Blindtrip IV – Hodonín-Váté písky-Vracov
16.5.2020
Tentokrát nás osud zavál na jih. Vystoupili jsme na nádraží v Hodoníně a zamířili směrem do centra. U Masarykova pomníku se rozhodujeme, že se nám vlastně ani moc po městě šlapat nechce (oba jsme tu byli, mně se hned vybavuje bolavá noha při pochodu kolem Moravy rok zpátky). Zkoušíme ještě, jestli nás něčím nepřekvapí v infocentru (já si dělal zálusk na Muzeum naftového dobývání a geologie). Nepřekvapili. Nahazujeme variantu vyfičet odsud pryč a podívat se do oblasti Váté písky.
Na nádraží se zakecáváme. Kupuju si na probrání kafe z matu. U okénka s prodejem jízdenek se dlouho nikdo neukazuje. Čas plyne. Nakonec to končí zmateným úprkem do podchodu a na správné nástupiště (oni tady mají víc než jedno!). Rozlévám si u toho kafe, neumím prostě chodit (natož utíkat) s papírovým kelímkem v ruce. Se zalepenou rukou naskakujeme do motoráčku. A já si uvědomuju, že nemáme cvaklé lístky. Ještě nalehko vyskakuju a doháním na peróně resty. Bylo by zajímavé pozorovat Milana, jak se vším (kromě lístku) mizí v dáli…
Nicméně manévry se povedly, sedíme ve vlaku a kocháme se okolím. Ještě pro jistotu řešíme s průvodčím, kde přesně máme vysednout. A je to tady, malá budka kdesi ve ztracené krajině, na pozadí se tyčí skládka v nějakém areálu kovošrotu, prostě idylka jak v Rohatci-kolonii. Nabíráme kurz severovýchod a já vzpomínám, jak jsem tudy všudy šel.
Romantická zastávečka na pohled. Odtud člověk vyrazí do přírody naprosto bez výčitek, že je místu něco dlužen. (foto Milan)
Dostáváme se borovicovým hájem zpátky ke kolejím, kudy to sviští vlaky na obě strany. Dopřávám Milanovi pohledy na obří pískový lom. Nejsme tu sami, borec s nějakým fotokanónem tu obchází a fotí si obrovské vrstvy písku, co tu řeka a vítr udělaly za miliony let (nefotil si písek, nýbrž ptáky zde sídlící – pozn. Milan). Je čas oběda, usedáme a pojídáme každý svou krmi. Potom přecházíme podchodem na druhou stranu kolejiště, kde si při chůzi Milan fotí z nějakého mně neznámého důvodu kmeny stromů (vždyť byly krásné, ty důvode – pozn. Milan).
U Bzence chci v dalším podchodu Milanovi ukázat pásový dopravník a největší turistickou značku, co jsem kdy viděl. Značka tu pořád je, ale dopravník demontovali a odvezli pryč! Škoda, bylo to jak v nějakém muzeu…
Největší turistická značka, co jsem kdy viděl. (foto Milan)
Co teď s načatým večerem? Chvíli se dohadujeme, kudy dál. Vyhrává varianta projít vším tím lesem po zelené do Vracova. Po cestě míjíme artefakty vázající se k dolu Littner, procházíme areálem zajímavého rekreačního střediska.
Doly Littner – pozůstatky po těžbě lignitu, který byl těžen třeba pro Baťovy závody. (foto Milan)
Na kraji Vracova ještě sedáme do stínu stromů, svačíme a Milan rozvíjí jednu ze svých šílených teorií. Vlak nám jede za delší dobu, nechvátáme a odpočíváme. Uličkami se dostáváme k nádraží, kde hledáme automat na jízdenky, případně (naivně) otevřenou pokladnu. Po dotazu je nám místními doporučeno koupit lístky přímo ve vlaku. Po chvíli vlak přijíždí a já skoro po celou dobu zpátky do Brna ani nemluvím. Jednak únavou, jednak sbíráním sil, protože když jsme to takhle krásně stihli projít, zbyl ještě čas vydat se na přespání na základnu Lesního baru. Je to zatím poprvé a naposled, kdy jsem stihl Blindtrip i Bahnotrip v jeden den.
No jo no, dva křeni na výpravě. A kromě nás dvou už jen borovicové háje, kam se podíváš… (foto Milan)