Den druhý – Krásné-Spělkov-Borovnice-Jimramov-Srachujov-Unčín-Dalečín

I za slunného léta je zde zvláštní stín

jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,

proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,

i za slunného léta je zde zvláštní stín

jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.

(Vítězslav Nezval – Na břehu řeky Svratky)

​

          Pekelná noc! Nejen, že borci vyřvávali asi do tří do rána (koneckonců je sobota), ale hlavně jsem si při rozdělávání ležení uvědomil, že jsem zapomněl přibalit podvlíkačky. Kosa byla opravdu veliká po tom dnešním dešti. Co tam mám v batohu, co by se dalo použít? Nic moc… Mno… Po půlnoci jdu spát. O půl třetí se budím zimou. Navlékám si náhradní tričko na nohy a pláštěnku dávám do spacáku. Budím se zimou o půl čtvrté. Dávám si druhé patro ponožek a do spacáku beru celtu, aby mi nefoukalo na záda. Jestli jsem tu noc naspal čtyři hodiny, tak je to moc.

​          Před šestou už to nevydržím, balím se a jdu do kuchyňky, kde nabíjím mobil a kde je relativně teplo. Pak vyrážím směr České Milovy. Stezka je to pěkná, ale vzrostlá tráva je mokrá. Tím nejdu. Obcházím to po cestě a na naučné stezce narážím na ornitologa na pochůzce. Dáváme se do řeči, já se dozvídám, že tu žijí cvrčilky, hýli, chřástali a výři, na skále dokonce krkavci. A taky, že lávku, kterou jsem chtěl přejít, kdybych přebrodil tu trávu, vzala voda. Ha! Konečně jednou správná volba trasy. Nejsem přece žádná hůlka!

​          Jestli by pro vandr kolem Moravy byl symbolickým zvířetem hraboš, letos jsou to jednoznačně slimáci. Jsou všude, na cestě, v příkopech, skoro jako v tom béčkovém hororu.

​          Za Českými Milovy následuje krásný úsek podle vody. Je opravdu černá (nebo spíš taková hodně tmavě železitě zabarvená). Vcházím do Krásného, o kterém jsem nenašel nic ani na internetu, ani nikde na návsi. Tak jen konstatujme, že je tu krásně a jdeme dál směr Spělkov. Docela dost nastoupávám, ale pohled zpátky na Krásné a na novostavby v duchu starých usedlostí, které stojí nahoře na pastvinách, stojí za to.

​          To, co jsem nastoupal, teď zase prudce klesám. K mé smůle kdesi po cestě ztrácím brýle, tak zas šplhám do kopce zpátky. Za Spělkovskou lávkou lovím konečně první krabičku. Jdu s řekou, chvíli za jejího řevu, chvíli v klidu. Vcházím do Telecí. U obří staré stodoly stojí obří Pajkrův dub. Paráda! A vůbec je tu všude plno krásných roubenek a usedlostí!

​          Jdu dál po okrsce do Borovnice. Název má prý odvozený od borové stráně. Patří mezi německy založené vesnice – když chtěl tehdy panovník kolonizovat kraj, povolal Němce, kteří za námahu dostali k užívání nejlepší pozemky a stávali se rychtáři. Obce většinou měly tvar protáhlý oproti starým českým, které měly statky umístěny do kruhu. V místní kronice se dočtete, že v roce 1921 tu bylo extrémní sucho (vyschla řeka, většina studní bez vody) a v roce 1929 zase mrazy az k minus 33 C (ve školách zamrzával inkoust v kalamářích). K takovým údajům bychom se měli vracet, až budeme řešit, jestli je extrémní sucho, neúroda, srážky atd. Přírodě je to upřímně jedno.

​          Mám hlad, hledám restauraci a vklouznu do jedné takové nenápadné, ale útulné. Mám podezření, že je to cenově někde jinde, než bych jako obyčejný, prachsprostý turista chtěl. A taky že jo. No, co už. Česnečka i lišky s hlívou a bramborovými plackami upřímně stály za to. Během jídla zaslechnu, jak je sobotní průtrže vyplavily. Musela to být divočina, ale podnik kupodivu funguje a nezaznamenal jsem žádné stopy po povodni.

​          S tráveným jídlem se dostavuje i únava z noci. Zkouším ještě obloukem kolem toku, ale když je to zase zarostlé, vzdávám to a jdu nejkratší cestou (tzn. zase po silnici). Vůbec to tady nemají připravené pro „kolemSvratkaře“, všude zarostlo. Jako duch jdu malátně polospící po krajnici, až vidím u odbočky na Sedliště u cesty klády. Spása. Všechno odkládám a prostě usínám. Budí mě motorkář, co si potřebuje dokázat, jakej je frajer, a těsně přede mnou stroj túruje. Ale jinak dobré. Ponožky schnou, mobil mi zapadává mezi klády. Vyspaný jsem, teď by to chtělo ještě kafe.

​          Vcházím do Jimramova. Kolem rodného domu bratří Mrštíků (který je nad soutokem dvou řek – kdo z nás to má?) a zámku vcházím na Pythagorsky trojúhelníkové náměstíčko. Spolu se starším manželským párem lítám přes cesty k nelibosti řidičů sem a tam a všechno fotím. Nedivím se, že si to tu oblíbil Jiří Guth-Jarkovský (zakladatel českého olympijského výboru). Dokonce to nazval Meránem Českomoravské vysočiny (Merán je italské alpské středisko).

​          Jimramov je docela bohatý na osobnosti. Kromě Mrštíků asi všichni známe Jana Karafiáta a jeho Broučky (měl devět sourozenců, takže jich bylo dohromady tolik jako Broučků), ale žil tu i František Břenek, který si nechal patentovat vynález posunovací tabule. Místní rodáci to dotáhli daleko v oblasti umění, duchovní, ale i technické nebo státní správy. Prováděli geodetická měření „zakázaného města“ v Číně, psali scénickou hudbu ke Strakonickému dudákovi, byli prezidenty nejvyššího soudu atd.

​          Další mix fakt ve zkratce: Pořádá se tu každoročně festival Otevřeno. O zaměření vypovídá jejich vlastí popis na webových stránkách… V kostele Svatého Matouše, který už neplnil účel, byly zřízeny občanské byty. A co mi hlava nebere – v zámku bylo chvíli Střední odborné učiliště železniční. Tady, kam nevede žádná železnice.

​          Vplouvám do místní kavárny zařízené ve stylu prvorepublikového koloniálu. Působí to mile. Dávám speciál a hlavně vytoužené kafe. Paní vedle zajímá, kam jdu, tak se na chvíli dáváme do řeči. Prý mám pozdravovat v Pasohlávkách, ale koho, to už jsem se nedozvěděl. Jsou tu tak milí, že mi i dopustí vodu do PETky. Za odměnu jim rozlévám vodu z vázičky a zbytky kafe na stůl a podlahu. Ale kam se hrabu na Švédy. Ti tudy táhli v červnu 1643, nechali se hostit, vybrali úplatek a nakonec Jimramov podpálili. Takže tentokrát bych asi nedělal z pár kapek vědu, mohlo to skončit hůř.

​          Před odchodem z Jimramova dovolte ještě jednu místní pověst o Haně. No tak řekněme, byla to milá holka, děvečka vzorná, všechno, ale ona prostojí u zrcadla hodiny a její neřestí je tanec. Když šla jednou pro vodu, viděla se něco třpytit v kotkovické skále. Když vešla dovnitř, uviděla dvanáct rakví. Otevřela se první, vystoupil (nebo co se dělá z rakve) rytíř a tancoval s Hanou. Když dotancoval, otevřela se druhá a tak se to pořád opakovalo. Hana si všimla, že jsou rytíři starší a starší. Když dotancoval poslední, vyšla z jeskyně. Vědro už nikde nebylo, Hana si řekla, že ho snad vzala děvečka, a utíkala domů s obavami, jestli nebyla v jeskyni dlouho. Když vešla, uviděla rodinu u stolu a zeptala se:“Vy ještě jíte?“ Když to řekla , zhrozila se. Jednak proto, že z ní vyšel stařecký hlas, jednak proto, že lidi u stolu nepoznávala. Hospodář si vzpomněl, že před sto lety se tu nějaká děvečka ztratila. Hana utíkala k zrcadlu, uviděla, že je opravdu stará a už mrtvá se skácela k zemi… Z toho plyne poučení, že jestli nechcete rychle zestárnout, nechoďte tancovat do skal.

​          Kousek od Jimramova se nachází obec Trhonice, kde žije paní, která píše příběhy jednotlivých domů a dává je majitelům. Ale to se mě netýká, pokračuji cestou k Vírské přehradě.

​          Z Jimramova se cesta opravuje (takže ji mám celou pro sebe), potkávám na řece první vodáky. Myslel jsem během chůze na to, že je teď parádně sjízdná. Je na ni krásně vidět. Po Strachujovu, kde si v dávných dobách delikventi svůj prohřešek odpracovávali (zvykem bylo i malé přečiny trestat hrdelním právem) se dostávám do Unčína. Na mostě chvíli zevlím a ptám se místní kolemjdoucí, kde že by se dalo přespat. Během odpovědi mě několikrát projíždí očima nahoru a dolů. Nakonec radí turistické přístřešky u přehrady. To je ještě kus. Sbírám síly, mluvím dlouze a moudře ke svým nohám.

​          Když vidím funkcionalistickou vilu Gustava Jaroška, která se dostala i do učebnic literatury, vím, že Dalečín je co by dohodil. Jdu se ještě z rychlíku podívat na hrad (tedy spíš jednu zachovalou stěnu, co z něj zbyla – zbořili ho, protože sloužil loupeživým rytířům). Zajímavý osud má i vedlejší stavení vypadající jako někde z Tyrol. Dřív to byl zámek, pak ho chtěla církev provozovat jako rekreační sídlo pro řádové sestry, ale přišla válka a místo nich sem přišli Hitlerjugend. V obci sídlí mimochodem firma GAMA GROUP, která podniká v oboru tváření plastů pro zdravotnictví, laboratoře a veteriny. Takže pokud budete dítěti někdy aplikovat nosní odsávačku, vzpomeňte při jeho řevu na malou útulnou vesničku, kde produkt vznikl.

​          Odcházím, pro dnešek stačí, zabírám krásnou budku u infocedule. Délka přesně na moji karimatku. Ze tří stran kryté stěny dřevem, čekám ještě chvíli, až přestanou chodit lidi, čtvrtou pak zakrývám celtou a moje hnízdo pro dnešní den je dokonáno.

​

Nášlap od pramene: dnes 33,3 km / celkem 59,8 km.

​

<<< den první

den třetí >>>

​

​