Blindtrip VII – Rychtářov-Ruprechtov-Křtiny
15.5.2021
I když to tak zprvu nevypadalo a my mířili směrem, kterým jsem ani nechtěl, dopadlo všechno – jak už je na Blindtripech zvykem – na výbornou. Ale popořadě…
Ráno se při cestě na nádraží vzájemně informujeme o zpoždění. Kupuju si ještě proviant v Tescu a nakonec na sebe ve vestibulu narážíme. Ať už otevřou Levné knihy, abychom se mohli srážet na obvyklém místě!
Kupujeme lístek a já vybírám osobu, kterou budeme sledovat. Někoho oblečeného nalehko, někoho s batůžkem… Ha! Tam je! … Sledujeme mladou holčinu a já se s postupným míjením nástupišť začínám hrozit, že vyrazíme směr Vyškov, čili asi jediný směr, kam jsem opravdu jet nechtěl. A ano, je to tak. Ještě se před nástupem rozmýšlíme, ale jednou to tak bylo dáno, tak jedem! Nastupujeme, přisedáme k jedné slečně do kupé (čistou shodou okolností k té, kterou jsme si vyhlédli v hale, že) a začínáme se navzájem informovat o novinkách.
Výstup ve Vyškově jsme skoro prokecali, ale jsme tu. Před nádražím vzpomínám, jak jsem tu zabloudil při cestě ke švagrově rodince. Zkoušíme se dohodnout, kudy dál. Prohledáváme mapu, porovnáme s tabulí odjezdů busů a voilá! Máme směr! Směr Studnice. Projet vojenským újezdem Březina a vystoupit kdesi v zapomenutí. Tak jo, jsem pro, to zní lákavě. Bus je tu za chvíli a my vyrážíme. Ještě v Dědicích píšu ženě sms, že je zrovna míjíme (jsou tu u babičky – to vědět, tak nás mohli rovnou hodit 🙂 ).
Rychtářov na cestě vypadá pěkně a já nechávám Milana vycukat, aby na jedné z posledních zastávek téhle obce prohlásil, že dál nejedeme a vystupujeme. A hodilo se to náramně! Vracíme se kousek do „centra“ a sledujeme červenou směrem na Hrádek. Hm, hm, tady mi to připadá povědomé, kdy jsem tu byl? V místě, kde se cesta mění na polňačku, mi to dochází. Kdysi jsem tu byl lovit kešky! No jo, když nevím, co, měl bych za tím hledat krabky…
Dostáváme se na Hrádek a já si vybavuju, jak už jsem si kdysi říkal, že tu musíme jednou (asi Bahnotrip) přespat (edit: a ono k tomu i v říjnu 2021 došlo). Krásné místo, velké ohniště, dáváme chálec. 
Tohle místo nemůže zůstat bez pozevlení. (foto Milan)
Po chvíli přichází pár středního věku, ale vzájemně se nerušíme. Po osvěžení se zvedáme, pokračujeme po červené (míjí nás žena s kočárkem, psem a skejtem, na kterém jede) a kolem vykácených lesů se dostáváme ke Kuchlovu.
Při brutálním stoupáku na zříceninu Milan chvíli něco vykládá a já čekám, kdy mu dojde dech. Nahoře se rozhlížíme, já hledám krabku jen podle oka (není tu signál a kešky jsem si nestáhl dopředu) a kocháme se bývalou velikostí pevnosti. Jaký to musel být pohled do údolíčka, když kontrolovali místní kupecké stezky…
Po odlovu krabky jsme se odsud rozešli, protože tu nebylo nic k vidění… (foto Milan)
Dál po zelené pokračujeme k Ruprechtovu. Pořád jdeme do kopce, už mě to medí. Dáváme pauzu u velké kaluže, Milana to moc nebere, ale já se kochám rejem pulců a larvami chrostíků ve schránkách z různých materiálů.
Krásný příchod do Ruprechtova – střechy domů, pastviny a rozkvétající příroda. (foto Milan)
V Ruprechtově popravdě ze všeho nejdřív slídíme po otevřené restauraci, kde bychom si dali oběd. Když nic nenacházíme, pokračujeme se alespoň podívat k místnímu větrnému mlýnu, který je opravený a slouží pro ubytovávání.
Vyjmenované slovo z Ruprechtova. Krásně funkční. (foto Milan)
Po modré se kolem chatek dostáváme lesem ke krásnému místu U Tří smrků. Bohužel dva z nich postihl smutný osud a teď už jen schnou. U stromů je postavený krásný megaaltán ve stylu těch, které můžete vidět ve Chřibech. Zrovna se tu potkáváme s jedním párkem, probíhá chvilkový pokec a oni shánějí dřevo na opékání. Paní je tu po delší době, nemile překvapena stavem smrků. Postupem času se sem hrnou hordy a hordy lidí (včetně líných zadků, kteří se až sem dovezli autem) a my se rozhodujeme pro taktický ústup.
Původně vlastně čtyři smrky, teď tři, a protože dva už jsou beznadějně suché, zbyde za chvíli jen jeden…
Ten se koná po modré až k Rakoveckému údolí. Hele, tady to taky znám, tudy jsme šli na Bahnotripu. Jo, tady visí boty jako vzpomínka na vraždu ševcovského učně, který tudy nesl nové boty.
Brrrr… Z té představy, co se tu tehdy stalo, zebe…
Nádherný kout země, sem se dokážu vracet často. Meandrující potůček, dřevěná lávka, klid a mír… Tady je svět v pořádku.
Předcházíme po cestě cyklisty, kteří po chvíli předjížději nás. A tak se chvíli střídáme. Nebaví mě to. Už je tu ale přechod na opačnou stranu potoka. Přicházíme k závoře, kterou se Milan odhodlal zvednout (nevím proč). Je překvapen tím, že se mu závora z výšky zřítí, mě zas překvapuje jeho překvapení. Měl jsem Milana za logicky uvažujícího jedince, ale ono je to vlastně osvěžující … Inu, pokračujeme v cestě a jdeme malou pěšinou podél potůčku (kterých je tu v kraji požehnaně – vlastně skoro celou cestu jdeme zatím kolem toků). Nahoře se napojujeme na single trail, kterým v protisměru procházíme (detaily vynecháme, ale nezapomeneme). Oddělujeme se z tratě později tak, abychom se dostali k Lichtenštejnskému památníku a několika dalším pomníčkům.
Lichtenštejnský památník.
Místní obyvatel, který nás nechal přiblížit se docela blízko… (foto Milan)
Idylické zastavení na cestě. Kde jinde hledat napojení na duchovno než v úžasné přírodě. (foto Milan)
Za Liščí lečí se napojujeme na žlutou a uzavíráme tím všechny barvy turistického značení, které jsme dnes prošli. Přicházíme postupně ke Křtinám a potkáváme zajímavé stojany. To je model sluneční soustavy (taky se to jmenuje Sluneční stezka)! V patřičném měřítku a poměru. Wow! Krátí nám to cestu do Křtin, co chvíli vyhlížíme další planetu. Zemi někdo ukradl, Venuše má taky dost. Nacházím u ní aspoň krásně malovaný kamínek.
Originální nápad na naučnou stezku. Jen k tomu Neptunu to už bylo daleko… (foto Milan)
Před místní školou objímáme Slunce, já se fascinovaně dívám na školní budovu, která snad nemá pravý úhel. Před ní je ovocný sad a komunitní zahrada, vypadá to tu hodně pěkně! Scházíme až dolů k poutnímu kostelu, před nímž je množství poutníků. Nebyl by to Milan, kdyby později nevyšťáral, že zrovna tento den se věřící ze Křtin vypravili k rakouským hranicím, kde našim jižním sousedům předali jakési poselství, které oni pro změnu nesli na italskou hranici, odkud se dostalo až do Vatikánu). Milan ještě píše domů, že jsme došli do Krtin (bez diakritiky), čímž docela mate svou rodinu, která na mapě marně hledá Krtinu nebo Krtiny… Dáváme zasloužené pivko, než nás autobus časově tak akorát vyzvedne a doveze do Brna.
Slunce, v pozadí Křtiny. To je divný, normálně to bývá naopak. (foto Milan)
Tady to ještě nekončí, rodinka není doma a my si s Milanem domluvili, že přespíme na chatce. Večer se tam vypravujeme a já se těším na ohýnek a noc na chatce. Když dorazíme, Milan zjišťuje, že nechal spací pytel u nás doma. Ještě že si ho bral a schovával celý den v úschovně… Ohýnek nakonec děláme, spíš symbolický, a nakonec přespáváme v bytě. Další povedený vandříček naslepo a já si říkám, jestli je to klika, nebo si to prostě pokaždé umíme tak hezký udělat…