Blindtrip XII – Vrbovce-Strážnice (Bílé Karpaty)
16.7.2022
Blindtripy nemají limity a zdaleka nejsou vyčerpané. Tenhle nám toho byl víc než důkazem. Hanba nám, že jsme si kdy dovolili pochybovat!
Ráno je na nádraží moře lidí. Připadne mi, že od doby, co tu vedle hlavního vestibulu zrušili Levné knihy, míváme s Milanem místo srazu u bankomatu. Narážíme na sebe prakticky hned a už zkušeně míříme do davu a vyhlížíme, kdo nás dneska povede do neznáma. Po chvíli váhání míříme za danou osobou na nástupiště, odkud odjíždí vlak na severní Moravu. Rychle se shodujeme na tom, že tohle tentokrát ani jeden z nás nechce. Zatáčíme automaticky do vlaku stojícího na protější koleji, který má za pár minut odjíždět. Myslím, že to byl směr Kuřim. Průvodčí stojí u konce soupravy a kontroluje čas odjezdu. Nastupujeme. Je to pěkný, voňavý vůz připomínající žížalu, protože je to vlastně jeden dlouhý vagon. Ovšem ouha! Skoro nikdo v něm není. Shodujeme se při průchodu tímhle mazlíkem, že raději vystoupíme. To se děje přímo před vyvalenými zraky zmiňované průvodčí, které hlava nebere, že sotva jsme nastoupili, už zase lezeme ven. Asi nám chce pomoct, volá na nás, kam jedeme, ale v tomhle nám z podstaty věci pomoci není. Co máme odpovědět? Něco zadrmolím a s Milanem se shodujeme, že bychom tentokrát mohli vyzkoušet variantu bus. Navíc si zpětně uvědomujeme, že využitím tohoto vlaku bychom vlastně porušili (nepsané) základní regule Blindtripu – hlavním pravidlem přece je následovat dotyčnou osobu do daného místa, nebo alespoň jejím směrem.
Při cestě na Zvonařku, odkud odjíždějí autobusy na všechny směry, ještě zatáhnu Milana do bývalého areálu Vlněny. Procházíme kolem azylového domu a skupinek posedávajících lidí v různém stadiu životního naladění. Nikdy mě na téhle ulici nepřestane fascinovat snížená trolej na jednom konkrétním místě, stejně jako nová výstavba kanceláří… Ukazuju Milanovi dva stolpersteiny (neboli kameny zmizelých), o které se tady starám.
Pak už míříme na Zvonařku. Hm, vzadu na konci nádraží postává na jedné ze zastávek skupinka lidí, to vypadá nadějně. Autobus jede do Znojma. Je to dálkáč, takže bez mezizastávek. To se Milanovi nezamlouvá. Za našimi zády nastupují hordy lidí do jiné linky směr Mikulov. To se zas nějak nelíbí mně. Další varianta je odjezd směr Dněpropetrovsk, ale to se nám shodně nelíbí oběma. To bychom asi nebyli do večera doma. Takže padá rozhodnutí vrátit se na vlakové nádraží.
Davy lidí se tam mezitím vyměnily, spoje taky, sledujeme vytrénovaného, sportovně oblečeného otce, který s dětmi čeká u schodů. Mylně jsme mysleli, že na vlak. Stál, stál, vlaky odjížděly, davy mizely… Ne, musíme najít někoho jiného. Tady jde zrovna mladý pár se solidně nabalenými krosnami. A jdou na kusou kolej, která mizí směr Veselí nad Moravou. Bingo!
Ve vlaku mě Milan baví historkami z práce, cesta příjemně ubíhá. Vždycky, když se potkáme, máme každý spoustu novinek, tak to na sebe sypeme horem dolem… Před Veselím si říkám, jestli se nám třeba kruh neuzavírá. Startovali jsme tu náš první Blindtrip a po dnešní ranní zkušenosti už jsme začali propadat skepsi, že jsme třeba narazili na limity takového cestování. Vystupujeme, začínám se připravovat na to, kam bychom odtud mohli vyrazit. Ale nemám ani pořádně čas to promyslet, neboť mladý pár s krosnami přechází na jiné nástupiště. Tyo, tady jede lokálka! A směr Vrbovce. Na Slovensko. Jestli mlaďoši nevystoupí na nějaké dřívější zastávce, budeme mít poprvé mezinárodní Blindtrip! Tímhle přestupem se nám otevřel nový prostor a my radostně sledujeme, kam až nás osud doveze.
A opravdu. Vrbovce. Tady se přesedá na něco jako Slovenské dráhy, konkrétně směr Trenčín, jako to dělá většina lidí z vlaku. Včetně našich „známých“. Na rozdíl od nich ale ve Vrbovcích svoji vlakovou anabázi končíme. Jednak jsme dosáhli hranic IDS JMK, jednak bychom se při dalším přesunu ještě více na východ dostali domů dnes jen stěží. A tak si nyní prohlížíme útulné nádraží posazené těsně za hraniční kameny. Hrají nám z amplionu nějakou dechovku, což je pěkné. Co není až tak pěkné, že tu nemají ani automat na kafe, které bych si zrovna teď dal. Tím víc s vědomím, že tohle na dlouhou dobu bude poslední civilizace. Rozhodli jsme se totiž pro přechod do Strážnice. A cesta vede Bílými Karpatami, lesy a loukami. Navíc – po předchozích zkušenostech – jsme se oba obuli do sandálů a já si ani nekoupil moc jídla, bo jsem si říkal, že přece v každé vesničce, kterou určitě půjdeme, budou mít hospodu. To jsme ještě nevěděli, že těsně po poledni skončíme tady v divočině!
Vrbovce. Legální migrant Milan před cedulí.
Marie Kudeříková. Čest její památce. Kolik jen podobných osudů hrdinů bylo…
Vnitřní prostory nádraží vás hravě přenesou někam do časů c.k. mocnářství.
Kousek od nádraží stojí pomník a okolo čerstvě vysázený kruh stromků – tudy se dostali dobrovolníci v září 1848 přes moravsko-slovenskou hranici na Slovensko a Slovenské povstání mohlo začít. O den později už obsadili Myjavu…
Vyrážíme. Směle vpřed. Po červené, která je pojmenovaná po Marii Kudeříkové, studentce aktivní v domácím odboji v době druhé světové války. Na nádražíčku visí i pamětní deska s docela dojemným textem. Vzpomněl jsem si při čtení na Miladu Horákovou a její poslední dopis. Pěšinu lemují patníky označující státní hranici. Jsou nově natřené a na vrcholu mají i čárami naznačené, kudy vlastně ta hranice prochází.
Ze soukromého alba hraničních patníků, které tímto asi zakládám…
Překvapilo mě, jak jsou udržované (v létě jsme navštívili i hranici u Albrechtic, kde také zářily novotou).
Překročení hranice za 3 – 2 – 1… (foto Milan)
… ale ne, nechám je žít a půjdu si svou cestou. (foto Milan)
Pohlcuje nás překrásný listnatý les. Tudy je radost jít. A pokud z něj v některých místech vycházíme, odkrývají se nám nádherné scenérie kopcovité krajiny. U jedné chatky, kde bychom klidně pojedli, už je obsazeno. Borec, co tu sedí, vyrazil z opačné strany a jde, kam prý až dojde. Sice jsem před týdnem prošel řeku Moravici, ale při pohledu na něj mě chytá slina vydat se zase někam na vandr. Jdeme trávou a všude pod námi odskakují na strany kobylky. Vypadá to, jako bychom cákali kapky zvláštní vody.
Chatka, kde bychom klidně pojedli…
… a výhled z ní na překrásnou krajinu Bílých Karpat. (foto Milan)
Dostáváme se na místo zvané Tři kameny. Zrovna tu má nějaká místní slovenská banda opékání a piknik, sedáme kousek dál (místa je tu dostatek) k pěkné peci a ohnišťátku. Po jídle si obcházím pozemek, je to tu krásné, asi jeden z bodů, kde se potkávají Češi a Slováci. Lípu tu před téměř dvaceti lety zasadil Jiří Grygar. Kouzelné místo. To si myslím nejenom já, ale i asi pětiletá holčička, která vesele pobíhá okolo a volá: „Dnes je krásný den. Dnes je krásný den.“
Tři kameny. To jsou ty kameny uprostřed. Jsou tři. Kameny.
Místa na pozevlení je tu víc než dost. Dokonce i udírna byla přítomna.
Na cestování mám rád poznávání čehokoliv, co je spojeno s Brnem. Tady jméno Jiřího Grygara, brněnského astronoma a popularizátora vědy.
Na místní infotabuli historická sbírka českých, slovenských a československých bankovek.
Následuje úplně vymazlená pasáž. Pochodujeme krásně se klikatící pěšinou kryti větvemi buků, které nám skýtají stín, ale nebrání nám ve výhledech na slovenskou část Karpat. Tenhle úsek jsem si vryl do paměti hluboko.
Skryti ve stínu stromů jdeme po hraniční linii…
… s výhledy na slovenskou stranu plnou kopců a luk (což jaksi z takové fotky není vidět, ale věřte mi).
Po nějaké době vycházíme z lesa a širokými loukami sestupujeme dolů z kopců. V dáli se kdosi sluní. Přicházíme blíž, paní rozesněně hlásí, že se právě dobila energií z krajiny. Pak se s ní ještě dáváme na chvíli do řeči u jedné z naučných tabulí (tahle je o sekání luk a jak vlastně tehdy kosci na loukách přespávali, aby stihli kosit i brzo ráno). Paní pochází z tohoto kraje, jen o něco severněji, nyní bydlí v Brně, ale poslední dobou ji to táhne zpět. Úplně jí rozumím, je tady opravdu krásně.
Tady člověk nemůže dělat špatné věci, taková krásná krajina mu to nedovolí.
Zajímalo by mě, jak tu v létě luční kosci přespávali, aby mohli kosit večer a hned ráno.
Pokračujeme podél další louky dál. K jednomu bukovému solitéru zajíždí pár cyklocyklistů. Buď tam jdou na záchod, anebo pro krabku. Risknu to. A ono opravdu. Jsou to kačeři. Tahle keška má 4,5 hvězdičky z 5. Ta bude na stromě. Nahoře je vidět budka. Ok, lezu tam. Podávám krabku na zalogování dolů, za to mi kačeři půjčují propisku na můj zápis. Prostě kačeři sobě, tak to má být. Pěkný moment.
O kousek dál je zajímavý strom. Buk, do kterého udeřil blesk. Jedna strana je upadlá na zem, listy oschnuté. Druhá půlka roste vesele dál. Domlouváme s Milanem, že se sem za pět let přijedeme podívat, jestli ta druhá půlka neodumřela a má se pořád k světu. Pěkný závazek a důvod se sem vrátit.
K buku tudy…
Levá strana je odepsaná, ale nás bude za pár let zajímat, jestli to dala ta pravá.
Stopy po blesku. Tajemnost přírodních sil.
Po cestě dál míjíme luxusní chatky, rozpadlou rozhlednu Šumárník, z které už není ani nikam vidět, a hlavně spoustu cyklocyklistů. Nepokračujeme směr rozhledna Travičná, protože Milan by rád stihnul vlak tak, aby se dostal na večerní letní kino do Třebíče. Zkracujeme si cestu chůzí po okraji frekventované cesty vedoucí do Tvarožné Lhoty. Sbírám odpad. Není ho tady tolik jako u jiných cest, ale pytlík se i přesto zaplňuje.
Rozpadající se rozhledna Šumárník. Chybí příčky v žebříku…
… není z ní nikam vidět… (foto Milan)
… a vůbec bych ji vyloučil ze svazu rozhleden!
Vesnicí procházíme tak nějak bez větších emocí. Na jedné z cedulí se chlubí tím, že tu mají lidé udržované a pěstěné předzahrádky. Milan mi vykládá něco o starých časopisech o počítačích, řešíme tisk obalu na vajíčko na 3D tiskárně a spoustu dalších životně důležitých problémů. Z Tvarožné Lhoty už je to spíš dojezd. Asfaltka, nic moc k vidění, spíš kontrolování času, abychom stihli vlak. I když před Strážnicí už trochu klušeme, do čehož mě cosi píchá do paže (namazal jsem to hned desinfekcí a otok krásně splasknul, pozn. autora), na nádraží přicházíme včas. Přijíždí sice autobus náhradní dopravy, který nás veze až do Hodonína, ale to nám na náladě neubírá. Z Hodonína už jako páni fičíme hodinu do Brna, kde Milan rovnou nasedá do přistaveného dobytčáku na Třebíč a já ho zanechávám svému osudu.
Tvarožná Lhota. Blízko Hroznové Lhoty. Nebezpečná kombinace – tvaroh a hrozno.
Zvonička v Tvarožné Lhotě. O kousek dál je zajímavá infotabule o místních typických stromech jako jsou jeřáb oskeruše, moruše nebo mandloně. Dokonce obec tituluje jako „kvetoucí sídlo Evropy“.
Člověk chvíli přemýšlí, jestli se dotyčný kopáč i sám zahrabal…
Součást bývalého městského opevnění ve Strážnici. Tahle monstra mě nikdy nepřestanou fascinovat.
Vysmátý Milan dokumentující, že i když si někdy mákneme, pořád to máme s úsměvem na rtech. (Foceno 16.7. v 18:16, nahráváno 25.11. v 6:11, kdy je ještě tma jako v pytli. Jak já už se těším na dlouhé světlo v létě!)
Bylo to krásné, bylo to intenzivní, bylo to inspirativní. Blindtripy nekončí, Blindtripy jedou!