Den čtvrtý – Rybníky-Moravský Krumlov-Rokytná-Ivančice (soutok s Jihlavou)

        Za pět minut po probuzení jsem připraven na cestu. Drtivá většina kempu ještě spí. Obcházím velké koupaliště v areálu a po polní cestě mířím do Rybníků. Před dvěma lety tu hořela střecha zemědělské usedlosti a mě tak napadá, jestli existuje obec, kde ještě nikdy nehořelo… Funguje tu i „pytlomat“, kartonový box na pytle s odpadem vysbíraným po okolí.

 

        U odbočky ke kapli svaté Markéty usedám mezi lípami na patník pomníku věnovaného zemřelému vojínovi a suším propocené triko. Kaple je posledním pozůstatkem osady, která tu stávala u brodu, ale její význam zanikl nejspíš s tím, jak byl v Rybníkách postaven přes řeku most.

 

        Kolem velkého Týnského rybníka se dostávám k soutoku Rokytné s Dobřínským potokem, abych se nejnezábavnější ulicí Krumlova Okružní dostal na červeně značenou pěšinku zahrádkářské oblasti. Jak je to tu upravené! Kdeže včerejší žlutokrpály jsou!

 

        Míjím autobusové nádraží a kolem místní omladiny šplhám schody v hradbách do centra Moravského Krumlova. Několikrát jsme tu už byli a já musím konstatovat, že městečko je úplným protikladem New Yorku. Zatímco americké město nikdy nespí, Krumlov se nejspíš nikdy neprobouzí. Taková ospalá atmosféra, absence restaurací (tedy, ony tu dvě jsou, ale jedna je zavřená a v druhé celý prostor pidizahrádky vyplňuje jedna osoba). Chvíli sedím na lavičce a pozoruju život okolo. Podoba náměstí pochází z poválečného období, protože bylo skoro celé vybombardováno letadly Rudé armády. Obnova probíhala patnáct let a respektovala původní středověký půdorys. Při rekonstrukci náměstí tu v červnu 2011 našli v zemi stokilovou pumu. V rohu náměstí je památník T.G.Masarykovi, který město navštívil v roce 1928. Bylo by zajímavé zmapovat, kde všude se prezident pohyboval a které obce kdy navštívil…

 

        Ještě si fotím lékárnu s názvem Paracelsus. To není náhoda, protože tahle ve své době osobnost léčitelství (léčil např. Erasma Rotterdamského) sem byla pozvána kurýrovat pána, ale když se po dvou letech úspěch nedostavoval, jednoho dne, obávaje se asi trestu, milý Paracelsus potají zmizel…

 

        Snad se jim sem vrátí ve větším turismus, když tu zase mají velká Muchova plátna Slovanské epopeje. Ta tu byla umístěna do roku 2012, po vleklých sporech se ale přesunula do Prahy. Tam by jim měly být zbudovány reprezentativní prostory podle přání autora. A do té doby (mluví se o pěti letech) budou plátna v Krumlově. Aby toho dosáhli, musela radnice investovat nemalé částky do oprav zámeckých prostor včetně zabezpečení.

 

        Poslouchám hlášení místního rozhlasu (líbí se mi, že to ještě někde udržují) a dokonce varování o zkoušce sirén ve třech světových jazycích! Němčina zní fakt drsně. Navíc siréna, co se rozječela blízko mě, byla hodně intenzivní. Ani si nezkouším představit, jak to vypadalo za války…

 

        Na lavičce dávám skromný oběd ze zásob a posilněn vyrážím naučnou stezkou Krumlovsko-Rokytenské slepence kopírující meandr Krumlova (tyhle zákruty má město společné se svým českým protějškem). Nerost je červený díky oxidům železa a snadno se drolí. Takhle docházím až na severní cíp města a obřím tunelem, kudy po staletí přijížděly povozy mířící do města, podcházím k zámku, který je obehnán lešením.

 

        Kdysi dávno – na místě současného zámku – tu stával hrad. Jméno dostal asi podle tvaru řečiště – krumm, neboli „křivý“, „vypouklý“. Za husitských válek byl základnou husitů. Pak se to tu valilo – Švédi nově vybudovaný zámek zdevastovali, napoleonská vojska si z kaple sv. Floriána, která se tyčí nad městem, udělala stáje a krejčovskou dílnu, rakouská a pruská vojska sem dovlekla choleru. Mimochodem ke kapli sv. Floriána se váže legenda o záchraně knížete Antonína Floriána z Lichtensteina. Ten se jednou vracel z honu, za bouře se mu splašili koně a zázrakem se zastavili na okraji srázu (a že to je sráz!). Na památku záchrany dal kníže na kopci vystavět kapli (a že to je kaple!). Kaple se otvírá pro veřejnost několikrát ročně, v době poutí, bohoslužeb a při konání koncertů.

 

        Šlapu dál na sever, obcházím po cyklostezce Rokytnou, vesnici na místě bývalého hradiště (těch je tu v okolí opravdu hodně, vypadá to, že oblast odpradávna žila). Pak se těžiště moci přesunulo do Krumlova a Rokytná ztrácela na významu. Ale byla nejspíš i dost lidnatá, protože kolem roku 1250 odchází část obyvatel osídlovat kopcovitá území poblíž Nového Města na Moravě, kde založili vesnici Rokytno stojící dodnes. Zajímavostí je, že za druhé světové války spadala Rokytná do protektorátu, zatímco Krumlov byl už součástí německé říše, a proto tu mají postavenou lepší silnici směrem na Ivančice.

 

        Za Rokytnou ještě vylezu dvě stě metrů od modré turistické cesty směrem k vodopádu, zhruba dvanáctimetrovému přepadu v pískovcové stěně, který je asi úchvatnější při táních ledu. Teď tam jen crčel pramínek vody. Ale i tak pěkná záležitost a místo, kam se stojí za to vydat (i když poslední metry ve svahu mi připomněly úseky žluté, jak to bylo zešikma – tady bych za/po dešti asi nelezl).

 

        Míjím Budkovice i s jejich pozůstatkem tvrze, míjím překrásné místo u řeky se skálou. Tady to řece sluší. Kousek proti proudu byl nalezen velevrub malířský, poletuje tam ledňáček a na přelomu května a června roste hvozdík moravský, který se jinak vyskytuje jen na několika místech jižní Moravy a Rakouska.

 

        Opouštím na chvíli řeku a šplhám do kopce směrem k bývalé železniční zastávce, která má, jako ostatně všechno, svůj příběh. V roce 1908 nabízela železnice Budkovicím, že jim tu zřídí zastávku. Radní návrh odmítli s tím, že občané železnici nepotřebují. Ale v roce 1926 a 1928 jsou to naopak budkovičtí, kteří žádají o zřízení zastávky. Brněnský průmysl potřebuje pracovníky a na vesnicích je jich dost. Tentokrát jsou dráhou odmítnuti. Nakonec je tu budka přece jen zřízena roku 1948, ale dnes už je zastávka zase zrušena a vlaky jen projíždějí.

 

        Kousek odtud dál na sever je i Budkovický tunel, u kterého bylo jako u prvního v rámci našich zemí při ražbě použito dynamitu. Původně nebyl tunel ani plánovaný. Byl tu vybudován zářez, ale kvůli nestabilním svahům bylo rozhodnuto o ražbě. Celá trať v okolí se stavěla jako dvoukolejná, ale nakonec byla položena jen jedna kolej.

 

        Po sejití zpátky k řece míjím lávku a spolu s dalšími turisty obcházím obří bahenní rochniště na lesní cestě. Nakonec trochu lituju, že jsem to nevzal přes most na druhou stranou, jak vidím, pěšina je to pěkná a jde přímo po břehu řeky, teď už docela velké a tekoucí v takovém relax módu. I ty břehy se jen z bahnitých změnily na místy kamenité a zarostlé rákosím. Vycházím z chládku lesa (po celou dobu chůze bylo teplotně citelné přecházet mezi stinnými a odkrytými částmi cesty) a obcházím poslední kopeček na mé straně toku.

 

        Tomuhle kopečku dali lidé jméno Kumán. Připomíná pobyt divokých uherských jezdců, kteří plenili okolí. Obyvatele Ivančic, kteří se před nimi ukryli v kostele, upálili. Zbraslavská kronika dodává, že tuk z mrtvých těl prý tehdy vytékal daleko z chrámových vrat… Kopec je celý obrostlý akáty a k tomu mám poslední příběh tohoto vandru.

 

        Až do roku 1860 byly obecní stráně nad řekou holé, bez porostů. Tehdejší starosta objednal sazenice akátů až z Rakouska a během deseti let „zalesnil“ obecní pozemky. Lidé nejdřív brblali, co za plevel to tu vysazuje, ale pak se přesvědčili, že tvrdé dřevo akátu je výborné palivo, že je to rychle rostoucí strom a z květů mají užitek včely a včelaři, a začali po okolí akáty vysazovat taky. Já tu kromě akátů viděl i okusy kmenů od bobrů.

 

        A už je tu finále, špička na soutoku Rokytné a Jihlavy. Docházím sem, když na kostelní věži odbíjí šestá večerní. Popravdě jsem se tu čekal až někdy v pátek, v sobotu, ale hnán komáry a jinou havětí se to celé jaksi urychlilo. Pomohla i chůze ve stínu a chládek lesa. Dobře se šlo…

        Přímo u soutoku sedí rybář, já ho prosím o fotku, chvíli spolu vykládáme o řekách a já se ještě chvíli dívám, jak Rokytná odevzdává své vody mohutnější Jihlavě. Svratkou, Dyjí, Moravou a Dunajem bude příběh Rokytné putovat až daleko do Černého moře…