Blindtrip XV – Prušánky-Moravská Nová Ves
21.10.2023
Tentokrát jsme se s Milanem nepotkali v hlavním vestibulu, jak je naším zvykem, ale u nástupiště číslo pět. Podle Milana tu má někde být umístěný pomníček věnovaný všem odsunutým Židům z Brna. Já se tu byl popravdě podívat o den dřív, když jsem syna vyprovázel na školní výlet. Chvíli mi trvalo, než jsem desku našel. A to jsem stál přímo před ní. Nechal jsem proto v den Blindtripu i Milana, aby si zahledal, a dorazil jsem na Nové Sady s několikaminutovým zpožděním. Shodli jsme se, že je pomníček docela vkusně a zajímavě začleněný do okolí.
Na podzim 2023 proběhlo i veřejné čtení jmen těch, kteří byli jednoho brzkého rána nahnáni do dobytčáků a deportováni na smrt.
Na nádraží pak probíhalo všechno jako obvykle. Zakoupení lístku, rychlý výběr sledované osoby. Tentokrát vybírám já. A míříme rovnou za párem slečen oblečených sportovně – trailové boty, elasťáky, lehké šusťákové bundy a malé sportovní batůžky. Po příchodu na nástupiště zjišťujeme, že pojedeme (na Blindtripu už poněkolikáté) vlakem směr Břeclav. Jenže tentokrát poprvé vystupujeme v Podivíně. Dívám se ještě na odjezd nové voňavé soupravy, která nás sem dovezla, zatímco Milan sleduje, kam pár dívek vyráží. Vypadá to, že se daly směr Lednicko-valtický areál. Že bychom to zkusili taky? A hele, tady je mapa, podíváme se na možnosti. A v tom přijíždí k nástupišti plnému lidí autobus. Cílová stanice? Prušánky. Zkouším to rychle hledat na mapě, ale nevidím. Super, to vypadá na Blindtrip v rámci Blindtripu. Nasedáme a nevíme, kam jedeme. K mému drobnému zklamání nás autobus veze směrem od Pálavy, na východ.
Nás a ještě jednu osobu řidič vyklápí na prušáneckém náměstíčku (nebo návsi?). Potřebuju kafe. Nestihl jsem si koupit ani doma vypít. Včera jsem dělal na zahradě s kamarádem oheň, trošku se to protáhlo a já se teď nutně potřebuju probrat. Hledám aspoň kafémat. V sobotu ráno je tu ve viditelné vzdálenosti otevřená jen drogerie. Zkouším štěstí. „Pane, vy přijedete do Prušánek a chcete kafe? Takhle kdybyste chtěl burčák nebo víno, toho je tady plno,“ končí svůj pokus o pomoc vtipná paní. Hm, tak se ještě jdeme podívat k úřadu, do prodejny COOPu a kolem zavřené kavárny ke kulturnímu domu. Nikde nic, kafe nebude. Alespoň narážíme na zvláštní strom. (Díky Google Lens později zjišťuju, že jde o pavlovnii plstnatou.)
Patrně totem zdejšího kmene.
Pavlovnie plstnatá (Paulownia tomentosa). (foto Milan)
Vzdávám všechny pokusy o kafe a vyrážíme směrem na Mikulčice a tamní slovanské hradisko. Na prušánecké mapě nás ještě zarazí vyobrazená stopa tornáda, které se tu přehnalo 24. června 2021. První cedule s takovým vyznačením, kterou jsme v životě viděli!
To tlusté oranžové, táhnoucí se od Břeclavi přes Hodonín dál, to je…
… trasa tornáda! (foto Milan)
Cesta kolem docela rušné silnice do Josefova vede chvíli po cyklostezce v poli, potom už jdeme rovnou polem. Mají tu jakousi geologickou výstavu v přírodě. Sbírám odpadky. V dálce je slyšet fanoušky pralesní ligy, hraje se určitě nějaký důležitý mač. My s Milanem řešíme zase všechno možné od divočáků v kukuřici až po mé plány na uspořádání mistrovství v plivání. Vykládám mu o naší letošní srpnové anabázi s autem na dovolené, která nám vydrží prakticky celou část cesty až do Mikulčic. Zabraný do diskuze občas i zapomenu, jestli jdeme správně.
Vesnická výzdoba. Proč ne. Jen mi někde chyběl popsaný smysl toho, proč zrovna tohle a proč zrovna tady.
Je čas oběda. Restaurace je naštěstí při cestě, objednáváme jídlo. Po nasycení vycházíme zpátky na ulici, kde se před místním kulturákem shromažďuje docela dost lidí. Co se děje? ptám se staršího páru. „Koná se tu turnaj v Člověče, nezlob se,“ odpovídá pán. „A to je nějaké mistrovství republiky, nebo nějaká místní záležitost?“ „To je pro zaměstnance firmy Groz-Beckert.“ A takhle se nakonec dozvídáme o tom, že tu sídlí firma na výrobu jehel! Děláme pak za chůze ještě s Milanem vtípky o tom, že mohli mít pro účel turnaje figurky stylově vyrobené do nějakých ostrých tvarů… Bylo by zajímavé s tím hrát…
Procházíme Mikulčicemi a pozorujeme, kolik domů už je kompletně zrekonstruovaných po ničivém tornádu. Na některých budovách je krytina částečně původní a částečně nová. Zeď místní mateřské školy nese ještě stopy větrného víru v podobě šrámů a rýh.
Budova místní mateřské školy se stopami po živlu. (foto Milan)
Cestou kolem velkého zahradnictví a malých zahrádek si trošku zacházíme. Zahrádkáři na jednom políčku nás zdraví hlasitým říhnutím, zřejmě místní zvyk. Inu, my lidi z města nevíme všechno. Přecházíme přes Kyjovku (ano, tu taky jednou půjdu v rámci Moravandru). Přesně u mostku do ní ostře ústí jiný tok. Sleduji na mapě, odkud se bere. Jdu virtuálně proti proudu, až končím v areálu elektrárny v Hodoníně. Zajímavé je, že se z něj ještě zvláštně (proti proudu toku) vyčleňuje potůček pojmenovaný Teplý Járek. No, prozkoumáme jindy.
Po modré se pak dostáváme k hradisku. Míjíme ještě pomníček Františka Eichengera, který tu byl usmrcen při trhání pařezu. To… je… zvláštní smrt. Jakoby symbolicky je hned u památníčku vyvrácený velký kořen. Ale to už se nám odkrývá prostorný areál hradiska a my se u hlavní budovy potkáváme v Honzinou. Ozval se na poslední chvíli a domluvili jsme se, že se sejdeme tu (nejel s námi už z Brna skrz rodinné důvody, ale dali jsme mu po příjezdu do Prušánek echo, kam se chystáme, tak se svezl do Hodonína a došel sem po svých). Dáváme zasloužené pivko, Honzina leze na rozhlednu, já s Milanem procházíme areál. Je to soustava v terénu zvýrazněných základů církevních budov, na informačních tabulích jsou i obrazy, jak to tu asi mohlo vypadat. Bavíme se o tom, čím se tu lidé živili (zemědělství hned za hradbami nepřicházelo kvůli ramenu řeky v úvahu). No, asi bych to tu chtěl vidět v době největší slávy. Taky by mě zajímalo, jakými metodami archeologové určují, kde přesně v jakých místech se bude kopat. Na těchto vandrech mě baví, jak má pořád člověk přísun nových témat, o kterých se dá bavit a přemýšlet.
Zní to možná morbidně, ale docela by mě zajímalo, jak to vlastně vypadalo.
Za mě vkusné informační cedule zasazené do prostoru hradiska.
Decentní vyznačení základů a půdorysů staveb. Překvapil nás velký počet kostelů.
Rozhledna a hlavní budova. Tenhle areál je podle mě turisticky ještě nedoceněný. A je to tak dobře. Aspoň tu má člověk klid.
Petr, Cyril a Metoděj. Došel jsem sem se zpožděním několika století. (foto Milan)
Skrz všudypřítomné cyklocyklisty chvíli váhám, jestli se z hradiska ještě vydat k lávce přes Moravu (když jsem tudy šel svůj první Moravandr, zrovna lávku stavěli). Ale protože jsem v menšině, nakonec sklápím ocas a přizpůsobuju se. Most je obří, svou novotou svítí do dálky. Neváháme a jdeme se po něm projít. Hodně betelný kus. Uprostřed je čára znázorňující státní hranici. Na slovenské straně fouká a kdosi tu řve, no jo, východ, že, a nejen proto se vracíme na pravý břeh. Miniobčerstvení v altánku. Tamhle vede dědula staré kolo plně naložené kopřivami a přechází most. Tak českých urtik se ti zachtělo, panáčku!
Naddimenzovaná lávka pro cyklocyklisty. (foto Milan)
Na státní hranici. Nad státní hranicí. (foto Milan)
CéEsko? Jako Counter Strike? Ale kděže… (foto Milan)
Na české straně máme altánek na odpočinutí, na slovenské mají spoustu varování a cedulek.
Pro mě příjemná vzpomínka na staré časy, kdy jsem takový obrázek vídával v mládí… Tohle už za chvíli nikdo neuvidí. (nenápadné foto Milan)
My si to ještě trošku prodloužíme a šlapeme kolem koryta řeky. Překvapivě docela živé vracejí se mi vzpomínky na to, jak jsem tudy už kulhal o holi v parném létě před pěti lety. Tehdy jsem sledoval jen každou další zatáčku a šel jsem krok po kroku, abych Moravu došel. Dnes vyplňujeme čas a prostor povídáním. A tak to pokračuje až k pasoucím se ovcím. Hu, co ty tady? Zatáčíme u samoty, zastavujeme se nad padlým stromem přes plot, když tu si všimnu, jak nás nevraživě sleduje majitel. Má tu všude rozmístěné cedule o psech a monitorovaných prostorách. Nedivím se mu, asi by se ze mě stal taky podivín bydlet tady. Už jen kolik komárů tu musí přes léto být!
Ve stromech hnízdní jedna z největších kolonií čápů u nás. Přál bych vám slyšet ten klapot zobáků!
Jinak je to tu kolem líného toku víceméně mechanická chůze po zpevněné cestě.
Pak už to bereme rovnou čarou k Moravské Nové Vsi. Našel jsem rozumný spoj a čas odjezdu se nezadržitelně blíží. Už ani nezastavujeme u štěrkovny, i když pohled přes stromy napovídá, že by to bylo pěkné zastavení. Na kraji vesnice si fotíme netradiční čistírnu vod, já poslouchám hulákání z místního fotbalového hřiště, kde se píská konec zrovna v momentě, kdy procházíme okolo. Abychom se vyhnuli davům, nařizuju zahnout na Ukrajinu (opravdový název jedné uličky). Když procházíme centrem této obce (rozuměj uličkou jménem Výmol), najednou se před námi otevřou brány do slavností vína – všude sedí lidé, víno teče proudem, vůně pečeného masa a zvuky reprodukované hudby (vidím i cimbálovku) se linou vzduchem. Jak to tak za rychlé chůze glosujeme, měli jsme dnešní trip začít z opačné strany, ale kdo ví, jestli bychom v tom případě vůbec někam vyrazili.
Tuto fotku bych nazval poeticky „Život“.
Tady Ukrajinu sundali. Tak snad ta opravdová dopadne jinak. (foto Milan)
Příliš pozdě jsme narazili na místní slavnosti… (foto Milan)
Zdoláváme miniaturní podchod a jsme na nádraží pár minut před příjezdem vlaku. Nádražní budovu zdobí velké průhledné hodiny, podle Honziny nějaké typizované nádraží, protože podobné už někde viděl. Osobákem se dostáváme do Břeclavi, jdeme přes celou délku nástupiště do podchodu, abychom zase šli několik set metrů v opačném směru na kusou kolej. Takhle tady přistupují k Brnu! Zesměšňují kohokoli, kdo tam jede, aby šlapal kamsi na okraj nádraží! Aspoň že mě v rukou hřeje (vlastně docela pálí) kafe. Konečně!
Cesta do Brna bez extra příhod, přijíždíme už za šera a rozprcháváme se na všechny směry. Snad jsem tenhle vandr tentokrát částečně mentálně prospal, ale jak to tak teď sepisuju, všímám si, že jsme nakonec stihli docela dost věcí. Tak ahoj příště!