Týden druhý
20.6.2016
Probouzíme se do deště. Vydatně prší, podle našinců jsou tu vydatné deště už nějakou chvíli. Je to vidět třeba i na stromech ponořených v řekách. Snídáme zbytky, já jdu na krabku, rodinka na prohlídku koní, krav a ovcí.
Po návratu na stelplatz zapojujeme karavan (děti asistují čím dál víc – zvedání nožiček, odpojení plynu; zavřít vodu, dovézt odpad…). Míříme na místo v Pottenu, kde mi mapy.cz ukázaly sámošku. Na místě vykonáme krásnou projížďku lesoparkem s výhledem na malebné dvojdomky, ale bez efektu „sámoška“. Míříme na záložní variantu. Tam už pořizujeme opravdové jídlo.
Po nákupu se dívám, kam bychom dnes mohli složit hlavu. Vyhrávají to dva kempy na východ od Rotterdamu. Po cestě vidíme všude Holanďany jedoucí na kolech, kanály (tady mají místo plotu prostě pás vody), mrňavé nudlové domy z cihel a s výlohami jako v IKEe… Vyjíždíme v pravý okamžik a trefujeme dopravní špičku ve špagetí křižovatce u Utrechtu.
Za vydatného deště přijíždíme do prvního kempu. Starý pán se choval ve stylu „pořídil jsem si kemp, ale chodí mi tu lidi“. Nevím, jestli to bylo kvůli naším obličejům, nebo měl plno, ale nepořídili jsme. Zkusili jsme záložní variantu. Milý pán nás informuje, že si můžeme na parkovišti maximálně zaplavat, ale s kempováním to nevidí. Jóóó, prší, prší, jen se leje…
Život je otázkou priorit a ta největší zazní ze zadního sedadla – kakat. Takže stavíme u nejbližšího parkoviště velkého tak akorát pro Kikinu a jejího malého karavana. Zatímco vzadu probíhá potřeba, já vepředu hledám, kam bychom to mohli píchnout, protože plán C jsem v hlavě neměl. Vyhrává stelpatz v centru Goudy (Little America, nevím proč ten název) a ukazuje se to jako parádní volba a výhra za celý propršený dnešek. Můžeme parkovat 24 hodin jenza osm éček. V ceně připojení na elektro a výměna vod.
Romča kuchtí parádní večeři, po ní se jdeme projít na náměstí (všude je to samej obchod se sýrem, hádejte jakým) a kontroluju si poočku, kam bych se teoreticky mohl zítra zajít podívat na fotbal.
21.6.2016
Včera jsme se se ženou moudře usnesli, že vstáváme každý den dost pozdě a že takhle to dál nejde. Proto se dnes budíme po osmé a máme zase celý den posunutý.
Snídáme s racky (ano, bez diakritiky a s mezerou), po snídani nám místní policistka objíždí karavan na kole a čekuje, jestli nevypouštíme škaredé tekutiny a vůbec se chováme jako spořádaní středoevropané. Využívám situace a ptám se jí, jestli voda, co teče z modré krabice u parkoviště, je pitná. Říká, že nejspíš ano, i když to na ní není napsané. Potvrzuju si to raději i později přes jednoho bydlíkáře (je jich tu dost, místo je nejspíš dost profláknuté – ale bodejžby ne, když tu za osm euro máte vodu a elektřinu, jste pod kamerama a do centra je to, co by Goudou dohodil). Až na výjimku Bilbo Bydlíka z Duderstadtu jsou lidi „od fochu“ vesměs milí, a proto se je věčným křičením dětí a hlasitými opravami v karavanu snažíme moc nerušit.
Vyrážíme na procházku městem, pokus číslo dvě. Hodně času věnujeme prohlídce místní prodejně lega, borci to mají dobře potuněné. Pak se zastavujeme v sýrárně a koštujeme různé druhy Goudy. Romča jde zkusit vybrat Matesovi boty, já jdu po místních krabkách. Spojujeme se, jdeme obtěžovat do infocentra, pak se zpožděním hledíme na místní orlojíček a fičíme zpátky do karavanu na oběd. Čutám s dětma na parkovišti, zatímco žena vaří.
Po obědě (ve dvě odpoledne) rušíme Rotterdam program (díky tati za tipy, dojde na ně nejspíš až zítra) a místo toho volíme prohlídku blízkého mlýna. Po cestě chytáme takový chcanec (to byl prostě chcanec), že nepohrdáme návštěvou altánku v místním parku, kde se kromě nás vyskytuje už jen partička místních huličů a později nám na jistotě bezpečí přidává i bezďák trpící samomluvou a možná ani neregistrující ten déšť (pardon, chcanec).
Přicházíme ke karavanu naprosto promoklí, z Kikiny se stává sušárna, já konečně přemlouvám kamna, aby se zapla. Když zavřu dveře od karavanu, přestává pršet. Později dostáváme zprávu, že jsme svědky souvislého dešťového počasí, jaké v Holandsku nebylo dvacet let.
Po okoupání dětí si pouštíme videa z Alty, já pak odcházím na fotbal a nechávám rodinu svému osudu. Všude ovšem pouští jen paralelně hraný zápas Španělsko-Chorvatsko, tak jen odlovím pár krabek a vracím se využít čas aspoň k dohnání restů typu deník a výběr fotek. Místní knihovna vedle parkoviště má totiž free wi-fi, tak toho chci využít, než se zase dáme do cestování.
Pár faktických poznámek, co se nějak nakupily:
- dočítám se na googlu, že místní kostel je nejdelší v Holandsku
- budget 20 éček na den na jídlo nám bohatě stačí
- karavan si žije svým životem – odněkud se na nás pořád sype mleté kafe, věci se záhadně přesouvají z poličky do poličky, splachování u záchodu funguje, jak se zrovna vyspí
- karavan se na různých místech rozpadá – některé kliky drží na gumičky, jiné na dobré slovo, upadl kohoutek u dřezu… Většina jde naštěstí opravit dobře mířenou ranou
- jezdí tu hodně škodovek, Česko je tu ztělesněné i v podobě Pata a Mata (Buurman & Buurman) a Tatrovek
- Holanďani na kolech jedí zmrzliny, mobilují, baví se spolu, poslouchají hudbu, drží se za ruku
- co mě fascinuje je, že se můžete podívat přímo do bytu – nehrají na záclony ani žaluzie, jdete po ulici a hned vedle vás sedí na gauči paní a datluje do počálu, vedle hraje borec na trubku a tak…
Máme se krásně! 🙂
22.6.2016
Tak ráno se zásadně budíme, že ano. Budí nás pitomej Alza ufon, najde si cestu na nás zařvat z mobilu, i když dám hlasitost na nulu. No nic, po snídani jdu sednout před knihovnu na chodník (uvnitř u stolů zrovna všichni kafíčkují, nechci tam sedat jen tak) a uploaduju vše potřebné sem na web. Registruju se i na WWOOF verzi pro Francii, abychom mohli už na severu Francie zaplout na nějakou tu farmičku a začít něco kutit rukama…
Jak je všechno hotové, nasedáme do auta, necháváme karavan jeho dočasnému osudu (pro jistotu vylepuju parkovací lístek na zadní okno) a jedeme do Rotterdamu. Cesta přes centrum je trochu zdlouhavá, navíc (kdo by to byl řekl) nejde nikde zaparkovat bez placení. Proto se rozhoduju ukázat si město jen zpoza okýnka Kikiny a jedeme dál ulička neulička (jen si dávám pozor na odbočování na cyklostezky).
Míříme přes most na druhou stranu směrem k přístavům, a když už se nám zdá prostor dostatečně bezpoplatkový, zastavujeme a jdeme na krátkou vycházku do parčíku, odkud je krásný výhled na celé město, most, vodu, lodě…
Kde se vzala, tu se vzala, v okolí je jedna krabka, čekám, až se zvedne místní stařešina z blízké lavičky a probíhá úspěšný odlov. V mezičase stojíme a zíráme na všechny ty lodě – malé, velké, obří, nákladní, taxi lodě, výletní, soukromé, dokonce tu sviští i trio vojenských motorových člunů. Paráda, provoz jako jinde na silniční křižovatce. Tady si to dávají všechny ty lodě.
O kus dál vjíždějí do výtahu do metra lidi na kolech. To jen tak.
Po dostatečném kochingu pokračujeme k přístavům. Za chvíli máme ze všech stran stěny z kontejnerů, a kde prosvítá trocha denního světla, tam se kontejner zrovna přiváží. Všechno mají na starost kvanta jeřábů. Kluci šikovní… Snažím se si to všechno užívat, u toho i úspěšně řídím, hledám vhodnou cestu v navigaci a ve zbylém čase odpovídám na otázky a hlasitě konverzuju s menšími členy posádky. A to jsem si chtěl od toho multitaskingu odpočinout…
Po příjezdu balíme, vykočíčkováváme se, bo jsme pozvaní na večeři v Haagu od šátkařky Katky, s kterou se zná Romča.
Přijíždíme s (pro nás klasickou) akademickou hodinou zpoždění (na naši obranu podotýkám, že jsme se snažili o zpoždění informovat v předstihu), usedáme k večeři a jíme nasi-goreng a kipsate (východoasijské jídlo). Kouzlus mňamózus.
Po večeři a dezertíku jdu s Martinem přeparkovat karavan blíž k jejich domu, který se nakonec pro nás stává po oboustranné dohodě i nocležištěm pro dnešní noc. Trošku dáváme myšlence karvaningu dočasně na frak, ale tahle cesta je i o potkávání a poznávání a tahle (neplánovaná) návštěva tyhle parametry splňuje.
23.6.2016
Dobře jsme udělali, že jsme se rozhodli spát pod suchozemskou střechou. Moc dobře. V noci se přihnala taková hulava, že přerušila i hlasitý hovor Turků, který jsem se snažil do té doby rozklíčovat. Takovou bouřku jsem ještě neviděl. Bylo to jak z amerických hororů, kdy se prosvětluje celá místnost. Jen se sekerou v ruce se nikdo ve dveřích neobjevil. Díky za to. 🙂 … Co pět minut hřmělo. Krásně se u toho spalo.
Ráno jsme nevěděli, jestli jsme doma sami, nebo je kromě nás ještě někdo doma. Pak přišla Katka, dali jsme snídani a já ještě na otočku odjel o pár kilometrů dál pro papíry k iPhonu, který potřebovala dát do servisu.
Romča stihla přeprat naše špinavé věci, navíc měla první styk se sušičkou, která se nám moooc líbila a kterou si nejspíš taky pořídíme domů.
Po obědě, kdy si děti párkrát přidaly (a ještě si navzájem kradly) jsme jeli vyzvednout Katčiny děti do místní mezinárodní školy. Takovou školu jsem ještě neviděl. Wow. Popis by byl nadlouho, jen si tu zmíním pro přivolání vzpomínek výtvarná díla a kreativní výstavy, učebny a dílny, divadelní pódium, kde se každoročně nacvičuje dvouhodinové vystoupení (zapojuje se každý – zpěv, hudba, choreo, kulisy, plakáty…), každý svůj iPad….
Ze školy jedeme k moři. Jsme pár kilometrů od něj a nakonec souhlasím se ženou – proč se sem nepodívat, když už jsme tak blízko? Obří písčitá pláž, Jolča nadšeně běhá od mušle k mušli (a že jich tu je!), zatímco Matýsek rozpačitě postává s rukama v kapsách na břehu.
Zevlíme, pořizujeme šátkovací fotky, stavíme hrad a odháníme hladové racky. Posouváme věci o kus dál, protože je příliv a písek začíná mizet před očima. Za chvíli zůstává už jen malá lagunka, na kterou přebíhám s dětma. Když se zatopí i ta, chápu, že je čas odjezdu a že bychom už mohli tu – původně večerní – návštěvu ukončit. Zbytek si to myslí taky, ale pro jistotu si dáváme ještě kafe a další hodinové zevlení v kavárně na pláži.
K autu se vracíme přes muzeum vyplavenin a všudypřítomné duny. Lovím krabku, Katčiným dětem popisuju, o co jde. Je zaděláno na další kačerstvo. 🙂
V Lidlu (neplacená reklama) nakupujeme proviant, hážeme pohledy koupené v Goudě (čte se to Chauda, jak jsme byli poučeni – takže až příště půjdete do obchodu, chtějte dvacet deka chaudy a čekejte, co vám prodavačka donese :D) do schránky, zapojujeme karavan a za trvalého mávání Katčině rodině odjíždíme směr Belgie (díky za dočasný azyl, povedená akcička). Člověk se naštěstí nemusí učit další jazyk, protože polovina země mluví holandsky, polovina francouzsky. Takže jsme si vůbec nepomohli, víme? Proč já nedával při hodinách holandštiny pozor.
Na vyhlédnutý stellplatz jedeme po rovné dálnici (jakože hodně rovné bez zatáček), navíc po celé délce osvětlené. Představte si takhle D1 se světly po celé délce. Později odbočujeme na lesní stezku, úzkou asfaltku plnou retardérů. Opět se vkrádají myšlenky na to, jak tu budu případně otáčet karavan, pokud nás navigace vede špatně. Naštěstí se po třech kilometrech mění v klasickou ulici s baráky a nakonec parkujeme na plácku pro karavany, kde je jen pár aut (která navíc nakonec poodjížděla). Parkujeme u stojanu s elektřinou, zítra prozkoumám, co to žere. Děti přeneseny do karavanu spící.
Je tma, prší a vůbec netuším, kde jsme to zaparkovali. Je to kousek od cesty, osvětlená cyklostezka opodál, jeden východ vede do nějakého parčíku, poznáme, jak moc důvěryhodné místo je. Zítra podnikneme detailnější průzkum. Každopádně další úspěšný den je za námi, o rodinu bylo postaráno, můžu s klidným svědomím usnout.
24.6.2016
Co vím o Belgii? Znám vlajku, že je to království napůl s Valony, napůl s Vlámy, že tu sídlí víc mezinárodních institucí, že je proslulá zpracováním a obchodem s diamanty. Viděl jsem film V Bruggách (takže to už prostě musím o Belgii vědět úplně všechno, když je to v názvu :)), znám Brusel a Gent, říkají mi něco další názvy jako Antverpy. Vím, že momentálně se tam dělá na kvalitní úrovni fotbal, čehož výsledkem je i současná repre (hrající i na EURU tady za rohem ve Francii). Tím moje momentální encyklopedické znalosti z hlavy končí. Zbytek by naskočil, když bych udělal trochu průzkum přes strejdu Googla a zalovil trochu v paměti.
Stojíme v Brasschaatu. Ráno přeparkovávám, po rozhovoru s jedním bydlíkářem zase na chvíli propadáme nejistotě, jestli jsme tu vítáni a jestli na nás někdo z nich nezavolá policii. Riskujeme to, zůstáváme, jen karavan posouvám víc ke vzdálenějšímu kraji parkoviště.
Jdeme se projít po parku, pozorujeme malé žabky. U cesty rostou obří lesní jahody, někde jsem se dočetl, že sběr plodů se tu neprovádí, tak je pro jistotu necháváme být. Procházíme k místnímu zámečku (zrovna se tu chystají na víkendový triatlon), v „centru“ kupujeme pečivo a jídlo. U místní knihovny sedáme, zneužíváme wi-fi a píšeme vyhlídnutému farmáři, jestli bychom se k němu nemohli na pár dní nasomrovat. (Ono se zdá, že WWOOF farem je hodně, ale když chce člověk přijet i s rodinou, navíc k někomu, kdo umí i anglicky, výběr se dost omezuje a v téhle oblasti Francie (mezi Paříží a hranicemi s Belgií) jsem našel jen tři.)
Posunujeme se k parkovému hřišti. Krásně zelené, plážový písek, ohrada s daňky a jinou zvířenou, opouštím rodinu (kupuju Romče kafe, aby neusnula) a lovím krabky v místním lesoparku (kde i blátivé stezky mají své cedulky s názvy). Když se po dvou hodinách vracím, najdu všechny ještě pořád na hřišti. Paráda.
Po návratu do karavanu míjíme místo, kde rostou ty obří jahody. Rostly. Nějakej frajer to projel sekačkou a všechno je to rozmixované v trávě. Tak… stane se, no.
Po najezení se vyrážíme v sedm večer na prohlídku Antverp. To asi abychom se nemuseli tlačit s dalšími turisty… Parkuju na rozlehlém parkovišti blízko fan zóny (obří stage na sledování zápasů belgického fotbal repre týmu). Malými uličkami se dostáváme na nějaký minifestiválek na jedno pidináměstí. Romča sleduje nějaké dítě jezdící na Firstbiku, já s Jolou ožralého týpka s pokusy o tanec, Mates svoje zájmy. Pokračujeme dál a dostáváme se na krutě pěkné náměstí. Představuju si, jak to tady vypadalo ve středověku. A vlastně radši ani ne – beztak všude tekly fekálie, v bočních uličkách si dávali lidi do huby a občas někoho v rohu náměstí pověsili. Ok, zpátky do reality. Na radnici vlají vlajky spousty zemí světa, hledáme tu naši. Nevím, jestli je to probíhajícím fotbalovým šampionátem, ale (nejen) belgické vlajky tu visí ze spousty oken. Jdeme k řece, fotím hrad, Jola i Mates fotí všechno. Mates mě navíc nutí, abych ho vyfotil, pak mi říká, jak si mám stoupnout já a fotí on mě (i když na fotce je mě nakonec jen půlka). Lidi okolo se baví.
Vracíme se uličkama zpátky (spousta starožitnictví a galerií), děcka se ještě vysilují na hřišti a já přemýšlím, jestli jsem si náhodou neměl koupit parkovací lístek, když jsme přijeli.
Na cestě zpátky do Brasschaatu zapínám ze zvědavosti Waze. Navigace funguje tak bezvadně, že mi to pořádně neznačí, kudy jet, a v momentě, kdy naprase stavím na dálnici na blikačky na zebře mezi směrem rovně a sjezdem z dálnice a narychlo řeším, co teď, mi nabídne nějaký bonusový bonbonek za to, že najdu na mapě jakýsi znak. Delete.
Okolo jedenácté se vracíme na ubikaci, na parkovišti je víc bydlů, sousedé roztahují roletku a hledí, kdo to přijel. Jolča přenesená už tuhá, Matýska jsme moc nepřemlouvali, aby se k ní přidal.
25.6.2016
Dneska asi jen telegraficky.
Netřídíme odpad. Není na to čas a vlastně ani kontejnery. Když už jsem projevil zájem třídit, skupina popelnic se skládala ze skla (nevedeme), papíru (jen drobky), a ostatního (85 % našeho odpadu).
Po cestě míjíme blízko Waterloo jakýsi pomník se symbolem lva (to ještě pročísnu později net).
Venkov Belgie se mi zdá oproti Holandsku špinavý, neupravený. Spousta domků v polorozbořeném stavu, silnice ne tak kvalitní jako v Nizozemí. Romča má jiný názor, což respektuju, každopádně… Tady je Reginovo. 🙂
Dojem rozhodně nevylepšuje ani zastávka v Charleroi – po zaparkování vidíme billboardy varující, že každý, kdo odhodí odpadky na ulici, případně se vymočí na veřejnosti, dostane pokutu 250 éček. Ženské na rohu prodávají samy sebe, složení obchodů (pokud nemají rozbitou výlohu nebo nejsou úplně zavřené) není pro život s dětmi moc praktický. Po pár minutách otáčíme a míříme zpátky ke karavanu. S napětím čekám, jestli ho nemáme už za tu dobu na cihlách, ale prozřetelné zaparkování ve velké kaluži přineslo ovoce a my máme čím odjet.
Náladu nám spraví až příjezd do Nismes. Je to krásné historické městečko (vesnice?) s dominantním mostem a zámkem, obklopené borovicovými lesy. Není tu moc bydlů a parkujeme legálně přímo na náměstí. V Bord atlasu je místo značené přímo i pro karavany, takže odpadá nepříjemný pocit a zkušenost z některých z minulých štací.
Tady to musíme prolézt ještě dnes – procházíme nádherným parčíkem se spoustou funkčních udělátek pro děti. Pokud se někdy budete nacházet v téhle oblasti, doporučuju navštívit.
Večer se účastním operace Klíště. Ležím a zbytek rodiny ze mě obírá tu malou havěť. Tak pěkný, že jsem u toho i udřímnul.
26.6.2016
Ráno vstávám s kuropěním o půl deváté a vylízám na místní krabky, zdolám dva kopce a pokochám se pohledem na ospalé nedělní městečko. Vracím se v 9:45 a koukám, všichni ještě v postelích.
Klasická hodinová snídaně, pak se konečně dostáváme do infocentra, abychom koupili žeton do automatu s elektřinou. Mám vybitá skoro všechna elektrická udělátka, je potřeba natankovat. Vracíme se do karavanu, Romča blbne s Matesem na parkovišti, já vedu výuku genetiky pro Jolču. Přistál nám tu totiž včera s bydlíkem starší pár bělochů s černými dětmi (vnuky?) a Jolču hodně zajímalo, jak je to možné. Už párkrát se zájmem oba s Matějem dost zkoumali černochy, které jsme potkávali tu i onde… Dílo se povedlo, Jolča vítězoslavně dává najevo pochopení přenosu dominantních a recesivních genetických znaků v jednoduché grafické formě (kterou si nakonec sama namalovala). Aktivity se mixují, začínám dělat zápisky (děti tu zrovna rozlily přes půl karavanu mlíko). Je deset dopoledne, já ležím (a místy usínám) na malebném náměstíčku kdesi ve ztraceném městečku v Belgii a zevlím. ZEVLÍM!
Další poznámky o Belgii. Počasí se tu mění dost rychle (za den pětkrát zaprší a pětkrát vyleze slunce a je vedro). Ano a není to jen tím, že přejíždíme z místa na místo. Všechny dálnice, po kterých jsem jel, jsou osvětlené po celé délce. Fascinuje mě to. Další věc, kterou rovnou šířím nahlas. Každý sloup má své číslo a v případě nehody ho stačí nahlásit. Složky rychlé pomoci mají mapové podklady, kde jsou čísla zaznamenána a jsou schopny hned poznat, kam mají jet. Urychluje to komunikaci. Zkoumal jsem to už v Brně.
V době, kdy se nám snídaně pomalu překlápěla v oběd, se rozhodujeme, že pojedeme do Lucemburska. Je relativně za bukem (150 km). Nakupujeme u Krkohala a fičíme.
Podělané mapy.cz při mám požadavku na stáhnutí mapy Lucemburska zahájily aktualizaci všech stávajících map, což beskurychle vysosalo celou kapacitu dat. Když jsem pochopil, o co jde a vypnul další progres, milá apka zahlásila, že offline mapy mi znovu zobrazí, až plně zaktualizuju. Od té doby čekám, kdy budu mít možnost a časoprostor updatnout třeba mapu Franice (2,2 giga). Jupí. Do té doby jsem nucen jet online.
Po cestě míjíme tabulky (takové ty podobné našim, když je ve městě cirkus) s nápisy BAF DAYS. Tak čekáme, co je to za taškařici a kdo na nás odkud vybafne. Nakonec pochopíme, když nad námi proletí stíhačky a vymalují červené srdce a za chvíli francouzskou trikoloru. Projíždíme místem, kde zrovna probíhá letecký den.
Další pěkná chvíle nastává, když ukazatele na dálnici oznamují blízkou existenci Europe Space Center. To musíme… dobře, to musím vidět. Navíc, obdařován kopanci zezadu do sedačky, chápu, že se děti musí protáhnout. Na místě probíhám s dětma pěkně vyvedenou sluneční soustavu, slintám nad dalšími venkovními objekty a zkoumám vodoodpudivej asfalt, co tu mají na parkovišti. Nad náma se tvoří hodně sytá a dobře vykreslená duha (asi třetí za dobu dnešní jízdy).
Probíhá rodinné hlasování. Já jsem pro tu přespat a zítra si projít i vnitřek (navíc je čisté nebe a místo vypadá jako dělané na noční pozorování hvězd, takže bych konečně vybalil dalekohled, co vezeme). Jolča je proti. Romča nehlasuje ani pro jednu variantu, Mates pro obě. Hodně divná plichta. Jedeme dál.
Cesta je dlouhá, bojujeme proti trudnomyslnosti. Když vidíme karavan, chytáme se za nos, když bydlu, za ucho. Když mě míjí prase, co si nás všimlo na poslední chvíli v plné rychlosti a mohlo to skončit špatně, chytám se mimo hru za celou hlavu. Hrajeme si s názvy měst. Tak vznikají Duvendahl, Schum-Aak, Potzeem Hon Eem nebo Wezembeeky Hoppem. Trošku se zvedne morál, když se místo ukazatelů měst objeví směrovky na Lucembursko a Francii.
Nakonec parkujeme ve tmě před kempem (brána zavřená, ale věděli jsme, že mají otevřeno pouze do osmi), sklápím jen zadní nožky, nechávám karavan připojený na Kikinu a s vědomím, že nám zapomenutý otevřený jogurt nahodil půlku ledničky, jdeme rovnou spát.