Den třetí – Slezská Harta (Lávový proud-Razovské tufity-Razová-Leskovec nad Moravicí)-Kružberk

          Nad ránem mě budí Romčino vyjeknutí. Ježek se jí snažil nabourat do spacáku, po několika neúspěšných pokusech ho Romča odstrkuje na stranu a bodlináč mizí kdesi pod stěnou pergoly.

 

          Balíme, k probrání ještě dostáváme kafe. Přišly se na nás, na blázny spící na zemi, podívat i děti. Ale vyspali jsme se královsky. Z několika dek a podprdelníků (takových těch polštářů na sezení ve venkovních židlích) jsme včera večer vytvořili příjemné několikavrstvé lůžko. Loučíme se. Díky moc, Jarku a Leňo, za všechno pohoštění, přišlo po včerejších útrapách víc než vhod!

 

          Romča vyráží autem a mou krosnou směr Leskovec, já si vykračuju nalehko jen s malým batohem na zádech. Nad hlavou mi krouží volavky. Procházím Mezinou, podlouhlou vesnicí, kde svého času stála továrna na kovové zboží, strojírna, papírna, přádelna lnu nebo i výrobna výšivek a zástěr. Mají koně ve znaku obce i na značkách u silnice – to na popud nedávné srážky auta s koněm. A mají i zajímavé nápady – koupili telefonní budku, z které udělali budku pro ponocného ze slámy, z vyhořelé školy zase pergolu… V roce 2019 tu šestnáctiletý kluk postavil z Lega model Millenium Falcon z Hvězdných válek. Šlo o druhý největší model na světě (ze 70 tisíc dílků), na kterém pracoval rok. Model vystavoval i v Dánsku na akci pořádané přímo firmou Lego.

 

          Nad Mezinou Luc Besson natáčel francouzský historický film Johanka z Arku. Vyrostly tu kulisy středověkého hradu a města Orleáns a prohánělo se tu na deset tisíc komparzistů, kteří byli slyšet několik kilometrů daleko. Autobusy vozící účastníky filmování lemovaly silnice až k Bruntálu. Po skončení natáčení maketu hradu rozebrali firmy a zodpovědní občané na otop. Podle ČSFD na scéně propukaly bitvy mnohdy tak naturální, že se přenesly mezi komparzisty i po skončení denního natáčení, a pak už felčaři nestíhali zašívat a ošetřovat raněné. Nejbizarnější příhoda se stala, když uletěla smečka (nebo letka) desítek havranů. Ti byli cvičení, aby ve filmu oklovávali maso z domnělých mrtvol.

 

          Dáváme si s Romčou ještě rychlý sraz u Lávových proudů, lomu, kde je odhalených několik vrstev lávy, co vytékala z blízké Venušiny sopky. Kamenné varhany vznikly tuhnutím lávového pole. Sochařská plastika vyřezaná v modřínovém dřevu (z kterého se mimochodem dělala kola vodních mlýnů nebo potrubí) a znázorňující tyto varhany zdobí příjezdovou cestu od Bruntálu do Meziny.

 

          Z frekventované cesty, kde to auta smaží hodně přes sto, uhýbám na lesní asfaltku. Raději bych pro nohy nějaký přírodnější povrch. Cesta ubíhá rychle, břehy jsou obsypané tichými blázny. Na jednom prázdném místě sedám a dělám krátkou pauzu. Před sebou vidím na opačném břehu kostel v Karlovci. Tam někde ve vodách přehrady jsou utopené osudy bývalých obyvatel.

 

          Kousek před Razovou začíná poprvé na této cestě pršet. Poslední úsek už dobíhám. Jednak kvůli dešti, jednak by měl za chvíli odjíždět přívoz, který jsme chtěli vyzkoušet. Ale je to jen malá nezastřešená bárka, tohle v té průtrži necháme na jindy. Razovské tufity vidím jen z rychlíku. Ale to nevadí, už jsme tu kdysi byli a místo si prošli. Plánovali jsme tu tehdy bivakovat, ale odradila nás omladina slavící v místní chatce. Přespali jsme tehdy skrčení v autě na místním parkovišti.

          Razovské tufity jsou horninou, která se u nás nikde jinde nevyskytuje. Vznikly kombinací čedičových lávových proudů tekoucích z Velkého Roudného (mladé sopky, která dominuje celé krajině) a vlivem gravitace a vlnění v jezerní vodě. Jezero vzniklo přehrazením toku Moravice, čímž vznikla nádrž podobná Slezské Hartě, ale tehdy údajně zasahovala až k Bruntálu. Z tufitů se vyráběly žlaby pro dobytek, římsy, mlýnské kameny a silniční patníky. Pozůstatkem po mechanizované těžbě jsou seřezané rovné skalní stěny.

          Jedeme na česnečku do blízké restaurace. Tady – výhledem na lokalitu tufitů a na Velký Roudný ztrácející se v mlze – trávíme v nečase několik hodin, dělám zápis a čekám, než déšť poleví. Romča trpělivě se mnou. Honzina, který by měl jít zbytek cesty se mnou, hlásí, že bude za hodinu v Leskovci. Nezbývá než dojet zpátky k přístavišti, nasadit pláštěnu z Decathlonu a vyrazit po svých. Romča, nejlepší servismanka pod sluncem a skvělý parťák na výšlap, mizí v autě v dáli. Jde se dobře, moc dobře. Jen na začátku musím jít trávou, která je po dešti mokrá. Tady by se zrovna asfaltka hodila. Přemýšlím o vojácích, kteří kdysi museli mašírovat počasí nepočasí stovky, tisíce kilometrů. Kam se na ně ve funkčním vybavení hrabu. A pak taky nad dobrotou a laskavostí lidí. Není pravda, že je kolem nás jen zášť a zlo, všude se najdou (a na výšlapech se o tom přesvědčuju znovu a znovu) lidé, kteří nezištně pomůžou…

 

          Kolem letiště (Razová patří mezi nemnoho obcí, které mají přístaviště i letiště) loukami a po hezky udělané naučné stezce pokračuji směr Leskovec. Vápennou pec, kterou jsem chtěl vidět, nakonec míjím. V cestě stojí skautský tábor. Těch je tu rozmístěných kolem přehrady hodně. Připomínají mi hromádky mravenišť.

 

          Na cestě dolů kolem kostela, který je jediným pozůstatkem jedné ze zatopených vesnic, vidím v hospodě na zahrádce sedět Honzinu. Trávíme tu zase nějaký čas, protože proudy vody nedovolují zvednout se a jít. Nakonec ale musíme, domluvil jsem přes Báru dnešní nocleh pod kružberskou hrází, což je ještě velký kus cesty. Vy si ale ještě počtěte něco o obci.

 

          Mají zvláštní znak – štít rozdělený na čtyři barevná pole, uprostřed listnatý strom. Původně byla vyobrazena bramborová nať (to skrz historické zmínky o pěstování brambor), ale po konzultaci s heraldiky se symbol změnil na listnatý strom. Narodil se tu Rudolf Salinger. Hm, že o něm nic nevíte? Zasvětil život studiu železobetonu, tehdy nového stavebního materiálu. V době první republiky byl rektorem techniky ve Vídni a později i členem rakouského patentového úřadu, spoluautorem plánů stadionu v Prátru. Je po něm dokonce pojmenována ulice ve Vídni.

 

          Scházíme hráz Slezské Harty. Projeli jsme tu po hrázi už několikrát, ale ještě nikdy jsem přehradu neviděl zespod. Nad hladinou Moravice se převalují chuchvalce páry… Následuje zajímavá chatová oblast. Pak už šlapeme a šlapeme, nezbývá moc času kochat se. Jen chvíli zastavujeme na sledování krav pasoucích se v paprscích zapadajícího slunce (ano, nakonec se i vyčasilo). Zůstávám ještě udiven stát u srn, které na nás civí z asi pěti metrů a nemají se k odchodu. Plachost jim nic moc neříká. Potkáváme je ještě později na silnici, jak pijí z louží.

          U občerstvení U Robina (které ani není značené v mapách) dáváme poslední krátkou pauzu. Vůbec se nám nechce nastoupit na cestu klikatící se před námi. Je úzká, koruny stromů vytvářejí přítmí, rozhoduju vytáhnout čelovky. Honzinova je vybitá. To se půjde fakt dobře. Nakonec provoz není hustý, po více jak hodině šlapání tímhle nezáživným úsekem se dostáváme na hráz. Volám paní Bělové, u které máme dnes přespávat, jde nám naproti se psem Sandy. Na lesní cestě už ve tmě kufruju a dávám si dnešní poslední sprchu od rostlin zarůstajících cestu. Honzina si ještě svou zrcadlovkou nahoře fotí osvětlenou hráz. Na paní Bělovou vypadáváme porůznu z lesa, máme dost. Azyl nacházíme v útulné chatce, ještě dlouho klábosíme o všem možném. Dostávám informaci, že budeme přespávat v přestavěné kantýně, kam chodili na jídlo dělníci během výstavby přehrady Kružberk. Proto má chatka i tekoucí vodu přímo z přehrady. Jsem za to rád, takové místo člověk nenavštíví každý den. Nezavrhuju nabídku sprchy, a pak už upadáme do zaslouženého kómatu.