Blindtrip III – Moravský Krumlov-Polánka-Řeznovice-Ivančice
24.8.2019
A je tu další Blindtrip. Už bylo na čase. Nohy svrbí, hlava chce poznávat…
Ráno se došourám na nádraží, které je různě pozavírané, to podle toho, kde se zrovna opravuje. V hlavní hale lešení. Hledám Milana. Levné knihy, náš srážecí bod, jsou zavřené. Nikde ho nevidím. 7:30 měl být sraz. Hm. Nemám data, abych překontroloval čas, který Milan napsal do mejlu. 8:30 má přijíždět další vlak z Třebíče. Kurnik, že bych se o hodinu sekl?
Ale ne, už vidím přicházet Milana. Klasika, zelené triko a cestovní slamáček. Tak jdeme na to. Tentokrát je řada koupit lístky na Milanovi. Nic moc lidí, od kasy zrovna odchází mladá slečna. Tak šup! Milan se ptá na lístek tam, kam ta holčina před náma. Bokem poslouchám, jestli na nás žena za přepážkou nezavolá polici. Naštěstí ne. A je to ….. Moravský Krumlov!
Supr, lístky máme, odcházíme od kasy, prodavačka se směje a otáčí se na kolegyni vysvětlit jí, čeho byla právě svědkem. Na tabuli zjišťujeme, kam vlastně jít na spoj. Podchodem k autobusu na Uhelné. Než se zorientujeme v cedulích a tabulích, jeden bus (označený jako „vezu děti“) zrovna odjíždí. Jak po pár minutách zjišťujeme, to byl ten náš. Omg.
Naštěstí další jede za hodinu. Jdu aspoň do Tesca koupit proviant a pak ještě stihneme sednout na kraj Vaňkovky na wifi (jak jsem šel podél Moravy, spotřeboval jsem veškerou kapacitu dat, a proto mi teď nefičí mobilné připojení). Cestou k busu si kupuju kafe, fakt potřebuju nějak nakopnout. Tak, a už vyjíždíme s hrstkou dalších lidí. Spoj je přímý, staví až na železniční stanici v Moravském Krumlově. Cesta je kochací, ale vlakem by to bylo rozhodně lepší. Už aby otevřeli to nádraží, hrome.
Vystupujeme u nádraží, které je ještě kus od Moravského Krumlova. Milan by se rád ztratil do přírody rovnou po turistické, já říkám, že mám chuť jít po okrsce přímo do města. Milan se přizpůsobuje, za stálého kecání jdeme ke Krumlovu. Čurací pauza, focení německého kříže a pak odbočujeme k barokní kostce, co tu nad městem stojí. Kaple svatého Floriána. Trčí se nad městem ve stylu Svatý kopečku nad Mikulovem. Hledáme na místě popisky k téhle stavbě, nikde nic. Kocháme se výhledem na město, paráda. Říčka Rokytná tu ve slepencových skalách vytváří krásný meandr, který přirozeně tvoří hranici staré zástavby. Fakt si ten výhled užívám.
Barokní Kaple svatého Floriána čtvercového půdorysu nad Moravským Krumlovem. (foto Milan)
Cyklisto, nesesedávej z kola. (Ale tref se doprostřed.) (foto Milan)
Dolů k městu sestupujeme docela příkrým sešupem, potkáváme pár lidí, paní s nordicama. Kruté klesání, po dešti nebo v zimě bych to nešel. Dole pod kopcem, zrovna když si čtu infotabuli, volá Jolča. Už má dost, pořád někde přes prázdniny lítá a chybí jí být chvíli doma. Bavím se s ní, přecházíme přitom přes malý mostík s nosností deseti lidí (a jedné sekačky) a šplháme kousek, abychom se vynořili v městském jádru. Míříme rovnou k infocentru. Milá slečna, pro kterou jsme asi první dnešní návštěvníci. Infocentrum v asi nejzachovalejší budově ve městě, ještě po starých schodech do patra. Zrovna je tu výstava Neprakty, ale platí se, tak na to prdím. Milan bere pohled, já nějaké prospekty a fičíme na náměstí. Skoro nikde nikdo, kolem (pro mě) pěkného a rozlehlého náměstí jezdí snad pořád dokola jedno auto. Hledám turistickou mapu. Nic. Milan chce poslat dopis na poště. Nic, zavřeno. Hledáme, kde sedneme na brzký oběd, abychom se pak mohli vypravit na přechod do Ivančic. Nic. Napadá mě, že pokud je New York městěm, které nikdy nespí, tak Moravský Krumlov by měl mít podtitulek jako „město, které spí pořad“. A udělat si na tom brand. Něco jako Šumperk a zubaté žáby.
Je osvěžující potkat značku s názorem… (foto Milan)
No nic, restaurace zavřené, jdeme k zámku. Jen kavárnička, ale ta neuspokojí náš záměr. Dokonce i turistické značení (značka na okapu) je tu rozdělané. Aspoň je tu píchlá turistická mapa. Tak si ukážeme, kudy půjdeme, a vyrážíme zámeckým parkem nahoru kolem diskgolfu. Při přechodu chatovou oblastí řešíme všechno a nic. Napojujeme se na okrsku, kde se opět uplatňuje Murphyho zákon, že když se mají auta křížit, tak přesně v místě, kde zrovna jdeme.
Jo, tahle se hodí do mé divné kolekce divných turistických značek. Asi si tvůrce odskočil na oběd. (foto Milan)
V Polánce je značka restaurace, snad uspějeme tam. Prd. I když vývěska vypadala nadějně, v zahradě je svatba a navíc mají otevřeno až od pěti. Tak hlavně že mají vytaženou ceduli. Při odchodu ještě zahlédnu věrnou kopii Flinstounovského vozidla, ale nevzmůžu se na fotku. Jdeme kolem kostelíku, když se rozezní zvony. Ale zvoní divně, jakoby zakopnul. Kolem hezké požární nádrže a jemnými serpentýnami klesáme až k Řeznovicím.
Tady fotíme románský kostel, obcházíme ho těsně kolem stěny skoro po půdorysu. Vzadu to skoro vypadá, že někomu lezeme kolem domu. Páchám Milanovi fotobombing. Fotím housenku a míříme dál. Kolem fotbalového hřiště, kde mají zvláštní tribunu přidělanou na zeď domu. Nasysáme k řece Jihlavě. I když je docela široká, dala by se přebrodit. Přejdeme most a… Půjdeme kolem řeky, jak ukazují mapy.cz? Ne, cestička se po chvilce ztrácí. Jsou to značené skály, fakt nemám zájem se někde prodírat, tak to prostě hodíme po červené trošku oklikou. Nahoře u ovocného sadu výbřed, pauza a chálka. Milan je rád, že mě má. 😀
Románský kostelík v Řeznovicích. Krásně opraveno, jako by to bylo postaveno včera.
Kolem rybníčků a Letkovské stráně se dostáváme do města. Na obloze to hřmí, zrovna tam nějaký akrobat nacvičuje. Sledujeme kouřovou stopu za letadlem a čekáme, kdy s tím při všech těch výkrutech spadne. Až se nám to omrzí, pokračujeme kolem hypotetické scénky ze Simpsonů k soutoku Jihlavy a Oslavy. Krásná záležitost. Nejdřív jsme přímo na špici soutoku, pak ještě po mostě přecházíme na levý břeh teď už spojených řek, kde sleduju ryby podle velikostí. Vykládám Milanovi o souboji Cruise s mimiky, on rozvíjí teorii, jak by vypadala válka, v které bojují mimové. RedBox v plné nahotě. Vecpeme do toho i Gallipoli a reformu školského systému.
Soutok Oslavy a Jihlavy. Příjemné místo. I když ve městě, přesto je tak nějak pěkně schováno.
U nádraží se rozhodujeme, co dál. Jestli už odjezd, nebo přechod do Moravských Bránic. Na mapě vidím značku Penzionu pro pohozené pány, takže je jasno a kompromis je na světě. Penzion je na půl cesty, ještě půjdeme přes jednu vyhlídku. Mezi baráky trošku stoupáme, to se Milanovi moc nelíbí, ale není to žádná hrůza. Nahoře na vyhlíce Na Oklikách je vidět Stromokruh Evropy, kus řeky, silnice a železniční tratě… Takovou jemnou, asi dvoukilometrovou oklikou znova naklesáme přes zastávku (kde ověřujeme, jak nám to jede) až přímo k mlýnu aka penzionu. A jdeme se rozvalit na krásný plácek u splavu, kde mají stylové občerstvení a mrtě moc lidí už to očividně zjistilo před námi.
Dekorace u zevloviště pro pohozené pány. Hučí splav, hučí děti, ale přesto je to celé jedna velká krása. Doporučuju k vykoupání. (foto Milan)
Máme asi hodinu čas, takže relaxujeme. Vtom volá Romča, domlouváme se, že sem přijedou za mnou. Dopíjíme pivko, já čekám na rodinku, Milan odchází na spoj, loučíme se. Čtu si prospekty a konečně o té utajované kapli svatého Floriána. Vtom slyším Milanův pozdrav. No, je výluka, vlak nejede, a když to Milan zjistil, bus, který odjíždí od mlýna, mu ujel. Pohoda, aspoň se potká s rodinkou. Už jsou tu, natahujeme deku, jdu s dětma probrouzdat řeku, projít se po splavu. Za nějakou dobu Romča odváží Milana na vlak, a když se slunce ztratí za vrcholky stromů, voda se ochladí a začne poprchávat, balíme to i my a fičíme domů. První Blindtrip za účasti mé rodinky a pěkná relaxační akcička, která mi sedla jako nočník na zadek. Jen tak dál!