Den devátý – Otrokovice-Napajedla-Uherské Hradiště
Vypadá to, že si zvířata nalosovala, v který den mě které z nich vzbudí. Dneska to vyhrála vosička. Doslova mě vytáhla ze spacáku. Dělám zápis v mém mobilním tiskovém centru, probouzí se i Milan, balíme a jdeme do Otrokovic. Když už jsme tu, proč se necournout městem. Přecházíme řeku směrem k městu, Milan na dálku komunikuje s rybářem, který zrovna vylovil něco nápadně podobné rybě. Za mostem je po pravé straně zajímavý směrovník s trojúhelníkovým půdorysem. Otrokovice totiž leží na rozhraní tří regionů – Valašska, Slovácka a Hané.
Tož tady by to chtělo nějakou tu Turistickou známku. Jiná trojmezí ji už mají. 😉
Procházíme čtvrtí “Baťových domků”. Milan je v sedmém nebi, protože se o tohle téma zajímá (Baťa dost ovlivnil i život v Třebíči, kde Milan žije). Zaujali jsme tím vitálního staříka, který se s námi dává do řeči. A setkání končí u něj na předzahrádce s kalíškem slivovice v ruce. Pan Ženatík totiž něco pamatuje z dob, kdy se tu rozvíjel průmysl okolo Tomáše Bati.
Baťovy domky na předměstí Otrokovic. Některé téměř původní…
… jiné opravené.
OTROKOVICE Celá tato část města s typickými čtyř- a dvojdomky leží na území, které Baťa uměle zvedl o několik metrů unikátním splavováním zeminy z kopce Tresný (ten, na jehož úpatí jsme dnes přespávali). Celá lokalita totiž byla tehdy podmáčená. Když se daly stroje do pohybu, prý to byl zvuk, jako by řádila bouřka. Baťa se tu do toho “obul”. Vybudoval pomocné závody, objekty pro leteckou výrobu, o kus dál od nás se tyčí budova koželužny… V roce 1938 byl uveden do provozu plavební kanál, který ústil v přístavu v severní části areálu továrny. Baťa přitahoval zaměstnance z širokého okolí. Ve třicátých letech vzrostl počet obyvatel čtyřikrát (na asi 8 000 v roce 1938). K další průmyslové expanzi pak došlo v 70. letech minulého století v souvislosti s otevřením nové pneumatikárny (dnes Barum Continental). Baťa tu byl tak populární, že se nové čtvrti začalo říkat Baťov. Lidé to pojmenování používali delší dobu, až v roce 1939 bylo právně schváleno. Název byl odebrán v roce 1946. Všude tu narazíte na typickou cihlovou zástavbu (dokonce i v místní Bille mají koutek s pečivem vyvedený do podoby s cihlami). A snad, aby nebylo přebaťováno – narodili se tu Věra Gazdíková nebo Josef Odložil (atlet, olympionik). Vyšší z komínů Teplárny je o dvacet metrů vyšší než vysílač Praděd a patří mezi padesát nejvyšších staveb v naší republice. Stavěly se tu první paneláky na našem území, pětipatrové domy typu G40, na které se jezdili kvůli dekorativním vstupům nade dveřmi, francouzským oknům a balustrádám na střechách dívat i ze zahraničí. Místní fotbalový klub trénuje Michal Hubník, hrají třetí ligu a na soustředění byli v Turecku („zřejmě slušnej oddíl“). V muzeu strojů značky Harley-Davidson je údajně největší sbírka těchto mašin ve střední Evropě. A název města? Jedna z možností je odvození od slova otroče, což mohl být nedospělý chlapec, který neměl rozhodovací právo a byl tak oddělen od roku, rokování. Proč by ale někdo podle toho pojmenoval místo k žití je mi záhadou…
Na volné ploše zřídil Baťa i letiště. V červenci 1932 tu krátce po startu ve špatném počasí spadl letoun, ve kterém Tomáš Baťa letěl do Švýcarska. Na místě havárie, kterou nepřežil, je pomníček, kam se jdeme podívat. Přes park, kde lovím krabku, kde je Baťova socha a kde je výhled na Společenský dům z jeho éry. Když se podíváte na dům z výšky, uvidíte, že má tvar vrtule. Slavnostního otevření se tehdy zúčastnil i prezident Edvard Beneš.
Pomníček působí v celém tom rozlehlém průmyslovém areálu tak nějak zvláštně, ale Baťa si místo smrti nevybral.
Průmyslový areál, kudy musíme k pomníku projít, je obrovský, v současné době okupovaný mnoha menšími firmami. Zpátky k řece se vracíme „cik-cak“ stylem opět mezi domky. Přemýšlím o tom, jak se Baťa stal podnikatelem světového významu. Nejen, že vybudoval tohle impérium, ale dokázal dát mnoha lidem práci, řešit i sociální otázky a nastavit podmínky tak, aby všechno šlapalo (konkurence mezi dílnami, mikroekonomika, koloběh peněz atd.). Když si přečtete některé knihy jeho projevů a zamyšlení, které vyšly v nedávné době, zjistíte, jak to měl v hlavě nastavené a jaké ideály měl a snažil se žít a poslat lidem dál. I pan Ženatík vykládal o tom, jaká byli s lidmi parta i mimo pracovní dobu, jak město opravdu žilo životem.
Velikán (tedy Tomáš Baťa, ne já). Kapitalista, ale jeho myšlenky mají silný sociální podkres.
Po cestě míjíme sochy různě rozmístěné po městě. Prý jsou to výtvory sochařů, pamětníků v letech, kteří se takhle rozhodli zkrášlovat tuhle čtvrť. I to dokazuje, co píšu výš. Suma sumárum, Otrokovice mě – i díky náhodnému setkání – mile překvapily.
Musíme pokračovat. Směr Hradiště, odkud Milan plánuje odjet domů. Dlouhé pasáže vyplňujeme divným dvojhlasným zpěvem. Kloužu na blátě do kaluže a musím k pobavení přihlížejících rybářů umývat nohy v řece. Vidíme zajímavá místa na přespání hned u vody. Jako z Huckleberryho Finna. Fotíme vážku, která nás nechává přiblížit se nezdravě blízko. Že by měla vzteklinu?
V Napajedlech sedáme na náměstí na oběd. S výhledem na krásnou pseudorenesanční budovu radnice, na jejíž výzdobě se podílel například Franta Uprka, jídlo šmakovalo. Občané stavbou téhle budovy oslavili povýšení Napajedel na město v roce 1898. Já to pak beru dál podél řeky a Milan se jde podívat na zámek. Scházíme se u mostu.
Napajedelská radnice. Tak jsem si myslel, že mi připomíná Lidové sady v Liberci, ale když se teď dívám na fotky, tak vlastně ani ne. Je poctivě osobitá. A to je dobře.
NAPAJEDLA Čím víc jdu na jih, tím víc mi přibývá informací o historii jednotlivých měst, kterými procházím. U Napajedel nejde nezmínit hřebčín – dnes nejvýznamnější producent dostihových koní u nás (kolem šedesáti hříbat ročně). Pochází odtud i vítěz Velké Pardubické z roku 2016. I když ke koním nemám kromě salámu nějaký zvláštní vztah, zaujala mě historie, kdy stáj po původním majiteli upadala, koupil ji Baťa, během okupace byla snaha Němců dosadit sem koně z říše a během války byli koně poukrýváni do Kladrub a různě po Moravě, aby nedošlo ve válce k jejich ztrátám. V areálu je rotunda s pohřebištěm nejslavnějších plemeníků… Fatra, rozprostírající se na pravém břehu Moravy, má také originální historii. Firma byla založena Baťou roku 1935 na popud Ministerstva obrany. Prvními výrobky byly masky a ochranné oděvy, technická pryž. Potom pro wehrmacht výroba vojenských vaků, plovacích vest, oděvů pro parašutisty apod. Fatra je z historického hlediska prvním zpracovatelem plastů u nás. Většina lidí zná ikonické hračky, které se dnes v redesignu vyrábějí znovu. Vidět je lze v místním muzeu. Na stránkách firmy je ke stažení pěkně udělaná historie v pdf… Na webu se můžete dočíst o dalším závodu s pohnutou historií – továrně na motory Slavia ČKD. Původně to byla strojnická dílna, pak opravna zemědělských strojů a jízdních kol. Později se tu vyráběly mlátičky, motory, za druhé světové války podnik fungoval jako opravna křídel pro německé bombardéry Junckers 88. Zanikl v roce 1998… Narodil se tu Rudolf Firkušný, který patřil mezi přední světové klavíristy 20. století. A také ing. Arch. Zdeněk Řihák, autor takových staveb jako hotel Patria a Panorama na Štrbském plese nebo Obchodní dům Prior. Můžete si na něj vzpomenout, když v Brně půjdete kolem hotelu Continental. Z mnoha dalších věcí vyberu už jen tu o Emilu Spirovi. Místní rodák měl blízko u brodu řeky povoznickou činnost. Proslul jako zachránce tonoucích, prý až několika desítek lidí. Za to byl i navržen radou města na státní vyznamenání. Ochota pomáhat se mu ale stala osudnou. Za pomáhání kamarádovi schovat textil z obchodu během probíhajícího zabírání židovského majetku v období německé okupace byl odsouzen a zemřel v Osvětimi 1942. Místní přístav dnes nese jeho jméno.
Na molu vpravo (čili na levém břehu) jsme o pár let později parkovali loď, když jsme na ní proplouvali Baťovým kanálem. To by si měl zkusit každý, doporučuju!
Fatra. Ikona československého průmyslu.
Pokračujeme v cestě. Skákací hrad přímo u řeky, koně ve výbězích, spousta cyklistů a za nimi se ženoucích (ne vždy s veselým výrazem ve tváři) cyklistek. Míjí nás chlap s dresem Iron Maiden. Dneska už je všechno možné. U spytihněvského jezu dáváme pauzu v kukuřici.
Právě, když jsme zapluli do ztracených cestiček sadů a luk rezervace Trnovec a probírali avizované obsazení nové Bondovky ženou, zničehonic se před námi zjevuje policejní auto. Tady? Vypadá to, že si sem chlapci přijeli odpočinout. Tomu napovídá, že jakmile nás zpozorovali, rychle se otáčí a odjíždí. Vtom ale znovu brzdí a my jsme vyzváni k legitimaci. Hlavně prý já. Důvod? Že tu běhá v okolí sebevrah – modré tričko, šedé kraťasy. Úplnej já. Ale po kontrole se dozvídám, že já to nejsem. Uf, hned se mi ulevilo. Popravdě mě nikdy nenapadlo vzít těžkej batoh a běhat po slováckých lesích s tím, že se chci zabít… Pořád jsem toho názoru, že si tu udělali pauzu, při které je někdo vyrušil, a tak to navlékli tak, aby to aspoň nějak naoko vypadalo. Jenže po východu z lesa vidíme létat nad okolím docela nízko policejní vrtulník. Tak nevím.
Další do mé sbírky kuriózních značek.
Před Jarošovem mokneme. Nevím z čeho, na obloze je jen jeden šedý mrak. A pere to přímo do nás. Letní sprcha, která mě utvrzuje v tom, že mám dost a pro dnešek budu spát jako civilizovaná osoba. Řeka tedy tentokrát tu vodu “nevzala”, protože my šli po levém břehu, mrak se přihnal ze západu a stejně jsme zmokli. Čekám s Milanem na zastávce naproti už zrušeného pivovaru (pamatujete Argemu a “Lééééta tam stál…”?). Ten mimochodem vznikl jen díky požáru, při kterém vyhořel tehdejší městský pivovar v Hradišti. Začátkem 20. století byl jedním ze šesti největších pivovarů na Moravě. Výroba piva se do Jarošova vrátila v roce 2015 v menším.
Na veteránských značkách to není, tak to snad ještě i dokáže hasit?
Milan odjíždí a já na první dobrou ne netu trefuji volný pokoj v penzionu v centru. Docházím zbytek trasy, jdu hodně pomalu, nudím se a řeka taky. Zavřená do obřího koryta mi přijde jako nějaké zkrocené zvíře v kleci. Procházím centrem města. Zrovna tu skončila Letní filmová škola, což je poznat podle studentského osazenstva zahrádek a kaváren a podle vzduchu nasáklého trávou. Dávám ještě řeč na téma mého vandru s borcem, který mě ubytovává, chvilku se nad něčím radíme nad mapami. Potom už jen nákup proviantu, sprcha, poslech pohádky a výbřed v posteli.
Jo a v Jarošově se prý nachází nejhlubší vrt na Slovácku (5 587 metrů). A už mlčím.
Svět tu byl tak nějak zastavený. Řeka stěží plynula, stromy se nehnuly, nefoukalo… V duši nastal klid a mír.