Týden sedmý
25.7.2016
Jdeme se ráno po snídani podívat, kde jsme to vlastně přistáli. Po cestě z kemping placu míjíme dvorek se vším možným drůbežím zvířectvem. Přicházíme k náměstí, míjíme několik oku lahodících detailů. A taky přes kosmické toalety (viz foto). Náměstí mají „zakryté“ jakýmisi (to slovo vypadá blbě, ale asi se to tak fakt píše?) fáborky. Zbytek rodiny se jde provětrat do obchodu, já jdu bloudit uličkama a fotit pomník Pasteura, který tu působil. Arbois je pěkné město, asi bych tu taky něco vymyslel, kdybychom zůstali déle.
Raději vyjíždíme pro vodu. Do Salins les Bains, které je i v UNESCO. Bydla tu na parkále bourá zrovna do zábradlí. Někdo mu postavil karavan napříč parkovištěm (já) a on se zkouší i přes ten redukovaný prostor vymotat a zaparkovat. Ptám se na vodu. Je potable. Napouštíme všechny lahve a kanystry a odjíždíme.
Cesta vede přes vinice (všude jen řádky), připomíná to tu oblast Pálavy (dokonce i jeden kopec vypadá jako copy paste z Pálavy). Celé je to takové široké, rozlehlé. Celkově přemýšlím, že my to všechno máme i u nás (hory, údolí, jezera atd.), ale ve zmenšené formě, tady ta příroda má možnost plýtvat a rozpliznout se na velký kus země. Třeba je tu jeden úsek, který vypadá přesně jako splav u Bransouz, jen je roztáhlý do šířky (jak po úpravě ve Photoshopu).
Takže přejíždíme přes vinice a malými uličkami i přes vesnice. Okolí se postupně mění, dostáváme se do zalesněných údolí, krásných smíšených lesů. Občas prosvítá vápencový masiv. Provozuje se tu paragliding – vidíme jich pár kroužit nad námi. Projíždímě opět několika platanovými alejemi.
V Besançonu prvně nakupujeme v místní „Olympii“. Respektive Romča jde nakoupit, já si dělám s dětma hrací koutek z hračkářství (na to, že je to takový nákupák, tu nemají žádné obecné prolízačky). Děláme óóóó a áááá, než dorazíme ke knížkám, kde se sekneme na hodně dlouho. Nakonec kupujeme rozkládací knížky oběma dětem – Jolče o ponících, Matýskovi o požárnících (tráví s knížkama hafo času v autě, dobrý kauf). To, že to mají ve francouzštině, je přidaná hodnota.
Po nákupech jedeme do centra, parkuju na velkém parkovišti, karavan dostává ránu závorou na uvítání. Parkujeme pod obřími platany (nevím, co s tím pořád mají, ale vypadá to každopádně pěkně). Jdeme k řece na piknik. Historická část města leží na meandru řeky, z otevřené strany chráněná mohutnou skálou, okolo řeky obehnaná hradbou. Díky tomu se dotala do UNESCO seznamu (máme to dneska jak nějakou památkovou poznávačku, každopádně další zářezy do mého plánovaného navštívení všech UNESCO památek na světě – proč mít malé cíle, že). Z večeře s krásným výhledem na pevnost se přesouváme k velkému hřišti v parku. Pak přejíždíme na druhou stranu řeky na spací místo u divadla tunelem pod skálou.
Všechno se vybíjí, nemáme šťávu. Romča si pomlaskává nad zdejšími vodními melouny. A já nerozumím tomu, proč musí být na záchodcích koše na toaleťák. Jsem v Evropě, tak splachuju. Když jsme byli v Aténách, respektovali jsme tamější nařízení dávat papír do koše (neplýtvání vodou, úzké trubky, ucpání záchodu). Chápal jsem a dodržoval. Proč ostatní nemůžou dělat to samé v západní Evropě a já jsem naopak nucen sedět na WC s košem, kde jsou zbytky někoho jiného? Divný svět, fakt. Ale možná je to úplně jinak a něco mě nenapadlo.
26.7.2016
Ráno všichni spí. Využívám čas a jdu se projít průmyslovou čtvrtí (spíš šestinou, je to pár budov) ke krabce na jednom mostě. Je to zajímavá část města. V jednom baráku je ve všem tom bordelu vyšlapaná malá přístupová cesta k domu, u vedlejšího domu přibíhá k plotu hodně cholerický pes. Ještě, že jsem Romče ráno nakreslil, kam zhruba jdu. Na jedné schránce vidím napsáno Lenka Hricová a Jamal Tbatou (snad jsem něco neprásknul).
Krabka na mostě není, mohl jsem taky přečíst logy předchozích kačerů. Nevadí. S výhledem na hradby zalité ranním sluncem sedím v autě, dobíjím přs baterku mobil (jsme fakt na dně se šťávou) a čtu si o slavných rodácích tady toho města. Kromě Huga a Lumierů, kteří se tu všichni narodili, i o Josephu Vacherovi nebo Charlesi Fourierovi.
Všímám si, že stojíme hned u autobusové zastávky. Tak blízko zastávky jsem nespal od Krahulčí… Rodina se probouzí. I Matek a Jotka. Jolčina hláška. Připomíná mi to její předešlá moudra typu „holky mají přednost a kluci podnos“, „teče, teče po železe, nedá pokoj až tam… cože?“ nebo „modroha je oblá“.
Google paní nás vede jakousi divnou cestou. Než si to stihneme pořádně uvědomit, raději se kompletně vypíná. I s celým mobilem. Jedeme bez navigace. Ztrácíme zrcátko v polích. Ale je šťastně nalezeno.
Děti si stříhají, kdo bude mít harmoniku. Kámen, nůžky, papír, teď. Jola má nůžky, Matěj papír. Chvíli ticho, Jolča hraje na harmoniku, Matěj začíná křičet: „Já mám taky nůžky, já mám taky nůžky.“ Vybavuju si, jak jsme si včera četli o paviánech, jak mají rudý zadky. Mates povídá, že by chtěl taky rudý zadek. Povídám mu, že bych mu musel nařezat, aby měl rudý zadek. Prosí mě, abych mu nařezal.
V Montbeliardu jedeme dlouho kolem továrny PSA (Peugeot, Citroen). Další úsek je víc přirodní – údolím říčky Le Doubs. Krásná krajina. V Baume les Dames stavíme na krátkou poradu u firmy s názvem Oknoplast.
Cílem dnešního pachtění ve vedru je kemp v Mulhouse, poslední velká zatávka ve Francii. Přiijíždíme v době polední pauzy, jdeme se aspoň dovnitř osprchovat. Do tří kempíme před kempem. Stojí tu na čekané i borec se žlutou motorkou (typu dva nosáči), vzadu má ženu a dítě. Zajímá nás, jak cestují, když prší. Ale zapomínáme se zeptat.
V kempu zabíráme strategické místo blízko všeho. Jdu se s dětma okoupat do bazénu. Pak s nimi hraju stolní fotbal a kulec, stahuju přitom mapu Švýcarska. Jsme nějakých třicet kilometrů od Basileje, tak proč nenavštívit další zemi, že ano.
Vyjíždíme pozdě odpoledne na prohlídku. Nevíme, jestli jsme už v Basileji, až celnice přímo v ulici města napovídá, že jsme tu. Borec jen letmo mrkne do auta a mávne, ať jedeme dál. Parkujeme v podzemních garážích (v ulicích skoro žádné parkování). Kupujeme hned proviant, já letím s Matesem na záchody na nábřeží. Probíhá tu nějaká akce (nebo se tu takhle koupou celý rok?) – v Rýnu je vyhraněný prostor pro plavce; lidi naskáčou na jednom místě do vody, nechají se unášet proudem, o kus dál zase vystoupí, běží zpátky a znovu skáčou do řeky. Všude mrtě lidí. Skoro všichni mladí čumí do mobilu a hrají Go Pokémony (zvrácený svět).
Cupitáme historickými uličkami, historie na každém kroku. Centrum vzdělanosti, kultury a tak dále. Je to krutý. Relativně malé městečko, ale strategické už od dob založení. Samé superlativy.
Na jednom náměstí obří letní kino. Chci tu najít krabku – další země do sbírky. Ale oj! Já nemůžu na net, jsem vlastně mimo EU. Uf. Hledám wifi. Jistota v podobě mekáče tu selhává. Zkouším infocentrum. Chce to login. Zachraňuje mě muzeum hraček. Stahuju do offlinu dvě krabky. Jenže první krabka je na frekventovaném místě. I když mi Romča radí všelijaké zlodějské triky, nemůžu ji najít. Děti mezitím hledí s úžasem na kašnu, ve které se pohybují různá kovová hejblátka a čachrují s vodou. U druhé krabky začíná pršet, je noc, mizíme přes náměstí s radnicí k autu. Škoda, Švýcarsko bude muset počkat.
Cestou zpátky už na celnici nikdo není, závora otevřená. Navigaci nemůžu pustit, signál mám pořád ze švajcu. Nevadí, vede tu dálnice skoro až do centra Mulhausu. Zkoumáme přistávající letadla, hezky ve tmě svítí.
Kemp. Zavřená brána. To víme, budeme muset nechat Kikinu venku přes noc. Ale je zavřená i malá. To už je horší. Naštěstí u recepce u brány sedí starší pár (asi jsou píchlí na wifi, která nemá moc dobré pokrytí ve zbytku kempu). Pán jde pro klíče, pán odemyká, pán zachraňuje situaci. Dávám pánovi pivo. Hodný pán.
Večer zapisujeme zápisy a rekapitulujeme události posledních dní. Zase chvilku relax fáze. Pomalu se blíží konec Francie. Mně se NECHCÉÉÉÉÉÉ pryč…
27.7.2016
Zatímco já dělám dopoledne zápis, Romča s dětma provádí koupání. Na oběd je řízek z paštiky a Knuspi chleba, zajímavé. Po o jdu s dětma k bazénu já, Romča uklízí. Mates veze vodu na vylití, oba s Jolčou umývají nádobí. V kempu můžeme zůstat až do tří. I tak velkorysá doba nakonec nestačí, dětem se u bazénu líbí. Jolča chytá únavovou krizi.
U Rýna, cestou do Německa, se před náme děje čerstvá bouračka. Po chvilce stání a nehýbání se se domlouváme, Romča bere reflexní vestu a – zatímco osádky těch dvou aut do sebe šťouchají a hádají se, žena řídí dopravu, takže za chvilku projíždím okolo místa nehody. Jen po projetí přemýšlím, jak si vlastně Romča nasedne. Nakonec ok, čekám na blikačky na blízkém kruháku. Obě děti o to přicházejí, spí.
Zastavuju na malém odpočivadle na ostrůvku v Rýnu (mezi Francií a Německem). Jdu fotit most, Romča rozdýchává zážitek.
Po dálnici to hasím na Stuttgart. Nefunguje USB stick v autě, jak by měl. V Offenburgu nakupujeme jídlo, ale marně hledám tu dobrou paštiku, co jsme jedli ve Francii. Inu, nedá se nic dělat, chci pro ni jet zpátky do Francie. Hranice jsou kousek, něco u Štrasburku splašíme.
To se daří, parkujeme u hypermarketu, po vyřízeí formalit koukám, je tu blízko rybník, mohli bychom udělat poslední piknik. Procházíme kolem sjezdu z dálnice udělaného přímo pro obchodňák. U rybníku zjišťujeme, že je dost fuj. Rozbalujeme sezení u podjezdu dálnice.
Když se po večeři vracíme k parkovišti, všichni v podchodu kvůli ozvěně řveme. Pěkné. Kafe, pohrání si se psem na parkovišti, odjezd. Na kruháku si vímám, že zas nefunguje pravá směrovka na karavanu. Parkování, rána do světla, světlo bliká, jedeme. Máma čte po cestě babiččin deník z jejich návštěvy Provence.
Za tmy potřebuje Mates na záchod, sjíždíme u jednoho Autobahnkirche (zajímavá věc btw), točíme se kvůli značení a chaosu v poli (podle stop jsme tu nebyli první). Před Stuttgartem sjíždíme kvůli únavě do Leonbergu, spaní rozbalujeme na parkále u OBI. Zrovna sem jedna lady zavezla k autu druhou, kecají přímo u našeho bytu. Nevadí, děti tuhé, únava velká, zalamujeme.
28.7.2016
Ráno okolo nás proudí místní oficíři, všichni na krcích badge. Připomínka práce? Snídáme v autě, stačí, že nás sledují před otvíračkou pracovníci OBI.
Fičíme po dálnici, všude je samá dálnice. V jednom místě se směry oddělují a každý vede po jiné straně kopce. Pak se dívám na mapy a aha – v kopci jsou jeskyně, tak proto… Pozorujeme stavební stroje po cestě, děti zadržují dech na čas. Na parkále provozujeme Matějovu akrobacii, na dalším si dávám šlofíka, zatímco zbytek rodiny pozoruje popeláře. DJ Maty pak prý točí prkýnkem s kedlubnem a krájí.
Míjíme po cestě všechno, už jsme rozhodnutí nezastavovat. Děti se po výletování těší domů a to nás žene vpřed. Míjíme Ulm, Mnichov, Deggendorf (to nechtěně, chtěli jsme tu udělat večeři, ale parkoviště u řeky mají zavřené), Pasov. Jedeme kolem fabrik BMW, kolem mnichovského letiště. Neodbočujeme už na Salcburk ani Linec.
U tahačového parkoviště dělá Romča bramboráky, my pozorujeme a zkoumáme krysy, co tu ve velkém běhají od křoví ke křoví. Hrajeme krysí hru, máme krysí stopovací brýle.
Maty už únavou nenávidí auto, ale jsme blízko hranic, já jsem skrz šlofíka přes den v pohodě, Maty tuhne a my projíždíme přes hranice na Šumavě. Stoupáme a klesáme do oblaků mlhy líně se valející po horách. Hledáme místo na zaparkování, není moc kam postavit, nakonec to pícháme v kopci (tam vystrčené přednní nožky jsme ještě neměli) v dědině před Prachaticemi.
29.7.2016
Ráno některé z nás budí chrchla, co si tu sem přišel zapálit. Vydatná snídaně letí z Matesa ven kdesi před Netolicemi. I když to měl být původně relax den pro děti (jako poděkování, jak krásně vydrželi včerejší cestu), po prožitém nabíráme kurz rovnou domů (takže Lipno, Hluboká, Budějovice, Krumlov, to všechno bude muset počkat). Voláme rodinám, info o tom, že jsme ok, dozvídáme se, že Moula je už pár týdnů nezvěstná. Mamce to trochu pokazilo návratovou náladu.
Dáváme chálec v Plané nad Lužnicí, pak fičíme přes Humpolec (kde je hodně vtipná uzavírka na nájezd na Brno). Tankujeme u přecpané benzinky – holt pátek odpoledne. V autě zpíváme hymnnu a je nám duševně doma. Mám nostalgickou náladu, však to určitě znáte, když se vracíte po měsíc a půl dlouhé dovče s jízdy karavanem po Evropě.
Vítá nás u nás bábi. Přišli jsme domů, hledíme, nějak moc velké prostory. Stropy jsou vysoké a všechno tu funguje (člověk zapne kohoutek, teče teplá voda). Připadám si jako Hanks v Trosečníkovi, když po tom, co ho našli, ležel u postele a blikal s lampičkou.
Jak jednoduše shrnout to, co jsme prožili? Jako krásné potvrzení toho, že když člověk něco chce, tak to jde? Jako inspirativní, obohacující, naplňující a podnětné? Jako začátek nové cesty? Jako intenzivní a hluboký zážitek, který jsem měl to štěstí prožívat s těmi, co mi jsou nejblíž? Jako mazec trip? Všechno dohromady plus x dalšího, co teď nejsem schopný pojmenovat…
V jednoduchosti je krása. Byla to hodně pohodová škola hrou se vším, co se pod tím dá představit. Celou tu dobu od první myšlenky na karavan až po dojezd domů jsem se učil. Poznali jsme hodně, kus světa i sami sebe. Měl jsem možnost se naplno věnovat dětem, ukázat jim svět, hrát si s nimi, poznávat je a učit se od nich. Na zpáteční cestě se mi věci krásně pospojovaly a já to dál zkusím přetavit v něco konkrétního, co bych mohl rozvíjet a žít.
Jak už jsem pár lidem říkal, tahle webová forma deníku byla psána hlavně pro mě, ženu a děti (abychom se k tomu mohli kdykoli vracet). Také pro naše rodiny, aby věděly, že je všechno ok a že úspěšně kličkujeme mezi vším násilím, co tohle léto v západní Evropě bují. A pak pro všechny, kteří z toho snad něco měli a jakkoli je to obohatilo. Ke psaní mě inspiroval Burianův cestopis i krédo, že člověk by ze všeho měl vyjít poučený a o něco chytřejší.
Ještě pár syrových čísel, ať to není takový doják: na cestě jsem byli 47 dní (13.6., 10:11 – 29.7., 18:14). Najel jsem skoro 6 000 kilometrů (při spotřebě 10,5 l) a za volantem strávil 134 hodin. Za dobu na cestách jsme utratili asi 50 000 Kč (při celkem low cost nákladech). Víc toho asi není potřeba, ani jsem další podrobnější evidenci nevedl…
Toť můj příspěvek lidstvu. Končím, dovezli mi pizzu. Děkuji vám všem za přízeň a podporu! (Akorát jsem se pořád nedozvěděl, jak to ti piloti dělali.)
(psáno 5.8.2016, kdy už se hlava zase začala pozvolna zanášet věcmi všedními a vnitřní svět se začal opět zužovat… ach jo a fuj)