Blindtrip VI – Bučovice-Ždánický les-Jalový Dvůr-Slavkov u Brna

20.2.2021

          To jsme se zase jednou někam vyvezli. A opět to stálo za všechny prachy!

          Ráno mi ujel spoj, ale nevadí, pořád byla nějaká rezerva nakoupit proviant, než dojede Milan. Na nádraží jsem navíc zjistil, že jeho vlak nabral 15 minut zpoždění. V době, kdy by měl přijíždět podle jízdního řádu, se po hlavní hale motala spousta lidí. Když přijel Milan, byli už skoro všichni fuč, takže výběr (tentokrát byla řada na mně), za kým se vydat, byl o to složitější. Když už jsme si vybrali, dotyčná zamířila na spoj RegioJetu. Vrátili jsme se do haly a tohle se zopakovalo s jednou rodinkou ještě jednou. Další člověk nádražím procházel a vyšel přes chodbu k nástupištím ven. Jiní vytipovaní si koupili lístek a z nádraží odešli směr město. Čekali jsme, sledovali lidi, sekuriťák sledoval nás, pořád nic nepřicházelo. Až jsme se shodou okolností ocitli u vlaku jedoucího směrem na Uherské Hradiště. A když zrovna přicházely dvě důchodkyně oblečené do terénu, věděli jsme, kdo nám ukáže cestu dál.

​          Jenže ve vlaku jsme tenhle „plán“ už poněkolikáté dneska překopali. Vypadalo to, že paní jedou daleko, navíc jsme vydedukovali, že míří do Veselí na Moravě, kde už jsme v rámci Blindtripu byli, a Milan proto navrhl sledovat majitelku jedné sportovní bundy, která seděla dvě sedadla za námi. To se ukázalo jako dobrý počin, protože se dotyčná u Bučovic začala připravovat na výsadek. Bučovice, Chřiby, Ždánický les. Jo, na tohle mám zrovna chuť. To se povedlo.

​          Na nádraží si kupuju kafe z matu, Milan mezi autobusovými zastávkami studuje malý pomníček věnovaný 17. poledníku, který tudy prochází. (To jsme ještě netušili, že tohle později probereme víc a přijdeme na to, že Číměří u Třebíče, kde má Milan spřízněnou starostku, prochází 16. poledník a že se nápadu postavit tam tomuhle faktu nějaký pomníček hned chytí.) Dopíjím kafe a stíháme tak tak sednou na autobus jedoucí do Mouřínova. Čili blíž lesům, nemusíme se namáhat šlapáním už od nádraží. Když jsme v cíli, bavím se ještě krátce s řidičem o tom, jak se kontrolují lístky na autobusových linkách. Sám tvrdí, že každý šofér k tomu přistupuje jinak, což je dobré vědět do diskuze s nějakým dalším. Pak už vyrážíme po žluté a Milan si hned fotí památník padlým v první světové.

​          Vesměs zamrzlou cestou (ledovka je tu ještě všudypřítomná) se příjemným tempem dostáváme kolem rybníčků a studánky do lesů. Hustý mlžný opar schovává vše nepodstatné a my vidíme jen nejbližší stromy. Nikde ani živáčka. Klid a mír. Ticho. Paráda… U Zlatého jelena si prostě musíme dát pauzu, tenhle altánek a místo k tomu přímo vybízí. Jsou tu infocedule věnující se místní bitvě mezi partyzány (partyzánský oddíl Olga) a těmi druhými. Pěkné zastavení. Tady potkáváme jiný pár borců, kteří se dnes taky rozhodli projít místní trasy.

          Při odchodu se nad mapou ještě bavíme, kterou cestou se vydáme dál. Rozhodně si kousek zajdeme k Lichtenštejnskému památníku, kterých je v těchto končinách větší množství. Na místě překvapí další altán velkých rozměrů (dokonce tu je i rošt a něco jako gril). Chvíli hledáme památník, nakonec zjišťujeme, že jde jen o zbytek, o relativně malý kámen. Ale nevadí, zacházka splnila účel. Když už nic jiného, aspoň vím o dalším místě, kde se dá při nějakém případném dalším přechodu a nepřízni počasí přespat/schovat.

​          Vracíme se zpátky na hlavní trasu. Po žluté, nebo po modré? Žlutá je kratší (vrací se směrem k Bučovicím), ale je tam několik přístřešků, zaniklá ves Konůvky a hradiště Kepkov. Modrá zase skýtá větší zacházku a možnost dostat se blíž ke Slavkovu. Protože na jednom stromě visí stručný popis historie Konůvek i Kepkova, beru to jako znamení, že po žluté už jít netřeba, a vyrážíme dál „po hřebenu“. Asi po kilometru, když zrovna řešíme jeden z několika nejpalčivějších problémů lidstva, se podívám vlevo a tam z lesní mlhy vystupuje vysoká zeď táhnoucí se docela daleko. Rychle se s Milanem domlouváme, že se vrátíme k bráně zjistit, o co tady jde. Když už jsme u brány a nevidíme nic, co by nás navedlo na odhalení, přelézáme plot a snažíme se zjistit něco přímo v areálu. Narážíme na čtyři polorozpadlé otvory raketového sila, na jakýsi bunkr v zemi a z toho všeho prostě usuzujeme, že jsme v bývalém vojenském prostoru.

​          Pokračujeme v cestě dál, z druhé strany objektu je zeď opravená, velká budova zčásti spravená a okolo sousta kamer. My se později od kolemjdoucích (a samozřejmě z profilu místní kešky) dozvídáme, že to byl vojenský prostor, kasárna a raketová základna pro obranu Brna.

          Na blízké křižovatce cest stáčíme kroky směrem na sever. Dlouhá táhlá trasa skýtala možnost se opět zapovídat. K tomu nám na chvíli posvítilo i slunce. Čím víc jsme se blížili kraji lesa, tím víc lidí jsme potkávali. Aha, asi oblíbená trasa místních, říkám si. Les končí a přechází v pastviny. Z oparu vystupují siluety koní, je jich víc a víc. Až přicházíme k farmě, kde jsou i ovečky, orel a dokonce i „otevřené dveře“ restaurace. Hledím. Docela široký výběr. Dáváme polévky (já vývar, Milan zelňačku) a pivko. Krása. Okolo docela dost lidí. Po osvěžení jdeme dál, kolem krásného stromu obrostlého jmelím.

​          Za Rašovicemi nás čeká další zajímavá pasáž. Protože jsme nabrali kurz Slavkov, rozhoduju se jít mezi poli. Nejdřív v haldách bláta, pak už se přece jen daří poskakovat po drnech trávy. Vystoupáme na horizont a díváme se – nic nevidíme. Cesty se ztrácejí v mlze. Jsme tu jen my a pole, nic jiného není vidět. Paráda!

​          Vcházíme do Hodějic. Odtud už nejdeme znova po polích, ale vybírám cyklostezku, novou frekventovanou asfaltku. Před příchodem na ni mě Milan nutí počkat na projetí vlaku, který je ještě bůhvíkde (projel asi patnáct sekund poté, co se Petr začal zpěčovat; pozn. Milan). Ale ok. Někde ve třetině cesty po stezce se mi podaří odlovit jedinou krabku dnešního dne. Skrýš je pěkně udělaná, ale to okolí napovídá, že si sem lidé rádi odskakují vykonat všechny své potřeby.

​          Cítíme nohy, ještě se procházíme po hrázi rybníka a kolem Litavy a pak už přicházíme k nádraží, kde máme čas tak akorát dojet všechna otevřená témata. Vlak přijíždí, Milanovi se zdá jízda do Brna kratší než ta ráno z Brna. Padá na nás únava, protože vlak se příjemně pohupuje a teplo je až zbytečně velké. Protože Milanovi jede vlak až za delší dobu a musí do Zastávky u Brna jet náhradní dopravou, přemisťujeme se ještě ke Staré nemocnici, kde s ním chvíli čekám a snažím se mu vyargumentovat, že dinosauři opravdu nevyráběli plasty (a já se snažil Petrovi vysvětlit tzv. Siluriánskou hypotézu, tedy možnost, kterou se vědci seriózně zabývají a která říká, že miliony a miliony let před námi tu mohla být jiná civilizace, jejíž stopy bychom dnes mohli zjistit jen třeba pomocí mikroskopických stop plastů, které by ta civilizace dokázala vyrobit – což on nedokázal pochopit; pozn. Milan). Odjíždím další čtyřicítkou a Milan chvíli nato sedá na svůj bus.

​          Tenhle Blindtrip se vyvedl na jedničku s hvězdičkou, takových jen víc!

<<< Blindtrip V

Blindtrip VII >>>