Den čtvrtý – Kružberk-Jánské Koupele-Podhradí-Vikštejn

          S pocitem, co by se dělo, kdyby se přehrada protrhla, se ráno škrábu z postele. Vždyť přespáváme jen pár set metrů od hráze. Po luxusní snídani v podobě čaje a oslavanské slaniny s paprikovým bokem (asi se tam, Báro, pro ni fakt někdy zastavím) se domlouváme s paní Bělovou, že tam ještě necháme krosny a projdeme si okolí hráze.
 
          Po cestě nahoru míjíme hranoly s modrými čepičkami. Ty slouží k zaměřování přehrady, jestli se nehýbe apod. Myšlenky na stavbu přehrady jsou staré, ale kvůli výstavbě opevnění na ni nezbyly peníze. Pak dostaly přednost Pastviny a Vranov. Začalo se až po válce v letech 1948-1955 (přehrada se skládá ze sedmnácti druhů betonu skrz poválečný šlendrián a mezery v zásobování). Podnětem byly katastrofální záplavy, které v letech 1902-03 způsobily takové škody, že „se Země slezská zadlužila na půl generace“. Původním účelem byla energetika, pak se záměry změnily na zásobárnu vody pro Ostravsko. Jedná se o nejstarší přehradu v povodí Odry, jejíž vodu dnes pije přes milion Moravanů a Slezanů.
 
          Dr. Jan Čermák, který stavbu přehrady řídil, byl velmi charakterní člověk. Přesídlil do vily podnikatele Weisshuhna (o tomto jménu ještě několikrát uslyšíme). Odtud byl dobrý výhled na celou stavbu. Upravil vnitřek vily, která šla po válce z ruky do ruky. Pro sebe si přeložil (a pro nás objevil) dílo Friederiky Viktorie Gessnerové, pravnučky již zmíněného Weisshuhna, které její druhý manžel vymyslel přezdívku Joy. Pod jménem Joy Adamsová pak napsala slavné příběhy lvice Elsy. Ve vile pak zřídil menší muzeum z posbíraných artefaktů (fotografie údolí před stavbou přehrady, věci ze života Adamsové apod.). To vše bohužel lehlo roku 1992 popelem.
 
          Po hrázi, kudy chodíval i hrázný Palyza, se dostáváme na druhý břeh a lesní cestou pod zříceninou hrádku na vyhlídku. Odtud je krásný výhled. Skály pod námi jsou využívané k lezení, dole v jedné ze skal je uměle vyražena prostorná místnost, kde pan Weisshuhn plánoval vytvořit rodinnou hrobku. Zpátky do chatky se chceme dostat po lávce, která je ale v soukromých rukou a podle paní Bělové záleží na náladě majitele, koho pustí. Prší, dalšími variantami jsou brodění nebo dlouhý návrat na hráz, rozhoduju zaútočit frontálně. Jdeme, překonáváme i branku a už vidím, jak na terase penzionu, který dříve býval rybářskou chatou, vykuřuje statný pořízek a nevraživě háže oko na příchozí. Hraju etudu na téma hm, co kdybychom si skočili pro krosny a dali si tu kafe? Po tom, co se dostáváme za roh, už jen rovnou balíme krámy, loučíme se s paní Bělovou a mizíme bez kafe. S rozporuplným pocitem nad charakterem majitele penzionu, který si divným způsobem privatizuje lávku, jež mohla sloužit všem lidem. Ale aby to nezapadlo – paní Bělová, díky moc za azyl, vaši pohostinnost a příjemné prostředí. Pomohlo nám nabít síly do dalších kilometrů!
 
          Dál po cestě se ráz krajiny mění. Už nejdeme loukami a pastvinami, už jsou to pěšinky zaříznuté do svahu nad řekou. V jednom místě překonáváme probořenou lávku. Jde to ztuha, ale jde to. Vlastně jsem si to užil. A to už vcházíme do Davidova mlýnu, který je krásným areálem s pstruží sádkou, funkční a fungující turbínou a velkým lezeckým parkem pro děti. Dáváme si tu oběd, já dělám zápis a užíváme sluníčka. Jen abychom neprošvihli tenhle slunný okamžik a pak po cestě za deště nelitovali.
 
          Procházíme Kružberkem, Honzina si jde fotit kostelík, já zkoumám místní vývěsku. Bude se tu pořádat traktoriáda (drsní kluci na drsných strojích) a preventivní kontroly místního lékaře v srpnu budou ve dnech…. 3.8. (a to je vše). Některá místa rád navštěvuju, ale nevím, jak rád bych tu trvale bydlel…
 
          Přechodem přes jednu z mnoha chatových oblastí se dostáváme do Jánských Koupelí. Urbex jak vyšitý, to je něco pro Honzinu. Rozbořené objekty lázeňského komplexu jsou už jen smutnou vzpomínkou na dávné doby, kdy ještě za první republiky lázně prosperovaly a byly vybaveny na svou dobu nejmodernějšími technologiemi. Úpadek začal s nástupem nacismu (majitelé Razumovští byli potomky ukrajinských kozáků). Během druhé světové se místo přeměnilo na mezinárodní zajatecký tábor. Bylo sem umístěno kolem sedmdesáti generálů, kteří měli k dispozici sluhy a mohli se na určité části volně pohybovat. Po dvou letech se pak Koupele staly výcvikovým táborem pro Hitlerjugend. Dál tu bylo ROH, po roce 1993 byly lázně uzavřeny. Od roku 2003 je vlastnila soukromá firma, chvíli i Tomáš Berdych, který tu plánoval postavit tenisové středisko. Problémem byl nedostatek financí, zamítnutí dotací a také fakt, že jsou budovy památkově chráněny. Budoucnost je nerůžová. Objekty jsou v různé míře poničené, střechy a stropy na mnoha místech propadlé, o to víc udiví krásný zachovalý dřevěný strop v hlavní sále.
 
          Po červené jdeme na vyhlídku, které se prý říkalo Lorelei. Jsou tu dvě maminy s dětmi, kočárky zaparkované o kus dál před zákazem vjezdu. Odtud plynule scházíme na osvěžení do místní hospůdky, u které je postavený i celý tábor. Bavil jsem se na jednom výšlapu s kamarádem z Francie, ten říkal, že potkat něco podobného (kiosky, občerstvení) skoro na každém kroku by ve Francii nebylo možné.
 
          Okolí Zálužného je prošpikováno lomy a šachtami na těžbu břidlice. Těžit se tu prý začalo, když jistý permoník, který pomáhá lidem jednou za sto let, pomohl uhlíři. Vzal ho i s jeho synem k jeskyni a řekl jim, ať z ní vymetou listí. A že si za odměnu můžou ulomit krápník. Na co?, povídá uhlíř, ale jeho syn tak udělal. Když ho doma vytáhl z kapsy, nevěřil vlastním očím – krápník byl ze zlata! Vydali se zpátky hledat jeskyni, ale našli jen tmavě zbarvenou skálu. Když do ní začali bušit, všimli si, že břidlice se dobře odlupuje a dala by se využít. Dnes opuštěné šachty slouží například speleologům k výcviku.
 
          Ze Zálužného volíme kratší variantu po červené a ne po zelené. Chtěl jsem napsat jednodušší, ale to, co je na mapě znázorněno jako pouhá čára, je ve skutečnosti kamzičí stezka. Offline verze map neukáže symbol vykřičníku, který značí hůř schůdné stezky. Bavíme se s Honzinou nejdřív o druhé světové válce, pak se nebavíme vůbec. Veškeré myšlenky a koncentraci směřujeme na to, kam dát nohu. Kdyby teď pršelo, bylo by to regulérně o hubu. Desítky metrů pod námi Moravice, strmé srázy, to by nebylo dobré. A to je značené jako Svatojakubská cesta, tenhle neřád! Ještě že to vyšlo takhle. A taky jsem rád, že nejdu sám.
 
          Už jen dva klky nás dělí od Podhradí. Ještě kousek, kolem kempu a obrovských rour přivádějících vodu do elektrárny. Obcházíme úpravnu vody, obří komplex, který je s Kružberkem spojený sedm kilometrů dlouhým potrubím. V centru obce hledáme něco na občerstvení, musíme dát pauzu před posledním brutálním stoupáním k Vikštejnu, zřícenině, kde dnes budeme přespávat.
 
          Po pivku vyrážíme. A všímáme si, že kousek za námi jde ještě jeden pár s krosnami. Dneska nebudeme sami. Potkáváme se ve tmě nahoře při hledání fleku. Domlouváme se, že uděláme oheň a Roman s Radkou vykládají, jak putovali z Hradce sem a budou pokračovat dál do Oderských vrchů. Půjdou ale po zelené, což jim po dnešním zážitku jen a jen schvalujeme.
 
 
Nášlap od pramene: dnes 22,6 km / celkem 105,6 km.