Den třetí – Bohdíkov-Ruda nad Moravou-Bludov
Budím se o půl čtvrté a už nemůžu zabrat. Celou noc okolo šustily myši. Nebo to byla zámecká paní, která kdysi propadla lásce k Petrovi (sic!) a která ho kvůli jeho náklonnosti k služebnici uvěznila do věže a zahodila klíč, dupa jedna. A tak tu dodnes kvílí a hledá klíč k zámku… Nakonec ještě usínám a budí mě budík, který mám nastavený na vstávání do práce. Hned ho deaktivuji.
Ještě poslední pohled zpátky na dnešní nocoviště.
Mno nic, čekám, jestli ještě nebude kapat, a když to vypadá nadějně, balím všechno včetně ještě vlhké celty. Chci jít po žluté, ale zamyslím se nad něčím a jdu jinudy. Zajdu si asi dvě stě metrů. Ono by se nic nestalo, dostal bych se zase k řece, ale slíbil jsem si, že se budu držet vždy co nejblíž Moravy. Takže čelem vzad a vratka zpátky a po žluté klesám dolů k železnici. Jdu podle navigace, ale rozhlížím se – žlutá značka nikde. Až dole… To je nějaké zakleté tady.
Potkávám se znovu s řekou. Je kalná, vyrostla. Původně jsem tu měl napsané, že dospěla, ale k tomu jí pořád ještě něco schází…
Sluší jí to.
V Bohdíkově snídaňosvačím pod Fetkovou lípou. Sedím a čekám, jestli půjde kolem dobrá duše, která mi vysvětlí ten zvláštní název. Nic, všude mrtvo, jen občas projede auto. Dojím, shodím ze sebe a z batohu kvanta ruměnic a jdu dál. Na jedné budově visí pamětní cedule. Další tajemno. Zkouším osud a zastavuji se na úřadu, jestli by mi nepomohli otázky zodpovědět. Zrovna mají úřední hodiny (to je mimochodem docela zajímavé sledovat otvírací dobu obecních úřadů). Paní, kterou tam potkám a která zrovna něco kopíruje, moje přítomnost docela mate. Je překvapená a trochu nedůvěřivá. Pomáhám jí tím, že objasňuji náplň mé cesty. To trochu boří ledy a dává mi telefon na místní kronikářku, paní Málkovou, která by mi mohla prozradit víc.
Jdu ke kostelu, kde čekám lavičku a chvilku oddychu. Místo posezení najdu krásný trávník všude kolem svatostánku. Neváhám, zouvám sandály a začínám zapisovat včerejší události. Vytahuju na uschnutí i celtu a obecně dobíjím baterky po včerejší noci. Mech je krásně měkký. Zápis mě zdrží, volám tak paní Málkové až v čase oběda. Od doby, kdy jsem jednou v bytě v neděli v poledne vrtal a odpovědí mi bylo hlasité bouchání na radiátor, si zkouším zapamatovat, že to není ideální doba na vyrušování lidí. Domlouváme se proto, že se jí ozvu, až dojdu do Rudy nad Moravou.
Chráněn krásnou kamennou zdí jsem na trávníku u kostelíka strávil několik klidných chvilek.
RAŠKOV Raškov se dříve nazýval Nicols (od Nikles = Nikolův majetek). Stával tu mlýn a pila. Nedaleko železnice byla v roce 1884 zřízena Schenkova továrna na cikorku, vyrábějící od roku 1889 také korkové zboží a od roku 1931 sodovou vodu a soli. Továrna stojí dodnes, byť s jiným výrobním programem. V dobách největší slávy tu pracovalo přes sto zaměstnanců.
BOHDÍKOV Bohdíkov byl nejseverněji položenou českou obcí v pohraniční oblasti a v dobách, kdy okolní vesnice podlehly německému tlaku v důsledku kolonizace českého pohraničí německým obyvatelstvem, sváděla dost těžký zápas o udržení českého jazyka… Na opačném břehu, než kudy jsem šel, se nachází bývalá štola Mařka. Tohle jméno dostala podle mladé Polky Marianny Pliszkowiczové, která tu v průběhu druhé světové války pobývala na nucených pracích. Štola byla vyražena anglickými válečnými zajatci (přesněji – bylo tu drženo 75 mužů několika ragbyových velmocí, Velké Británie, Austrálie a „All Blacks“ Nového Zélandu) v letech 1941-1944 s cílem usnadnit přepravu vytěženého vápence z lomu Rychtář do vápenky v Bohdíkově. Dnes se dá štolou projít přes 300 metrů. Představuje největší zimoviště vzácných druhů netopýrů na Šumpersku (v roce 1983, když jsem ještě čůral do plínek, tu pobývalo asi 220 jedinců třinácti druhů netopýrů).
Pokračuji v cestě kolem pěkně zrekonstruované školy. U blízké tvrze, kterou nechali zbudovat Žerotínové, vidím na břehu vodáky. Mno, spíš vodáky zážitkové než ty echtovní. Dál procházím českým venkovem se vším vkusem i nevkusem, co k tomu patří. Je vidět, kdo se o svůj dům a pozemek stará a kdo ho má jako shromaždiště veteše. Celkově je ale spousta budov opravených a zútulněných.
Na přechodu přes most překračuji zbytky kolejí, po kterých jezdila úzkokolejka z blízkého vápencového lomu. Za přejezdem jdu zase po silnici. Krajina tu tvoří žleb. Kopce se pomalu rozestupují a dávají tušit, že hornatá krajina zanedlouho přepustí místo Hornomoravskému úvalu, respektive Mohelnické brázdě. Tudy všudy vedla kdysi dávno, ještě před velkou kolonizací ve 13. a 14. století, jantarová stezka. Svědčí o tom slovanské názvy řek a osad.
Konec úzkokolejek v Bohdíkově.
Procházím kolem velké papírny a lituji, že jsem si nesjednal schůzku a nějakou prohlídku. Papírny Aloisov byly původně hutí, ale kvalita rudy byla špatná a zásoby byly rychle vytěženy. Proto přebudovány na papírny. První papír vyroben v roce 1881. Dřív byly součástí Olšanských papíren, dnes je vede rodina Veleckých. Mají přes 70 zaměstnanců a zakázky na dva měsíce dopředu. Zaměřují se na barevné, akvarelové papíry, kartony a třeba i střelecký karton k výrobě terčů. Lezu na zábradlí a dívám se přes vlnitý plot, jak zrovna ještěrka veze obrovský kotouč kartonu. Hezký dojem ze smysluplné práce kazí jen hnus, co z továrny vytéká.
Po domluvě možná i prohlídka. Snad na to u mě někdy dojde.
Před Rudou jsou na silnici nakresleny barvou dvě šipky na opačné strany a u nich nápisy „SVATBA“ a „SVOBODA“. Vybírám to druhé, svatba by přece jen člověka vrátila na cestě o kus zpátky, víme… V Rudě jdu nejdřív kolem koupaliště a dívám se na trápící se vodáky. Pak se rozhoduji, kudy dál. Docházím k názoru, že nejlíp se tyhle věci řeší u piva, takže směřuju kroky k podniku u místního úřadu. Procházím kolem dělníků u výkopu a sleduji scénu, kdy jeden z nich vyběhne z tatrovky, začne hodně intenzivně nadávat jinému, ten ani necekne, a když nadávající dostatečně upustí páru, odjíždí s naplněným náklaďákem a mumlavým nadáváním pryč. Snažím se přijít na to, o co šlo. Zdá se mi, že mu nabrali bagrem na korbu s hlínou i moře vody, protože to z tatrovky solidně chrstá na všechny strany (hlavně lidem do zahrádek a ke stěně opravené školy). V restauraci objednávám už standardní kombo, rozkládám solární nabíječku na mobily a volám konečně paní Málkové.
Příjemným tónem mi vykládá o tom, že Fetkova lípa v Bohdíkově je pojmenovaná podle Karla Fetky, který měl u stromu usedlost, byl obchodníkem, pekařem a hlavně vlastencem. Spoluzakládal všechny místní spolky (hasiči, Sokol atd.). Dnes v obci fungují už jen ty hasičské jednotky. Ptám se na pamětní desku, kterou jsem viděl. Je to památka na jistého Herčíka, který se smrtelně zranil při sokolském cvičení. Na bradlech. Dostávám i informaci, že kostel má věž za apsidou (prostě na opačné straně než normálně). Je to proto, že při stavbě věže se půda pořád propadala, tak to místní vyřešili takto. Děkuji za rozhovor a dál si u piva čtu o Rudě.
RUDA NAD MORAVOU Pojmenování je očividně podle ložisek železné rudy. Přízvisko “nad Moravou” si přidala, aby se odlišila od ostatních Rud. Zmiňovaná od počátku 14. století jako Ferreus Mons (“Železná hora”). Taky tady se podepsal na osudu obce složitý vývoj v oblasti. Jednu dobu byla rozdělena na německou Dolní Rudu a českou Horní Rudu (1896). Sloučeny opět v roce 1920. Při geologickém průzkumu před nějakými sto lety tu byly nalezeny krystalky zirkonu. Měly hodnotu diamantu a nyní jsou uloženy ve vídeňském muzeu.
Ze severu se ozývá burácení. Obloha hodně tmavne. Ptám se lidí, jestli bude pršet. Odpovídají, že většinou pršívá, když jde bouřka od západu. Jedna kolemjdoucí paní mi dokonce praví: “Víte, my v Brně říkáme, že když to jde od přehrady…” Tak určitě, jako náplava žijící v Brně sice vím, o čem dotyčná mluví, ale tahle rada mi tady fakt nepomůže. Rozhodovací proces. Zůstat v zastřešené zahrádce restaurace, nebo jít? Jdu. (Jako obvykle špatná volba, která člověka nakonec posílí.) Počítám vzdálenost bouřky. Dvanáct vteřin. Super, slota je dvanáct kilometrů daleko. Počkat, ne, moment! Ono se to přece dělí třema! Takže čtyři kilometry. Kruci! Přidávám do kroku. Radím se s kluky jedoucími kolem řeky na kolech, jestli se dá schovat v místním zámku, který je na dohled. Nakonec mi radí zkratku k železniční zastávce. Prší. Dost. Ale na téhle pěšině jsem krytý stromy. Díky, kluci.
Taková decentní letní hulava.
Na zastávce čekám a užívám letní bouřku. Jeden z mnoha hezkých zážitků na cestě. Po průtrži se od kolejí začne kouřit. Opar se žene ze zatáčky k zastávce. Je to jak v pohádce o mašinkách (to víte, rodič tří dětí). Dokonce i závory začaly blikat. Jen kromě mašinky kouzelníka Zababy ze zatáčky vyjel osobní vlak číslo 3661, pravidelný odjezd patnáct hodin, třicet čtyři minut.
Dva směrovníky – jeden pro vnitrorepublikové, druhý pro mezinárodní turisty.
Poslechnu si ještě hlášení místního rozhlasu a jdu vstříc osudu. U Bohutína cítím, že opouštím tu horskou část mé cesty, souvislé pásmo hor a kopců. Jdu mezi meandry Moravy a kukuřicí. V dálce vykukuje věž chromečského kostela. U Chromečského mlýna vidím další vodáky. Nervózní tatíkové s dětmi. Neužívá si to nikdo z nich. Tátové řvou na synky, kteří vypadají, že tuhle plavbu mají za trest.
Lidé se mě ptali, jestli jdu tu cestu sám. A vlastně ne, nejdu. Jdu s řekou. Někdy jdeme každý jinudy, sami, někdy spolu. Jako na čundru.
Areál bludovských lázní s nedokonalým vulkánským pozdravem.
Skočím se mrknout do parku místních lázní, obejdu krásný areál, vracím se zpátky k přejezdu (kde v listopadu 2017 prorazil řidič náklaďáku závoru, aby se vyhnul vlaku; ne vždy to končí takto). Jdu v podvečerním klidu mezi polem s mákem a náspem železniční trati. Je mi krásně. Zouvám boty a jdu naboso. Před Habermannovým mlýnem (příběh známý z knížky/filmu) přelézám násep, z kterého se na druhé straně kontrolovaně řítím, bloudím v kukuřičném poli a drápu se křovím, abych odlovil další krabičku. Holt správný kačer kvůli kešce i přes násep skočí.
Habermannův mlýn. Známý reprezentant osudů, které se ve zdejším kraji kdysi odehrávaly.
Od přejezdu nejdu rovnou k rozhledně, kde dnes plánuju spát, ale jdu se napřed občerstvit do centra Bludova. Melu z posledního, hospoda na náměstí zavřená. Šlapu dalších dvě stě metrů a konečně se dočkám vytoužené česnečky. U čaje píšu tyhle zápisky a už za soumraku se dostávám k rozhledně Brusná. Dnes to bude bez myší, zabírám nejvrchnější patro.
Rozhledna Brusná. Luxusní bivak zadarmo. Až ráno jsem na ceduli zjistil, že tady se přespávání nevede. Pardon.
Mé lože na hliníkovém roštu nejvrchnějšího patra.
BLUDOV Po roce 1848 se Bludov stal centrem českého národního života v jinak německém Šumpersku. I když česká, kvůli své poloze byla v roce 1938 připojena v rámci Sudet k nacistickému Německu. Během druhé světové války se Bludov aktivně zapojil do odboje… Město, kde se kromě lázní dá najít i třeba muzeum kočárků nebo Pradědovo dětské muzeum (pořádně otevřeno jen v sezóně). V zámeckém parku mají lípu starou přes 600 let a v kulturním domě paní Divišovou (určitě o hodně mladší), která vydává měsíčník Bludovan a vymýšlí různé aktivity (řeklo by se capiny), díky kterým je Bludov zapsaný v české knize rekordů – durman s největším počtem květů (192), případně velikonoční strom Skořápkovník bludovský (s 30 658 vyfouknutými kraslicemi). Teda čím to hnojí, že jim rostou takové kytky? Narodil se tu malíř, grafik a ilustrátor Babičky Adolf Kašpar. Jako jediný bludovský rodák je pohřben na vyšehradském Slavíně. Odbornou kritikou bývá Kašpar považován za pokračování a završení mánesovské a alšovské tradice českého výtvarnictví, což mohu jako naprostý laik jen potvrdit.