Den třetí – Skalice nad Svitavou-Lhota Rapotina-Doubravice nad Svitavou-Rájec-Jestřebí-Blansko

          Mám v noci návštěvu. Mozek zafungoval a vzbudil mě. Poslouchám hlasy. Je to holka s klukem. Nevím, jak už jsou tam dlouho a jestli o mě vědí. Mluví, pak je chvíli klid a slyším jen lupání zapalovače. Přemýšlím, kolik může být. Dívám se na hvězdy, Labuť se od doby, kdy jsem šel spát, posunula za nadhlavník, budou dvě, tři ráno? Holčina po chvíli začne zmateně běhat dokola, vidím ze spacáku reliéf její postavy. Nevím, co to kouřili. Kluk ji bere na ramena a jdou ke stromu, u kterého ležím. Že jako budou šplhat. Pořád nic, žádná jejich reakce, že tam někdo leží. Když ale kousek ode mě mimo mé zorné pole začnou závodit, kdo dál doplivne, už se se zamručením „No taaaak“ ozvu.

 

          „Co to, popleta, bylo?“ překvapeně vykřikne ona (za „popleta“ si dosaďte jakékoli sprosté slovo). „Odkud to, popleta, šlo?“ zmateně se ptá on. „Popleta, tady někdo leží, popleta.“ „Do poplety!“ „Popleta!!!“ … Takže o mně nevěděli. Vracejí se zpátky na lavičku, chvíli ještě vykládají a pak už hlasy mizí. Dívám se na mobil, je 2:46.

 

          Ráno je ve spacáku horko. Slunce pálí a vyhání mě ven. Balím a co nejrychleji vyrážím, protože mě čeká takový zvláštní úsek řeky – Svitava se za Svitávkou vydává přímo na východ, aby se pak stočila na jih. Žádné kličkování, jen rovný tok…

 

          Povězme si ještě něco ke Svitávce. Jako ostatní obce okolo Svitavy byla součástí Trstenické obchodní stezky. Na místě, kde jsem přespával, vzniklo hradisko jako kontrolní bod této stezky. Ale zaniklo už někdy v 15. století. Údajně tudy kdysi projížděl rytíř Crha na křížovou výpravu, zalíbila se mu dívka na hrádku a chtěl si ji vzít. Její otec byl nejdřív pro, ale pak změnil názor. Ona se vzbouřila, on ji zavřel do věže, rytíř hrádek dobil a dívku si odvezl. Love story. Svým věrným hrádek přenechal pod podmínkou, že pod ním postaví ves.

 

          Mají tu oddíl kolové (sálové cyklistiky), čili sportu, kterému přes dvě dekády dělali reklamu bratři Pospíšilové. Zdejší sportovci dokonce dosáhli v roce 2008 na titul mistrů světa!

 

          A teď už o včera slibovaných vilách. Ono se to má tak. Löw-Beerové měli sídlo svého textilního závodu původně v Boskovicích. Když bylo změnou politiky povoleno Židům opustit městská ghetta, expandovali s výrobou, mimo jiné právě do Svitávky (přádelna vlny předěláním mlýna). Další továrny měli v Rozhraní, Brněnci, Brně, Jimramově atd. Moses Löw-Beer si nechává od brněnského architekta Josefa Nebehosteného postavit nádhernou vilu (Nebehostený vedl mimo jiné stavbu Mahenova divadla, projektoval budovu brněnského nádraží a řadu domů v Brně i jinde). To je ta větší z nich. V té menší (kde je dnes soukromá zubní ordinace) žil Alfred Löw-Beer se ženou Marianne, původním jménem Wiedmannovou. Ta jména uvádím skrz jednu kuriozitu – tři bratři Löw-Beerové se totiž postupně oženili se třemi sestrami Wiedmannovými. Alfred pak v Brně koupil starší dům v Drobného ulici. V horní části zahrady pak jeho dcera, Grete Löw-Beerová, provdaná Tugendhatová (!) postavila na přelomu 20. a 30. let se svým manželem světoznámou vilu (je zajímavé sledovat, kde a kam všude vedou stopy Brna). Alfred pak (na rozdíl od ostatních členů rodiny, kteří emigrovali) zůstává v Československu a snaží se zachránit rodinný majetek. Několikrát je ovšem zatčen a svůj život končí za podivných okolností na kolejích poblíž železniční trati nedaleko Stříbra (dosud plně neobjasněno).

 

          Jdu mezi poli. Naštěstí se slunce zatahuje mraky, tak to není takové úmorné. Dojdu k mostu, kde je zákaz byť i přechodu chodců. Chvíli most zkoumám, ale pak se po něm opatrně vydám. Kdybych to neudělal, musel bych si udělat další okliku a to se mi nechce. Jdu po tělese, vlastně náspu Hitlerovy dálnice. Znám tyhle artefakty z okolí Brna, ale netušil jsem, že Němci stihli dojít až sem. U frekventované cesty stojí i bývalý most, prohlížím si zbytky. I po skoro sto letech je struktura zachovalá, materiál drží, dělali to festovně. Měli tehdy přímo nařízeno, aby dálnice neplnila jen funkci užitkovou, ale i okrasnou. Je to vidět na rozích stěn obskládaných kamenem.

 

          Rušnou silnicí (naštěstí se širokým okrajem, kde je dost místa na chůzi) se dostanu zpátky k řece. Procházím kolem polí, na druhé straně líně kličkuje Svitava. Už vypadá dost mohutně, ale ono je to na spoustě míst proto, že je vždy někde v okolí náhon na bývalý mlýn a ta masa vody je uměle zadržována.

 

          Přicházím do Skalice nad Svitavou k nádraží. Dávám si kafe a čtu si infoceduli. Mají tam několik chyb. Nerozumím tomu – když už to někdo oficiálně dělá (ne jako tenhle web, tady se chyby tolerují :)) a bude to tam viset několik let, proč si to nenechá opravit nějakým češtinářem. Vedlejší mapa okolí je pro změnu rozstřílená. Ale mají pěkně udělanou fotku obce a k tomu popisky, co je kde. Ve vedlejším sloupku se pak dozvíte, že v obci byli: 1900 – první šicí a secí stroje, 1902 – první jízdní kolo, 1920 – první automobil, 1921 – první telefon a konečně 1928 – první rádio a 1935 – první traktor. Vyrážím dál a u podchodu kolejové tratě si ještě fotím historickou nádražní vodárnu. Čerpadlem byla voda vháněná do nádrží umístěných v poschodí vodárny. Odtud pak samospádem rozváděna do parních lokomotiv a jako užitková na stanici. Jak asi tušíte, její význam skončil s ukončením „parního“ provozu.

 

          Úsek mezi Skalicí a Doubravicí je docela často zmiňována v souvislosti s nehodami na kolejích. V listopadu 2013 tu vlak srazil dva lidi v táhlé zatáčce. V červnu 2019 tu jeden život vyhasl nešťastnou náhodou. O měsíc dřív tu nezávisle na sobě zemřeli v rozmezí dvou dnů dva muži – jeden si lehl břichem na koleje, druhý šel v kolejišti přímo naproti vlaku. V červenci 2012 se tu dokonce jubilejním stým usmrceným v daném roce stal mladší muž. Brrrr… Až se mi vybavuje kniha Propast od Jozefa Kariky, kde duch jedné skalní plošiny v Tatrách láká lidi k tomu, aby skočili.

 

          Po cestě se zastavuji ve Lhotě Rapotina. Zvláštní název, nic jsem si dopředu nenastudoval. Malinká obec a přece i tady narazíte na zajímavost. Místní kostel (viz fotky) je podle infocedule nejmenší filiální kostel ve střední Evropě a druhý nejmenší u nás. Vypadá spíš jako přejezená kaple. Na náměstí si dávám oběd a pivo, na kterém mám tentokrát fakt chuť. Jinak po cestě v tom vedru piju jen vodu a občas nějaký plech Birellu.

 

          Ze Lhoty jdu do Doubravice po frekventované silnici a ne pěšinou blízko železniční trati, aby se mě náhodou nezmocnil zmiňovaný duch místa. Je to blbý úsek, silnice se vlní a kroutí, úseky nepřehledné. Přidávám do kroku, zatímco řeka vedle se líně vleče.

 

          Dojdu takhle do Doubravic nad Svitavou. A rovnou na náměstí, kde místní při oslavách 450 let obce zasadili stylově dub. Na jednom z domů má desku Jan Kunc. Studoval u Leoše Janáčka a kromě mnoha písní a sborů je autorem oficiální harmonizace Československé státní hymny (z roku 1935).

 

          Doubravickým ochotníkům namaloval oponu Alfons Mucha, který tu jako student trávil prázdniny. Před válkou ji schoval náčelník místního Sokola, ale nikomu o tom neřekl (byl dopaden gestapem a zahynul v Osvětimi). Myslelo se, že je opona zničená. Ale našli ji a museli opravit. Na zrekonstruované plátno se přijel podívat i Muchův vnuk. Dnes na místě, kde Mucha maloval, nahradila statek radnice a stodolu prostory kina, vše k vidění přímo na náměstí. Mucha sem jezdil za svým přítelem ze studií, Juliem Stantejským (byl mu i na svatbě). Učitel Stantejský byl známý veršováním učiva pro snadnější zapamatování. Zveršoval i školní řád.

 

          Za hřbitovem tu mají v areálu zahradnictví pštrosí farmu. Tam se musím jít podívat, i když síly docházejí a slunce pořád peče. Asi pět vteřin po mém příchodu mi jeden pštrosí frajer ukazuje oba způsoby, jak tihle ptáci vylučují. To jsem asi nemusel vidět, ale díky. Druhý žere kamení. Je to jak u slepic – potřebují šutry v žaludku, aby si rozemleli rostlinnou potravu. Prý nejsou jen býložraví – dokonce vykrádají jiným ptákům hnízda. Čtu si poučné cedule. Ani jsem nevěděl, že se v zajetí dožívají 70 let. To by byl takový celoživotní domácí mazlíček. Dovezl by vás, kam potřebujete, v zimě zahřál, se synem zakopal balonem, vajíčka naplkal…

 

          Odpoledne pokročilo, plánuju udělat zápis předchozího dne v areálu zámeckého parku v Rájci-Jestřebí. Jenže přichází zklamání. Jednak je tu mrtvo (nerozumím, proč nemají otevřeno), jednak to není park jako v Letovicích. Tohle je prostor velkých stromů porostlý břečťanem. Ale má to opodstatnění. Za druhé světové války park údajně sloužil jako zajatecký tábor. A protože tu bylo umístěno asi 20 tisíc vězňů, umíte si tu spoušť představit. Keře pryč, trávníky pryč. Jen stromy zůstaly. Nakonec tábor po propuknutí epidemie tyfu museli zavřít.

 

          Poctivě jsem obešel celý park, na konci je pravda taková hezká skalka s vodopádíčíčkem, ale jinak mě to popravdě nenadchlo. Navíc všechny nerozbité lavičky (slovy dvě, co jsem potkal) jsou obsazené. Tak sedám na poslední volnou rozbitou a píšu.

 

          Zámek je známý sbírkami kamélií, které každou zimu vykvétají. Jedním z majitelů byl Hugo František Salm. Když tak čtu jeho zásluhy, naskakuje mi Cimrman se svým všumělstvím. Kromě mnoha jiného nechal postavit cukrovar, první na Moravě, který vařil z cukrově řepy (tedy ne z třtiny). Podporoval Karla Absolona (paleontologa) a dopisoval si s Boženou Němcovou (její syn se tu učil na zahradníka).

 

          Cestou do Blanska se nějak motám. Druhy povrchů a typů cest se rychle střídají, přecházím zmateně sem a tam na obě strany cesty, nejdou urovnat myšlenky. Až před Blanskem je cesta rovná, zpívám do polí z plných plic Kozla od Nohavici, z města vylétá balon a všechno je, jak má být. A protože v nejlepším se má přespat, jedu tentokrát z nádraží v Blansku na noc na otočku domů do postele.