Den první – prameny Svitavy-Svitavy-Hradec nad Svitavou-Březová nad Svitavou

          Brzo ráno vyrážím z Brna. Ve vestibulu postávají hloučky pankáčů a skautů, skupin, které vyznávají svobodu každá po svém. Nevím, kam jedou všichni ti skauti, ale pankáči mají namířeno stejným směrem jako já. V Brněnci (o kterém si ještě povíme později), se pořádá každoroční fesťák, o kterém jsem také přemýšlel. Ale když jsem si představil, jak bych po něm vycházel na několikadenní cestu, tak jsem to raději zavrhl.

 

          Vlak mě veze do Svitav hodinu. Zpátky půjdu pěšky stejnou vzdálenost několik dní. Na nádraží ve Svitavách si kupuju kafe a přemýšlím, na co jsem zapomněl. No jasně! Přípojový bus na Kukle, odkud je to k prameni kousek. Bus odjíždí a já musím k prameni šlapat několik kilometrů po svých. Hlavně že jsem kvůli tomu vstával a vyjížděl tak brzo ráno.

 

          K pramenům (vysvětlení plurálu viz později) jdu kolem zahrad, obdivuju třešně (u nás většina květů letos pomrzla) a skoro u zanoření se do pramenné oblasti mě zastihuje déšť. Běžím se schovat do altánku značeném na mapě. Super, tenhle je v reálu ovšem bez střechy. Trochu moknu schovaný pod blízkým bukem. Ale netrvá to dlouho. Dostávám se tak k jednomu z pramenů, tomu turisticky nejvděčnějšímu. Je to studánka pod pískovcovou skálou. Voda je čirá, což způsobuje právě pískovec, který ji kvalitně filtruje. Když do dna píchnete, objeví se bublinky, důkaz vyvěrání. Co myslíte, zkusil jsem to? No jasně, že ano. Hned jsem našel klacek a bodnul…

 

          Protože jsem v těchto věcech puntíčkář, rozhodl jsem se vydat ještě k jednomu prameni. Svitava totiž nemá určený začátek (alespoň na tom nepanuje shoda), je tu celá pramenná oblast.

Při cestě ke druhému se dívám na předpověď – má přijít solidní déšť. Uhýbám proto z trasy a jdu se schovat. A právě včas. To si nemůžou říct dvě cyklistky, které po chvilce přijíždějí k přístřešku. První ironickým zvoláním „Rosnička jede za mnou!“ Vysvětlení dostávám vzápětí. Jsou místní, vyjely si na projížďku a jedna druhé tvrdila, že pršet nebude. Trávíme tak několik desítek minut schovaní pod stříškou. Vyměňujeme si poznatky o Svitavách – já z pohledu turisty, ony z pohledu člověka tam žijícího. Vykládám jim o cestách kolem řek.

 

          Když se obloha protrhá, loučíme se a konečně vyrážím k druhému prameni. Tam už to taková romantika není. Vypadá to jako kdyby tu měli divočáci párty. Bahno, mokro, chápu, proč se lidé chodí dívat k tomu romantičtějšímu z nich. Nicméně – zapínám Stopaře a jdeme! Už tak zdržen deštěm a cestou k prameni konečně vyrážím. Nejdřív lehce v krásném mechovém lese, pak už to jde hůř – cesta zarostlá vysokou trávou, po dešti mokrou. Jdu durch! Už jsem letos zvyklý. Ať už jsem vyrážel na jakýkoliv výšlap, hned ze začátku zapršelo…

 

          Vycházím z trávy odřený, všude přilepené kousky, kompletně mokré nohavice, supr. Ale dělá se hezky a ono to vyschne… Kolem hráze (kde je nějaký festival a musím to obcházet) a dalších zahrádek se konečně dostávám do Svitav. Nikdy jsem ve městě nebyl, ale podle toho, co jsem se dočetl na netu, jsem se docela tešil. A na místě se přesvědčil, že bylo na co. Svitavy by byly na samostatný článek, ale zkusím sem vmáčknout pár zajímavostí.

 

          Náměstí je obří, dlouhé, historické. Tady je krásná fontána, kde voda stéká po spirále do nádrže, tamhle v domě U Mouřenína přespával během napoleonských válek ruský generál Korzakov, nebo Josef II. Ten údajně při placení noclehu přidal hostinskému 50 tolarů, aby něco udělal s vrzajícími schody. Celé náměstí je lemováno podloubím, jedním z nejdelších v republice. Impozantní.

 

          V centru náměstí stojí kulatý stůl a kolem něj dvanáct oválných židlí, na každé jedno znamení zvěrokruhu. O kousek dál zase pomníček T.G.Masarykovi. Vkusně vyrobená kniha z kovu a na k ní vedoucímu chodníčku nejvýznamnější letopočty města. Třeba 1781, kdy celé město lehlo popelem. Shořely zásoby příze, byly ožebračeny generace tkalců. Ale možná právě proto byly v té době položeny základy věhlasu svitavského soukenictví a textilnictví obecně. To městu vyneslo přezdívku „Západomoravský Manchester“.

 

          Náměstí má i své stinné stránky. Jen polovina domů patří místním, spousta výloh zeje prázdnotou, nedávno se tu řešilo omezené a zpoplatněné (předražené) parkování. Když k tomu přidáme fakt, že obchodní domy a třeba sportovní vyžití je na perifériích města, zeje náměstí prázdnotou.

 

          Mně jako turistovi to ale nevadí a kochám se v boční uličce Galerií Venkovka (taky Brňákům hned naskočila Vaňkovka?) Jsou to obrazy vyvěšené volně na zdech domů. Výtvarnu se tu obecně daří. Děl je různě po městě rozmístěných víc. Kulturní centrum Fabrika je přestavěným továrním objektem. Já byl nadšen.

 

          Ale to není všechno. Došel jsem směrem na západ k Langrově vile. Honosná stavba kdysi patřila podnikateli Juliu Langrovi, který nakonec musel vilu v době hospodářské krize prodat. Je to architektonický skvost třeba i pro takové detaily jako svedení dešťové vody žlaby do vnitřku budovy, aby nebyl narušen venkovní ráz. No a co je ještě pecka – v parku Jana Palacha (kdysi soukromá zahrada u vily) stojí pomník Oskara Schindlera. Ano, toho s titulem Spravedlivý mezi národy, který zachránil přes 1200 Židů. Vkusný pomník je umístěn přímo naproti rodnému domu. K Schindlerovi se dostaneme ještě zítra (je spojený s touto oblastí), teď se přesouvám kolem ulice Mařákova (jak říkám, solidní město) zpátky k náměstí. Předtím jsem marně hledal bankomat ČS, kde bych vybral (protože jsem na to v Brně zapomněl) – a teď vidím dva. Dávám si oběd na terase Slavia (znovu bych to asi neudělal) a pokračuju k městskému muzeu (kde mají stálou výstavu praček, hustý!) a Muzeu esperanta. To sídlí v budově, kterou nechal vystavět Valentin Oswald Ottendorf, mecenáš města donucený v polovině 19. století k emigraci. Z jeho darů se postavila nemocnice, sirotčinec, škola, ale i veřejná knihovna, ve své době největší německý ústav tohoto druhu na Moravě. Tady právě mají sídlo (d)esperantisti.

 

          Ještě pár jmen a proč mají Svitavy ve znaku býčí hlavu a už končím. Kdyžtak přeskočte odstavec. Ale ani tak jsem rozhodně nepopsal všechno, co je tu k vidění a o čem Svitavy jsou… Viktor Felber – profesor, rektor ČVUT. Popraven se synem na kobylinské střelnici v Praze za účast na protifašistickém odboji. Felberova medaile je dnes nejvyšším oceněním, které ČVUT uděluje. Alois Petrus – měl v Třebíči speciální loutkářský závod, jediný svého druhu v Československu. Zemřel ve Svitavách. Dnes sochy vytvořené při každoročním memoriálu pojmenovaném po něm zdobí atletický stadion. František Černý – frontman Čechomoru. A tak dále a tak dále… A jak je to s tou hlavu býka? Odkazuje na legendu z časů, kdy město obléhala Žižkova vojska. Domácí uřízli býkovi hlavu a vyvěsili ji nad hradby. Hosté nabyli dojmu, že místní mají ještě dost jídla, přestali město obléhat a odtáhli. Domácí, hostě 1:0.

 

          Jdeme dál. Hradec nad Svitavou. Ani jsem nepostřehl, že už jsem v něm (obce tu navazují jedna na druhou). Zato jsem dlouho věděl, že jdu skrz něj. Obec dlouhá údajně sedm kilometrů! Vkusně opravené domy a vyšperkované zahrady se střídaly s dvory zaházenými všelijakým bordelem, rozpadající se budovami a občas i místy, kam se asi bojí jít i pošťák.

 

          Cestu mi chvíli zpestřil místní rozhlas, který nechal zahrál celého Čmeláka od Divokýho Billa, aby jednou větou oznámili, že doktor Patočka neordinuje a ukončili to kompletní skladbou Duhové víly od Haničky. Pak už bylo slyšet jen typické zvuky venkova – štěkání psů, sekání trávy, řezání dřeva a hýkání osla (ano).

 

          Zajímavé bylo, že voda na asi stometrovém úseku řeky zmizela. Prostě sucho. Chvíli jsem na mostě u autobusové zastávky, kde jsem si dal pauzu, přemýšlel, jestli bych nešel korytem. Ale naštěstí jsem to neudělal. O kus dál totiž vodu přiváděl Vendolský potok. Takže vlastně v tu chvíli to nebyla/netekla Svitava.

 

          Je tu zatím všude spousta mostů, bavím se přecházením ze břehu na břeh. A sláva, cedule oznamující konec Hradce, do roku 1949 zvaného Greifendorf (nebo počeštěně Grándorf). Taky tady padli místní občané ve světových válkách, ale pomník tu nenajdete. Byl zničen. Určitě by tam bylo jméno Josefa Zapletala, učitele umučeného v Osvětimi, nebo kněze Huberta Engelmara (zemřel v Dachau). Na takových případech si pořád a znovu uvědomuju, jaká zvěrstva je člověk schopný napáchat a jak monstrózně beznadějné to mohlo být pro ty, kteří měli vůli proti tomu bezpráví bojovat. A přesto do toho šli. Už několikrát jsem přemýšlel, jak bych se v podobné situaci zachoval já, otec tří dětí. A zatím jsem pokaždé skončil na tom, že by to ukázala až situace samotná. Ať nejsem já ani nikdo jiný donucený k takovému rozhodování a přemýšlení.

 

          Na konci Hradce v malé zahrádce… Pardon, v malých jezírkách žijí vzácní živočichové. Obec požádala o vlastnictví jezírek, které povodí nechtělo/nemohlo udržovat a teď se odtud ozývá veselé skřehotání a roste si tu všelijaká květena. Mají tu umístěny originální hrací prvky pro děti, hezké zastavení.

 

          Šlapu po cestě, krajina je sluncem zalitá, škoda, že zrovna tady nejede žádný vlak. Trať je podél řeky dobře vidět a já se vždycky jako malý kluk zaseknu a dívám se na projíždějící soupravy.

 

          Přicházím k prameništi. Tahle oblast má co do činění s Brnem. Z těchto míst totiž vede březovský vodovod pitnou vodu až do Brna. Pozemek je oplocený, to proto, aby sem zvěř nezavlekla nějakou nákazu.

 

          Pár údajů k vodovodu – ať víte, Brňáci, když si pustíte vodu z kohoutku. Potrubí vede 57 kilometrů. Proteče jím 70 tisíc kubíků za den (každou vteřinu se údajně v Brně spotřebuje 950 litrů vody). I. březovským vodovodem (jsou dva) přiteče zhruba čtvrtina veškeré pitné vody. Ta se nijak neupravuje, kvalita je přirozeně dobrá. Kontroly litinových trub prokazují velmi dobrý technický stav, navíc voda má složení, které potrubí neničí, ale spíš vytváří ochranný film. To se nedá říct o II. březovském vodovodu, který byl kvůli potřebě zvýšení kapacity postaven v 70. a 80. letech (I. březovský v 1911-1913). Zprávy z roku 2019 mluví o tom, že vydatnost prameniště klesá.

 

          Stavbě prameniště padla za oběť vesnice Muzlov. U jediného dochovaného objektu – pěkně opravené kaple – sí ještě dávám pauzu před posledním úsekem. U označení začátku Březové míjím vykaleného pankáče, který jde vyloženě na autopilota. Neklamný důkaz toho, že jsem přišel až k místům festivalu, který jsem popisoval na začátku. Dávám si poslední solidní strmák k rozhledně Járy Cimrmana (slavnostně ji otevřeli v roce 2007 za účasti některých cimrmanologů). Do kopce se jde podél trailových tratí, místy hodně pro odvážné. Když přicházím k rozhledně, zrovna přijíždí auto měšťáků. Z toho a ze spousty varování a nápisů usuzuju, že je to oblíbené místo místní mládeže.

 

          Sedám na lavičku, čekám, co ještě bude. V provozním řádu rozhledny je spousta věcí, ale není tam zákaz přespávání. Čili jeden argument pro případné další setkání s orgánem. Ale obecně v přírodě spíš sázím na rozumnou dohodu. Při čekání jsem ještě uklidil okolí od odpadků a rozbitého skla (někdo testoval, co udělá lahev Frisca po dopadu z věže). Sedím a rozjímám. Jestli to teda za produkce dvou festivalů (pukového a druhého taky zpívaného falešně), soukromé party ve vesnici a projíždějících vlaků vůbec jde.

 

          Klid a mír, nikde žádní pankáči, žádná omladina, žádná policie, lezu nahoru a rozbíjím ležení. Leží se krásně, hvězdy nad hlavou, poslouchám Vision Days a uspává mě Total Chaos. Nevadí mi ruch, právě naopak. Trefili se mi do nálady. Tak jsem ten fesťák nakonec přece jen měl, byť poněkud jiným způsobem.