Blindtrip II – Židlochovice-Hrušovany-Bobrava-Střelice

(napsal Milan … takže to bude dlóóóóuhé a plné detailů a kudrlinek … ale já ho mám, kluka jednoho, i tak rád)

20.10.2018

          Náš druhý Blindtrip, jak jsme si zvykli nazývat naše výlety do neznáma, pro mě začíná stejně jako minule, tedy v 6:18 na vlakovém nádraží v Třebíči, odkud odjíždím osobákem směr Brno. Nutno podotknout, že oproti zářijovému termínu ve tmě tmoucí (při odjezdu z Třebíče mě jímá hrůza, když si uvědomím, že jacísi aktivisté z Evropské komise by chtěli zavést letní čas i v zimě – to pak bude v prosinci tma až do devíti dopoledne). Rozednívat se začíná až před Brnem, kam přijíždím o půl osmé. Po mé pravé ruce zrovna vychází sluníčko – a pohled na jeho obrovský oranžový kotouč je krásným vstupem do sobotního rána.

          Sotva vylezu z vlaku, vidím před sebou Bedřicha M., mého někdejšího kolegu z třebíčské radnice. Jdeme spolu několik desítek vteřin podchodem pod nástupišti, které však očividně nestačí k tomu, abych mu dokázal odpovědět na poměrně jednoduchou otázku: „Kam jedeš?“

          Opět shledávám, že vysvětlit někomu několika slovy princip Blindtripu je poměrně obtížné, Bedřich je však poměrně chápavý člověk, který se navíc podobnými vtípky také občas baví. Takže časový úsek, během nějž ho seznamuji s hlavní myšlenkou Blindtripů, netrvá déle než minutu – což je podle mě rekord.

          Petra nacházím, jak jinak, opět v Levných knihách, kde kolem sebe staví hradbu z KODek. Chvíli uvažuje, zda si má tři z nich koupit a tahat je po celý den s sebou, ale nakonec to řeší jednoduše – schovává je do regálu za jiné knihy s tím, že pokud se dnes vrátí včas, tak je tam (možná) najde.

          Po nezbytném nákupu proviantu přichází to nejdůležitější – koupě jízdenek. Dnes je řada na Petrovi, který ani sám neví, kdo z před námi stojících bude oním příslovečným kolečkem v soukolí našeho osudu. Otevřeny jsou totiž tři pokladny vedle sebe, takže lidé k nim přistupují podle toho, kde se zrovna uvolní místo. Náhoda mu nakonec přihrává prostřední okénko, od něhož zrovna odstoupila mladá maminka. Stejně jako v prvním případě u mě i pro Petra je dost těžké paní pokladní přesvědčit, že onu maminku ani jejího manžela a děti nijak nesledujeme. Nakonec je žena za pultem seznámena se základní ideou, což ji dost pobaví.

          Aby byla naše hra ještě zábavnější, Petr mi neříká, kam se pojede – jen to, že cílová stanice vlaku jsou Vranovice. Pokud si nyní říkáte: „Jo, super, krásný městečko.“, tak já si toto říct nemohl, neb jsem v něm předtím nikdy nebyl. A Vranovickým se musím omluvit, protože jsem jej poněkud v rozporu s místopisem jižní Moravy zařadil někam k Blansku. Svěřuji se s tímto úsudkem Petrovi, který mě vyvádí z omylu, avšak zároveň se nenamáhá vysvětlit, kde Vranovice vlastně leží. Čímž vzniká zajímavá situace, která nastává poté, co na nástupiště přijíždí „náš“ vlak. Ten má deset minut zpoždění, takže se zde mísí lidé chtějící jet různými směry.

          V okamžiku, kdy následuji Petra do vagonu, cítím na rameni poklepání. Otáčím se a vidím nějakou holku, která na mě vypálí: „Jede tenhle vlak do Hodonína?“ Asi jsem v jejích očích musel vypadat dost divně, když jsem se otočil na Petra, zastavil ho a zeptal se: „Kam vlastně jede tenhle vlak?“

          Ale vypadalo to ještě divněji, když se Petr otočil, a v tom okamžiku se vedle mě zjevila nějaká baba, a zeptala se ho: „Jede tenhle vlak do Olomouce?“
          „Ne, do Olomouce nejede…“ odpovídá jí Petr, který onu holku vůbec nezaznamenal, a zase mizí ve vagonu. A já radši taky metu pryč a v zádech cítím pohled oné dívčiny, která chce vědět, zda tento vlak jede do Hodonína – a při své smůle musela natrefit zrovna na někoho, kdo vůbec netuší, co se bude dít v následujících několika minutách, natož zda se třeba nějakým řízením osudu a Českých drah neocitne v rodišti našeho prvního pana prezidenta. Už teď si o mně asi myslí, co jsem to za trotla, přičemž v tomto přesvědčení by se zcela jistě utvrdila, kdybych se jí snažil vysvětlit princip Blindtripu – notabene, když do odjezdu vlaku zbývá jen několik sekund.

          No jo, jenže my ani do těch Vranovic nejedeme. Sice si všímám, že směřujeme někam na jih (ve Vinetůovi by to bylo tak, že mě pálí slunko do levé tváře, v tomto případě ale prostě jedeme směrem k sluníčku, které se občas objeví mezi mraky), avšak kde přesně vystoupíme, to ví jen pánbů. Teda vlastně Petr. Oproti minulému Blindtripu však jízda rozhodně netrvá dvě hodiny. Neuplyne ani dvacet minut a Petr mě žene ven. Jsme v Rajhradu.

          Jenže… Ta mladá maminka si prý nekoupila jízdenku jen do Rajhradu, ale díky IDS až do Židlochovic. Tam však koleje nevedou, v Rajhradu se musí přestoupit na autobus. Což by nebylo tak složité (neb tyto dopravní prostředky zastavují přímo u rajhradského vlakového nádraží), kdyby náš vlak neměl oněch deset minut zpoždění. Takže autobus do Židlochovic nám tím pádem před nosem ujel. Nejsme však sami, kdo řeší tento problém – u jiného autobusu, a to do nedaleké Blučiny, stojí blonďatá slečna a ptá se řidiče, zda jede do Židlochovic.
          „Ne, já jedu do Blučiny, to je asi dva kilometry od Židlochovic,“ slyšíme ho odpovídat. „Ale klidně si nastupte.“
          Nám je celkem fuk, jestli dojedeme do Blučiny, do Židlochovic nebo třeba do Monte Carla, mladé dámě to ale asi jedno není, protože zdejší okolí nezná (v tom jsem s ní zajedno) a dva kiláky se jí asi jít pěšky nechce (v tom s ní zajedno nejsme). Ale řidič ji přesvědčuje a vybízí ji, ať si sedne na sedadlo vedle něj.

          Holka je ukecaná, huba jí jede a nezastaví se ani, když dojíždíme na konečnou. Tedy tu oficiální konečnou, v Blučině. Zde všichni „normální“ cestující vystupují a my, sedíce dosud vzadu, je chceme následovat. Ale řidič si nás všímá a volá: „Vy nevystupujte, jedeme dál!“
          No a pak přecvakne na světelné tabuli nápis „Blučina“ na „Služební jízda“ a už se míří do Židlochovic. Za erár, ale proč ne, i takhle se dají balit baby. Vyskakujeme na okraji Židlochovic u panelového sídliště – slečna to má do svého cíle, jímž je panelák přes silnici, jen asi padesát metrů. Někdy si říkám, že narodit se jako blondýnka nemusí být zase až tak hrozný…
          A my jsme konečně na konci své cesty. Tedy vlastně na začátku…

          Židlochovice jsou městečko, v němž nenajdete kopců. Ty jsou až za ním, prý se na nich nachází pěkná rozhledna (já tam byl – pozn. Petr), ale špatná viditelnost je důvodem, proč naše kroky vedou nikoli k ní, nýbrž do centra. Zde nacházíme infocentrum. Zavřené.

          Ale nevadí, před ním nacházíme umělecky ztvárněné židle. Inu, jsme v Židlo-chovicích a jak jinak stylově oslavit sto let republiky než stovkou židlí  ve městě, které má snad svůj název od židle odvozený. Před infocentrem jich tedy stovka nestojí, jsou rozestavěny po celém městečku, což seznáváme při procházce po městě a také při prohlídce fotografií u hlavní silnice. Zde si je prohlíží mladá maminka s batoletem, která nám zároveň ukazuje i cestu k jedné zvláštní židli, v níž židli zprvu ani nepoznáváme – jedná se o zmenšenou kopii oné židlochovické rozhledny nesoucí jméno Akátová věž. Což docela sedí.

          Zmenšenina Akátové věže je za mostem, kam tak jako tak vedou naše kroky, protože za mostem je i zámek s pěkným parkem. A v něm – co taky čekat od Petra – samozřejmě i kešky.

          U zámku shledáváme, že je krásně opravený, v majetku Lesů ČR, a tudíž nepřístupný. U parku je to však naopak, ten je asi vítaným cílem mladých rodin, protože jich tu během našeho pobytu potkáváme hned několik. A také před jeho branami potkáváme velký obelisk s pamětní deskou, na níž stojí, že židlochovický zámek byl místem pobytu prezidenta Masaryka v letech 1924, 1928, 1929, 1930, 1931 a 1933. Mimochodem, ta deska byla podle všeho odhalena už v roce 1989, což je dost unikát. Buď to svědčí o rychlosti Židlochovických, kteří okamžitě zareagovali na události sametové revoluce, anebo zde totalitní dohližitelé byli v závěru svého samoděržaví méně ostražití a deska vznikla ještě za jejich vlády.

          Lovení kešek (v Petrově řeči krabek) si žádá jednu podstatnou nezbytnost – a sice tužku. Některé z kešek psacím náčiním oplývají, jsou však takové, u nichž to ani není možné, protože jsou natolik malé, že se do nich stěží vejde kousek papíru, na který se můžete s trochou dobré vůle a šikovnosti sotva podepsat. To je případ i oné kešky u zámeckého parku. Ať v batozích hledáme, jak chceme, nenacházíme nic, čím by se dalo psát. Petra hanba fackuje, jak se na lov dokonale nepřipravil. Chybí mu travel bugy, tužka, razítko… A tak Petr velí, opouštíme zámecký areál a jdeme shánět aspoň tu tužku.

          Naštěstí to netrvá dlouho, jen přes silnici stojí barák, na kterém je napsáno „Krmiva, chovatelské potřeby“: Což, jak jistě všichni uznají, je naprosto ten jediný správný objekt, kde si lze o tužku říct. A kdyby se snad našel i přesto nějaký nevěřící Tomáš, snad by ho přesvědčil další nápis „Sazka“. Sázková kancelář by snad nějakou tou tužkou mohla disponovat. To se potvrzuje vzápětí, kdy se Petr zeptá slečny podpírající zeď před vchodem, zda tady prodávají i tužky.
          „My je neprodáváme, ale klidně vám jednu dám,“ odvětí na to slečna a hezky se usmívá, protože jsme jí desetivteřinovou návštěvou zpestřili nudu sobotního dopoledne.
          Takže děkujeme, vracíme se k zámku a konečně(!) odlovujeme první kešku. Ale kešek není nikdy dost, a tak jdeme do parku, kde by měla být další. Kačeři si v Židlochovicích mohou nahamounit své logy dosyta.

          Park je krásný, s obrovskými stromy, pochází z 18. století. Line se jím spousta cestiček, přičemž na jedné z nich potkáváme asi tříletého chlapečka, který zde drandí na odrážedle a k tomu nás zasypává spoustou otázek, na něž si většinou i sám odpovídá.
          „Kam jdete?!“ je ta první, které ještě stačíme rozumět, těm dalším v jeho kulometné dikci už nikoli. Ale klučina se na nás směje a my na něj a jeho rodičům chválíme, jak mají výřečného synka. Ti už jsou na podobné reakce zřejmě zvyklí, a tak se ptají, zda si ho nechceme vzít. S díky odmítáme a pouštíme se do hledání další kešky.

          Ta je speciální, sokolská a nachází se nedaleko jistého místa, s nímž je sokolstvo nerozlučně spjato. A speciální je i její umístění. Nestačí, že ji dle indicií najdete, ale musíte být i pozorní, neboť manipulace s ní tak trochu připomíná hříčky z Indiana Jonese. Znáte to – zatáhnete za páku, kdesi v dáli se ozve hučení a v příštím okamžiku už se na vás řítí desetitunový šutr. Takže pozor a pořádně se rozhlížejte.

          Židlochovický park je prima v tom, že se z něj lze velmi rychle dostat do polí za městem. Slouží k tomu schůdky, které se nacházejí na jeho konci a které přepažují plot. Ten pomocí schůdků překonáváme a ocitáme se na cestičce vedoucí k nedalekým Hrušovanům, po níž zrovna jde starý pán v myslivecké kamizole. S úsměvem na něj kývneme a vyrážíme směr Hrušovany.

          Přibližně půlkilometrové procházky mezi poli využíváme k rozvíjení Petrova nápadu, jak by asi vypadala pohádka, v níž by figurovaly všemožné postavy z Večerníčka. Takže bleskově dáváme dohromady náčrt scénáře, v němž se to hemží Káťou, Škubánkem a jejich nepřítelem kocourem, hajným Robátkem, Štaflíkem a Špagetkou, zajícem a vlkem z Jen počkej, maxipsem Fíkem a řadou dalších a dalších nezapomenutelných osobností z našeho dětství. Věru, bylo by to originální a zajímavé – a třeba v důchodu, majíce na to spoustu volného času, na tom ještě zapracujeme.

          Vymýšlení pohádek každopádně končí v okamžiku, kdy přicházíme do Hrušovan – o nichž seznáváme, že co se týče složení obyvatelstva, není to zrovna Hanspaulka či Mayfair. Většinou se jedná o jedince, u nichž si člověk není jistý, zda zrovna nevyfárali z hnědouhelného dolu. Také zdejší podniky člověku svým vzezřením připomínají, že by měl pamatovat na očkování proti žloutence.

          Už už míříme na nádraží, odkud se chceme přesunout jinam, když Petr shledává, že v Hrušovanech mají jednu zajímavost.
          „Hele, tady kousek je vila, kterou navrhl Loos,“ zjišťuje. K těmto účelům jsou chytré telefony dobré, to uznávám.

          Jméno Adolfa Loose je velkým lákadlem, a tak se otáčíme a jdeme asi čtyři sta metrů zpět. Vila patřila zdejšímu cukrovarníkovi Viktoru Bauerovi. Tomu Loos mimochodem navrhl i budovu jeho cukrovaru – což nás přivádí k myšlence, jak musel být Loos všestranný, když dokázal naplánovat jak relativně malou obytnou stavbu, tak obří halu. Škoda jen, že vila je poměrně zanedbaná.

​          Jsa Třebíčák, navíc pracující v Borovině, několika slovy seznamuji Petra i s Vladimírem Karfíkem, který se s Loosem přátelil a v Borovině, ve Zlíně a jinde po sobě zanechal řadu zajímavých staveb. Petr hledá v mobilu spojitosti mezi těmito dvěma jmény a nachází článek mého oblíbeného publicisty Zdeňka Lukeše. Vida, jak si na naší cestě do neznáma rozšiřujeme obzory.

          Ovšem Loosova vila přímo nabádá k tomu, aby i zde byla keška. Což Petr dosvědčuje s tím, že se jedná o „multinu“. Nachází jisté indicie, které aplikujeme do zadání a na základě toho vypočítáváme souřadnice mířící do míst asi půl kilometru odsud.
          Cesta ke kešce nás vede přes koleje, a to hned dvakrát – jen jsou poněkud více zarostlé, než tomu bývá zvykem. Jedná se totiž o vlečku mezi hrušovanským nádražím a Židlochovicemi. Momentálně se nevyužívá, jak ale zjišťujeme později, je nakročeno k její obnově, neboť židlochovičtí by si přáli vlakové spojení s Brnem. Což se přímo nabízí, když až do městečka vedou koleje (a navíc tam mají i Nádražní ulici).

          Keška je velice dobře a vtipně maskovaná, doporučuji. My po jejím odlovení opět míříme zpět do Hrušovan, a to na nádraží – které na rozdíl od Židlochovic naštěstí funguje. Cestou míjíme pajzl U Slávky, na němž stojí, že právě nabízejí hovězí „po burgunsku“. To chybějící „d“ by snad ani tak nevadilo, jiná věc je však poněkud skličující dojem, který ušmudlaná budova vyvolává – a který naopak v nás vyvolává již zmíněnou vzpomínku na očkování proti hepatitidě.

          Naproti nádražní budově stojí další pajzl, na němž visí pamětní deska s jakousi šifrou: „Pokud Babylon něco napadlo, bylo to na Klondajku u piva a tlačenky v letech 1978 – 1988. Hrušovany u Brna, 6. 12. 2004“. Jasný příklad toho, že samotná slova, nejsou-li řečena v kontextu, nestačí k tomu, aby přinášela smysluplnou informaci.

          Na nádraží, kde se opět setkáváme se starým pánem v mysliveckém kabátku, kterého jsme potkali na cestě z Židlochovic do Hrušovan, kupujeme lístky IDS na dvě zóny. Díky nim se dostaneme do nedalekých Popovic u Rajhradu, odkud chceme zamířit do údolí Bobravy. Petr ještě odbíhá, aby odlovil další kešku, ale vrací se zklamán. Nenašel nic.

          Vlakem nejedeme dlouho a asi po deseti minutách zastavujeme v polích, u zastávky, kde čeká jediný člověk. Shodou náhod vlak zastavuje tak, že má nejblíž ke dveřím, odkud vystupujeme, na což by se jistě dal aplikovat nějaký Murphyho zákon.
Tenhle kraj je na kešky bohatý, takže cestou odlovíme další dvě (jedna je v zatáčce, druhá naopak v díře – a víc neprozradím), a taky potkáváme pštrosy. Ty tedy neodlovujeme, nýbrž si je prohlížíme zpoza plotu, na němž je napsáno Pozor pes. Majitel se zřejmě řídí poučkou z Dědictví, že pštros je hlídač, a tak věrného čtvernožce vyměnil za dvounohého opeřence s tupým výrazem, ale cedulku zde ponechal jako památku na věrného přítele.

          Nutno podotknout, že okolí Popovic u Rajhradu je odporné. A to nejen kvůli čtyřproudé silnici, ale hlavně kvůli obrovským halám, které zřejmě slouží jako sklady velkých řetězců. Holt Brno už je coby kamenem dohodil – a změnit územní plán ze zemědělské půdy na komerční využití se vyplatí.
          To nás přivádí k myšlence, co zde po nás zůstane za tisíc, deset tisíc a více let a konstatujeme, že lidstvo se zřejmě kvůli tomuto rozvoji zahubí samo. Na rozdíl od dinosaurů, kteří sice byli blbí jak troky, ale právě díky tomu zde vydrželi miliony let, protože se nijak nerozvíjeli, jen se maximálně žrali navzájem a nevědomky čekali, až jim něco padne na hlavu.

          Ve spleti hal špatně odbočujeme a k Želešicím, jimiž protéká Bobrava, jdeme nikoli podél této říčky, nýbrž po polní cestě. Zde vidíme dvě srnky, které jsou na lidi a všudypřítomný hluk evidentně zvyklé, protože si nás jen líně prohlížejí. Cesta míří přímo do Želešic, což my ale nechceme, chceme jít podél řeky! A tak odbočujeme na jinou cestu, která vypadá, že nás přivede k Bobravě.

          Vypadá, ale nepřivádí. Odbočuje do polí a končí u zamčeného plotu. Bobrava je stále po levé straně. Milan zlostí polyká mouchu a po cestě ji ještě dáví. No nic, vracíme se a u boudy, která stojí v nedalekém sadu a u níž se nachází i prima chatrná lavička, vyhlašujeme přestávku na krátký oběd. Během něj se rozhodujeme jít sadem k řece, třeba se zadaří.

          Sad nás opravdu přivádí až k Bobravě, kterou už už chceme přebrodit (a Petr se na to docela těšil). Naštěstí po protějším břehu zrovna jede na kole nějaký tatínek se dvěma dětmi, z nichž jedno začne řvát: „Tatííííí, podííííííívééééééééj, oni jsou na druhééééééééééééééééééééééé straněěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěě!“
          Počkáme, až se ztiší, a Petr zavolá: „Dobrýýýýýýýýý déééééééén, nenííííííííííííí tady nějakáááááááááááá lávkááááááááááááááááá?!!!!!“
          Jo, lávka, sestávající z několika prkének, která jsou od sebe vzdálená jak zuby boxera na odpočinku, se nachází dvacet metrů od nás, jen jsme ji v tom houští neviděli. Tak prima, jsme na druhé straně.

          Cesta by byla fakt příjemná, nebýt všudypřítomných mušek, které nám neustále lítají kolem hlavy. Ale co, dá se to vydržet.
          V Želešicích si malinko zacházíme, měli jsme přejít říčku, hodný pán nás naštěstí posílá zpět. Cestou jsme minuli dům s pamětní deskou českého vlastence Jana Váši, o němž  není nikde na netu ani zmínka – dokonce ani na Spolku pro vojenská pietní místa. Škoda, určitě by bylo dobré poznatky o něm doplnit.
          Cesta nás přivádí ke kamennému hranolu, o němž se dovídáme, že se jedná o základní nivelační bod. Takových je v České republice jen dvanáct. A my, protože nejsme zeměměřiči, netušíme, proč zrovna zde stojí jeden z nich (nicméně to určitě zjistíme). Opět je zde keška a nedaleko odtud i základy tzv. Hitlerovy dálnice.

          Po zhruba tři sta metrech míjíme obrovský lom, kde se těží kámen. Dohadujeme se, jak často zde odstřelují, protože jen dostat se někam do poloviny s batohy plnými výbušnin je asi procházka na půl dne. Usuzujeme, že to bude maximálně jednou dvakrát do týdne, ale samozřejmě se můžeme mýlit. Škoda, že ty odstřely nějak veřejně neprezentují veřejnosti, Petr by hned mrknul.

          Za lomem už je cesta velice příjemnější, kdyby… Kdyby nebylo idiotů na endurech, kteří zde mají promenádu. Vážně přemýšlíme nad tím, že si sem zajedeme ještě jednou s kapsami plnými hřebíků. Vlastně bychom těm frajírkům udělali dobrou službu, přinutili bychom je trochu se projít, a přitom tlačit břemeno. Jejich ochablé svaly by tak nabyly hmoty a třeba by se jim tento pohyb zalíbil.

​          Kousek za zajímavou lávkou stlučenou ze tří klád vyhlašujeme pauzu na svačinu. Je zde odpočívadlo, informační tabule a asi dvacet metrů odtud vyřezávané sochy jakýchsi hlav, snad čarodějnic. Nenacházíme ale žádné vysvětlení, oč se jedná. Na tabuli zato objevujeme jinou zajímavost, velice romantickou. V tomto údolí, v nedalekém Novém mlýně, bydlela Františka Tomková, kterou velmi miloval Petr Bezruč. Bohužel, jak to tak chodí, ona ho nechtěla. A ještě další bohužel, zemřela neprovdaná ve 37 letech. Bezruč jí pak nosil na hrob květiny a věnoval jí některé ze svých básní.

​          Zatímco Nový mlýn, kde bydlela Františka Tomková, vypadá pořád velice idylicky a jako ze starých časů, o kus dál stojící Anenský mlýn je už spíše běžnou rekreační stavbou. Zde také nacházíme autobusovou zastávku – a protože se nám nechce jít po rušné silnici až do Střelic, díváme se, zda něco nepojede. Sláva, pojede, za dvacet minut z Nebovid, tedy odsud.

          Radujeme se, Petr samou radostí opět běží odlovit další kešku, a nechává u zastávky batoh a mě. A já z nudy zkoumám jízdní řád. Kruci, tady něco nehraje. Těch Nebovid je tam celá fůra – ale tady se to přece jmenuje Nebovidy-Závist! A sem nic nejezdí!
          Takže se chápu Petrova batohu, mířím za ním a seznamuji ho se situací. Nedá se nic dělat, musíme po rušné silnici. Ale naštěstí je tu možnost jít lesem nad řekou, a tak tam jdeme. Cestou nás míjejí dva Landrovery, které parkují na ploše, kde už stojí nějaká jiná auta. Netušíme, co tady chtějí dělat, ale na vysvětlení nečekáme.

          Cesty jsou sice neznačené, ale orientujeme se na nich celkem dobře. A opět potkáváme naše „kamarády“ motorkáře. Už vážně vybíráme místa, kam nasypeme hřebíky. Jako nejvhodnější se jeví křižovatky cest, případně zatáčky. Možností je také natahat na cestu větve tak, jako je tomu v místech, po nichž se ubíráme. Tato vychytávka očividně zabírá, protože zde máme od těch debilů pokoj. Petr ještě přemýšlí o tom, vycvičit si k tomuhle účelu bobra, ale nápad necháváme nadobro viset v čerstvém vzduchu místního lesa.

          Ještě před Střelicemi nás vrstvou prachu zkrášluje traktorista, který neúnavně vláčí pole nad námi. Rychle opouštíme pozice a vstupujeme do Střelic, kde nás nabádají, abychom si před vstupem do vesnice očistili kola pod pokutou. Nechceme dělat problémy, a byť nemáme kola, nýbrž podrážky, plníme přání, abychom taktéž nedostali pokutu.

          Střelice hned zkraje hlídá bývalá trafika s nápisem Rovnost. Kdosi prostě koupil někdejší novinovou budku a dal si ji na zahradu coby zahradní domek. Jeho majitele dokonce vidíme opodál – dva chlapi a jedna žena zde kopou jakési zákopy okolo vzrostlých stromů.

          O kus dál potkáváme mladou trojici (dva borci, jedna holka), kteří jsou pěkně oblečeni a srdečně nás zdraví. Odpovídáme a pochvalujeme si, jak je ta mládež dobře vychovaná. Pěkně oblečení a usměvaví jsou tu však všichni, protože zde zrovna slaví pouť. Na náměstí řvou kolotoče, obří houpačky, střelnice, co kdo chceš.

          My se ale tohoto veselí neúčastníme (Milan odmítá možnost vystřelit Petrovi růži). Zkoumáme pomník padlým z obou světových válek – a je třeba říct, že ve Střelicích jich mají opravdu hodně. Mnohá jména se často opakují, například Holešovští jsou tu hned pětkrát.

          Nádraží se ve Střelicích nachází až úplně na druhém konci. Procházka k němu však stojí za to, protože jsou zde zrovna stažené závory. Asi si říkáte, jaký je to zázrak, ale tyhle šraňky jsou původní dřevěné – a navíc ručně ovládané. Jakmile přejede vlak, v okénku ve vechtrovně se objeví ajznboňák a začne lehounce točit klikou. V tu ránu se začnou závory zvedat – a to nejen na naší straně, ale okamžitě i na protější. Docela by mě zajímalo, jak je to vlastně zpřevodováno.

          A tady naše společná cesta končí. Petr odsud míří do Brna pro své KODky a já do Třebíče. Oba kupujeme lístky, Petrovi za chvíli přijíždí vlak, já musím chvíli počkat. Tehdy seznávám, že jsem nějak zblbl, protože už ráno jsem si koupil zpáteční do Brna. Mohl jsem tedy jet na něj. No, co se dá dělat, příště budu moudřejší. A kam to příště vlastně bude? To se zase dozvíme až v okamžiku, kdy nám pokladní prodá lístek tam, kam pojede člověk před námi.

<<< Blindtrip I

Blindtrip III >>>