Blindtrip V – Blansko-Babí lom-Lelekovice
18.10.2020
Narychlo svolaná akce, která se vyvedla.
Ráno mi ujíždí od domu spoj. Když už se dalším trolejem objevuji na Mendláku, výlukou se jedničkou nepochopitelně dostávám do centra. Na Šilingráku vystupuju a alespoň se klidným ranním centrem a přes terasy u Petrova dostávám na nádraží.
Odhalená pamětní deska je sama hodna ocenění. Prostě český humor, prostě Provázek, prostě Brno…
Srážíme se opět na nádraží, tentokrát tak, že jsme ani nestihli dojít k Levným knihám. Potkali jsme se u bankomatu, kde vybírám cash, protože peněženka je prázdná a – jako obvykle – člověk neví, kde skončí.
Trošku jsme tentokrát pozměnili pravidla. Místo stání ve frontě a kupování lístku tam, kam si ho koupil člověk před námi, kupujeme dvacetičtyřhodinový, který nám umožňuje dostat se kamkoliv v rámci IDS JMK. Příjemným bonusem je, že na svou roční jízdenku pro zóny 100+101 můžu vzít o víkendu Milana zadarmo, což zase trochu sráží celkovou sumu. To je v pořádku, ono se mi to zadotování lupenu zase vybere nenápadně na daních…
Já platím lístek, na Milanovi je vybrat oběť, kterou budeme nenápadně sledovat. Nastoupíme do stejného vlaku a potom vystoupíme tam, kde ona. Zrak ulpívá na starším pánovi, který je vybavený na výšlap do kopců. To nám vyhovuje, v současných korona podmínkách bychom rádi někam od lidí. Takže se shodujeme, a protože dotyčný míří do podchodu, vydáváme se za ním.
Jde až k poslednímu nástupišti, kde stojí vlak směr Letovice. To mi víc než vyhovuje, tím směrem se vydám rád! Nechávám Milana hlídat a ještě vyrážím do Teska na nákup proviantu. Po návratu vidím Milana poctivě hlídkovat u vagónu. Nastupujeme a sedáme tak, abychom na pána viděli. Cestu prokecáme o různých tématech, občas mrkneme na rozvoděnou Svitavu, která se údolím valí směrem na jih.
Přejíždíme Bílovice nad Svitou a Adamov. Jen dále, dále. Vtom Milan registruje pohyb. Sledovaná oběť se chystá vystoupit. Ani jsem nezapínal mapy a nepídil se po tom, kde přistáváme. Až nápis Blansko dal vědět, co že je naším dnešním cílem.
Dobře, jsme na peróně, sundáváme roušky, kam dál? Míříme k mapě před nádražím. Čteme v ní a diskutujeme možné směry pochodu. Protože na východě tušíme davy lidí v Moravském krasu, vlastně logicky se zaměřujeme na západní část. Na mapě vidím severní část Brna, která není tak daleko. Doladíme, jak a kudy ten přechod uskutečníme a vyrážíme na cestu.
Ano, Blansko je prostě město v údolí. Tomu odpovídají vrstevnice na mapě nahromaděné nebezpečně blízko sebe. To bude výživné. A taky je. Nejdřív přejdeme kolem řeky po pěkné asfaltce k dalšímu nádraží, propleteme se mezi baráky, roztomile úzkou uličkou vystoupáme nad prvních pár řad domů. Dáváme pauzu, já preventivne svlékám vrstu, protože výhled na lesní část kopce nevěstí nic dobrého. O kousek dál zastavuje paní a dělá si srandu, že přijela vyzvednout dva turisty, jestli to nejsme my…
Pokračujeme v prudkém stoupání po zelené. Ještě se v půlce kopce otáčím a kochám se krásným výhledem na město. Na severním konci je nádherná dlouhá, mírně se zvedající obří louka. Tam by mě bavilo bydlet.
Nemluvíme, jen jdeme. Cestička tvoří serpentiny, převýšení je brutální. Po nejtěžší pasáži chvíli vydechujeme a pak už si to svištíme k odpočivadýlku u ranče. Zrovna vyjíždějí děti na projížďku na koních. Areál je to pěkný, koně pasoucí se v mírně zaoblených ohradách, to chceš. Řešíme průběžně jeden podnikatelský záměr. A pomalu na druhé straně kopce scházíme dolů. Cesta je pokryta ulámanými větvemi, to jak tudy lesáci stahovali vykácené stromy. Ještě jednou vystoupáme, fotíme posed a procházíme kolem Duchovy rozhledny. Je trochu od cesty, takže nakonec rozhodujeme tam nejít.
Od doby, co mám na fejsbůčku přidanou skupinu o boudách a bivacích, se při výšlapech v krajině rozhlížím po vhodných objektech na možné přespání.
Kolem malého rybníčku scházíme do Šebrova, kde se u zavřeného okýnka chvíli dohadujeme, jestli zkusit na někoho cinknout a objednat si. Ale po zevrubné prohlídce areálu si všímám takových věcí jako popelníků naplněných až po okraj vodou, a docházíme k názoru, že tady už delší dobu nikdo neuklízel. I když záplava cedulí na chodníku před podnikem lákajících na všlijaké občerstvení působí zmatečně. Přes frekventovanou silnici přecházíme a noříme se do lesa, aby nás stezka kolem zmoly vyvedla na louku. Zajímavě se tu střídají terény, je to pestré. Na plánovaném místě odpočinku už obědvá jedna rodinka. No nic, blátem se hneme dál. Kolem lesní školky docházíme k rozcestí U Jelínka. Překvapivě je tu otevřené hladové okno, takže neváháme a za chvilku likvidujeme zelňačku, která bodla! Jakmile dojím, uvolňuju místo dalším, protože lidí jsou tu fakt mraky!
Vyrážíme dál, v domnění, že bude líp, chci sednout v přístřešku na Lelkovadle. Ale je plno. Milana fascinují procesí lidí jdoucí na/z Babí lom. Mě teda to množství zaráží taky, s tímhle jsem nepočítal. Inu, nevadí. Když už jsme tu, podíváme se na rozhlednu. Což vyžaduje asi 900metrovou chůzi po kluzkých kamenech po hřebeni kopce.
Milan mezi kapkami kamene. Ochrnutou levou ruku jen nevědomky hraje.
Nejsme v tom sami, stejnou myšlenku měla kvanta dalších lidí, míjíme se, uhýbáme. Chvíli jdeme za vitálním staříkem, který má kolem sebe tři děti vě věku kolem sedmi let. Některé průrvy mají velký výškový rozdíl, jako respekt tomu pánovi, co zvládl. Mám pocit, že babičku jsem viděl v podobě ženy, co nasraně stála asi v půlce cesty pod balvany a hlídala batůžky. Asi ji to lezení přestalo bavit, a tak se domluvili, že je počká…
Rozhledna pěkná, výhled luxusní. Na několik místech v okolí prší, je vidět mraky, ale ne New York. Po pokochání se vyrážíme dolů po skalách a balvanech. Tahle pasáž za chvíli končí, takže se pak už typickou lesní cestou dostáváme k rybníčku, kde dojídáme zásoby a kromě jiného informuju Milana o slovenském filmu Trhlina, který na mě udělal dost dojem.
Výhled z Babího lomu směr západ. V nabídce Tišnov, dešťové mraky a kouřící komíny Dukovan.
Pak už scházíme přes Lelekovice, kde mají vyvrácené ploty, k České. Zrovna nám jede vlak směr hlavák a Milan se začíná těšit, že stihne rychlík na Třebíč. To by ale tenhle osobák nesměl objíždět celé Brno. Na hlavák se dostáváme dvě minuty po odjezdu Milanova spoje. Tak se vydáme zabít čas ještě na hradby Petrova. Jak jsem den začal, tak si ho i končím. Přes Denisovy sady scházíme dolů, podjezdem se dostávám směrem k Tesku, kde už Milanovi stojí náhradní doprava. A tady se dnešní cesta končí a rozdvojuje, teď už se dostáváme domů každý sám za sebe.