počítání trávy (RedBox, Milane, není-liž? :)). Dorážíme (podle navigace) do kempu. Na místě vysoko nad údolím je jen lesní cesta se zákazem vjezdu. Dívám se a paní z Googlu nás navedla (tiskařský šotek asi i v Android apkách) 60 kilometrů od pravého místa. Pěkné zjištění o půl deváté večer.

         Hromadně schvalujeme další plán, upravuju koordináty, vycouvávám (vida, ani nebylo potřeba těch zacouvaných 50 kilometrů, abych se naučil couvat s karavanem, jak říkal tchán), projíždíme přes místní lyžařské centrum (Willingen), které se nejdřív jeví jako zapadlá vesnička, aby se nám na protějším svahu ukázalo jako horské centrum bující pátečním podvečerním životem.

         Po cestě zastavujeme na jednom z mnoha parkovišťátek (asi na každém druhém kolimetru jedno). Hodně táhlým pozvolným klesáním se po třiceti kilometrech dostáváme z hor, míjíme obří chemičku, továrnu na VW, halu ABB.

         Na místo dorážíme po soumraku, závora kempu se sama otvírá, najíždíme na první volný plac a jdeme rovnou zalehnout. Není čas na hrdinství, zítra se dořeší zbytky.

 

18.6.2016

         Před karavanem nacházíme dvě kartičky a předvyplněnou přihlášku do kempu. Vysíláme mámu dojednat mírové podmínky s vlastníky kempu. Vrací se s vesměs pozitivními zprávami a s adaptérem na elektriku. Hned dobíjím všechno, co se dobít dá a doháním deníkové resty (bohužel hotspot mi pořád nevalí, jak by měl), zatímco máma a děti jedou vybrat hotovost do blízkého města (vtipně tu totiž neakceptují AirBank ani mBank platební karty). On totiž nocleh v karavanu stál víc, než jsem myslel a než nám Motorhome apka odhadla.

         Nedaří se mi pořešit hotspot. Ani platbu za Mundo SIMku – zbývá tam kredit jen na sedm dní, musím do té doby něco vymyslet, jinak jsme bez netu.

         Po maintenance window se jdeme projít do místního parku, kde probíhají slavnosti růží. Jsme tu věkově hodně podprůměr, celá lokalita je lázeňským komplexem pro ne už tak mobilní jedince. Procházka ok, Mates hypnotizuje místní kachny, prohání je, pak zas ony jeho. Zasekneme se u místní fontány, která byla dřív slaná, ale salinitu časem ztratila a teď už je to… prostě fontána. Chvíli na to Jola padá a vedu celou její půlku (i s tou suchou) zpátky do karavanu na převlečení.

         Když jsme v přívěsu, přižene se průtrž. Domlouvám se s ženou, že pro ně přijedeme a vyzvedáváme je u parku.

         Po návratu do kempu jsme pořešili úklid (karavanem zní lepidýlko, lepidýlko Emílek), výměnu vod, sprchy (já si odlovil dvě místní krabky – coby to bylo za den bez odlovené kešky, že).Vyrážíme, ani sami ještě nevíme kam.

         Míříme na západ, vjíždíme do aglomerace kolem Dortmundu, slintám, když míjíme Vestfálský stadion a koketuju s myšlenkou přespat dnes na parkovišti u té krásné arény. Nakonec prokličkujeme centrem Essenu a vyrazíme na severozápad směr Holandsko. Přestává pršet, a protože chceme projet německo-holanské hranice za vědomí dětí (které mezitím slavnostně zatuhly), parkujeme u městečka Hünxe u supermarketu. Plánujeme, jak ráno nakoupíme jídlo, pošleme konečně pohledy. Jenže jakožto Čech rozmazlený otevírací dobou supermarketů u nás automaticky počítám, že tady fungují i o nedělích. Což nepraktikují. Nevadí, jde se spát, ráno moudřejší večera.

 

19.6.2016

         Ve čtyři ráno slyším jít kolem karavanu místní chasu, ale bez následků. Hned po probuzení nasedáme do auta. Hledáme ve městě otevřený obchod, ale bez úspěchu. Proto později zastavujeme na dálničním odpočivadle a něco si čvachtáme. Zastavuje se u nás Polák s řídkým porostem zubů, co má prý dceru Kateřinu Havelkovou v Adamově. Jestli znáte, pozdravujte, já mu to slíbit nemohl.

         Jedeme do Emmerich am Rhein, abychom se podívali, jak vypadá pořádně velká řeka a hlavně tu oslavili Matýskovy narozeniny. Nejdřív neprozřetelně zastavujeme v parku, kde se sekneme (my = děti) na spoustě prolízaček. O pár hodin později se konečně přesouváme po promenádě na druhou stranu města po proudu k místnímu CISCO Golden Bridge. Všude v předzahrádkách kaváren a restaurací posedávalo plno Němců v důchodovém věku. Kde jsou všichni ti mladí?

         V místním infocentru nenacházím žádný prospekt v češtině a znechuceně odcházím. Abych jim dal najevo svou nepřízeň, kupuju si jen dvě poštovní známky – mohli bychom už poslat ty pohledy.

         Na oslavičku si sedáme v jednom podniku na náměstí. Dívám se, že všechny budovy jsou tu z cihel. Radnice se od kostela liší jen jiným počtem oken a květin v nich. No a taky tvarem, no. Dáváme si domácí chemo dortíčky, Maty dokonce i se svíčkama, šlohnutýma (ne námi, ale majitelkou podniku) z jiného dortu z už proběhnuvší oslavy). Jsem rád, že ty svíčky, které s sebou táhneme pro tuhle příležitost už z Brna jsme úspěšně zapomněli v karavanu.

         Po dortu a kafi se rozdělujeme. Jdu odlovit krabku, potkávám německého kačera, lovíme spolu. Najednou rozumím německy, poradí mi, kde hledat (hint krabky byl nad moje síly), já za odměnu nacházím a nechávám hologovat prvního. Romča s dětma korzují zpátky ke karavanu, kupujeme čerstvé pečivo – tyhle malé podniky o nedělích otevřeno mají.

         Na parkovišti pozevlíme, uděláme teplé jídlo do břóšek, píšeme pohledy a u nádraží hážeme do schránky… Fičíme na dálnici a projíždíme jako nůž sýrem do Holandska. Míříme na shellku, kde je wi-fi. Konečně abych pořešil netové resty. Míříme k ní načtyřikrát. Na každé křižovatce špatně odbočuju a trvá to pár kiláků se otočit. Když už jsme skoro u benzinky, odbočuju vtipně na cyklostezku a s celým karavanem jedu podél silnice po kvalitní cestě pro kola. Čekám, kdy se objeví nějaký nešťastný cyklista, kterému vytřu zrak a donutím do zapadnout do trávy. Vyjíždím u světelné křižovatky, kde se úspěšně vtírám zpátky do silničního provozu.

         U benzinky stojíme, já zkouším wifič v karavanu, zbytek spí v autě. Haluzově skypuju s taťkou, konečně řeším platbu dalšího budgetu na Mundo SIMku. Když mám dořešeno, odjíždíme (ještě dětem ukazujeme spoustu králíků, co tu všude navolno běhají). U výjezdu si vzpomínám, že jsem chtěl nabrat. Naprase otáčím v křižovatce, za mnou v autě pumpařka nevěřícně zírá, co to děláme. Chápu její pohled, když dorazíme k pumpě, já chci načepovat, hadice nefunguje, já se dívám a prodejna kompletně zavřená. Zrovna skončíla pracovní doba, paní udělala log off a šla domů.

         Tankuju u jiné (tentokrát bez asistence králíků) a pokračujeme do místa dnešního bydlení. Všude krávy, kozy, koně, pastviny, po dálnici sviští jeden karavan za druhým. Tady je to jiný životní styl. U nás za exoty, tady v davu.

         Nevěřím paní z navigace a dělám chybu. Věděla, co já ne. Kus dálnice se opravuje. Objíždíme kus krajiny, ale to nevadí, Ba naopak. O příležitosti víc se kochat.

         Vpodvečer přijíždíme k cíli. Odbočka z hlavní cesty na polňačku mezi farmy mi vnucuje myšlenku, jak se tam sakra otočím. Nakonec nás vítá pěkný plácek, na kterém už parkuje pár bydlíků.

         Jdeme na krátkou procházku ke koním, které jsem míjeli při příjezdu. Na cestě zpátky nás doprovází kvanta netopýrů a chroustů.

týden druhý >>>