Den šestý – Branka u Opavy-soutok s Opavou

          Tak jako existují blaničtí rytíři, i v kopci Hanuše podle legendy dlí ochránci naší země. Svědčí o tom cinkavá melodie svištění mečů, která se tu rozléhá každou půlnoc. Nemůžu potvrdit, prospal jsem to. Za válek mezi Rakouskem a Pruskem tu bylo vybudováno opevnění, na které se sem přijel podívat sám generál Laudon se svým velitelem, císařem Josefem II.

          Uklízíme odpadky po jiných, lovím geokešku (nakonec jsem se na celé cestě dostal jen k této jediné). Vracíme se k řece. Naučné tabule nás informují o tom, že se tu chovaly ovce plemene merino a několik set kusů bylo dokonce exportováno ruskému carovi Alexandrovi I… Na okolních loukách se za minulého režimu konaly celostátní srazy pionýrů. S nimi se rádi lanem přetahovali tehdejší pohlaváři. Hlavně si prý tuto akci nejvíc užíval Antonín Novotný.

 

          Tok je tu široký, mělký. Břehy upravené, jdeme posekanou trávou. Na opačném břehu vyčuhuje komín továrny BRANO. Tahle firma má historii až do roku 1862, kdy vznikla na výrobu drobného železářského zboží. Přes visací zámky (co asi nebyly známkou punku) a nábytkové kování se dostali až ke kovovýrobě pro automobilový průmysl. Všichni společnost asi znají díky pneumatickým „zavíračům“ dveří. „BRANO – zavírá samo.“

 

          Ani nevíme a už jsme v Brance u Opavy. Chatky okolo propojují Branku s Hradcem, tak se to ani nedá poznat. Historicky byla Branka součástí Hradce. Místní kronika je prý nejstarší na opavském venkově. Před několika lety tu zavedli tradici červencového sjezdu řeky na nafukovacích matracích a gumových duších. Jinak tady mají docela rušno, pokud jde o dopravní nehody. Křižovatka na západ od Branky u železničního přejezdu u Otic je jednou z nejnebezpečnějších vůbec. Jednu havárii způsobil kamion vezoucí vepřové půlky. Nedočetl jsem se, jestli se z nich po srážce třeba nestaly čtvrtky. V jednom z domů prý pobýval Petr Bezruč. Ten se určitě vracel i do Hradce. Je s podivem, kde všude na tohoto barda narážím. Vysočina, lesy a města nad a pod Brnem, Slezsko, Beskydy… Měl naši vlast docela prošláplou…

 

          Brodíme přes koryto Hvozdnice, už se nám totiž nechce zacházet několik set metrů bokem na most. Pofukuje, nepříjemně mrholí. Na řece je tu spousta obřích jezů. Ještě se s povděkem zastavujeme na Panském mlýnu na polévku a hranolky. Restaurace je zavřená, zrovna se tu koná svatba, ale venkovní kiosek skýtá alespoň nějakou záchranu bláznům jako jsme my.

 

          Později u kruháče na mostě hodnotím, jestli to jde, pokračovat kolem řeky za areálem technických služeb. Negativní, musíme si trošku zajít. Po přechodu kolem rodinných domů pokračujeme křovím (ha, Honzina opět plní na výbornou svou roli bourače kopřiv), podél řepných polí, podřepem pod železničním mostem a za průmyslovým areálem kolem plotu. Tady už cesty ani pěšiny nejsou…

 

          U Globusu už je to k soutoku jen pár desítek metrů. Mají tu břehy posekané, jde se dobře, jen poslední úsek je ještě zarostlý. Brzdím Honzinu, že pásem křovin projdu k soutoku jako první já. Snažím se cítit jako objevitel u konce své cesty. Takové to odkrytí posledních listů džungle před spatřením úžasných vodopádů (případně jakékoliv jiné scenérie dle vašeho gusta). A je to tu. Po šesti dnech, 34 hodinách šlapání a 140 kilometrech cíl. Voda se vynořuje zpoza záclony z plevele, na místě je vyšlapaný cíp, kde si dáváme pauzu a já si – jako už tradičně – snažím promítnout celou cestu kolem řeky, zatímco Honzina už mi plánuje trasu kolem Opavy. Rituálně se pomazávám vodou z posledního metru řeky Moravice. Je zajímavé být s řekou u jejího zrození a za pár dní i zániku…

 

          Nevím, jestli to bylo lidmi, s kterými jsem šel a potkal se, pozapomenutým krajem, krásou a sílou míst podél toku, případně řekou samotnou, ale můžu říct, že tenhle vandr mi nastavil co do kvality zážitků a prožitků laťku hodně vysoko! Bylo mi s tebou dobře, Moravice. Děkuji.