Den sedmý – Vojkovice-Židlochovice-Nosislav-Velké Němčice-Uherčice-ústí do Nových Mlýnů

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt

než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,

a přec bych chtěl tu, matko, s tebou věčně žít,

jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,

však ty jsi moje vlast, má vlast, má věčná matka.

(Vítězslav Nezval – Na břehu řeky Svratky)

​

          Ráno bylo počasí, že by mě nevyhnal. Ale vyhnat jsem se musel. Byl jsem tak nějak zvláštně nervózní. Jako když jsem na potápěčském kurzu vlezl poprvé do vody v lomu. Tehdy jsem se tam nějak zamotal, ale pak jsem v kalné vodě uviděl instruktora, jak na mě suše mávl (jestli to ve vodě jde) a já se uklidnil. Během jízdy vlakem si nebe obléklo svých pět set odstínů šedi a provázky vody na skle vlaku nenasvědčovaly, že by to dneska mělo jít snadno. Vzpomněl jsem si na ten kreslený vtip, jak jdou dva pánové a jeden povídá: „Ale to mě štve, že prší.“ A druhý na to: „Já jsem rád.“ „A proč, prosím vás?“ „Ono by pršelo, i kdybych nebyl rád, tak jsem radši rád.“

​          Pak byl rozhlasem ve vlaku vyřčen ortel „Rajhrad“… Do Rajhradic rychlý přesun busem a už stojím u řeky před rovným pásem trávy po kolena. Uf, do toho se mi nechce. Ale musím. Jdu jako kačer. Po pár metrech jsou boty durch. Ale není cesty zpět, jdu cestu v dobrém i zlém… „A te Rehradice, na pěkný rovině. Teče tam voděnka dolů po dědině,“ jak zpívá Vlasta Redl.

​          Vycházím na cestě u Vojkovic. Mířím rovnou k benzince, protože do sebe musím po tom výkonu hodit kafe. Pořád prší, ale tak nějak příjemně, takový ten zahradní deštík. Přes Židlochovice přecházím bez pauzy, pardon, ale nějak jsem si vzal do hlavy, že to dneska už celé uzavřu. Míjím zdejší zámeček, který kdysi sloužil jako letní sídlo T.G. Masaryka. Míjím i vlakové nádraží, kam loni po několika desítkách let zase přijel vlak, míjím celý zrekonstruovaný přednádražní prostor. Jen někde vzadu je zasunutá myšlenka na už neexistující místní cukrovar, kdysi nejvýznamnější v českých zemích i Rakousku-Uhersku, a na Julia Roberta, který tu rozjel získávání cukerné šťávy vyluhováním, čímž úplně převrátil cukrovarnický průmysl a sklízel za to řady evropských řádů a ocenění. Většina lidí zná z cukrovarnictví kostku cukru z Dačic, ale tohle byla teprve pecka!

​          Jde se mi dobře. Až do Nosislavi jdu podél cesty, takže kalhoty stíhají trochu oschnout od nasáté vody. Při každém průjezdu autem dostávám spršku do obličeje, ale pořád lepší než mokrá tráva. Jenže v Nosislavi, abych šel co nejblíž řece, zase musím do trávy. Jdu tak po opačném břehu než je kostel sv. Jakuba, jediný opěvněný kostel v oblasti Brno-venkov. Jaroslav Kříž, co tu žil, kutil 23 let betlém, který dostavěl několik dní před svou smrtí. Jiří Georg Mikulášek, vynálezce vířivé automatické pračky, se stal v USA jejím prodejem boháčem. Pak prodal licenci a nechal si zastoupení pro ČSR, kam ale díky komunistům nikdy žádnou pračku nedodal. A další osudy, které člověk nasává…

​          Za Nosislaví dělám pauzu pod mostem v lánech jablečných sadů. Slyším jakoby tlumeně hrát autorádio, ale když vylezu, abych se podíval, přesvědčím se, že takhle hučí Svratka. Dokráčím k Velkým Němčicím, část toho travnatého pásu je zesečená, jde se líp. Upravenou ulicí upravených baráčků se znova napojuji na Svatojakubskou cestu a znova začíná očistec. Ale teď už festovní. Cesta vede pěšinkou schovanou nejdřív v kopřivách a pak v hustém hájíčku. Je krásně mazlavě blátivá a klouže. V podélné ose se začíná svažovat (takže každou chvíli přemýšlím, že se ve Svratce opravdu vykoupu, jak jsem měl původně po cestě v plánu). Kdo toto vymyslel? A tady je strom, co se musí přelézt. A hned za ním svah dolů. Když se zachytávám stromů, abych plynule nesjel až do řeky, dostávám sprchu na příděl. Nejlepší je, že vás zvesela povzbuzuje komáří bzukot, takže se prostě nemůžete zastavit a přemýšlet, jestli tohle všechno má nějakou cenu.

​          Uherčice, kam přicházím, ani moc nevnímám. Občas tu blafne autobus (jako loni na podzim), místní klub stolního hokeje vyhrál Pohár mistrů evropských zemí a mají tu mokřad Tály, který se dostal letos do médií – na jaře byl vysušen a ornitologové se dohadují s Výzkumným ústavem meliorací a ochrany půdy, kdo za to může… Kolem jezdeckého areálu pokračuji dál – chvíli vysokou trávou, ale teď už spíš vyježděnými lesními cestami. Jde se fakt dobře. Dostávám se do kontaktu s Markem, který mi nabídl od soutoku odvoz do Pohořelic, abych to měl jednodušší vrátit se do Brna.

​          Za železničním mostem se zase bořím do vysoké, mokré trávy. Jdu stylem „když nemáte vysokou trávu, dejte tam bahno.“ Je to poslední morál, který musím absolvovat, protože pak už se řeka stáčí a já jdu a ukusuju poslední kilometry a metry. Ve vodě vidím ondatru a vzduchem letí volavka. Klid a mír… Na posledním mostě přecházím na pravý břeh, abych mohl dojít k soutoku Svratky s řekou Jihlavou. Nějaký dobrák tu má okolo padesátí včelích úlů, takže to kolem mě pěkně sviští. Zklamání přichází u soutoku – není totiž vidět. Je zarostlý spoustou rákosí. Veeeelká škoda. Hledám, kde by se ještě dalo vyfotit, ale je to marné. Vtom volá Marek, že dorazili, tak to vzdávám, dělám jednu nepovedenou fotku a vracím se.

​          Přicházím k autu, vidím, že vystupuje Marek s kamarádem Petrem, všimnu si štamprlí a za chvíli už koštuju slovenskou pálenku. Ani jsem si nevšiml, že mám nohy tři… Necháváme se od cyklistů fotit, odháníme haldu komárů. Marek dovezl KAFE (jak já na to myslel posledních pár kilometrů) a domácí buchtu. No prostě uvítání par excellence. Nasedáme, jedeme do Pohořelic a u piva ještě příjemně trávíme čas než mi odjíždí spoj na Brno. Díky, Marku a Petře!

​          A to je konec. Konec příběhu o víle, která si kdysi hrávala v lesích, než ji začalo zajímat, co se děje za nimi a rozběhla se to zjistit. O víle, kterou nejdřív doprovázely Čechie a Moravia, aby se nakonec rozhodla jít s Moravií. Čechie za ní marně volala, že její jméno jednou zanikne, víla Svratka si toho nevšímala. Užívala si života v údolích, až doběhla tam, kde se kopce mění na planiny. A když začala mizet ve vodách Dyje, tehdy si vzpomněla na prorocká slova Čechie…

​

Nášlap od pramene: dnes 26,6 km / celkem 181,8 km.

​

​<<< den šestý

​