Den pátý – Březina-Veverská Bítýška-Brněnská přehrada-Kníničky
Jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy,
je Vyšehrad, ten zlatý klenot v srdci Prahy –
a přec mě nejvíc dojímá ten žulový,
jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy,
a přec ten nad Brnem je nade vše mi drahý.
(Vítězslav Nezval – Na břehu řeky Svratky)
Vystupuji ráno z vlaku na nádraží „brány Vysočiny“, jak se Tišnovu říká. Vlevo od města se tyčí hora Květnice. Když jsem si četl, co se tu vyskytuje za nerosty, říkal jsem si, že seznam těch, co tu chybí, by byl asi daleko kratší. Pro geology to musel být (před vyhlášením přírodní rezervace) učiněný ráj. Pořádají se tu i dvakrát ročně světoznámé expozice minerálů. Uvnitř hory je několik jeskyní. Žije tu 250 druhů motýle, 50 druhů ptáků… Pěkná čísla.
United Colors of Tourism.
Na druhé straně od města se tyčí rozhledna Klucanina. Je to novější verze, otevření té originální se účastnil i Vlasta Burian nebo Gustav Frištenský. Pak ale chátrala a v 50. letech byla dřevěná část rozebrána.
Výtvarno u nebezpečně nízkého podchodu v Tišnově.
Otáčím kormidlo na jih a jdu po červené. Celá tahle procházka až do Veverské Bítýšky mě docela mile překvapila. Na rozdíl od včerejší vesměs rovinky jsem si tu i dost zalozil přes kořeny, přes kameny. Člověk by ani neřekl, že je kousek od Brna. I proto jsem se na tenhle vandr těšil, protože se pasáže střídají – chvíli příroda, chvíli vesnice, města a lidé… Tím, jak Svratka měla větší proud, jsem musel některá místa přeskakovat ve vodě po kamenech. Jsou tu značky ve stylu „Cyklisto, přenes kolo“, ale chtěl bych někoho takového vidět.
Některé značky mají holt štěstí – jsou ctěny.
A další frajerka po cestě.
Ale popořadě. Před Březinou přicházím u jezu do krásného areálu, kam si asi zajedu ještě i s rodinkou. Jinak je tu po cestě moře chatek a zahrádek, vesměs krásně upravených. Když už jsem se rozhodl jednu vyfotit pro účely stránky, začala na mě majitelka volat, skrz co si to fotím. Ehm, to jen tak, paní, pro sebe… Takže z fotky nic nebude, mám ji jen já… Nade mnou se honí mraky, dělám pauzu na lavičce v jedné zatáčce Svratky, kde proud krásně víří a řece ta huba pěkně mele…
Krásný koutek přírody v místě, kde se řeka láme doleva.
Dál po cestě jsou tábory a rekreační střediska. Někde tábory běží na plné obrátky, na Šárce (kde před branou stojím v 11:12 a na dveřích mají napsáno, že začínají v jedenáct) nikde nikdo a mají komplet zavřeno. Co ale vídávám často, jsou děti sedící na zápražích chatek a hledící do mobilu nebo tabletu. Tak hlavně že jsou v přírodě.
Před Šárkou. Strom už to čekání na otevření asi taky nevydržel.
Myšlenky se rozkotoulávají, člověk tak nějak bředne v přírodě, kudy prochází. Četl jsem o lidech, kteří putují s vozíkem nebo dokonce s povozem. Jdou pomaleji, což je v důsledku nutí vnímat okolí a krajinu o to víc.
Lávka obecná, poddruh vratká.
Ze tří restaurací ve Veverské Bítýšce si vybírám tu čtvrtou. Náhodou se dozvídám, že místnost za mými zády je nesjpíš nejstarší v obci – ze 16. století. Pán tu má i litinový kryt na kamnovou rouru ve tvaru asi metrové panny. Prý je to parádně červený, když se pořádně zatopí pod kotlem. A k jídlu snad několik zajímavostí: na kraji města byla Prachovna, kde se od půlky 18. století vyráběl prach. Kdysi to byla jediná výrobna na Moravě, která navíc stihla třikrát nebo čtyřikrát vybouchnout.
Vedla sem železniční trať z Kuřimi. To když bylo nedaleko odtud na západ objeveno naleziště kaolinu. Ten byl do Bítýšky dopravován lanovkou. 8,5 kilometru železnice se stavělo sedm měsíců (kdeže loňské sněhy jsou s takovou rychlostí). Každopádně trať celkem bojovala o přežití, a když nastala hospodářská krize a Brno se s Bítýškou spojilo autobusovou linkou, už to nedala. Na místě kaolinky dnes sídlí společnost Hartmann-Rico, výrobce obvazů, vat a hygienických potřeb.
Konečná parníků na přehradě.
Hrad Veveří a nová lávka k lodní dopravě.
Cyklostezkou jdu směr konečná pro parníky. Ano, tady už jsem u začátku Brněnské přehrady. Trošku si musím zajít, abych pak mohl po žluté nastoupat a po vrstevnici přejít až na Junáckou louku a k lávce Pod Hradem (Veveří). Prší, ale kryjí mě koruny stromů. Nemůžu dál pokračovat po levém břehu, protože úsek Nad Zouvalkou se opravuje, takže přecházím lávku (spíš betelnej most) a pokračuji po silnici kolem přehrady. Po Prýglu (prostě budu psát Prýgl místo přehrady) se prohánějí parníky, záchranné čluny a společenství asi dvanácti kánoí. Pokoušejí se o mě komáři a odolávám vábení steziček směrem k Prýglu. Sázím na jistotu a jdu po krajnici téhle docela nepřehledné cesty, po které mají ve zvyku ještě jezdit i cyklisté. Jdu po zesekaném pásu trávy a je mi dobře.
Lodě na vodě. To dává smysl.
O kus dál, kdy už můžu sejít u Sinice a Kotvy blíž k Prýglu, logicky nevidím nikoho se koupat. Není prostě koupací počasí. Jen tiší blázni tu v řadě sedí a čekají na svou zlatou rybku. Přehrada je obklopena Podkomorskými lesy, kam Mrštík umístil děj své Pohádky máje. Protože jsem tenhle kus Brna pro sebe objevil letos na jaře a prošel ho docela křížem krážem, rozhodl jsem se tu knížku přečíst, abych jako teda věděl, vo čom… Teda v té pětisetstránkové bichli se snad poprvé políbili až někde za dvoustou stranou, do té doby spolu tak třikrát promluvili. A na posledních několika stranách to autor rozjede a všechno se stane ráz na ráz. Ale ta oťukávačka na začátku, to byla zkouška trpělivosti! Ale pokud někdo váhá, doporučuji návštěvu obou studánek – i té Ríšovy, i té Helenčiny…
Obcházím Přístaviště, kde zase není tolik lidí jako obvykle za slunečného počasí, a jdu ke hrázi. Její výstavbu v letech 1937-1938 potkalo několik povodní, ta poslední z 1939 pomohla nádrž naplnit. O pár let později tu bylo zřízeno minové potrubí, které by pomohlo hráz odpálit a zaplavit Brno. To se na konci války i díky hrdinství hrázného (který tu má pomníček) nepovedlo. Byl vážně postřelen do zad a dva dny čekal v útrobách hráze na ošetření… Vypuštění přehrady deset let zpátky posloužilo k odtěžení sedimentu, leteckému povápnění dna a instalaci provzdušňovačů, které pomocí bublinek vzduchu pomáhají rozkládat už pod Bítýškou škaredé, škaredé látky.
Přehrada – říkáme tomu tady prostě „U Sirky“
Přístaviště.
Když stojí člověk na hrázi, na jedné straně může vidět žluté bóje, což jsou deaktivované a delaborované historické námořní miny. Na druhé straně pod přehradou pilíře plánovaného dálničního mostu jako součásti Hitlerovy dálnice. Mimochodem – s novým územním plánem se tu teď dost řeší dálniční spojení se severem, které by mělo protínat v těchto místech Bystrc/Kníničky a přehradu. Místní se samozřejmě bouří, ale náhradní varianta posouvá dálnici víc na západ, což by lidé z Blanenska a Tišnovska, kterým by asi měla sloužit nejvíc, nejspíš používat nechtěli.
Brněnská přehrada. Každé správné město by mělo mít svou přehradu a hráz.
Vím, že cedule s nápisem „Brno“ už je dávno za mnou, ale scházím schody u hráze a pro sebe vcházím do toho opravdového města, které je vlastně největší v republice (protože Praha je kraj). Tady je pěkně vidět regulace toku v praxi. Zatímco nad přehradou voda hučela a vírská přehrada upouštěla jako divá, tady je pod hrází klid a mír, ba i kamínek z korýtka vykoukne… Docházím dnešní úsek kolem fotbalového hřiště (kde se jeden rok hrála i druhá nejvyšší soutěž) až k zastávce pod zoologickou zahradou. Po cestě autobusem domů se haluzově potkávám s Honzou, slovo dává slovo a končíme spolu na pivku.
Nášlap od pramene: dnes 24,4 km / celkem 130,7 km.