Týden pátý
11.7.2016
I když jde o stehlplatz pro bydlíky a nejbližší kemp pro karavany je od nás asi jen půl kilometru, nikdo nás neřeší. Navíc během rána hodně bydlů fičí pryč. Hodně tu fouká, počasí se mění z minuty na minutu. Doslova. Dokonce se nebojím napsat ze čtyřiceti vtěřin na čtyřicet vteřin.
Razíme na pláž. Na sbírání šutrů máme obvykle v rodině jiné experty, ale tentokrát sbírám i já. Hodně jich je děravých, to jak ty vápencoidní části byly vymlety, zatímco zbytek kamene zůstal. Nevím, co to je přesně za horninu, domácí úkol na později. Nerosty mají zajímavé tvary, spousty jich vezeme domů (myslím, že jsme touhle kolekcí překročili maximální nosnost karavanu).
Co mě nejvíc baví, je (třeba) padesátimetrová stěna útesu nalevo i napravo od pláže (jak jsem později poznal, každou podobnou „prohlubeň“ dávno obsadili Francouzi, takže vesničky na pobřeží jsou jen a právě v těchto místech). Připomíná mi to bílé útesy doverské… Na náměstí děcka prolízají prolízačky, skluzají skluzavky a houpají houpačky. Já zkoumám okolí barevných převlíkacích budek kvůli jedné krabce, co tu je. Vidím ji, ale kvůli spoustě mudlů na ni nemůžu. Tak blízko a přece tak daleko… Po vyřádění se kupujeme pizzu a vracíme se ke karavanu kolem sloupků obsypaných šneky. Nezkoušel jsem ty sloupky olíznout, takže nevím, co na tom ti šneci mají.
Vyrážíme do vnitrozemí na servisní zastávku. U prvního kempu (kde byl servis psaný zadarmo), zjišťuju, že je to zadarmo jen pro obyvatele kempu. Jedeme dál. Protože párkrát míjím odbočku, zbytečně vyjíždíme strmější kopce, co tu jsou, což se odráží na stavu benálu.
Únava z předešlého dne je tak velká, že odstavujeme auto kdesi ve vesnici po cestě a se ženou svorně usínáme (děti už nás o několik desítek minut předběhly). Poslední, co si pamatuju, je, že na nás přes okno překvapeně asi z pěti metrů hledí paní z kuchyně, ale jsem tak kantáre, že je mi to fuk).
Po probuzení stavíme po chvíli u druhého vybraného stanoviště, vylívám odpad a dáváme svačinu u infotabule. Píšou tam o místním krásném zámku. Ok, pojedeme se tam podívat. Při jízdě okolo zjišťuju, že žádné parkoviště není dost velké na naši soupravu, proto jsem nucen vyjet strmější kopec, což se opět odráží na stavu benálu. Dochází palivo a ráz krajiny nenasvědčuje, že by benzinka byla někde blízko. Točím to proto v polích (tati, až se vrátíme, zacouvu to z ulice až ke dřevu :)) a fičíme do Neufchatel en Bray na benzinku u místního nákupního centra. Odpojujeme kvůli šířce přívěs (aby se Kikina po načepování vůbec dostala přes platební terminál), dáváme u blízkého mekáče kafe (kvůli wifině) a u toho vybíráme a kontaktujeme dalšího farmáře (kvůli zevlu). Ještě je čas na jednu zkušenost.
Je 19:45, přecházíme parkoviště a jdeme nakoupit do E.LeClaira (největší obchodní řetězec ve Francii, jestli jsem to dobře pochopil). Parkuju, zatímco Romča je vykopnuta s odůvodněním, že přeci mají otevřeno do osmi, tak jaképak nákupy takhle pozdě. Jsou věci, které moje hlava ještě nepobírá. Nevadí. Druhej menší epic nastává, když vyjíždíme, navigace mě protáhne pár ulicema, načež přijedeme na kruhák, který je z místa startu vzdálený asi padesát metrů (žádná uzavírka, nic, mohl jsem jet přímo na něj). Nevadí.
Jedeme zpátky k pobřeží. Matěj piští, když jedeme kolem větrné elektrárny, která se točí blízko u silnice. Asi že nás svými lopatami poseká. Já s Romčou vedu hovor o tom, co by řekl řezník a holič v jedné osobě (takový Krkovička jinak) zákazníkovi. Chcete ostříhat i kotlety? A kdyby to byl navíc i pekař, zeptal by se i na zastřihnutí patky? No, o čem se bavit po třech tisících kilometrech jízdy, když všechna životní a světová témata probrána již byla? 🙂
Přijíždíme k malému a roztomilému (to když nejedete karavanem) městečku Veules-les-Roses. Motáme se v malých uličkách, musím se hodně nechtěně vracet do prudkého kopce s Kikinou na jedničku (vyzkoušen další level, co to auto vydrží), oklikou přes pole se vracím na místo, které jsme našli pomocí Bord Atlasu. Když se cesta začíná opět zužovat, nechávám auto v polích a jdu se podívat, kam to vede, případně jestli bude potřeba otáčet soupravu.
Přicházím na krásnou rozlehlou travnatou plochu na útesu (podle vrstevnic na mapách padesát metrů nad mořem). Parkujeme a ještě se stíhám podívat s oběma dětma na západ slunce. Za pásem křoví, ostnatého drátu a hnízd racků (jinak nevím, proč se celý pobyt chlámali nad a za naším karavanem) slyším šplouchat oceán.
Děláme večeři ze zbytků zbytků (není to typo). Po divoké jízdě zjišťujeme, že kafe už se moc nesype (že by konečně došlo?), zato praskl pytlík a všude je vysypaná čočka. Hraju se špuntama na zubaře (to už s čočkou nesouvisí), ukazuju Jole, jak se počítají zuby. Fouká tu krásný čerstvý vítr a spí se královsky.
12.7.2016
Ráno procházíme mapy.cz a vysvětluju Jolče piktogramy. Ještě si plete veřejné záchodky s pomníkem (snad jenom na mapách), ale jinak už se chytá. Sbírám čočku. Přemýšlím, jestli bych si měl na pomoc pozvat racky (jako Popelka holuby), ale spíš se mi vybavují scény z Hitchcockových Ptáků, tak myšlenku raději típu v zárodku. Po sběru karavanových plodin vysazuju děti na průzkum okolí přes střešní větrací okýnko a přemýšlím, jak daleko (blízko?) od nás je nejbližší Čech.
Prohlížíme městečko, nakupujeme jídlo, zevlíme u kostelíku, zkoušíme veřejné záchodky, blablabla…
Rozepsal bych se tu o dojmech, co na mě zanechává gotika všude okolo (oproti baroku nic nevnucuje, jen příjemně zprostředkovává), ale teď, když to píšu, je prostě jedna ráno a to nedám.
Mamka nese nákup proviantu zpátky do karavanu, já procházím s dětma kouzelnou uličkou k pláži. Je tu potůček (spíš asi mlýnský náhon – bývaly tu tři mlýny), mezi domky a potůčkem je jen malá ulička a čas od času místo na stolečky, židličky, lavičky, kytičky, lampičky a další -pičky. Občas se zadaří a můžete se někomu podívat přímo do kuchyně.
Na pláži fouká, ale je krásné počasí. Koukáme na plachetnice, co zrovna spouštějí na vodu, děcka se ráchají v bazénku, co je tu spolu s velkým dětským hřištěm. Přibývá lidí a příliv, utíkáme se schovat na záchod, zkoumám ústí náhonu do moře (tenhle specifický ekoton by stál za průzkum, i když vypadá na první pohled dost chudě), dáváme si palačinku (takovó typickó francózkó).
Vracíme se ke karavanu přes parčík na útesu, odkud k nám LP 2016 sestoupila máma (když se vracela od karavanu). Prolízám nacistický bunkr (jeden z mrtě moc, co tu byly součástí Atlanstkého valu), nahoře vyhlížím z vyhlídky a děti cvičí v parku na takových těch dřevěných cvičidlech, na kterých nikdo necvičí.
V karavanu kreslíme a zkoumáme, co si sousedé z Německa montují na střechu dodávky. Já říkám, že je to Hundhaus pro jejich psa, Romča by si v tom dovedla představit spát ty lidi. Výsledek neznámý, stoupá si mezi nás bydla naložený takovou… no zvláštní rodinkou. Peru se s Matesem (aka „že-by-bitka?“ hra), místy u toho usínám. Možná zůstaneme do zítřejšího večera, kdy tu bude ohňostroj. Pojmenováváme dny v týdnu podle postaviček z Medvídka Pů. Dnes máme Den Prasátka, čemuž odpovídá stav Matesova obličeje a trika po snězení jogurtu. Chtělo by to dron – představuju si, jak by se vznesl od karavanu, vzdaloval se, zamířil nad moře a přitom nás pořád zabíral spolu s tím útesem, na kterém parkujeme. Ne, fakt, to chce dron…
13.7.2016
Slavíme! Máme tu měsíc na cestách. Pořád mě to baví, dokonce bych řekl, že s jídlem roste chuť. Stereotyp nehrozí, pořád se objevují nové věci. Až si říkám, že jsem si měl zařídit těch volných dní ještě víc…
Budí mě smích racků. Romča připravuje stylovou snídani – tousty ve tvaru karavanu z materiálů, co tu máme (a já si říkal, proč vzdáváme hold vozíkům ze starého Říma).
Vyrážíme do Rouen (karavan necháváme na parkovišti – risk, ale cítíme se tu bezpečně). Tohle město vyhrává ve srovnání s Le Havre, které je vzdáleností zhruba stejně daleko, ale nenašel jsem na něm nic zajímavého. Romča chce navíc vidět, kde to upálili Johanku z Arku. To uvidí spíš v Rouen než v Le Havre.
Možná už jsem to sem někam prásknul, ale nechápu značení (spíš neznačení) hlavních cest (poznávám to podle stopek na vedlejších cestách až když jsem blízko křižovatky). Taky mi pořád hlava nebere, že mezi červenou a zelenou nedávají žlutou. Rovnou tam skočí zelená a jeď, frajere!
Proděláváme servisní zastávku na vodu ve Val de Saane. Holky shánějí žeton do automatu na vodu, já zatím koumu, kde v Rouenu zaparkujeme. Pak sleduju mraky, jak se zakusují jeden do druhého, jak se nahánějí a je mi dobře. Všude (včetně duše) klid a mír.
Holky se vrací s nepořízenou, prý všude polední pauza. Zkouším stěstí já a za pár minut se vracím s žetonem. Nabízíme odběr vody i manželům Grejtbrytanovým, co tu před chvílí zaparkovali (voda je dostupná deset minut a my už všechno naplnili). Jolča se chce dívat, jak si naberou „naši“ vodu, já velím odjezd. Tempem, co zvolili, se nevyprdelí natáhnout si ani hadici do limitu a já se pak nebudu dívat, že jim to neteče a oni na nás nechápavě hledí, jestli si z nich náhodou neděláme srandu.
Příjezd do Rouen, nákup jídla na dva dny v E.Leclairu. V centru parkuju za řekou (teče tudy Seina, kdyby se někdo ptal). Ze země se tu noří šaliny. A my jdeme po mostě. Lezeme do hračkářství, kde je spousta chtrých hraček. Pak na záchod (to tak je, to je pořád kakat, čůrat, člověk nemá čas se kochat). Konečně maintenance za námi a my vcházíme do místní katedrály. Viděl jsem Notre-Dame v Paříži, viděl jsem katedrálu v Remeši, ale tohle… Tady ta gotika stříká na všechny směry. Tohle je fakt moc. Vysoké stropy, neskutečná vnější výzdoba, obří hlavní loď. A když před katedrálou zrovna začne hrát kapelka a my tam tak posedáváme a posloucháme… Mňam.
Procházíme uličkou s hrázděnými domy (město bylo za války bombardováno, o to víc je zajímavé, kolik starých domů se zachovalo) na náměstí, kde byla upálena Johanka z Arku. Dominuje mu originální kostel, který vypadá jako čepice KKK nebo případně tělo draka. Chceme koupit hrníček Starbucks, ale nemůžeme ten podnik najít (i když googlíme ostošest). Dáváme kafe a vracíme se k autu.
Na přechodu se Jolče zasekává kabelka o sloup, a když nám ji okolojdoucí boreček podává a já děkuju Mercí, odpovídá „Není zač.“ Tak vida! Čech. A z Brna! Jistý Adam Kachlík. Dřív prý studijně, teď v Rouen pracovně. Tatér. Fejs nemám, tak mi aspoň dává vizitku.
Na parkovišti po návratu pořád stojí jeden bydla. Bez pohybu už od doby, co jsme přijeli. Jestli ti uvnitř neumřeli, stojí tam dodnes. Večer se vypravuju na ohňostroj. Děti odpadly v autě, nedaří se mi je vzbudit, Romča rachejtle odmítá by default, tak razím sám. Sleduju ho z vyhlídky u bunkru v parku. Začíná s francouzskou precizností o osm minut později, když už jsem sám sebe pomalu přesvědčil, že jsem na špatném místě/čase. Nevypadalo to, ale nakonec se z toho vylouplo takové jedno pěkné vystoupení srovnatelné s Ignis Brunensis. A s přidanou hodnotou odlesků od mořské hladiny a se zbytky zapadajícího slunce.
14.7.2016
Balíme věci a vyrážíme do Normandie. Děti cestu prospaly (jeli jsme skoro tři hodiny). Přejíždíme zajímavý most přes Seinu, nás předjíždí na štěrkové cestě s max padesátkou nějaký prase, co mi háže kamínky na sklo. Boostuju se krásou francouzského venkova – zámečky, domy s doškovou a slaměnou střechou, všude krávy, zelená zeleň, beránci na obloze a vyzdobená města a vesničky.
Děti se budí a chtějí české písničky (vetšinu času hraje francouzské rádio, protože mám mobil píchnutý na nabíjení skrz navigaci). Proto jim pouštím slovenské SKA zpívané anglicky. Když už jsme tak internacionální…
Jedeme směr Caen. Romča to čte na každém kruháku se směrovkama jinak. Cén, Cán, cojé, kón (to takhle přijde Kohn …). To už je jak Pamachovo ciwe…
V Caen jedeme po hodně velkém mostu. Ani nevím, jestli bylo zapotřebí takový budovat, ale řekněme, že jo… V místě vybraného bydlení (Arromanches les Bains) hledáme kempy a děti okusují hladem pomalu sedačky. V prvním nás neberou (jsou plní), před druhým čekám na výsledek a solidně blokuju místní dopravu. Naštěstí tady je svět v pořádku, berou nás, parkujeme a já zjišťuju, že se podělal zámek na žehličku. Nefunguje.
Jdeme se projít do centra. Je vidět, že si tu váží osvoboditelů (potěší i vlající česká vlajka, navíc jsem ji viděl i na pár tematických pohledech) – město totiž bylo zapojeno do invaze a vylodění v Normandii (pláž Gold). O to smutnější je pohled na některé komerční podniky a prodejny suvenýrů (nutno říct, že z valné většiny aspoň prodávají věci na solidní úrovni).
V moři leží několik zbytků z kdysi uměle vybudovaného přístaviště, pontonů, ve městě se „povaluje“ několik děl, aut, tank Sherman, je tu spousta bunkrů a pomníků a památečních desek. Vyšli jsme i nad město, kde je vyhlídka do dalekého okolí a mají tu i centrum, kde se v 360° na devatenácti obrazovkách můžete ve FullHD podívat ve dvaceti minutách na prvních sto dní vylodění (to je čísel). Já bych třeba rád, ale měli zavřeno.
Večer po vratce do karavanu jsem byl ještě sehnat plech, dali jsme sprchu, udělali zápisy, rozepsali další sadu pohledů a zatuhli. Pustili nám k tomu ohňostroj. Je pěkné, že nás všude, kam přijedeme, vítají.
15.7.2016
Zápis končím ve tři hodiny ráno s tím, že vstávám v šest, abych stihnul objet hřbitov pro americké vojáky a pláž Omaha, než se budeme muset vystěhovat v poledne z kempu. Rozespalý vyrážím, ale jen k bráně, která je zamčená. Otvírá se v sedm. Dobře, jdu zatím najít pár krabek a nafotit pláž. Takhle ráno se tu z postelí nevylízá, takže nikde nikdo a já si běhám sám po pláži, kousek od napůl potopených pontonů.
V sedm se vracím k bráně, čekám tu spolu s GB bydlíkářema asi dvacet minut. Nikdo bránu neotvírá.Balím to a jdu spát. Budím se hovorem Holanďanů odvedle, balení stíháme tak akorát a v 12:00 projíždíme bránou ven.
Předjíždíme peloton nějakého spolku (rádi si povídají, jedou vedle sebe a mně s karavanem na předjetí v zatáčkách moc místa nenechávají), otáčíme se v polích (Romča brzdí dopravu v obou směrech) a konečně přijíždíme na hřbitov. Parkoviště je rozlehlé, bydlíků požehnaně, vjíždím mezi ně, jednomu se to moc nelíbí (působí na mě jako někdo, kdo si sem přijel zavzpomínat a nebyl zrovna členem spojeneckých vojsk).
Přicházíme ke hřbitovu, mezi stromy prosvítá pláž (na šířku obří, představa, že to přebíhám s plnou polní a někdo mě ná jako na talíři a podle toho do mě šije, mi nedělá moc dobře). Děti baví pár prvních hrobů, když se kříže opakují, Romča velí ústup a vrací se ke karavanu. Já si v klidu procházím celý hřbitov, rozjímám a přemýšlím nad osudy těch frajerů. Kdosi si narodil v Kalifornii a dojel sem, přes půl světa, aby v pár minutách zařval… Slyším nějakou průvodkyni, pod zástěrkou focení se přidávám ke skupině, která zrovna přichází k dvěma hrobům. Byli to bratři, jeden zemřel den po tom, co byl zabitý ten druhý. Sto a jeden podobných příběhů…
Procházím všechny řady, dostávám se zpátky k memoriálu. Na jedné z velkých stěn je mapa Evropy a graficky vyobrazeno, jak vypadalo prvních několik týdnů po invazi. U východu z areálu jsou velké tabule se jmény těch, kteří byli zabiti a nebyli nalezeni. U pár z nich je měděný květ značící, že mezitím byly jejich ostatky nalezeny a identifikovány. Mno, moc jich není.
Odjíždíme najít nějaké místo na přespání. Zastavujeme za hlasitého hýkání místních oslů v Mosles (tak nějak nomen omen). Už to na nás koukalo po cestě ke hřbitovu. Parkovací plocha je velká, část zastíněná řadou stromů. Tam parkuju, odhazuju u toho střešní krytku od komínku karavanu v dál (větve jsou tu proklatě nízko).
Jdeme se projít. Je tu série kešek, vypadá to jako pěkná procházka kolem potůčku. Až na to křoví, kopřivy a kusu cesty po cestě necestě to pěkná procházka byla. Viděl jsem anorektickou krávu a zajímavého brouka. Celkem často tu stromy rostou nad cestou a tvoří přirozené tunely. Na místním hřbitově hledím na hrob z písku. Podle nápisu na kříži patřil asi vojákovi, co tu umřel a místní ho tu asi pohřbili. Nevím. Na ostatních hrobech leží hromady skleněných (ale i jiných) destiček, asi tu každý na hrob přinese tu svou. Líbí se mi to, na můj prosím doneste kešku, něco na motivy skáčka a nějakou mlhovinu. Děkuji.
Večer (v noci) píšeme pohledy, čtu dětem Sluníčko (když už nic, tak editorial je vždycky uspí – vyzkoušeno :)) a dáváme zasloužené pivko. Čím dál častěji se se ženou jeden druhého ptáme, co je za den a jak se to tady jmenuje. Neřešíme dny a čas. Pro sichr si na mobilu nastavuju datum, kdy bychom se měli začít pohybovat směr domov.
16.7.2016
Ráno kopeme s Matějem na hřišti, Romča plynule vaří oběd. Přijíždí dodávka s francouzskou rodinou, co si tu na hřišti udělala piknik. Záhy obsazujeme druhý stolek a pácháme oběd. Ještě tu na čurpauzu zastavuje jiná rodinka. Vesnička leží na hlavním tahu (k moři), ničím extra na první pohled neláká, takže chápu, že je primárně užívána jen jako zastávka na cestě. Možná i proto tu místní udělali to velké parkoviště.
Jdu se projít k radnici, co je přes cestu – objevuju otevřenou (jakože bez dveří) umývárku a bažanta přímo na otevřeném prostoru. Možná to mohli napsat k parkovišti (WC u radnice), aby jim lidi nekropili do křoví… Čtu si malou infotabuli o historii obce (byly tu dva obchody s povozy, konkurence jako blázen, borci měli vymazlené kousky vystavené před domy a byli tím známí daleko široko. Není nezajímavých míst, jen záleží, kolik času jim člověk věnuje.
Po obědě balíme saky paky, probíhají rutinní drobné opravy, cestujeme do Bayeurx. U mekáče tam dáváme kafe a píšeme dalšímu farmáři. Ten ppředchozí se nějak neozývá, důvod neznámý. Zkoušíme proto takhle štěstí u dalšího.
Posouváme se směrem k LeMans a koketujeme přitom s myšlenkou ještě to otočit k moři. Parkujeme prozatím ve Flers, městě s úhelníkovými středy kruháku (další specialitka, na kterou jsem tu narazil). V Carrefouru konečně kupujeme alkoholtester (ve Francii povinný ve výbavě každého osobního auta). V místním parku u vodního hradu děláme u velkého dětského hřiště piknik.
Na noc odjíždíme na kraj města, kde ovšem mají u vjezdu instalovanou tyčku na výšku. O kus dál stojí na jiném parkále pár karavanů, ale prý soukromá party a smůla. Nevadí, nechtějí nás tu, Péťa o nich nebude psát pěkně na webu.
Jedeme na jih a vjíždíme do La Chapelle au Moine. Původní parking, co jsem našel na mapách, je dost luxus (přímo u radnice, i když s hezkým živým plotem), o stupeň níž u školy se mi taky nechce stát, tak to nakonec píchneme na parkoviště pro kamiony. Lože s námi sdílí dva tiráky. Otáčím ještě Kikinu tak, abychom měli ráno u snídaně místní krásný (darmo říkat gotický) kostel před okny (před oknem).
Začíná se stmívat, dneska to bude na vytáhnutí dalekohledu, pane! Montuju ho, popíjíme u toho vínko, vtom Mates padá ze dveří (ani on sám neví, co chtěl dělat), zvedám ho ze země a vidím, že mu valí krev z hlavy. Romča zachovává chladnou hlavu, provádí základní procedury, držíme ho ještě vzhůru, kdyby nějaké komplikace, nakonec všechno v pohodě. Jeden z kamioňáků vychází ven probuzen ze zimního spánku podívat se, kdo to tu mlátí děti. Pozorujeme u toho Měsíc, občas zakopnu o víno. Při větším zvětšení jsou vidět krátery, jen se potvora dost rychle hýbe. Zkouším zaměřit pár hvězd, se střídavými úspěchy. Kdosi s prdítkem dělá na parkále okruh. Asi se dívá, kdo jsme a co tu děláme. Zamával jsem mu dalekohledem na rozloučenou, žádný lynč nenásledoval, zbytek noci probíhá v klidu.
17.7.2016
Když jsme ráno pojedli s výhledem na kostelík, Romča šla s dětma prozkoumat, kdeže jsme to dneska vlastně přespali. Já pořešil nádobí a přípravu na jízdu. Projíždíme malými vesničkami, z nějakého důvodu za mnou jezdí jedno auto (ne žádné, nebo dvě, ale jen a pouze jedno). Nějaký Murphyho zákon?
Vjíždíme do národního parku, potkáváme několik hezkých míst na zaparkování, ale nezaznamenávám je. Vím, že je po nich na fórech sháňka, ale beru to tak, že byly hezké a posloužily, to stačí. Nemusí se stát terčem nájezdů ostatních (kdyby byly ofiko, tak je to jiná), každý si může objevit to své… Ani já si je nebudu za nějakou dobu pamatovat.
Přijíždíme do La Ferte Mace, kde děláme na parkovišti oběd (místo nalezeno podle apky). Váhám s odběrem vody u budky. Nevím, jestli je pitná. Přichází stařík. Rukama nohama chápu, že z pravého kohoutku teče pitná voda. Tím spíš, že si přinesl svůj kanystr a natáčí si taky. Je starý a vitální (ten stařík), tak mě to přesvědčuje, abych nabral i nám. Po obědě Jolča umývá nádobí, Mates pere prádlo a já se dívám, kdo si toho pracovního tábora pro děti všimne.
Jedeme se okoupat k místnímu rybníkojezeru, zevlíme na písečné pláži (podle nálezů klepet písek asi přivezený z moře, anebo tu žijí krabi). Když jim Mates vypil z rybníka dost vody, odjíždíme do Alenconu najít místo na přespání. Všude jsou tam na parkálech zábrany proti karavanům, město jim očividně nepřeje. Takže přichází krizička. Kde to dneska píchneme? Už je pozdě na příjezd k farmářům přes Passion France (uvádějí příjezdy do sedmi večer), v nabídce nejsou žádné stehlplatzy.
Nakonec kempíme kousek od hlavní cesty. Je tu hřbitov (říkal jsem si, kdy přespíme u krchova), kousek odtud je archeologické naleziště „farmy“ z doby římské. Někde v polích podle infotabulí je i celý půdorys statku a nějakého venkovského stavení. Ještě že tam mají obrázky, francouzsky mi to moc nedocvakává. Nerozumím tomuhle jazyku, kde napíšou dvakrát víc písmen než nakonec přečtou. Ale – možná se se ženou začneme učit francouzsky, ono to má své kouzlo.