Den čtvrtý – Černvír-Doubravník-Borač-Štěpánovice-Tišnov

Jsou možná země, kde je voda modravá

a nebe modravé a hory modravější,

a přec mou zemí navždy bude Morava,

jsou možná země, kde je voda modravá,

a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.

(Vítězslav Nezval – Na břehu řeky Svratky)

Z nedvědického nádraží mířím do íčka. Ujme se mě tu příjemná paní, která mi i dává záživný komentář o místním nalezeném džbánu (kousek od Čepí), který obsahoval sbírku stříbrných mincí, za kterou se ve své době dalo koupit stádo dobytka. V Jihlavě v muzeu pro to neměli místo, tak nastala lepší volba umístit to sem. Je tu i miniexpozice o místním mramoru, typické namodralé barvy. Je z něj spousta věcí v okolí, používal se i při stavbě Pernštejna. Příčina toho zbarvení není prý dosud známá.

Jak vlastně vznikl název městyse? Jedna legenda praví, že medvědice vzala jedné matce dítě. Ta se na medvědici vrhla a zařvala tak moc, až se medvědice polekala a utekla. Druhá verze praví, že jednou vzal v lese uhlíř z brlohu medvědí mláďata. Nejdřív je vzal domů na hraní, pak pánovi na hrad. Jak to medvědice zjistila, po čuchu došla k uhlířově stavení, kde nikdo nebyl doma kromě spícího kloučka. Toho vzala a zmizela s ním v lese… Pravdou je, že nově postavený hrad se nazýval „Medvědí kámen“, Bärenstein (odtud Pernštejn). Medvědici mají i na pečeti.

V roce 2016 tu našli v jednom domě skoro celou Mendělejevovu tabulku prvků. To když vášnivý sběratel chemik-amatér v domě postupně uskladnil několik tun ilegálních chemikálií (včetně radioaktivních solí). A to si někdo na webu do svých poznámek napsal, že v Nedvědici není nic zajímavého. Opak je pravdou, už jen proto, že jsme tu na trávníčku blízko rybníku prozevlili několik vandrů.

Jdu po červené k řece směrem na Černvír. Citelně se u Svratky ochlazuje, dávám druhou vrstvu. Jdu krásnou lesní cestou. Nevím, jestli to duše umí, ale ta má asi zachrochtala blahem. Přemýšlím nad dnešní dobou – rychlostí, zkratkovitostí. Dnes existují spíš knihy s obrázky a malým textem, zatímco mám doma v knihovně staré tisky, kde je drtivá většina textu a jen tu a tam obrázek. Informativní hodnota je neskutečná ve srovnání s dnešní tvorbou. Jak říkal Václav Cílek, média se dají rozdělit na pomalá (právě knihy) a rychlá (internet, televize). Preferuji ta pomalá, ale jak to tak pozoruji, asi jsem trošku old-school.

V Černvíru fotím nejstarší zachovalý dřevěný most na Moravě (z roku 1718). Podobných mostů je po republice už jen nějakých 20-30. Dochovaly se hlavně v podhorských oblastech. Pátrám po stopách od kulek, protože se tu podle jednoho zdroje odehrála na konci druhé světové války přestřelka mezi německou policií a partyzány. Dokonce tu i jednou hořelo z nedopalku cigarety, ale z blízkého mlýna si toho zavčas všimli. Jedna spojka, co se týká Svratky – oltář místního kostela pochází ze zrušeného kostela zatopeného Mušova.

Dřevěný most v Černvíru. Krásná záležitost.

Jdu dál po červené. Díky komárům dělám čurpauzy krátké jako výměna pneumatik v pitstopech F1… Život se odehrává tam někde dole, já jsem tu pěkně o samotě. Napadá mě, že fyzicky je nejodlehlejším bodem na Zemi tzv. „Point Nemo“ v Tichomoří. K Velikonočním ostrovům je to 2700 km, takže člověk je nejblíž tomu místu, když tudy prolétá v Mezinárodní vesmírné stanici…

V Doubravníku fotím kostel, který je zároveň hrobkou Pernštejnů, kterou ale později vyplenili Švédové. Varhany mají status kulturní památky, i díky tomu se tu konají pravidelné varhanní koncerty… V obci chtěl kdysi jistý židovský obchodník Kuhn postavit textilní továrnu, ale nebylo mu vyhověno. Zemědělci se báli odlivu pracovních sil z polí do továrny. Kuhn se proto domluvil s mlynářem v Nedvědici, zřídil v mlýně textilku a nastartoval tak na úkor Dobravníku rozkvět Nedvědice (a to měli Pernštejni Doubravník za své centrum).

V pozadí doubravnický kostel. Škoda že místní pivovar měl zavřeno.

Žije tu Stanislav Bělík, který loni oslavil sto let. Měl podobný nápad jako já – projít řeku, ale s tím rozdílem, že úseky namaloval. Začal malovat až v důchodu (to jen k tomu, že nikdy není pozdě s něčím začít). Vidí to podobně jako já, když „vše doopravdy veliké se uskutečňuje pomalým, nepozorovatelným růstem“. Lidi jsou buď sprinteři (a těm teď patří svět), nebo vytrvalci. No nic, ještě je tu pár zajímavostí, ale s tím půjdu až do knížky. Teď pokračuji dál. Chtěl jsem vyzkoušet místní pivo, ale paní na konci dědiny mi říká, že ho dostanu v hospodě na druhém konci. Už se nevracím a chvíli sedím přímo u řeky. Míjí mě vodák na kajaku, stačíme prohodit pár vět. Říká, že řeka je rozvodněnější než včera. Má tu na šířku až 30 metrů a je vyhledávána rybáři, kteří sem chodí na lipana podhorního.

Pokračuji podél řeky po překvapivě vytížené silnici. Ale nevadí, za chvíli uhýbám do rekreačního střediska na pauzu. Krásný prostor, o kterém bych se asi nikdy nedozvěděl. O kus dál by měl být další dřevěný přechod přes řeku, ale chyba lávky – ona tu chybí. Opravuje se opodál na suchu. Kolem říčních ramen pěkným terénem docházím k Borači. Ještě si chvíli zamedituju na téma rozdělování společnosti na skupinky (např. cyklisti vs. chodci, pravičáci vs. levičáci, pivaři, fanoušci atd.) a na roli prezidenta dávat tomu všemu nadhled a ideu, vyšší cíle. Mno nic, odbočil jsem… Takže Borač – asi nejvýznamnější prvek je tu rodák Josef Uher. Psal o tulácích, chudých lidech, měl v srdci tuhle svou krajinu. Jeho knížku mám rozečtenou, zajímavě vypráví. Byl přítel Mrštíků a dalších umělců té doby. Míjím jeho rodný dům a u křížku mezi dvěma lipami páchám pauzu.

Pak už to jde do Štěpánovic jen po rovince (pěkné štěrkové cestě) kolem tratě tohohle „Svrateckého pacifiku“ (za mého neradostného máchání rukama při odhánění dotěrných mušek). Výstavba téhle železniční tratě byla mimochodem dost rychlá – od června 1903 do června 1905. Pracovalo na ní mrtě moc italských dělníků.

Pěšina, koleje, řeka. Různé způsoby, jak se dostat, kam člověk potřebuje.

Ještě si po cestě dopřávám jeden zevl. Boty vyzuté, položené v trávě. Na nebi běží mráček Chcáček, pár kapek schytám, ale žádná tragédie. Před Tišnovem se jdu podívat k soutoku Svratky s Bobrůvkou (byli jsme kdysi na Bobrůvce na vandru v Trenckově rokli – mysleli jsme tehdy na udělání oběda a pod roklí měly jedny holky zrovna plný kotel guláše, s kterým už nemohly hnout). Bobrůvce se, nevím proč, po soutoku s Libochovkou na několik posledních pár kilometrů mění název na Loučku… Kolem malých domečků, a pak oklikou kolem řeky dojdu na nádraží, kde pro dnešek vandr ukončuji.

Nášlap od pramene: dnes 22 km / celkem 106,3 km.

<<< den třetí

den pátý >>>