Den třináctý – Hodonín-Lanžhot

          Ráno to nevypadá růžově. S nohou se dá hýbat, ale představa, že jdu přes dvacet kilometrů mimo civilizaci, mě moc nenaplňuje. Jdu se podívat na nádraží, jak to mají s půjčováním kol. Dokonce si začínám představovat druhou nejhorší věc po ponožkách v sandálech – elektrokolo. Ale kolo obecně… To není vandr, to není poctivě odšlapaný každý krok na trase.

          Mohl bych dát nějaká analgetika, ale to jen utlumuje důsledky. Raději poslouchám tělo a nesnažím se mu strkat chemii… Jsem na nádraží. Přepážka s koly je zavřená. OK, znamení, že tudy cesta nevede. Přepážka s úschovnou zavazadel taky zavřená. Možná další znamení. Jedna varianta totiž byla, že tam nechám krosnu a půjdu nalehko… Ale kam dám pití, jídlo atd.? Sedím na nádraží, jsem jen pár chvil od toho koupit si lístek a jet domů.

          Nakonec se rozhodnu projít se městem a vyzkoušet, jak noha drží. Mašíruju uličkami k náměstí, kde mají zpívající fontánu ve tvaru vlnky (symbolizující meandry Moravy; rozpis písniček je na vratech radnice). Zrovna se tu buduje pódium pro nějaké oslavy, hody, či co. Noha drží. Jdu se podívat k místu, kde stál rodný domek T. G. Masaryka. Ten měl v Hodoníně v roce 1931 odhalen pomník, který byl třikrát odstraněn (jednou nacisty, dvakrát komunisty) a počtvrté a naposledy byl instalován 1990 za účasti prezidenta Václava Havla.

          Noha zatím neprotestuje. Zpátky na náměstí a nákup pití. Kolem zámečku k mostu. Tam se zase podle stavu rozhodnu.

HODONÍN Podle stránek města je název odvozen od jména Hodon, staročesky Godon (od slovanského kmene God-doba), a znamená to „lid Hodonův“. I německý výraz Göding vychází z původního Godonín. Místem procházely staré obchodní stezky, jantarová a bronzová. Po třicetileté válce byl Hodonín skoro smazán z povrchu zemského – na náměstí zůstaly obývané jen dva domy a z městské rady nezůstal vůbec nikdo. V průběhu 18. století byl hodonínský zámek přebudovaný na továrnu na tabák, jejíž provoz přispěl k opětovnému zalidnění města. Hodonín se vůbec začátkem 20. století rozvíjel jako průmyslové centrum Moravy, byl tu největší komplex cihelen své doby, strojírny, cukrovary… Významným datem se stal 7. březen 1850, kdy se zde narodil jeden z největších velikánů českého národa, Tomáš Garrique Masaryk (mimochodem skončil v roce 2005 v hlasování o největšího Čecha hned za (Cimrmanem a) Karlem IV.). Kromě prvního prezidenta se tu narodil i Valtr Komárek nebo třeba Josef Meibek, kterého znají i v zahraničí. Stavitel mostů po celém světě. Nádraží v Bombaji, Glasgow, železnice v Jižní Africe… Na krásné budově radnice je pamětní deska spoluobčanům, kteří z různých důvodů zemřeli ve druhé světové (koncentrační tábory, umučení, v boji; 179 z nich během náletu v listopadu 1944). Je tu toho kromě radnice k vidění víc, dělal jsem si včera i zálusk na Muzeum naftového dobývání a geologie, jediné svého druhu u nás, ale šetřím krok, soustředím se na to, jestli to dnes ujdu. A nakonec historický sportovní zápis – místní hráčky stolního tenisu se dostaly až do čtvrtfinále Ligy mistryň, kde vypadly se čtyřnásobným mistrem z Berlína.

          U mostu čekám, co řekne noha. Neříká nic. Hm, obejdu zahrádky, stejně bych tudy musel po cestě pokračovat. Na konci zahrádek už je to o finálním rozhodnutí, jestli se vrátit, nebo jít dál. Konec testování. Než si to stihnu promyslet, už pokračuji po cestě podél Moravy. Kousek za městem je infotabule. Tam zpráva o tom, že okolí bylo v historii zatopeno a místní rybník Nesyt patřil k největším na Moravě. V prostoru vysušeného rybníka bylo nalezeno první ložisko ropy v České republice. No, vyplatí se číst informace na stezkách.

          Pokračuji. Zdravím se s cyklisty, co mají na kole cestovní tašky. Ahoj, ahoj. Pěkné počasí, pěkná cesta. U čističky odpadních vod si ze suché větve vyrábím hůl, která mi později dost pomůže v pohybu. Dělám pauzy. Jdu pomaleji, asi tři kilometry za hodinu, snad to celé dám…

          Kdysi jsem poslouchal vyprávění Nam-Boka, když do místnosti, kde jsme byli, vešla žena s dítětem. Dítě povídá: „Tati, večeře…“ Trhl jsem tehdy sebou, povzdechl si, položil Londonovy povídky na stolek, vylezl z vany a šel se najíst. Takhle nějak mě z mimoňských myšlenek vytrhl uprostřed toho přírodního klidu okolo telefonát nějaké agentky, která se nejdřív představila jako pracovnice sociálního domu, načež mi oznámila, že se mě zeptá na tři otázky. Nečekala na odpověď a hned začala s první, jestli kromě elektřiny používám i zemní plyn. Dobrá oprsklost brát si do huby sociální služby! Řekl jsem, že odpovědi na tři otázky jsou banán, tři a cyklista v červeném dresu, a položil telefon. Nenechám se vytočit tady v té krásné krajině.

          Jdu po kouskách. Dávám si postupné cíle vždy do nejbližší zastávky. Prastaré slovanské hradiště, možná centrum Velkomoravské říše, Mikulčice-Valy, s velkou lítostí míjím. Sem jsem se fakt těšil. Jak říkám, šetřím každý krok. I pro pauzy se nechodím schovávat do stínu, ale zůstávám přímo na vyhřáté cestě. Kousek od odbočky na Valy se staví nový most – spojnice cyklostezek na obou stranách řeky. Na cyklisty docela přepychová stavba. Pak mě uvítá klapot zobáků. Tady je největší hnízdiště čápů v širokém okolí. Je to krásný koncert, překvapením jsem jej ani nestihl nahrát.

          Čas plyne jinak. Mlčíme. Já i řeka. Minuty ubíhají, já sleduju mapu, dělám častější a častější pauzy. Cyklisti tu jezdí spíš po slovenské straně. Nedaleko velkého jezu, pod nímž se děcka brouzdají, je na špatné straně hospoda. Neuhýbám proto. Už jen deset kilometrů. Zhruba na úrovni Tvrdonic tvrdnu i já. Noha už je moc. Hůl pomáhá. Sedm kilometrů. Snažím se nesoustředit na bolest a být myšlenkami jinde. Asi ne tak úplně jako byl tulák po hvězdách, ale stačí, že nevnímám dlouhé, rovné úseky kolem Moravy. V mysli křtím tuhle celou mou cestu na příznačné „Moravandr aneb Dokud to jde…“ Doslova. Už by tu měl být železniční přejezd. Jo, tam je! Tak už je to jen kousek k cestě na Lanžhot. Jsem tam. Sedám vysílením na mostě. Odkládám si hůl ke stromu, počká na mě, až se sem vrátím. Nabírám síly a zkouším stopovat.

          Plán je totiž takový – cítím, že hned příští den noha už dalších asi dvacet kilometrů nedá (k soutoku a zpátky). A nepůjdu přes mrtvoly. Takže vandr deset kilometrů před cílem přerušuji do neděle, kdy se sem vrátím a dorazím to. Noha bude lepší, půjdu jen s malým batohem a odpočinutý. Takže se snažím dostat na spoj do Brna. Stopuju. Velký provoz, rušná, depresivně rovná komunikace, úzký prostor za boční čárou. Nikdo nezastavuje. Šourám se metr za metrem blíž k Lanžhotu. Snad ty čtyři kilometry stihnu uplazit za dvě hodiny – takhle bídně na tom právě jsem. Zrovna píšu rodince sms, že dojedu pozdě, když mi přibrzdí auto. Mám možnost jet do Břeclavi až k nádraží! Stihnu ještě dřívější spoj do Brna.

          Rozjíždíme se, řidič vykládá, že tady moc lidí stopařům nestaví, stalo se tu totiž několik průšvihů a historicky lidé cizincům moc nevěří (příhraniční pásmo atd.). Ukazuje mi za jízdy, kde co bylo zatopené a jak se lidé snažili překročit za minulého režimu hranice. U nádraží stíhám ještě jedno zasloužené pivko a vezu se jako pán jakýmsi rychlíkem. Oj, jak ta krajina ve vlaku jinak ubíhá!

 

<<< den dvanáctý

den čtrnáctý >>>