Blindtrip X – Hradčany-Klucanina-Železné-Hluboké Dvory

19.2.2022

         Tentokrát to byl pěkný fičák. Doslova a do písmene…

         Chtěli jsme se vyhnout situaci, kdy se po Milanově příjezdu nádražní hala vylidní a my horko těžko lovíme někoho příhodného v tom málu lidí, co se tu ještě vyskytuje. Abych zkrátil čas mezi Milanovým příjezdem a nasednutím na „blind“ vlak, nakoupil jsem si tentokrát proviant už v pátek. A v sobotu ráno si přivstal, abych si ještě stihl na cestu udělat tousty. Když vtom Milan píše, že jeho vlak má asi půl hodiny sekeru.

         Když se nakonec přece jen v hale potkáme, lidí je tu pořád dost, neboť kvůli momentální větrné situaci je spojů zpožděných víc. Lidí je tu vlastně víc než dost. Překvapuje mě, kolik se jich rozhodlo v takový větrný den dát se na cesty. Ale počasí tomu přeje, svítí slunce a je krásně teplo. Takže vlastně proč ne…

         Milan vybírá pána, který se vyznačuje malým batůžkem se zapíchnutými hůlkami, které z batohu čouhají ven – tohle bývají typy na takové ty příměstské výšlapy. Jdeme za ním potajmu podchodem a já začínám mít velkou radost v momentě, kdy uhýbá na nástupiště s vlakem směr Tišnov. Popravdě je to asi poslední směr, který jsme při Blindtrip cestách z Brna ještě nevyužili. Já v té oblasti už dlouho nebyl, Milan vlastně vůbec, takže dnešní volbu „oběti“ považuji za hodně zdařilou.

         Nabíráme kurz severozápad. Za nádražím v Židenicích se Milanovi snažím narychlo ukázat a popsat olympijský festival, který tu po čas olympiády v Pekingu rozbili v areálu zbourané Zbrojovky. Pak se kochám kostelíkem v Obřanech, průjezdem nad Svitavou a dalšími obrazy brněnské krajiny.

         Vystupujeme překvapivě už v Hradčanech. Myslel jsem, že pojedeme až do Tišnova, ale osud tomu chtěl jinak. A díky za to… V danou chvíli nicméně zmateně narychlo vystupujeme za sledovanou osobou (a jejími kumpány, kteří si do vlaku přisedli později) a řešíme, co vlastně budeme dělat. S námi z vlaku vyšlo několik dalších lidí, ale vypadá to, že ti se vydávají lesy zpátky směrem k Brnu.

         Po rychlém pohledu do mapy vybíráme modrou, která by nás měla zavést na rozhlednu Klucaninu. Zaujme značená odbočka na šibenici, neváháme a s chutí se pouštíme do svahu. Po cestě pro sebe objevujeme několik zastavení týkajících se lidských ctností a neřestí se stylovým a, řekl bych, vkusným vyjádřením. Když vstupujeme na plochu, kde se kdysi dávno věšeli lidé, sledujeme poryvy větru a nebezpečně nakloněné koruny borovic. Několik suchých stromů je padlých a já si nějak nechci představovat, že v lese dnes strávíme celý den.

         Kolem různých herních prvků se nakonec dostáváme i k rozhledně. Samozřejmě – před tím, než zazevlíme a posvačíme – musíme provést průzkum. Asi ve třetím patře schodů přemýšlím, jestli se mi tentokrát nahoru chce. Ve stavbě jsou totiž vertikálně otvory (v každé ze čtyř stěn jeden) odzdola až nahoru. A když máte jít po části schodů, která vede prostředkem stavby, dá to docela zabrat, protože prostorem protahuje silný vítr. Milan jde jako nic, což mně dodává kuráže a za zvolání bojového „Hurááá!“ (které mi vítr hned vyfukuje z pusy) zdolávám schodiště. Nahoře (překvapivě) fouká ostošest. Pořizujeme fotky, se slzami v očích se kocháme pohledem na Tišnov a už po schodech zase sbíháme dolů. Na závětrné straně u paty rozhledny dáváme chálec a připíjíme portským k oslavě tohoto jubilejního výšlapu. (Tu závětrnou stranu beru zpět. Asi poprvé v životě mi totiž naliskalo listí. Vypadalo to, že jednotlivé poryvy větru soupeří, který bude větší.)

         Scházíme od rozhledny směrem k severu. V jeden moment konstatuju, že jsme měli zahnout, ale ani jeden z nás to neřeší. Proto se pak velkou oklikou přes otevřený prostor musíme dostat zpátky na trasu k Železné. Za fabrikou uhýbáme kolem zvláštně hnědorůžového poníka směrem k řadě domků, které jsou (kromě barev) podobné jako vejce vejci. Překvapivě míjíme i lamy. Značení je tady dost chatrné, už jsem párkrát musel vytáhnout mobil, abychom mohli pokračovat po správné cestě. A to se vlastně opakuje během celé dnešní trasy.

         Nad obcí děláme pauzu v prostoru bývalého lomu, kde dřív bývávalo přírodní divadlo. Přemýšlíme, jak to tu vlastně při hraní vypadalo, kdo byl kde a jak to celé fungovalo s akustikou.

         Nastoupáme po zelené Nad Díly, kde Milan haluzově nachází kešku a kde to podle něj vypadá jak někde na Ukrajině (v dobrém). Musím říct, že tenhle vandr mně kápnul do noty. Okolo nás je spousta kopečků, pravda, lesy jsou vykácené, ale louky jsou střižené nakrátko a celé to za svitu únorového sluníčka působí relaxačně.

         Procházíme místy, kde leží čerstvě polámané a skácené stromy. Zkouším si vybavit situaci, kdy ten strom padá, zrovna když tamtudy jdeme my. Kam bych uhýbal, kolik bych měl času?… Vypadá to, že při pádu bral s sebou jeden strom druhý a kácely se jako domino. V jednom místě máme opravdu co dělat, abychom tu spoušť vůbec přelezli a prolezli. Vybavuje se mi závěrečná pasáž z Klostermannových lesních samot, kdy na Šumavu udeřila neskutečná vichřice a připravila zdejší lid o jejich svět, jak ho celý život znal. Po přechodu silnice spojující Unín s Všechovicemi se drápeme do kopce takovou zajímavou bahnitou cestou mezi ploty. Kdyby okolo nás byly valy zeminy, připadal bych si jako v zákopech první světové války.

         Jak už se mi to několikrát na cestách potvrdilo, těžší úsek je vykoupený nádherou. Tentokrát ve formě partyzánského pomníku. Nejdřív z něj vidíme jen vlající českou vlajku na stožáru a dedukujeme, že to bude nějaká chatka trampa nebo skautský tábor a podobně. Jenže když vyjdeme zpoza zatáčky, rozprostře se před námi nádherný udržovaný plácek s dominantním pomníkem těm, kteří tu v lesích v době konce druhé světové války žili a bojovali. Tady dojde i na whisky, kterou dostal Milan k Vánocům. Na tomhle místě se dá krásně zakempit, čehož při nejbližší příležitosti s radostí využiju. Místo rozhodně stojí za návštěvu!

         Z časových důvodů se rozhodujeme pokračovat po modré. Jednak je to blíž k rozumně jedoucímu spoji směr Tišnov/Brno, jednak mapa ještě značí po cestě pár zajímavých bodů… Ten první v podobě pozůstatků hradu Trmačov. Bavíme se dnes už o zbytku jedné z věží, která vypadá jako kmen stromu okousaný bobrem. Milan nejdřív nechtěl jít ani blíž, jak vachrlatě to vypadá. Val okolo hrádku je zachovalý, krásně se podle něj dá představit, jak to tu tehdy asi dispozičně vypadalo.

         Krásný závěr trasy představuje zvonička. Je umístěna na konci vesnice Hluboké Dvory. Vede k ní čerstvě vysázená alej a posekaný travnatý pás. Krásný výhled do okolí. Za zvoničkou je umístěna lavice. A v ní se schovává razítko, pohlednice a dokonce perníčky s motivem téhle stavbičky. A samozřejmě kasička. Tohle místo na mě dýchlo pocitem, že někde je svět ještě v pořádku. Akorát už ta místa musí člověk pracně hledat.

         V obci samotné ještě jdeme mrknout na památný strom vrby u požární nádrže, ale po minulé zkušenosti, kdy nám ujel spoj z Mutěnic, tentokrát nesedáme na lavičky, ale vracíme se rovnou zpátky na zastávku, kde čekáme na bus. Ten se nakonec po cestě do Tišnova docela zaplňuje lidmi, i když to na začátku vypadalo, že pojedeme sami. V Tišnově bez problémů přesedáme na spoj do Brna, kde si ještě Milan kupuje v knihách jakousi bichli a kde se protentokrát loučíme.

         Ten výšlap mi přišel tak nějak intimní a zároveň důstojný svému pořadovému číslu, jubilejní desítce. Byla to oslava přírody a našich Blindtrip výšlapů. Zažili jsme dost pěkného a zajímavého v krajině, která to o sobě nahlas neříká a nechlubí se tím. A já se už teď těším, kam nás to zavane příště.

<<< Blindtrip IX

Blindtrip XI >>>