Týden čtvrtý
4.7.2016
Pořádáme opět hromadnou snídani. Nesu si ke stolu volský oka, cestou rozdám a když položím talíř, je tam skoro už jen ten talíř. Romča dojí, já dělám jogurty. Děcka se cachtají v bazénu, občas se nějaké topí. Kompletně řeším otázku skleníku, do vyčištěných prostor nataháme stůl a lavičky a dáváme kafíčko.
Kopu díru na 1500litrovou nádrž u sýrárny. Jedna už tam je, ale Manu plánuje udělat jednu aerobní, druhou anaerobní, natahat tam bambus, aby se ty zbytky organicky pořešily. Pak opravuju Matýskovi torzo dřevěného trakaře. Prohrabávám bordel (tomu slovu Francouzi rozumí), co tu všude je a připadám si jako v nějaké 486kové adventuře – postupně nacházím potřebné nářadí a na podiu (co tu Manu zbudoval a na kterém tři roky zpátky pořádal fesťák) to všechno dávám dohromady. On je takovej renesanční člověk, mající, znající a dělající všechno, ale přitom žijící v dost velkém chaosu.
Ženská část ansámblu (a Matěj) si v mobilhausu lakuje nehty. Kozlové utíkají z ohrady a Tao přináší zabité kuře. Manu nás obdařuje archivními víny a šampaňským. Na spotřebování, nebo na cestu. Ještě uvidíme, kdy to ztrestáme…
Suma sumárum – Romča tu odpočívá (od dětí – dokážou se krásně zabavit samy), já začínám mít chuť už na trochu něco jiného. Principy jsem poznal, ne všechno je úplně organické (i když chápu, že se jede v rámci možností), některé věci by se daly udělat líp, ale není vůle. Je toho víc, co mi naznačuje (nebo co chápu tak), že bychom se mohli posunout. Navrhuju aspoň výlet, Jola je proti, hodně si zvykla na Sophie a poníky. Drandí na nich už docela dobře, je tady obecně spokojená. Uvidíme…
PS: Někde v mezičase se mi umoudřily mapy.cz a po odinstalování Belgie a Holandska už nevyžadují aktualizace. Tak jsem zvědavý – určitě se to vysype, až zase po ruce nebudu mít wifi.
5.7.2016
Další obyčejný den na farmě před námi. Děti vysypávají všechno zrno slepicím, takže se u vchodu tyčí hromada zobu. Chcípá jedno kůzle, další jeví příznaky, že to brzo potká i je (naštěstí se to nenaplnilo). Romča dojí a opět si proplachuje obličej sprchou. Nabíjím dojmu, že se to bude periodicky opakovat, a proto si kupuju na sobotu lupen do první řady. Já si dávám oraz – pozoruju slepice a přemýšlím, jak rozklíčovat jejich kdákání (možná už to někdo udělal, nemám přístup do databází vědeckých časopisů, abych udělal podrobnější průzkum).
Na oběd vaříme z vody pro osm lidí. Chybí hafo klíčových surovin, Romča přesto něco kouzlí. Mohla by vydat knížku na podobné téma.
Odpoledne jedu vylít odpad z karavanu. Strkáme tam ultrahypersupermega-sračkoidní tablety, což by se (vylité) na organické farmě dost nevyjímalo. Nejbližší místo, které mi apka nachází, je odsud cca dvacet pět kiláků. Nakládám ten kentus do kufru auta a jedu hodně opatrně. Vyhledané místo je moooc pěkné na zastavení, ale chybí tam díra na vylití. Jedu dál na další vyhledané místo. Už ne tak opatrně. Auto začíná smrdět. Zastavuju a jdu se podívat dozadu. Bojím se otevřít kufr. Naštěstí se vyžbrndnul jen kousek. Ale čpí to fest. Jedu dál a zrychluju, ať se toho zbavím co nejdřív. Přemýšlím, jak vysvětlit policajtům, co vezu (kdyby mě zastavili).
Je tu druhá zastávka. Dvě stě metrů přede mnou. Jsem na nadjezdu na dálnici. Místo je na blízké benzince. Cesta k ní vedoucí je jednosměrná (ne mým směrem). Na dálnici se platí mýto. Nemám peníze…. Nakonec není důležité, jak jsem s tím naložil, důležité je, že jsem pro dobro věci udělal, co jsem mohl.
Při cestě zpátky se zastavuju u pomníku, který jsme míjeli už při příjezdu do Laonu. Je zřízen na počest francouzských tankových jednotek za první světové války. Celé místo totiž bylo bojištěm (Chemine des Dames, případně tu). Fotím památník a večer posílám fotku na mapy.cz (za dva dny se tam objevuje). Chtěl jsem Normandii, a zatím potkávám jen reminiscence na první světovou…
Vracím se přes malé vesnice, abych trochu okouknul, jak se vlastně ve Francii žije. Asi dvacet kiláků před Cohartille mi mobil zamává na rozloučenou a vybíjí se. Nabíječku jsem nechal v karavanu – vždyť jedu jen vyklopit odpad, za hodinu jsem zpátky, že… Těsně před vybitím jsem si stihl nakreslit primitivní mapu, jedu podle ní a v klidu dojíždím na farmu.
Bavíme se večer o dalších dnech, Romča si na tuhle adresu objednává boty, takže tu budeme nejmíň do pátku… Další obyčejný den na farmě za námi.
6.7.2016
Ráno zjišťuju, že chybí pečivo. Jedu nakoupit. Snídal se kozí jogurt (na mě nezbyl, ale ulovím si snad z další várky). Romča se Sophií dojí, já s dětma maluju. Dělám obrysy barevných skvrn a ony si je vymalovávají. Zkuste to. Zábava na několik desítek minut. Navíc do toho pak krásně čučí. Všichni kreslí, Lucie škodí.
Manuovi nevyšla várka sýrů, co připravoval na dnešní trh. Naštěstí zjišťuje, že dneska má dovézt jen polovinu výroby (střídání týdnů a cyklů), takže situace se vrací do normálu. Válčí s jogurty a já se mu do ničeho nepletu. Vypadá to, že pomoc nepotřebuje. Binec mu nejspíš vyhovuje. Přemýšlím, jestli je to obraz jeho duše. Nevím, ale nechci se toho účastnit.
Odmítám cuketový oběd, beru pivko a zevlím v karavanu. Čtu Cílkovy Kameny a hvězdy a průběžně usínám. Kdy, když ne na dovolené? Později pomůžu naskládat dovezené žrádlo pro kozy k plastovým nádobám, kde se skladují. A znova šup do karavanu. Manu mizí a vrací se s kotětem. Hladových krků není dost, přidáváme jedno předoucí klubko.
Později odpoledne nás bere do Remeše na trh. Je členem AMAP asociace, kde se lidé pravidelně scházejí a vyměňují/obchodují organické potraviny z jejich farem. Místo je kousek od centra, máme hodinu a půl čas projít se kolem katedrály. Normálně by asi hodina a půl byla dost, ale když hledáte záchody pro jedno dítě, seknete se na výběru pohledů a vašemu druhému dítěti se nechce odejít z infocentra, už toho na prohlídku svatostánku moc nezbyde.
Každopádně vnitřek jsme museli vidět, je to monumentální a člověk si chtě nechtě musí představovat, jak to tu asi vypadalo za korunovace francouzských králů. OMG, ty obří vysoké štíhlé gotické stropy a klenby!
Po cestě zpátky domů stavíme na pizzu. Emmanuelových deset minut se mění na půl hodiny. Už jsme si tu zvykli na relativitu času. Využívám čas a jdu na blízkou krabku, ale je tu plno mudlů. Z toho mi logování nepokvete. Manu vykládá (a ukazuje) o vítězném oblouku, který je kousek od centra a který byl objeven teprve nedávno. Je klasické velikosti (prostě takový ten francouzský obecný vítězný oblouk) a přišli na něj náhodou, když chtěli rozrýt velký kopec, co byl na periferii města. Co je pořád ještě možné!
Projíždíme mýtnou branou (takže čekuju, jak celý ten systém funguje). Za cestu tam a zpátky (něco málo přes sto kilometrů) platíme cca deset éček. Bavím se s Manuem o spoustě věcí – nadává na poměry, čeká další stávku, ptám se ho na vztah Francouzů a Němců (když už jsme v té kdysi válečné oblasti), popisuje středověké festivaly, co pořádal, já mu vykládám o exit games, LARPech, geocachingu… A tak. Čas plyne…
7.7.2016
Snídáme po dlouhé době samotní, Manu přijel s holkama později. Po snídani jedu do Marle pro jídlo. Po cestě si mě vyfotili (mno, 96 místo 90 – i za tohle se dělají obrázky na dlouhé, táhlé rovince, kde je vysoká viditelnost, začínají tam čtyři pruhy a zajíčci hopsající z jedné strany na druhou mají spoustu času se rozhlédnout na obě strany). Uvidíme, co dojde za lejstro.
Ve městečku beru zavděk Aholdem, takže trávím dost času selekcí něčeho kvalitního. Romča zatím na farmě dojila. Dneska se přidala i Jola a podojila svou první (nevím, jestli poslední) kozu. Na oběd zůstávají i Manuovy holky, s čímž jsme nepočítali. Nevadí. Jedna Romčina otočka u farmáře doma, kdy přitáhla plnou tašku věcí z mražáku, a podáváme hostinu se saláty a zeleninou (která byla včera placena sýry), masem s bramorem, fazolkami a houbami, lososem se salátem a bouřkou s bramborem ze sáčku. Jako dezert hruškový kompot a jakási sladká pudinková kejda. Dohromady pěkná chálka.
Hlavní pozornost se věnuje kotěti. Tao na ni skáče do její klece (možná i trochu nechtěně), za což dostává dost velký výprask. No, není každý den posvícení.
Odpoledne (much, vedra v mobilhausu a nicnedělání už je moc) fičíme na výlet. Manu s holkama mizí na trh a Jolče nic (= přítomnost Sophie) nebrání se taky posunout na chvíli jinam. Vyjíždíme a jedeme stylem doprava/doleva (podle toho, co děti řeknou). Jolu hra baví, Matěje pravá a levá strana mate, a proto zbaběle usíná. Díky téhle hře se ocitáme na kombinaci polních cest a čehosi, co bych definoval jako „ani ne polňačka“. Jezdíme v polích a řidiči kombajnů z nás moc dobře nechápou. Kikinu tráva šimrá na podvozku a já se snažím nepřehlídnout nějakou pěknou protitlumičovou díru. Bylo krásně a svítilo slunce, za mokra by ta cesta asi tak veselá nebyla.
Dostáváme se takto haluzově k jednomu menhiru, co si jen tak stojí v polích. Už po x-té děkuju Lukačovičovi za to, že mapy.cz prostě jsou. Jdu se s Jolou podívat až skoro ke kameni, ovšem ostnatý drát a metr a půl vysoký plevel mi napovídá, že asi nemá cenu chodit až úplně k němu. Nevadí, je vidět i odtamtud a trochu mu to přidává na mystičnosti. Prolínají se mi zrovna přečtené věci z Cílkovy knížky s viděnou realitou. Krása. Ještě bych chtěl vidět ty kameny u Bretaně a měl bych úplně splněno.
Už podruhé přijíždím(e) dneska do Marle. Po zaparkování zjišťuju, že jsem projížděním v polích nabral hafo trávy (nejen) do tažného zařízení. Vytahuju to seno a koukám, páčka na odemykání zámku je pryč. Sranda. Pár dní zpátky se sekla (takže koule nešla vyndat), teď se radši vypařila úplně. Odhazuju další vrstu bordela a ejhle, páčka tam je, jen je zohnutá o devadesát stupňů. Hliník. Narovnávám ji silou a ejhle podruhé! Celý mechanismus povoluje a funguje jako z výroby. Koule se dá vyndat. Pro sichr to nedělám. Je lepší ji tam nakonec mít než nemít.
Procházíme se po náměstí, děláme pár fotek kostelíka (všechny tu mají podobný, tzn. moc krásný vzhled) a Jolča nachází kešku (moje první TTF!). Po mírném zevlingu vezu rodinu zpátky ke karavanu a už potřetí se vracím do Marle, abych tu někde sednul na fotbal. Německo-Francie. Když už nic, tak tohle by se mělo vidět. Někdo fotbal normálně ignoruje, a přesto může zápasy sledovat, když se nudí na hotelovým pokoji, někdo má ten kulatej nesmysl rád a nemůže se k němu dostat. Vysílání u Emmanuela doma padlo – má nějaký problém s televizí. Neverending story… Snaží se na těch věcech a opravách pracovat. Jenže je jich tolik, že se nakonec dostane jen k několika z nich.
Nic, procházím náměstí a začínám ve svých plánech couvat. Centrum vpodvečer vypadá jako okolí hlaváku v Ostravě a mně se tu nechce moc být. Odlovím aspoň krabku a mizím zpátky na farmu na druhý poločas (aspoň textovou formou). Po silnicích skoro nikdo nejezdí, všichni sedí doma u beden. Vlajek na domech a v oknech přibylo za tu dobu, co tu jsem, přibylo.
Otvíráme láhev místního vína (a já taky plech na dojezd), Jolča kreslí záznam (kotě) do svého deníku. Je nám unaveně a dobře.
8.7.2016
Dnešek patřil ženě. Ráno poklidila, pak se začala starat o lidi. Roste nám z ní bodrá/dobrá selka. Vydrbala celý mobilhaus (hlavně záchod, koupelnu a poslední místnost – ano, pod tím nánosem bordela byla celá jedna místnost!). Vykydala kurník a odtahala krabice s věcma z mobilhausu k bráně, aby si je Manu mohl odvézt. Já zatočil obě ruce doleva a trávil čas s dětma bokem od práce, hlavně s kotětem u slepic. Zprovoznili jsme jim pítka. Eva mě pěkně cepuje v počítání a barvách.
K obědu byla brokolice. Když ji viděl Manu a holky, tak se jeli najíst domů, já se šel vyklidnit na krabky. Foukal větřík, bylo slunečno, olšové háje krásně ševelily a já se procházel s rukama v kapsách kolem pastvin, občas něco odlovil, občas ne. Všechno okolo je tu 50-100 metrů nad mořem, roztáhlé pláně, oblast chudá a zaměřená hlavně na zemědělství. Má tu tradici a na polích pracuje už několikátá generace. Domy tu stojí v řadě a tvoří dlouhé řady stavení (s velkými vraty do dvora) – styl a la Dlouhá Loučka. Průmysl nijaký žádný.
A tak si člověk chodí pěkně po rovince a napadají ho zleva zprava různé věci. Třeba co tu necháváme dalším generacím, proč jsou ty baráčky tady tak nějak líbivější než u nás (aspoň pro mě – používají tu víc přírodních materiálů – kameny, dřevo, cihly (neomítnuté stěny) a tam, kde my použijeme zámkovou dlažbu, oni vysypou cestu nebo předzahrádku štěrkem a pískem). Kompletní hezký dojem ruší jen to, že rozbité skleněné flašky nacházím i na místech, kde bych čekal, že zavítá už jen milovník přírody. Ono obecně, co jsem měl možnost poznat projížděním a chozením po vesnicích – francouzský venkov tady je v určitém směru podobný tomu, co znám z domu. Jsou tu taky rozpadlá stavení, na dvorech (rozhodně ne všech!) nepořádek. Lidi upřeně hledí, kdo to k nim přijel. Víc dbají na květinovou výzdobu.
Večer Romča s Manuem objednávají jídlo (Manu chce, abychom měli i nějaký proviant s sebou na cestu). Dělám se všema dětma kraviny před statkem. Až už je všechna posekaná tráva snězena a špuntí se neudrží při trakaři ani sekundu na rukách, balíme to a s Jolčou a Matesem pořádáme první zahajovací koupačku v novuzrozené koupelně.
Pozn.: Můj účet na Seznamu mi při přihlášení píše tuhle varovnou hlášku: „Někdo se k tomuto účtu přihlásil z České republiky a Španělska a EU a Francie a Lucemburska a Nizozemska. Pokud to nejste vy, změňte si prosím heslo.“ No kdo z vás to má? 🙂
9.7.2016
Manu ráno přiváží nákup. Máme zásoby jídla (i pro jeho babinec) na dva dny. Super změna. Ostříhal jsem velkýma nůžkama plevel za stanem, aby se tam mohli pást poníci. Jola mi pomáhala. Než jsme práci dodělali, koukám, poníci už mají ohradu jinde a pasou se tam. Nevadí, aspoň jsem se zabavil a něčemu zase pomohl. Naše původní myšlenka přece byla – pomůžeme na statku a za práci dostaneme nějaké jídlo. Ať malí vidí, jak to funguje. A to se naplnilo už na naší první zastávce.
Kočka zdrhá z ohrádky, Manu je v jogurtárně, Sophie dojí, Romča dělá oběd pro všechny. Manuovy holky jí střídavě pomáhají a škodí. Když začíná oběd, koukám, za minutu jsem tam sám – všichni se někam rozprchli. Nevadí, zbyde víc pro mě.
Odpoledne odjíždíme na čumendo ke Christianovi. Starý echtovní sedlák, který prodává Manuovi trávu/seno pro poníky. Po cestě míjíme několik vesnic a městeček – koukám, spousta jich má vybudované hradby a opevněné kostelíky. Jak mi bylo později vysvětleno, místní tu byli odpradávna pořád někým napadáni (tomuhle kraji je asi souzeno být „válečným“), a protože neměli hrady, opeňovali se aspoň v kostelíčcích.
Přijíždíme na pole, kde stojí dva hodně staré traktory (z roku 1956). Jeden bez připojení, druhý s mašinkou na dělání balíků. Po nafocení pár promofotek stavíme z balíků stůl a sezení a pořádáme pěkně piknik pod stromem. NÁDHERA! Už několikátý krásný moment na téhle cestě.
Děti si staví bunkry, domečky a další nezbytnosti z balíků, Christian ochutnává seno a já se zaměřuju na salám, co mi moc chutná. Koštujeme Christianovo portské a domácí cider. Skládáme z balíků nápis FRANCE a z přistaveného traktoru to fotím. Ať je něco na WWOOF stránky… Bohužel, už je po deváté večer a slunce nízko nad obzorem háže dlouhé stíny, moc to asi nebude vidět.
Díváme se společně na coucher du soleil (západ slunce) a jdeme ještě juknout na statek. Dům je z roku 1870 a Christian ho kvůli zdravotním problémům prodává. Chce se se ženou na zbytek života přesunout na jih Francie za teplem.
Oklikou fičíme domů, z cesty je v dálce vidět Laon – teď už jen pás světel. Co jsem pochopil z Manuova vyprávění, kopec, na kterém je Laon, vznikl zvětráváním a odnosem horniny všude okolo – jen ten kopec zbyl. Připomíná mi to historii vývoje krajiny kolem Trosek… Slunce tu zapadá později, o půl jedenácté jsme na naší farmě jako na koni, děti usínají kolem půlnoci (tohle je hodně prázdninový režim, nechce se mi přemýšlet nad tím, jak to pak budeme převracet). Když je přenáším z mobilhausu do karavanu, svítí už krásně hvězdy a já každému z nich ukazuju Velký vůz. Je jasno a přemýšlím, že konečně vytáhnu dalekohled. Jenže proti jsou krysy a moje únava, tak to nechávám plavat. Kdy já se k němu dostanu?
10.7.2016
Jak na potvoru vstávám v už v šest ráno, zbytek se trousí kolem deváté. Po snídani hledáme novou farmu, ale Sophie je nějaká nemocná, tak za ni Romča bere dojení a kurýruje Sophie. Na mě zbývají děti – převlíkám se za dvorního šaška, hrajeme si před domem, dáváme zvířatům vodu a krmení. Jola naposledy sedlá poníka, učíme Evu „strč prst skrz krk“, později se děcka topí v bazénu.
Chystáme věci do karavanu a já se zavírám do té naší sauny (dneska bylo hodně vedro, potím se jak sviň) a podnikám drobné opravy, než zase vyrazíme. Jola je od koupajících se juniorů třikrát mokrá, pokaždé se jde převlíct do suchýho, takže se její věci všude kupí. Trend před odjezdem je opačný, ale tomuhle se poručit nedá. Navíc když děcka chvíli před odjezdem narazí na hadici u slepic, zlijou se od hlavy až k patě a na to konto po sobě začnou házet hlínu, rezignuju na veškeré snahy o organizovaný výjezd.
Při kafi dostávám od Manua info, kde ve Francii žíjí nejpohodovější Francouzi (btw je to podle něj Bretaň, oblast u Španělska a okolí Lille a francouzská část Belgie obecně). Děkujeme si vzájemně za všechno, co se poslední týden a půl událo. Bavíme se o tom, že jejich kočka se nejspíš bude jmenovat Micka. Necháváme tu hrnečky ze svatby. Příště se musíme vybavit nějakými dárečky (něčím z Česka), tohle jsme trochu zasklili. Manu volá na kontakt na mnou vytipovaný stehlplatz na pobřeží, kam se chci ještě v noci dostat.
Večer zajíždíme k němu domů, dáváme si všichni koupačku (teda jako jen naše rodina, zas tak blízko jsme s nimi nesrostli). Přetahuju Manuovi těch asi pět set fotek, co jsem u nich napráskal. Dopíráme a dosušujeme věci. Pořádáme poslední hromadné focení.
Po deváté večer vyrážíme zdolat přes dvě stě kilometrů k pobřeží. Opouštíme farmu s rozpaky a smíšenými pocity. I když (nebo právě proto?) jde o první zkušenost s WWOOFingem, jsme pěkně rozmazlení. Bude to jinde ještě intenzivnější než tady? Jsme tu vždy vítaní, tak proč si sem vlastně nezajet i příští rok? Manu mluvil o zvýšení produkce na dvojnásobek, uvidíme, jaký bude mít farma progres. Jen aby to neodnesl na zdraví…
Po cestě všude blikají světla větrných elektráren (a že jich tu je!). Jsem zásoben čokoládou a další energií, abych dojel. Ke konci už to bylo trochu na morál, ale zažil jsem horší stavy. Za zvuků Sto zvířat dorážíme k pobřeží. Týpek z bydly (jedlé) vedle rozespale vylízá a zkoumá, co za nadělení mu tu přistálo. Zkouším Bon soir, Hello, a když se na nic nechytá, nechávám ho jeho osudu a jdu spát.
Pozdější poznámka pro nás: A la nish,a la table, a la casa, pabujea, maršé, žfrá, žsuá…