Den pátý – Brno (Obřany-Maloměřice-Husovice-Zábrdovice-Černovice)-soutok

          Jdeme do finále! Dnes je na programu přechod Brna a zakončení u soutoku se Svratkou. Vyrážím brzo ráno, na odpoledne hlásí přeháňky, bouřky a i kroupy. Stíhám ještě noční rozjezd, který zkracuje mou dobu cestování do Obřan.

 

          V Maloměřicích a Obřanech to máme rádi. Kafara – kavárna a komunitní centrum v budově bývalé fary. Spousta prostoru pro posezení u řeky s kafem nebo jen tak. Romantický kostel a hned za ním ulice zvláštně přepůlená železniční tratí. Ale také třeba 218 metrů vysoký komín teplárny (údajně 3. nejvyšší stavbě na Moravě). Když dojdete na zastávku Čtvery hony, uvidíte, jak je prostřední část komínu nakřivo. Výstavbu totiž přerušili na podzim a při pokračování stavby na jaře došlo vlivem teplot k vychýlení. U stejné zastávky najdete branku s vrátky otevřenými do prostoru. Dřív tu na místě lipové aleje býval všude hřbitov, ale zrušili ho kvůli nestabilnímu podloží… Když pojedete přes Maloměřice a Obřany, nepřehlédnete hned za mostem torzo továrny, bývalé tkalcovny. Budova této textilky je prý tvořena jedním z nejstarších železobetonových skelet v republice. Patřila Esslerům, Adolf byl (pokolikáté už se takový osud opakuje) odvlečen do koncentračního tábora, po válce navíc označen za kolaboranta a majetek mu byl zabaven. Na budově visí čas od času velkoformátové fotografie místních lidí, „čučkařů“ a „fazuláků,“ jak si říkají.

 

          Procházím se přes lávku Simony Monyové (byla kousek odtud v roce 2011 ubodána manželem). Pokračuju po levém břehu a kus dál pod jezem odbočuju a jdu se podívat na seřaďovací nádraží, jedno z největších u nás. Projít přes něj se dá po dlouhé lávce, bývalý podchod totiž využili projektanti pro vedení potrubí parovodu pro nově budované sídliště Vinohrady. Pod lávkou je v jednom místě svážný pahrbek, odkud železničáři pouštějí vagóny, které jsou pak samy systémem kolejí, výhybek a pneumatických brzd směrovány na požadovanou kolej. Sleduju tu jednoduchou důmyslnost a zapomínám, že bych měl šlapat dál!

 

          Vracím se k řece, jdu překvapivě pěkným úsekem (řeka si klidně plyne, kolem zahrádek vede pěkná pěšinka), až se vynořuju u Maloměřického mostu. Navrhoval ho Bohuslav Fuchs a je to údajně jediný most v Brně, který se Němcům nepodařilo v roce 1945 zničit. O kousek dál musím trošku obcházet Husovický most, staví se tu totiž viadukt jako součást brněnského městského okruhu. Při bourání domů došlo na Tomkově náměstí k odhalení historické reklamy na stěně sokolovny. Sokolové chtěli dům zateplit, ale dohodli se s městskou částí, že reklamu vyfotí a replikují ji na novou fasádu.

 

          Kousek po proudu uhýbám na náměstí Republiky podívat se na kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Pokaždé, když jsem donucen jet přes věčně zacpané Husovice, se dívám na jeho střechu. Nějak prostě můj pohled přitahuje. V jedné z ulic se narodil básník František Halas a park (dříve hřbitov) za kostelem je pojmenován po Marii Restitutě Kafkové, řeholnici a zdravotní sestře, pro kterou si gestapo přišlo za údajné šíření protinacistických materiálů přímo na operační sál. Nemá to happy end – byla odsouzena k smrti a sťata gilotinou.

 

          Míjím sladovnu Rudolfa Briesse, obrovský areál Zbrojovky Brno a u dalšího mostu si fotím komplex kláštera a Vojenské nemocnice. Odtud mě při chůzi doprovází příležitostné verše o řece a informační cedule vyrobené díky participativnímu rozpočtu „Dáme na vás“, které popisují bývalé tovární budovy a areály při Svitavě (a že těch informací není málo).

 

          U Albertu u Cejlu začínají koleje, které kdysi vedly do průmyslových areálů na pravém břehu řeky. Teď jsou zarostlé a vždy, když tudy jdu, má ten prostor nějaký zvláštní nádech tajemna a historie. A taky vždycky čekám, na koho tady narazím. Dnes si tu jen pár alkoholiků vyříkává něco o mobilu (vypadá to, že jeden ho druhému ukradl a nechce se k tomu přiznat). Kolem zdí s velkoformátovými graffiti projdu až na ulici Křenová, kde stojí Zderadův sloup. Byl původně umístěný na druhém břehu a vyznačoval, kam až sahá městské právo.

 

          No a pak už je to ráz naráz. Za zmínku snad stojí pivovar Hauskrecht, který má u řeky i malinkou ukázkovou chmelnici. Jinak se jde po rovných cyklostezkách. Svitava je totiž narovnaná, teče v hlubokém korytu, ale překvapivě se pořád převaluje přes kameny a vypadá to, že je v ní živo. Asi dva a půl kilometru před cílem si dávám poslední pauzu a před polednem přicházím na soutok se Svratkou, který Luděk Munzar při svém putování k pramenům (jo, já vím, že jsme u soutoku) označil jako jeden z nejošklivějších u nás. A já mu musím dát za pravdu. Ani ne pro ten soutok samotný (ten je hezký, i když se historicky obě řeky stékaly blíž Brnu a v daleko přírodnější podobě, než je tomu dnes). Spíš je to ale dáno blízkostí Olympie, nákupního centra a ráje konzumu. Po mostě si to sviští cyklocyklisti a bruslaři a já marně hledám někoho, kdo by mě vyfotil. Nakonec se fotím sám, dokumentačně.

 

          Po čtyřech a půl dnech, 139 kilometrech a třiceti hodinách čistého šlapání končím tuhle pouť podél řeky, které se na konci omlouvám. Ano, je hodně přetvořená člověkem. (Tímto ho – kromě malinkatých černých broučků sedajících na moje jedovatě zelené triko v první půlce řeky – jmenuju zvířetem řeky.) Ano, je na mnoha místech špinavá a kalná. Ale pak jsou tu pasáže (a překvapivě v místech, kde bych to nečekal), kde řeka vypadá jako zdravý, místy i divoký tok užívající si svou svobodu a bytí. A těch zajímavých míst okolo, každé se svou vlastní a originální historií! … Díky za všechen ten čas. Byl jsem s tebou rád.