Den pátý – Weisshuhnův kanál-Žimrovice-Hradec nad Moravicí

          Nechápu, jak někdo může postavit hrad s výhledem na úpravnu vody. Budíme se na hradní věži, z které je teď udělaná pěkná vyhlídka. Vypadá to, že ani nás s Honzinou, ani Romana s Radkou ležící o kus dál, neprobudila Bílá paní, která se sem (podle některých verzí příběhu) ráda vrací v den své smrti. Faktem zůstává, že v jednom sklepním výklenku archeologové našli kostru ženy. Přiklánějí se k verzi, že byla zazděna tajně.

 

          Vikštejn (v překladu Vítkův kámen) založil Vítek z Kravař. Sloužil pro ochranu jižních hranic opavského knížectví. A když si areál prohlédnete, pochopíte, proč jde o jednu z nejrozsáhlejších zřícenin ve Slezsku. I Honzina se nemohl vynadívat, kolik ruin tu všude okolo je… Po tom, co byl hrad pobořen z preventivních důvodů (jako se to tehdy dělalo, jen tady to nebylo kvůli lapkům a loupeživým rytířům, ale jako ochrana před Dány za třicetileté války), nezůstal úplně bez obyvatel. Poustevníkovi Martinovi sem lidé nosili jídlo a milodary, jenže pak Josef II. poustevnictví zakázal a Martin musel hrad opustit. Jedna z legend dál praví, že před svou smrtí Martin spálil starý spis, Knihu osudu, a popel rozprášil po zemi. Moudrost z knihy vstoupila do kořenů stromů. A proto se říká, že kdo obejme jejich kmen, tomu se dostane moudrosti (jistý politik očividně objímal špatné stromy).

 

          O stromech chci říct i Romanovi, ale ti už jsou sbalení a na cestě ke Kružberku. Vyrážíme taky. Chceme si cestu dolů do Podhradí zkrátit, ale níž než na vyhlídku na skalách se nedostáváme. Alespoň odhalujeme pěkné ohniště skryté běžným návštěvníkům hradu. Před další cestou se ještě občerstvujeme v otevřeném kiosku, dojde i na Jägera, kterým oslavujeme prozatímní pěkný průběh vandru. O kousek dál od parkoviště stojí ve svahu Roderichova kaple. Dřív byla dřevěná, v 18. století tu stávala poustevna.

 

          A pauza na nabrání sil se vyplatila. Nechce se nám scházet a obcházet kopec přes Podhradí, zkoušíme podle map nadějnou cestu, která vede pod dráty vysokého napětí. Po několika krocích potkáváme otce se synem, kteří tvrdí, že se tamtudy nedá projít, kopřivy až do pasu. To zvládneme, říkám, a Honzina roluje dolů nohavice. Skutečnost překonává fantazii. Přes šest set metrů dlouhá trasa z kopce nám dává pěkně zabrat. Honzina se ukazuje jako zdatný bourač kopřiv. Chvíli jdeme přímo korytem potoka, chvíli mokřinami, dokonce potkáváme neudržovanou naučnou tabuli. Ale očividně jsme tu letos první, kdo se pokusil o přechod.

 

          Dole na cestě nás krásnou shodou okolností míjí výše zmiňovaní otec se synem. Takže obejít celý kopec znamenalo stejnou časovou investici jako zdolat tohle křoví, narozdíl od nás ale nemají popáleniny od kopřiv, nejsou zpocení a nezešedly jim vlasy.

 

          Další úsek po červené už probíhá klidněji. Řeším, co by se stalo, kdyby někdo z nás padal ze srázu a dopadl na krosnu. Vykryla by náraz, ruplo by nám v zádech…? Honzina pro změnu vyhrožuje, že jestli ještě potká na trase stoupání, bude raději brodit na druhou stranu. To se mi mimochodem na téhle řece líbí. Všude je mělká, čistou vodou je vidět na dno, kdekoli si do ní vejdete, je to ráj. Kecáme o hudbě našeho mládí (čili devadesátky) a o schopnosti lidí poslouchat a respektovat různé žánry a přeneseně i názory…

 

          Na druhém břehu podle mapy začíná obora Jelenice, místo sporů majitele (který tu má soukromou honitbu) s veřejnými institucemi o zprůchodnění lesní stezky lidem. Letos v zimojaře se soudně rozhodlo o zprůchodnění, ale co jsem pochopil, dají se čekat ještě obstrukce. Takže něco jako „koupil jsem les, ale chodili mi do něj lidi…“ Uvidíme, jak tohle dopadne. My u směrovníku Nad Melčským údolím potkáváme skupinku vyfluslých cyklocyklistů. Jak pokračujeme dál, začínáme chápat jejich zubožený stav. Cesta klesá dolů po kamenitém povrchu – tohle nemůže být cesta pro kola. Ale zase to přivádí myšlenky na to, jak je zrádné odsoudit, když člověk nezná souvislosti (tady jsme si říkali, no jo, starší lidi, přecenili svoje síly a teď nemůžou)…

 

          No a dostáváme se k jednomu ze zlatých hřebů letošního programu. Weisshuhnův kanál. Nejprve kdo to byl Carl Weisshuhn. Člověk podnikavého ducha. S bratrem Paulem vlastnil firmy na stavbu železnic, silnic, mlýny od Kružberku až po Opavu, lomy v okolí, chvíli i Jánské Koupele. Majitel několika domů v Opavě i prvního osobního automobilu tamtéž. Otec 13 dětí. Jeden z nejbohatších lidí v Rakouském Slezsku. Vlastenec (v průběhu první světové války dal státu do užívání auto a koně). Přátelil se s Thomasem A. Edisonem. Mecenášil… Ještě ve svých 54 letech si zaregistroval novou živnost – výroba balicího papíru. Firma funguje dodnes a patří mezi do první desítky největších světových výrobců papíru (součást nadnárodní firmy Smurfit Kappa).

 

          Kanál, dlouhý přes 3,5 km sloužil k plavení dřeva právě do papírny. Kdyby si totiž Pan Weisshuhn nechal vozit dřevo povozy, měl by tehdy asi dvacetinásobné náklady! Barabové (lidé posbíraní po celé Evropě, převážně z Itálie) jej postavili za jedenáct měsíců. Na trase je několik vodních tunelů a akvaduktů. Při ústí do papírny je náhon převýšen o 26 metrů nad řekou Moravicí. Poslední přepad sloužil i k vypouštění rozlámaného ledu z kanálu. Vznikala tak pod přepadem hromada ledu, která mnohdy přehradila i tok Moravice a musela být odpalována výbušninami. Vydržela do jara a místní se tak chlubívali, že sníh už leží jen na Pradědu a v Žimrovicích. Jen škoda, že se nedá dojít až úplně ke konci kanálu, docela by mě zajímalo, jak to tam vypadá. Varovný je průsak vody ze zdí kanálu na několika místech. A i po takových zdech jsou schopni jet někteří z řad cyklocyklistů…

          Vyhlašuju zvíře vandru. Tentokrát je jím volavka. Tolik jedinců tohoto druhu jsem u jiných řek neviděl. Provázejí mě (nebo spíš procházím jejich prostředím) už někde od Břidličné a Meziny.

 

          Vycházíme na rozpálenou asfaltku. Hm, u kanálu bylo líp. Jsme v Žimrovicích, jediné obci takovéhoto jména v republice. Při první příležitosti sedáme na pivko a místní verzi Coca Coly. V téhle dědině se několik let po sobě konal festival amatérských divadelních souborů. V roce 2010 tu u splavu našli mrtvé tělo vojáka, který působil v posádce v Opavě a byl dva měsíce nezvěstný. Jinak to vypadá na klid a mír, který v době našeho zevlení panoval i na zahrádce hostince.

 

          Zahradou zadem vcházíme do areálu zámku Hradce nad Moravicí, místy, kudy kdysi vedla Jantarová stezka. Dá se říct, že jsou to vlastně dva zámky v jednom. Ten bílý byl postaven na místě, kde stálo už sídlo Přemyslovců. Po bitvě na Moravském poli (schválně, víte bez googlení, kde Moravské pole leží?) tu během dvou let vedla svůj dvůr ovdovělá choť Kunhuta, a tady snad i došlo k jejím milostným pletkám se Závišem z Falkenštejna, tehdy mocným pánem… Ve druhé polovině 19. století přibyl tzv. Červený zámek a jako poslední pak pseudogotická Bílá věž. Tu měla doplnit ještě druhá, vytvořit bránu a obě být spojeny skleníky s jižní stranou Bílého zámku. K tomu ale z finančních důvodů nedošlo.

Červený zámek, i přes svou krásu, plnil především praktickou funkci koníren, stájí a kočárovny. Zahrál si v Princezně a půl království, čili pokud jste pohádku viděli, víte, že tady nenarazíte na begónie, nýbrž na egónie. A jeden by se nedivil, pokud by zámek viděl i v Harry Potterovi…

Lichnovští, kterým panství patřilo, udržovali přátelské vztahy s Paganinim, V. Hugem, M. Twainem, hostovat sem přijeli L. van Beethoven, F. Liszt nebo J. Mánes. Po Beethovenovi je pojmenována i největší kulturní událost města, Beethovenův Hradec, mezinárodní hudební soutěž. Studenti uměleckých škol měří své síly střídavě v hraní na klavír, housle, violu a violoncello. Letos se hrálo na klavír, ale kvůli rekonstrukci zámeckého sálu se soutěž odehrála v Opavě.

 

          Dole u pivních sklepů u řeky si dáváme poslední dnešní pivko, pouštíme si Epydemii a já zjišťuju, že mi Facebook zablokoval fotku z Jánských Koupelí, na které jsou na zdi domu nastříkané symboly jistého Ádi (nevím, jak to napsat tak, aby mi nestopnuli i tento příspěvek) (viz zápis předchozího dne). Prý propagace fašismu. Nenechali si to ani vysvětlit a trvali na svém… Divná doba.

 

          K místu dnešního nocležiště musíme putovat po opačném břehu proti proudu. Nezvyk. Kolem pomníku věnovaného účastníkům pochodů smrti (jeden tu prošel v lednu 1945) a krásnou loukou s mohutnými smrky (však tu prý některé stromy údajně pamatují i třicetiletou válku) přicházíme až ke kopci Hanuše. Puch z čerstvě nastříkané kejdy na pole nás nutí přidat do kroku. Na místě ještě Honzina dělá pokusy s balením prošlého armádního jídla a já se gentlemansky vyplížím ze scény a zákeřně usínám. Bylo toho moc!