Blindtrip VIII – Hranice na Moravě-Týn nad Bečvou-Lipník nad Bečvou-Bohuslávky
18.-19.9.2021
Je pravda, že vyrážení na Blindtripy z brněnského hlavního nádraží jsme se nepřejedli, ale když se naskytla možnost sejít se na bonusový trip v Olomouci a vyrazit odtamtud nazdařbůh na dva dny, neváhali jsme. A tak jsme v sobotu ráno společně dorazili po noci strávené ve Šternberku motoráčkem (i když trať už je elektrifikovaná) na hlavní nádraží téhle hanácké metropole. Po povinné zastávce v potravinách a nákupu proviantu už vcházíme do místnosti s pokladnami.
Unaven právě skončeným pracovním týdnem a maturitou z rodinné logistiky nemám moc náladu se vybavovat. Takže to na sebe bere Milan. A paní za přepážkou se po vysvětlení téhle naší hry překvapivě směje a povídá, že to někdy musí vyzkoušet s dětmi. Tak vida, myšlenka se šíří dál do světa!
V Ostravě se tento víkend konají Dny NATO a my, protože nám osud vylosoval Hranice na Moravě, sedáme do expresu, který se jmenuje přesně jako svátek milovníků techniky a army – „Dny NATO“. Sedáme k pěknému stolečku s místem přesně pro dva a kocháme se prostorem vagónu. Jen do doby, než nás průvodčí mile vykáže do dvojky, protože tohle je první třída. Zajímavé, na skle je nalepená dvojka, ale kdo by se chtěl hádat, a tak se posouváme. Takhle se ve společnosti všech těch fanoušků dostáváme až do Hranic, kde přistupuje další várka.
My procházíme podchodem a halou před nádražní budovu, kde zkoumáme mapu. Je vtipně udělaná – zobrazuje jen západní oblast od Hranic. Milanovi padá zrak na modrou, která vede do Lipníka. A po rozebrání dalších možností volíme právě tuhle. (Jak se později ukáže, není to úplně šťastná volba.)
Viděl jsem spoustu druhů stromů a spoustu výzdob, ale budkovník jsem viděl poprvé.
K modré se musíme dostat průchodem přes centrum, kde na náměstí zrovna probíhá hra v piáno. Atmosféra je klidná, počasí výletní. Milana Hranice docela příjemně překvapují. A je to fakt, tolik historických krásných baráků okolo, radost pohledět. Ještě po cestě přemítáme nad tím, jak naši předkové věci krásně naddimenzovali (široké bulváry, kam se teď vlezou šaliny – to se bavím o Brnu; prostor mezi centrem města a železnicí, který se dá zastavět baráky apod.).
Hra na klavír, pohodička v centru Hranic.
Přecházíme přes Bečvu, zatáčíme do bočních ulic a les pořád ne a ne přijít. Míjíme satelitní „čtvrtě“ s chodníkem úzkým tak, že by se tam stěží vešla malá čarodějnice v SUV a havran v protijedoucím pickupu. Každopádně nakonec nastává příroda, jdeme krásným (protože listnatým) lesem víceméně po vrstevnici (jen občas je potřeba nastoupat), probíráme pelmel informací a postřehů a vzájemně se nachytřujeme. Občas dáváme pauzu, škoda, že tu nejsou žádné přístřešky nebo lavky na sednutí. Milan fotí spoustu větroňů, dokonce nám nad hlavou prolétává tankovací letadlo AC-130 doprovázené dvěma gripeny. Rachot jak někde při náletu, Milanovi naskakují flashbacky z války.
Harvestory a podobné velkostroje po sobě zanechávají v lesích doslova paseku…
Co toto je za značku?
Z Gabrielky (tak se tahle lesní cesta jmenuje, později vysvětlím proč) se šplháme k Helfštýnu. U parkoviště nás překvapuje obří lanové centrum, na parkovišti parkující kamiony bez návěsů (čekal jsem, odkud vyjde Mama Kami). Nastoupáme ke vchodu do hradu a u pokladny se rozhodujeme, že dál nepůjdeme, jen posedíme na lavičce a pak budeme pokračovat v tripu. Síla okamžiku (a náročný týden) mě nutí zavřít oči a nechat hlavu několikrát padnout dozadu. Návštěvu Helfštýna jsem tímto jaksi prospal. Na druhou stranu můžu říct, že jsem se stihl vzbudit, než mě Milan stačil vyfotit (protože si na to vzpomněl až po cestě od hradu). Beru ještě pitnou vodu do lahve a jdeme dál.
Lanové centrum, které moji svišti jednou zákonitě ztrestají.
Helfštýn – tady jsou výsledky dlouhodobé práce na rekonstrukci rozhodně vidět.
Padáním po červené a za už podzimního vlezlého pofukování sestupujeme do Týna nad Bečvou. Mají tu hned na návsi/náměstí muzeum Bedřicha Smetany (podle Milana je to poprvé, kdy se vyskytl na nějaké návsi pojmenované po někom – ano, hádáte správně, tady po Smetanovi). Když tu v roce 1854 přebýval, zemřela mu jeho dcerka, Gabrielka. A teď už víte, po kom se jmenuje lesní cesta, kterou jsme se sem od Hranic dostali… Otvírací doba neskýtá pro pracujícího člověka moc možností, jak muzeum navštívit, tak se jen projdeme ke dveřím a pak už si to štrádujeme přes pole a cyklostezky do Lipníku nad Bečvou.
Volně všuderostoucí humulus lupulus.
Ne, Milane, tam fakt není Helfštýn. Fotíš špatným směrem…
Ve městě nejdřív procházíme mezi židovskými hřbitovy (zůstává otevřená otázka, proč jsou ty hřbitovy dva), abychom se průchodem (a přes infocentrum) dostali na náměstí, pro tohle město v typickém tvaru písmene „L“. Je tu krásná výstava kovových soch, užívám si to a chodím od jedné k druhé. Vtipně jsou řešeny návrhy laviček z použitých rour a podobného neřádu.
Některé z mnoha skulptur rozmístěných po centru města – dostaly mě hlavně lavičky z kovoodpadu.
Nerudovou ulicí a kolem nábřeží Járy Cimrmana (které vlastně – jak už název napovídá – nábřežím vůbec není), dojdeme k autobusáku. Tady stojí na jedné zastávce několik lidí, jdeme se podívat, jestli bychom se nepřidali a neposunuli se někam busem. Ale ať se díváme, jak se díváme, podle jízdních řádů tady nic zastavovat nemá. Tak buď jsou cestující a řidič domluveni nějak bokem, nebo je tu někde skrytá kamera a lidé jsou nastrčení trollové. Každopádně se jich neptám, protože týpek se tváří, že jen čeká na záminku se porvat.
Nábřeží Járy Cimrmana – proč ne. (foto Milan)
Raději se přesunujeme k železnici. Tady trávíme docela dlouhou dobu diskuzí nad tím, kam se vlastně hnout. Na mapě zjišťujeme, že Lipník je docela past, nic moc přírodního odsud nevede. Milan nabízí i variantu Blindtripu v rámci Blindtripu – posunout se vlakem někam naslepo. Ale představa, že ve čtyři odpoledne trávíme přes hodinu ve vlaku do České Třebové, abychom tam rychle našli spaní a ráno zase putovali na spoj zpátky, se mi moc nezamlouvá.
Turistický semafor.
V našem rozhodování vítězí přístřešek v blízkých Bohuslávkách. Tam jdeme nejprve přes vodárnu, kde je obsazeno a kde jsme nenašli případný příhodný flek k přenocování. Alespoň tu chvíli v polích rozjímáme a zkoumáme v dáli se tyčící Beskydy. Mohutná hradba Oderských vrchů působí také impozantně. Na Hornomoravský úval dopadají střídavě stíny mraků a paprsky slunečního světla. A všemu tomu dominuje v pozadí cementárna v Hranicích, která mi připomíná nějaké město budoucnost, zatímco Milan si myslí spíš na mys Canaveral.
Pěkně upravenou zahrádkářskou kolonií a zkratkou přes pole se podchodem dostáváme na druhou stranu dálnice. V Bohuslávkách je ticho po pěšině, asi jsou všichni na gulášovém festivalu (jak zjišťujeme druhý den, podobná soutěž se konala i kousek odtud, asi guláši zaslíbený kraj). Opravuje se tu zrovna vozovka, tak to nikoho moc nenutí vylézat ven.
Drsný Milan drsně kráčí neméně drsným prostředím Hornomoravského úvalu…
Nacházíme přístřešek, já se jdu ještě bez krosny podívat k blízkému lomu, ale zjišťuji, že tam se nebude dát přespat. Takže rozkládáme ležení přímo v altánku u přes dvě stě let starého buku, kterého si obec dala na svůj erb, vařím ještě teplou polévku na zahřátí a pak – po telefonátu s rodinkou – spokojeně před devátou usínáme.
Toť příbytek na dnešní noc. A musím říct, že jsem si vážil přespání tak blízko starého dubu, který se dostal do erbu obce.
Já teda úplně spokojeně ne – podcenil jsem situaci, na zemi profukuje a já si sbalil jen tenký spacák. Navlékám na sebe veškeré termoprádlo, ale jak v noci zjišťuju, nepomáhá to dostatečně. Noc je docela probdělá a přerušovaná zimou, nad ránem ještě přemýšlím o postavení plachty a o lehnutí si na stoly, ale už to nechávám být a únavou usínám.
Ráno balíme, já lituju, že jsem nevzal čaj, který by mě zahřál (Milana netřeba, ten si pořád drze pochrochtává, jak se vyspal krásně v teple – bodejť, dvě karimatky, teplý spacák a navíc ještě povlak, kdo z nás to má? … (No přece já – pozn. Milan)). Postrádám jednu fusekli. Prohledávám všechno možné, ale ne a ne ji najít. Na zemi není, ještě se prohledám doma. Buď ji mám strčenou někde v trenkách (nevím proč), nebo si představuju, jak se vydala na vandr svou vlastní cestou (nevím jak).
Kýčovité babí léto. Letos podzim vyšel.
V Dolním Újezdu jen letmo míjíme fotbalové hřiště (ve střídačkách by se eventuálně dalo taky přespat) a dopravní hřiště bez jakéhokoliv svislého dopravního značení. Nastoupáváme pár desítek metrů, abychom mohli přejít přes dálnici biokoridorem. Pěkná záležitost. Pak před lesem uhýbáme zpátky k dálnici a po červené docházíme do Staměřic.
Na začátku vesnice má jakýsi šikula dílnu na renovaci trabantů, oba nás zaujme jeden zářivě zelený, který má přívěs udělaný z druhého, pravda trošku uřízlého. Na místní zastávce se rozhodujeme nejít dál a počkat na spoj do Olomouce. Částečně nás zachrání místní restaurace, která otevírá v deset, ale Milan se tam se svou sebejistou skromností nacpe už o deset minut dřív. Dáváme si echtovní česnečku, já turka a akorát se dostáváme zpátky na zastávku, kde už nás vyzvedává autobus. V Olomouci na nádraží ještě chvíli řešíme spoustu věcí, až Milanovi přijíždí Arriva zaslíbená, kterou vyráží vstříc lepším zítřkům (na to Milan později po mejlu opáčí, že výluka Brna-Náměšť nad Oslavou jako lepší zítřek rozhodně nevypadala). Já ještě čekám něco přes hodinu, aby mě vyzvedl rodinný odvoz do Brna. …
Luxusní minikaravan. (foto Milan)
Zajímavá záležitost, popravdě se mi po cestě zdálo těsně po skončení akce jako nevydařená, ale když to tak člověk píše a vybavuje si zážitky, stálo to za to. A tak to má být!
Opět dva křeni pohromadě. Rozlučkové foto na zastávce… (foto Milanův foťák)
PS: Ponožka se našla. Byla přilepená v kapuci spacáku. Zajímavé, nic jsem přes noc necítil.