Blindtrip XVIII – Křižanov-Velké Meziříčí
16.11.2024
Konečně jsme se po delší pauze dočkali a potkali se ve vestibulu hlavního nádraží na další Blindtrip. Tentokrát vybírá Milan. Dává si na čas, postává tu několik slibných „obětí“, ale nakonec to u Milana vyhrává starší paní oblečená do outdoorového oblečení. No jo, jenže na rozdíl od ostatních lidí se teda vůbec nepohybuje směrem k nějakému vlaku, naopak se s nějakou další paní jejího věku vykecává na místě. Občas něco řeší se zaměstnanci drah. Děláme si srandu, že sama neví, kam chce jet, a můžeme tak zažít Blindtrip na druhou.
Jenže… Už takhle jsme si tentokrát posunuli čas srazu na později, s tímhle čekáním se nám možnosti a délka výšlapu zkracuje, protože doba je podzimní a slunce zapadá relativně brzo…
Nakonec se dámy dávají do pohybu a já shledávám, že na třetím nástupišti nastoupíme do vlaku, který jede do Křižanova. Kde to, kruci, je? Pokud nevystoupí dřív ve směru trasy (tzn. Kuřim, Tišnov), slibuje mi tenhle výšlap objevování mnou dosud nepoznaných končin.
Při Blindtripech cestujeme mnoha rozměry prostoru a času… (foto Milan)
Čas ve vlaku trávíme probíráním zážitků za skoro celý rok. Tak dlouho jsme se neviděli. A i když někdy proběhne pokus o elektronickou komunikaci, nemám obecně moc morál psát mejly, když už jich i tak napíšu, přečtu a pošlu během pracovní doby víc než dost. Cesta nám ubíhá. Ke konci trasy vlaku už mám ale trochu cukání. Pořád nevystupují? Ne. Až na konečné. Čili v Křižanově.
Vystupujeme (jak to Milan nazval) v prdeli. Většinou se do ní posílá, my z ní budeme dnes vycházet. Nevíme totiž, co si máme myslet o docela luxusním, nově opraveném nádraží, před nímž v řadě čeká asi pět autobusů. A přitom je to všechno umístěné doslova v polích (i když přes koleje už je na trať přilepená vesnice Kozlov). Hledáme nějakou záchytnou turistickou tabuli, abychom si vůbec řekli, kterým směrem se vydáme. Nikde nic. Jdeme se podívat do parčíku před nádražím. Tam tabule taky není. Dokonce ani ten parčík ne. Ženské, které nás sem dovlekly, jako by tušily naši deziluzi a někam zmizely.
No, ehm… Křižanov, dámy a pánové. (foto Milan)
Nakonec se dívám do map.cz. A narýsuju pochod po zelené a dál se uvidí. Tak vyrážíme. Počasí nám přeje, je krásně slunečno, bezvětří (i když přímo u nádraží foukalo a bylo pocitově chladněji než v Brně).
A za chvíli už přicházíme k prvnímu zajímavého bodu na cestě. Pramen Libochovky. Říčky, která se v Dolních Loučkách stéká s Bobrůvkou a pak pokračuje posledních pár kilometrů pod jménem Loučka, aby se nad Tišnovem vlila do Svratky. Taky tě jednou půjdu, holka… Nicméně takový pramen jsem ještě neviděl. Leží pod náspem trati, schovaný v betonové trubce – a na to, že se jedná o počátek pětatřicet kilometrů dlouhé říčky, má jednu podstatnou vadu. Nepřítomnost aspoň dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Je vyschlý, voda se v něm asi objevuje, jen když zaprší a spláchne se z okolních polí.
Cestička k prameni, zvláštně se jeví… (foto Milan)
… zaprší, vytryskne? To jeden neví. (foto Milan – Milane, co je tohle kruci za fotku? Kde je detail pramene?)
Odtud se vydáváme směrem k lesu. A tady na kraji Šebně natrefíme na krásný rybníček. Mělký, čistý. Dokonce tu mají i (nejspíš obecní?) posezení s ohništěm a boudou. A jako třešnička na dortu je tu kadibudka se zábradlím (aby lidi věděli, jak se řadit, kdyby se dělaly fronty?). Když si na ni sednete, můžete se relativně z blízka kochat projíždějícími vlaky – a protože kadibudka nemá dveře, tak cestující mohou pozorovat vás. Prostě dokonalá harmonie. Násep je tu poměrně dlouhý a tím, jak mírně zatáčí, působí projetí vlaku docela efektivně.
Moc pěkný kousek krajiny. Tady bych se, jářku, válel celý den. (foto Milan … ono to „foto Milan“ bude skoro všude, bo můj telefon se pokazil)
Kadibudka a regulátory front. (foto Milan)
Milan se v lese pokouší o houbaření. Ačkoli je už polovina listopadu, hned u cesty nachází dva zdravé suchohřiby, které očišťuje, balí do ubrousku – a doma je prý zkonzumoval coby přísadu v polévce, aniž by to na něm zanechalo nějaké větší následky. Procházíme přírodní památkou Šebeň, podle infotabulí údajně největším komplexem mravenišť u nás, kde sídlí mravenec pospolitý (a taky mravenec loupeživý, což jsou podle dostupných údajů pěkné potvory – pozn. Milan). Pro mravence to tu musí být něco jako megapole pro nás, lidi.
Když narazíte na ostré kůly a hobliny… tak jedno z toho prostě musíte (na kamarádovi?) vyzkoušet. (foto Milan)
U přístřešku dáváme v době oběda pauzu na svačinu. Milan vypráví o tom, jak mu do redakce psal jakýsi šílenec. Po rychlém osvěžení jdeme dál na západ, až dorazíme k soustavě rybníčků. Je to tu krásné. Rozhoduju jít dál od nich po toku Mastníku, i když v mapě není žádná cesta značená. Ale ten široký pás louky k tomu vybízí. Většinu cesty se nám jde dobře, jen ke konci se musíme dostat přes bahnitou mokřinu a přes několik keřů. Ale nic, co by dva běloši středního věku a třídy nezvládli.
Žofka. Sem bych se překulil od rybníčku a válel se tu celý druhý den. (foto Milan)
Přicházíme přes mokřadní louky k rybníčku s krásným názvem Žofka. Všímáme si, že je na jednom břehu jakoby protrhnutý, respektive země se tu propadla a voda mizí kdesi v zemi. Zajímavé.
Při diskuzi o Třech sestrách mírně stoupáme kolem luk, polí a jednoho sadu, kde je umístěn zvláštní přístřešek. Malá bouda s velkým sklem přes jednu celou stranu. Uvnitř je prázdno, jen pár kostek Lega. Jsou tu i vyvedené dráty, ale jinak postrádám smysl té stavby. Nemá to komín (i když se může vytápět elektřinou), dohromady to může mít do deseti metrů čtverečných (a to asi hodně přidávám) – je to jen útulna pro majitele, když tu zrovna jsou, ale třeba autem pak po práci/rekreaci odjíždějí domů? Na zahradní domek je to zbytečně luxusní… Nevíme.
Boudo, budko, kdo v tobě (kromě Lego kostek) přebývá? (foto Milan)
Originální… dveře? Od… nářaďovny? (foto Milan)
Odtud po polní cestě vyrážíme k Vídni. Milan vykládá o pánovi, který jel odsud až do té rakouské Vídně na starém vysokém kole. Já si umiňuju, že projdeme po severním okraji na okresku, abych si mohl udělat fotku u cedule na začátku obce. Potom jdeme po okraji docela rušné asfaltky k boční cestě, která nás zavede až k vodní nádrži Mostiště. O které jsem dosud ani nevěděl. Rušíme několik desítek ptáků, kocháme se krásnou vodou i pláží v dáli. Celá nádrž je ale zdrojem pitné vody, takže koupat se tu nesmí. Škoda.
My máme se tu bídně, jedeme do Vídně… (foto Milan)
Rozhodujeme se zase podle instinktu (a ne podle map) jít podél břehu směrem k hrázi. Na mapě cesta není, ale v reálu ji vidíme. A dobře jsme udělali. Dostali jsme se až k jakémusi domku, od kterého vedou kolejnice do nádrže. Vypadá to, jako by se tudy kdysi něco vytahovalo. Hádal bych naplaveniny, ale tomu moc neodpovídá dispozice domku a možné nákladní plošiny. Záhada.
Zkracujeme si trochu cestu, lezeme do kopce a napojujeme se na moc pěknou lesní cestičku. Ta nás dovede až k hrázi. Je otevřená, prochází se tu několik lidí. Nakukujeme s Milanem na začátek (hráz je docela dlouhá), ale pak to otáčíme a kolem úpravny vody jdeme víceméně pěkným úsekem kolem Oslavky až do Mostiště (nebo, jak to nazval Milan, do předměstí Velkého Meziříčí). V Mostišti prý mají vyhlášenou nemocnici.
Široká hráz, krásné podzimní odpoledne, usměvavé holčiny a třínohý pes.
Nahoru nad hřbitov se nejdeme podívat na zříceninu hradu, místo toho sedáme na lavku na autobusové zastávce a pořádáme svačinu. Za přístřeškem má někdo volně pohozené, dost vytuněné kolo. Chápu, že jsme na vesnici, kde se krade míň než ve městě, ale to kolo vypadá docela profi. Jen se ještě po očku dívám, jestli někde pod smrčky neuvidím vybouraného jezdce.
Oslavka. Odpočinkový a kochací úsek. (foto Milan)
Odsud už je to do Velkého Meziříčí víceméně po cyklostezce. Cestu nám ozvláštňuje pán na zdravotní procházce a paní, která si to suverénně jede po stezce autem. Nebojí se toho.
Další zvláštní značka do mé sbírky zvláštních značek.
A to už jsme pod dálničním mostem, který mě vždycky fascinoval, ale když stojím pod ním, tak mě fascinuje ještě víc. Lidský um a kumšt zařídil, že v nějakých osmdesáti metrech nad hlavami jezdí kupy kamionů a nikde se nic nerozpadá, i když jsou (na mé poměry samozřejmě, nejsem ani architekt, ani statik apod.) nosné pilíře docela daleko od sebe. Zaznamenávám několik křížků u cesty, vypadá to, že tady se rozmajznuli někteří z více sebevrahů, co se tu skokem z mostu rozhodli ukončit život.
Já chápu, že to navrhli tak, aby nespadl, ale hlava mi prostě nebere, že to celé drží… (foto Milan)
Nic, jdeme raději dál. A to už máme Velké Meziříčí. Procházíme přes mrtvé náměstí a průchodem přes jakousi nákupní pasáž se dostáváme k řece. Na protější straně podle Milana stávala velká fabrika. Teď je tu jen velká rovná plocha v pozadí s nějakou ruinou. Dál mi Milan ukazuje, kde má Kristián Kodet údajně galerii. Docela velkej barák, zajímalo by mě, jak si na něj vydělá…
Někde v těchto místech zjišťujeme, kdy nám jedou spoje domů. Máme okolo dvou hodin čas. Kolem Katovny to proto bereme zpátky do centra, míjíme synagogu, o které mi Milan vypráví, že v ní měli ještě nedávno Vietnamci tržnici, a jak ji chce město zkultivovat a zrenovovat.
Bývalým židovským ghettem a malými uličkami se proplétáme zpátky na hlavní ulici. Míříme pak až na západ, kde nacházíme restauraci U Bílého koníčka a dáváme si polévku a něco k pití.
Jsme docela uťapaní. Ale i tak doprovázím později Milana na vlak. Já se odtamtud zase jinou cestou vydávám na zastávku busu. Oproti předchozím Blindtripům totiž z cíle naší výpravy míříme každý jiným směrem – Milan přes Studenec do Třebíče a já do Brna, ale naštěstí bus zastavuje u Campusu, tak to nakonec mám domů, co by kamenem dohodil. Kolem půl sedmé zouvám na chodbě u botníku boty.
Další krásný výšlap, další zážitky a nová místa. Žena mi doma řekla, že se snad z takových výletů ani nemůžu vrátit nespokojený. A já jí musím dát pokaždé (s výrazně hraným zamručením) zapravdu!