Den jedenáctý – Váté písky-Rohatec-rozhledna Skalica

          V půl šesté ráno ještě v kempech nebývá živo. Balím věci a v jídelně dělám zápis. Přicházejí první obyvatelé, vesměs rodiče malých a ještě menších dětí (které je beztak vzbudily). Skupinka Poláků tu snídá, mladý pár přes sebe nevidí na život kolem a otec s matkou od rodiny mají očividně problém s pánví a plotýnkovým vařičem. Dívám se na předpověď – za dvě hodiny by mělo pršet. Opět rozhodovací nemoc – jít, nebo ještě zůstat? Nevydržel bych tu ale sedět, takže v umývárkách páchám nezbytnou hygienu, nabírám pitnou vodu a vyrážím. V nejhorším se schovám někde po cestě. Je osvobozující, když dělám rozhodnutí jen sám za sebe.

          Procházím duševní očistou kolem místních zahrádek a dostávám se postupně k místu, kde jsem včera Moravu opustil. Míjím krásné místo na zakempení, to ale nebylo včera ve tmě vidět. Holt příště.

          Přecházím po mostě a připadá mi, že jak tu řeka není zregulovaná, tak má zase radost ze života. Na mostě je křížek, věnce a datum 1. května 2013. Pochoduji směrem k pískovně. Projdu totiž národní přírodní památkou Vátých písků. Míjím Střední školu gastronomie, hotelnictví a lesnictví. Zajímavá lokalita. Zastavím se ještě u směrovníku, uskočím před několika auty a přicházím k vrátnici pískovny, kde se náklaďáky do fronty řadí s prudkým bržděním, takže všude poletuje spousta prachu. Řidiči se navzájem dávají do řeči a nechávají otevřené dveře, asi aby se ten prach vešel i do kabiny.

VÁTÉ PÍSKY Oblast vzniklá kdysi dávno vyfoukáváním písku z delty Moravy. Místy se utvořily až šedesátimetrové duny! Dřív porostly dubem, pak je člověk odlesnil, aby je počátkem 19. století znovu zalesnil borovicemi a břízami. Pak tu postavil železniční trať (prostě asi osm kilometrů rovných kolejí). Jenže protože les často vzplanul od jisker parních lokomotiv, vysekal se tu mezi stanicemi Rohatec a Moravský Písek úzký pruh kolem kolejí. Tahle “polopoušť” se stala refugiem pro psamofilní (na písek vázané) organismy, jedním z nejvýznamnějších pozůstatků společenstev otevřených písku, tzv. „Moravské Sahary“. Naváté písky jsou tvořeny křemennými zrny, které dál nezvětrávají. Jsou silně propustné, proto rychle vysychají. Mají špatnou tepelnou vodivost – zatímco povrch se přehřívá, těsně pod ním je chladno. Prostě křemík. Kdo by tady chtěl žít, že? Třeba tři druhy pavouků jsou známí jen odsud, z toho slíďák pískomilný je nový druh pro vědu. Roste tu paličkovec šedavý, kavyl písečný nebo kolence pětimužný (vyskytující se jen na Bzenecku); prohání se tu zástupce stepních běžců, máčka ladní. Nejlepší ochranou pro tohle prostředí jsou buldozery, traktor s radlicemi, oheň a motorové pily. Hlavně aby prostor nezarostl náletovými dřevinami. Fauna a flóra vojenských újezdů by mohla vyprávět. I když se tu vyskytují unikátní organismy, plánuje se výstavba silnice D55. A já říkám – jeďte se tam podívat, dokud je ještě na co!

          Podchodem (tunelem) kolem dlouhého pásového dopravníku se dostávám na druhou stranu kolejiště. Dva metry nad hlavou mi vysokou rychlostí prosviští nějaký rychlík. Kvalitně to duní. Jdu po rovince, fouká vánek, všude písek a borovice. Připadnu si jako na polské helské kose. Aplik78 ace signalizuje blízkou krabičku. Na stromě. Aha, asi šest metrů vysoko. Hledám příhodný kus větve, kterou bych kešku vyháknul. Chvíli nad tím dumám, ale nakonec to vzdávám a jdu dál. Je ticho přerušené občas projíždějícím vlakem, ale pak se ozývá víc a víc pípání couvajícího bagru. Jdu za zvukem a najednou se přede mnou odkryje pískový lom. Obrovská stěna písku. Rozhlížím se a vidím, kolik toho už člověk stihl odtěžit. Nejstarší části lomu na levé straně už zase zarůstají borovicemi.

          Pokračuji dál. Je solidní vedro. Připomíná mi to, jak jsme se kdysi vydali na Mohelenskou step (prý nejteplejší místo v republice) a po návratu zjistili, že byl nejteplejší den v roce. Naštěstí už uhýbám do lesa. Na jeho konci se se mnou loučí davy okáčů ovsových. Kolem hájenky přicházím ke čtvrti Soboňky. Na to, že je to slepá cesta a vypadá to celé jako chatová a chalupářská oblast, je tu v tuhle denní dobu docela provoz. Kam všichni jezdí? Netuším. Před Rohatcem cítím něco ve vzduchu. Vůně. Co to je? Akáty? Asi ne. To půjde z nějaké fabriky. Kovošrot, co míjím? Těžko. Najednou všude kamiony, spousta aut a na zdi areálu logo firmy Candy Plus. Vyrábí Pedro a další cukrovinky. Tak odtud to šlo! Firma vyrostla na území bývalého cukrovaru. Tehdy v blízké části Rohatce zvané Kolonie vzniklo pro zaměstnance pár ulic baráčků.

ROHATEC V úseku mezi Bzencem a Rohatcem je řeka (na rozdíl od okolních částí) nezregulovaná. Práce byly přerušeny druhou světovou válkou. Oblast byla líhní ohromného množství komárů přenášejících nemoc s prudkými horečkami, které místní říkali “Hodonka” a na kterou mnoho místních umřelo. Neobvyklý název získala obec nejspíš podle rohů, tzn. Meandrů Moravy s pískovými výspami. Zaujalo mě, že byl prý Rohatec osvobozen Sověty jako první v moravských krajích. V minulosti až do první světové války se tu hojně pěstovalo konopí jako základní surovina k výrobě krojových součástí.

          Na poli rozvážejí močůvku, já popobíhám, abych stihl být u konce pole dřív než přijíždějící traktor-hnojomet. Procházím místem, kde do Moravy vtéká Radějovka. Odtud řeka Morava tvoří hranici mezi Českem a Slovenskem až dolů k trojmezí s Rakouskem. A tady se poprvé ozývá bolest nohy. Ten moment si pamatuji úplně přesně.

          V Rohatci odpočívám. Tady další fail map.cz. Ukazují už dávno zavřené hospody, přičemž nové podniky tam vůbec nejsou zakresleny. Mno nic, podnik, kde se najím, nakonec najdu. Stůl sdílím s buranem a jeho přítelkyní, družkou, případně ženou. Domlouvám se s Leňou, kdy a kde by mě mohli s Evženem vyzvednout. Dlouho jsme se neviděli, tak jsme upekli tohle česko-slovenské rande. Ulicí malých domečků opouštím Rohatec a vcelku nezajímavým (protože rovným) úsekem jdu ještě do Hodonína. Utichl vítr, chci se zaposlouchat do okolních zvuků přírody, ale to máte cyklistu, auta kdesi jedoucí, pilu, letadla… Ztratili jsme klid a ticho. Podobné je to se samotou. Když už si chci od plic zařvat (nebo zařvu), vyběhne ze zatáčky běžec, vyjde pejskař nebo narazím na rybáře nebo chataře.

          Projdu kolem jezu, kde je občerstvovna plná lidí. Sednu na most a čekám. Směrem na Slovensko se cesta opravuje a je zavřená, takže to Evžen musí objet přes Skalicu. To jsem nevěděl, mohl jsem počkat už v Rohatci, aby to měli kratší. Nakonec přijíždějí, kupuju narychlo na benzince vodu, která mi dochází a už sedíme v autě a fičíme směr přístaviště Skalica. Je tam i pěkná rozhledna (odkud není nikam vidět, protože stojí na louce obklopená stromy), kde dneska budu spát. Tím se tenhle vandr stává mezinárodním.

          Místo opravdu pěkné, malý záliv, pár kotvících loděk, ne moc lidí. Já tohle objevování podobných lokalit miluju. Evžen bere pruty, řešíme, jestli se tu na povolenku dá lovit, nebo ne. Obcházíme záliv po české straně, je nahozeno, čekáme, co z toho bude. Mezitím probíráme kdeco. Jak čas běží, jejich malé Nině se nedaří usnout. Intenzita komářích náletů se zvýšila, začíná to být na sílu, a proto padá rozhodnutí to ukončit. Když vtom se něco chytá. Candát! První větší Evženův úlovek. Slavíme slivovicí, balíme vercajk, vracíme se k autu a Leňa s Evženem zakrátko odjíždějí. Straším ještě stylově milence v autě, co si sem na parkoviště přijeli užít, a beru místo na dřevěné terase rozhledno-restaurace.

Tak na kandáta věd, děcka!

 

<<< den desátý

den dvanáctý >>>