Den druhý – Šebkovice-Jaroměřice nad Rokytnou-Příštpo

        Vstáváme s výhledem na Sádek. Je to nejzápadnější a nejvýše položená viniční trať Znojemské podoblasti. Nedaleko odtud se narodil Rudolf Goldmann, židovský lékař, což byla ve spojení s dobou okupace nešťastná kombinace. Povedlo se mu uprchnout a neskončit ve sběrném táboře v Třebíči, byl ale gestapem vypátrán a on i všichni, kteří mu pomáhali, nakonec byli v Kounicových kolejích popraveni. Tyhle příběhy nemají happy end…

 

        Vyrážíme a já za pár set metrů zjišťuji, že nefunguje trasování Stopaře na mapách. Vracím se, abych to napravil, ale pak se mi to stává ještě jednou. No jestli takhle to půjde dál… Naštěstí změním nastavení ve volbách tak, že už vše funguje, jak má. Dáváme se poli směrem k Újezdskému mlýnu. Cestou jíme třešně u cesty. V Brně už stromy odplodily, u Olomouce se nedávno zavařovaly a tady na Vysočině teprve dozrávají.

 

        Újezdský mlýn je první na řece Rokytné. Leží v takovém stinném, vlhkém dolíčku. Nedokážu si tu nějak představit příjemný život. Zkoumáme náhon, který vede kolmo na mlýn a až na úplném konci se stáčí. Opodál leží pohozeny mlýnské kameny.

 

        Stoupáme a před Šebkovicemi stáčíme k místnímu nádražíčku. Kupodivu je malý baráček otevřený, využíváme toho, já dělám pohodlně u stolu zápis a Milan přidává postřehy. Stíhám zápis před tím, než Milanovi přijíždí vlak. Zjišťuji, že přidávat článek na Facebook už mi nejde tak jako loni. Řešíme, co s tím. Padá dohoda, že článek pošlu Milanovi a ten jej každý den přidá. Milan odjíždí. Nakonec vše řeší instalace FB apky, které jsem se tak dlouho vyhýbal.

 

        Balím a přemýšlím, kudy dál. Cestou je to oklika, půjdu po kolejích. Jenže za dvacet minut má tudy jet vlak. Ještě se ptám místního, jestli se dá z trati uhnout. Přikyvuje. Rychle vyrážím. Přeskakuju pražce a dívám se, že obě strany jsou zarostlé plevelem. Ok, špatně jsem předtím položil otázku… Přidávám ještě víc do kroku, trať se tu nepříjemně vlní, v zatáčkách není moc vidět. Asi v půlce trati uhýbám na polňačku, která se tu naštěstí zjevila. O něco málo minut později projíždí vlak. Tak hurá, zvládl jsem to.

 

        Přicházím do Popůvek, místní části Jaroměřic. Loni tu měli několik souběžných oprav komunikací a ředitel krajských silničářů volil neobvykle ostrá slova na kvalitu a tempo prací. Vypadá to, že na tuhle stavbu se dělníci i firma vykašlali… Existuje tu taky něco jako zookoutek U Pipinga, který od začátku vzniku budí vášně, protože místním znepříjemňuje život. Došlo i na nehezké nápisy a vzkazy majiteli na komunikacích, které museli místní zastupitelé dát odstranit.

        K jaromeřickému zámku to obcházím, abych viděl soutok Rokytné a Rokytky. Podél zahradní zdi přicházím kolem několika Stolpensteinů na náměstíčko před zámkem.

 

 

        Tady je vždycky krásně. První ze všeho hledám vietnamskou večerku, která by tu někde měla být. Ale nic není otevřené. Hm, potřebuju dokoupit vodu, po Jaroměřicích bude dlouhá pasáž, kde nic nekoupím. Zkusím se poptat v zámecké cukrárně, ale nejdřív se skočím podívat k muzeu Otokara Březiny. Spisovatel tu strávil kus života, vyučoval na místní škole a je tu na místním hřbitově i pohřben. Jezdili tu za ním Jakub Deml, F. X. Šalda nebo Karel Čapek, který si do místního zahradnictví dojížděl pro sazeničky. Březinu tu navštívil i T. G. Masaryk. Do muzea se přijel podívat i Edvard Beneš, Václav Havel, Pavel Dostál (tehdejší ministr kultury) a operní pěvec Peter Dvorský, jehož jméno nese i Mezinárodní hudební festival konající se od roku 1999.

 

        Když si vyfotím budovu muzea, dávám si pauzu na lavičce u pumpy. K odchodu mě donutí až pán, co přímo přede mnou asi na sedmý pokus nastartuje chrchlající auto. Vracím se cestou zpátky k zámku, kde konečně vidím potraviny a dokupuju zásoby.

 

        Pak už zbývá jen procházka po zámecké zahradě tohoto „Moravského Versailles“. A vlastně ještě ne. Mířím do cukrárny a dávám si turka a toust. Při tom dobíjím ze zásuvky mobil, to se hodí. Navrch si dávám zmrzlinový pohár a mířím do zahrady. Letos v květnu byl areál uzavřen z důvodu natáčení pokračování série o habsburské panovnici Marii Terezii. I přesto ale probíhají (nebo se plánují) velké opravy – ať už chrámu svaté Markéty, odbahnění Rokytné (prý až tři metry nánosy bahna v korytu) nebo generální rekonstrukce zámecké elektroinstalace z časů druhé světové války.

 

        O jaroměřickém zámku by se dalo popsat několik stran. O tom, jak to tu vzkvétalo za doby Questenberků (a především Jana Adama, který byl velký milovník hudby a i díky tomu tu byla zkomponována první česky zpívaná opera), o vzniku města (založeno Jaromírem z rodu Přemyslovců, který tu ulovil jelena – toho má město ve znaku a paroží zdobí zasedací síň radnice), o historii majitelů zámku (od Questenberků, přes Kounice, hraběte Vrbnu (který celé panství zadlužil), německé říšské dráhy (a po válce Československé státní dráhy) až po stát, takže je dnes zámek státním památkovým objektem), ale i o tom, že se tu v roce 2018 konalo referendum proti zbudování jaderného úložiště nebo o aktuálních diskuzích nad formou obchvatu města.

 

        Mě hlavně zaujalo, že na oficiálních webovkách mají archiv pověstí formou skenů příběhů, které psaly děti měšťanské školy ve 30. letech minulého století. Jedna praví, že u nedalekého Špitálského lesa měl být zakopaný poklad. Dělníci na povel knížete kopali, ale co vykopali, to bylo do rána zpátky. Panovník proto nakázal kopat nonstop. To udělali a nakonec narazili na železné dveře. Když je otevřeli, uskočili – zevnitř vyšel stařeček a hrobovým hlasem pronesl, že kníže do roka zemře. A tak se i stalo.

Jiná pověst praví, že ulice Ke Spravedlnosti vedla na popraviště. Tam byla kdysi popravena nevinná dívka a na jejím hrobě vyrostl bílý bez. Lidé už ho několikrát odstranili, ale pokaždé vyrostl znovu na důkaz dívčiny neviny.

A poslední příklad – o vzniku jména nejstarší krčmy ve městě, v dobách, kdy tu okolo byly jen lesy. Tehdy v chatrči hledali útočiště uhlíři a pytláci. Jeden český kníže tu zabloudil a když vyčerpaný a hladový vcházel dovnitř, pronesl „Gott sei Dank!“ (Díky Bohu!). Odtud plyne název Kocanda a já si přitom vždycky vzpomenu na Dařbujána s Pandrholu.

 

        Je čas posunout se dál. Zkouším vyjít ze zahrady jednou bránou, ale je zavřená. Druhá taky, tu poslední ani nezkouším a obcházím celý areál předním vchodem. A pak zjišťuju, že ta poslední brána otevřená je. Ach jo… Uličkami vycházím z města a míjím kamenolom Královec. Jsou domněnky, že kámen tady těžený posloužil i pro stavbu zámku a chrámu svaté Markéty. Těžily se tu i durbachity, z kterých je postavena například Bazilika sv. Prokopa v Třebíči.

 

        Začínají útočit komáři a já si uvědomuju, že jsem zapomněl koupit repelent. Zato v batohu nacházím pochybný pytlík se starými použitými fuseklemi. Před Příštpem si z pole beru několik lusků hrachu a pak šplhám ke studánce Na skalách. Je hned na skále u cesty, ale návštěvníci si ji musí najít sami. Příjemné osvěžení, filtrem i piju do zásoby.

 

        Příštpem jen procházím. Ani vědci nemají jasno v tom, co to slovo znamená. Jestli je to příštěpek k něčemu, nebo to má souvislost se staročeskými ščep, ščěpie (ve smyslu „strom“, „stromoví“), případně se smradem („čpěti“, „ščpěti“). Každý si může doplnit sám. Já třeba říkám, že je to zkratka k příštímu pondělí…

 

        Mají tu malebné vesnické domy a hospodářská stavení. Ale raději se schovávám do lesa, kde hned na kraji čeká skála Justýnka. Pojmenování má podle dívky, která se zalíbila jednomu z vojáků švédských vojsk. Když před ním prchala, nešťastnou náhodou se ze skály zřítila. Voják, který myslel, že dívka jen zmizela ve svahu před ním, pobídl koně a zřítil se za ní.

        No a to je na delší dobu to nejhezčí, o čem můžu přemýšlet. Cesta se totiž mění v mordor. Pěšiny zarostlé dvoumetrovými kopřivami (zdravím Litovelské Pomoraví), spadlé obrstromy a přelézání, bahno a podmáčené louky, neznačená cesta a vracení se… Musím dát pauzu u Spáleného dubu. Proč spálený? Kdysi se tudy vraceli tři muzikanti domů. Když se tu zastavili, na louce před nimi začali hrát čmeláci, cvrčci a komáři králi lesů. Jenže falešně. Tak zahráli muzikanti. Královi se hudba líbila a chtěl, aby ji lidé hmyz naučili. Za odměnu jim slíbil vybrat si z jeho pokladů jednu věc. Jeden muzikant si vzal granátové jablko, druhý zlaté a třetí si chtěl vzít obě dvě. Jenže v tom se ozvala rána a muzikanti byli bleskem omráčení. Ti první dva u sebe dary našli, tomu poslednímu se za jeho chamtivost vysmáli.

 

        No a já tu zažil zajímavé setkání. Když jsem nad mapou přemýšlel, jestli bude další úsek cesty takový jako od Justýnky, uslyšel jsem z toho směru hlasy. Přijel pár středního věku na elektrokolech a dali jsme se do řeči. A já zjistil, že svůj úsek jeli na kolech úplně pohodobě (dobrá zpráva pro mě) a že oni chtějí pokračovat cestou, kterou jsem přišel (špatná zpráva pro ně). Vůbec jsem si nedokázal představit, jak se s těmi koly tamtudy budou plazit a přelézat, což jsem jim taky řekl. Paní děkovala a vyptávala se, kudy jdu apod., ale když borec označil moje věrné Keeny za křusky, nechal jsem je jejich osudu. Nakonec – jak jsem viděl – dali na mou radu a jeli jinudy.

 

        No a já si to štrádoval při zapadajícím slunci loukami s balíky slámy až k Pulkovskému mlýnu (což je vlastně momentálně totální ruina). Viděl jsem skautský tábor a dvě kempiště (na překvapivých místech, doteď nevím, jestli to byla nějaká domluvená banda, nebo je to veřejné tábořiště). A když jsem vyšel na cestu přesně na hranici Vysočiny a Jihomoravského kraje a dal se do pucu, našel jsem ohniště, u kterého jsem to dneska ukončil. Na dobrou noc mi desítky světlušek porožínaly jejich čelovky (nebo spíš zadkovky).