Den druhý – Velká Štáhle-Břidličná-Valšov-Mezina

          Fotbalový pojem „pralesní liga“ dostává v Malé Štáhli nový význam. Půlka hřiště je zarostlá vysokou trávou, tady by se konaly zajímavé mače. Romča se po noci rozehřívá během po posekané půlce a pořvává na mě: „Trenére, a dneska už mě postavíte?“
 
          Balíme a přemisťujeme se do centra obce. Na houpačce rozvěšuju na uschnutí tarp. Ještě se ujišťuju, že pod ním není žádné houpající se dítě. Skromně snídáme.
 
          Název obce vznikl snad z hornické štoly (Stollen, staroněmecky Stohlen), tedy vodorovná nebo šikmá důlní chodba. Je to logické, krajina je odjakživa spojená s dobýváním a těžbou rud. Na oficiálním webu se dají najít i asociace s kněžskou štólou, s pečivem štólou, se stohem nebo se stájemi (německy Stall). Fungovalo tu bělidlo na přízi, po válce objekt zabralo Lnářské družstvo a později Českomoravský len, humpolecký gigant na zpracování přadného lnu. Mimochodem, tahle firma před více jak deseti lety ukončila provoz poslední tírny v Poličce z důvodu nízkého odbytu, který souvisel s celkovým úpadkem textilního průmyslu u nás. Holt, další historie uzavřena, další kumšt u konce.
 
          Vyrážíme směr Velká Štáhle… Kolem Malé, Velké Štáhle, cesty jsou odporně táhlé, dalo by se říct. Dneska na sběr odpadu prdím. Pod mostem ve Velké Štáhli brouzdáme v řece, jako už poněkolikáté na tomto vandru. S obcí je spojeno jméno šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, známého z knihy Kladivo na čarodějnice. Recepty jedné z údajných čarodějnic se dochovaly i v kronikách… Protože přírodní podmínky nepřály zemědělství, rozvinul se tu průmysl. Továrna na výrobu hřebíků a drátů, výroba krajek nebo závod na výrobu zemědělských strojů. Ty firma Löhnert vyvážela do celého Rakousko-Uherska. Největší slávy dosáhla v roce 1902 vlastním patentem na samovázací lisy na slámu.
 
          Plynule kolem koňských výběhů a rybníka přecházíme do Břidličné, neboli (do roku 1950) Frýdlantu nad Moravicí. Míjíme místní fotbalové hřiště, kde se loni v srpnu po covidové pauze odehrálo utkání místního týmu proti týmu osobností Real Top Praha. Taková společenská událost pro celé město. Máme žízeň, hledáme hospodu. Jedna je poblíž. Dostáváme se k ní zkratkou přes kostelní zahrádku. Zdi, ploty, někde i střešní krytina – to všechno je z břidlice. Zjišťuju, že ne všechno, co jsem z různých zdrojů nastudoval, se dá vložit do těchto zápisků. Je toho tolik, všude se něco stalo, ale články neslouží jen k popisu suchých fakt. Dají se najít i perly a kuriozity. Například že v místním přítoku Moravice z Rýžoviště bylo po průtrži mračen nalezeno dítě v kolíbce. Že tu do jednoho z domů v roce 1926 uhodil kulový blesk, sjel komínem do kuchyně a do kozího chléva, kde z dvaceti koz „každou druhou usmrtil“ (nevím, jak to počítal). A že tři roky na to tu byla nejchladnější zima za 150 let – popraskaly stromy, omítky; ptactvo a jiná zvířena, lidi měli problémy se zásobováním vodou, která byla zmrzlá (kdo by při minus 40 nebyl, že).
 
          U zastávky nakupujeme proviant, doplňujeme vodu a děláme zacházku k jihu na břidličná jezírka. Náladu mi po příchodu k nim bere fakt, že jsou oplocená a slouží jako chovné rybníčky a ke komerčnímu rybolovu. Mám chuť to otočit, ale Romča mě přesvědčuje, že se půjdeme podívat k tomu poslednímu. A moc moc dobře děláme. Nádherný zatopený břidlicový lom, tady si dopřáváme asi tři hodiny pauzu. S námi přichází pán se synem, který se po chvilce vrací z obchůzky a hlásí, že viděl klubko zmijí. Nakonec jsou z toho užovky, ale i ještěrky, které se tu všude sluní na kamenech. Je tu krásně a (pokud zrovna nechytnete hlučné cyklocyklisty) i klid.
 
          Ukázalo se, že místní legenda je pravdivá. Kdysi tu pobývali nezbední permoníci, kteří dělali lidem naschvály. Lidé prosili o pomoc samotného Vládce zdejších lesů. Ten prosby neslyšel, protože měl uši zacpané mechem. Jen jednou v roce sundával chomáčky, aby se dozvěděl, jak lidé smýšlejí, jenže ti v tu dobu vždy spali. Jednou se stalo, že se jistý muž vracel z večerní směny a jal se přemýšlet v tichu lesa o životě. Vládce zachytil jeho myšlenky a zhrozil se, co že to permoníci lidem vyvádějí. Ještě té noci všechny svolal a poručil jim, aby sundali své čepičky a obrátili je naruby. V tu chvíli se proměnili v dobrosrdečné skřítky přinášející lidem pocity štěstí. Začali se živit lidským smutkem a vytahovali jej z lidských duší tak dlouho, až tam zbyla jen radost. Proto se říká, že v blízkosti jezírka můžete otočit své čepice naruby, aby si vás skřítkové všimli a váš smutek pohltili.
 
          Vracíme se zpátky do města (bohužel na mapě nevidím zkratku ve směru toku řeky), v rozpáleném centru aspoň sedneme před cukrárnou na kafe. Místní individua se motají všude okolo, raději dopíjíme a (i skrz vedro) opouštíme město po cestě kolem velkého areálu firmy AL INVEST, největšího tuzemského výrobce obalových materiálů. Loni v červenci tu hořelo, škodu napočítali na dvě stě milionů.
 
          Při nejbližší příležitosti přecházíme na druhý břeh na lesní cestu. Ta se postupně vytrácí, až se brodíme křovím a maliníkem. To nám dlouho nevydrží, vracíme se kousek zpátky a přecházíme po mostě k bunkrochatce. Trošku lekáme rekreující se paní, aby nám nakonec poradila, kudy z té džungle ven. Končíme na cestě a protože v blízkém Valšově mapy ukazují hospodu, míříme po okresce rovnou tam. Jenže přicházíme chvíli po té, co majitelka zavřela a odjela pryč. Zůstaly tu jen pivní kozy ve skle na stolech. Škoda. Během doby, co jsme tu odpočívali a pili aspoň teplé plechy, které jsme koupili po cestě dřív, tu zastavuje docela dost lidí, kteří by se taky rádi osvěžili.
 
          Jsme unavení dnešním šlapáním vesměs po asfaltu, ale sbíráme síly na poslední etapu. Ještě se pána kropícího záhonky ptáme, jestli se dá nabrat pitná voda v pumpě před barákem. Prý nám raději nabere svou. Protože je Romča víc po ruce, vrazí jí hadici, aby mezitím zalívala, já se zatím kochám svou pracující ženou. Krásná dělba.
 
          Cesta je poté docela nezáživná, chtěli jsem si ji zpestřit pohledem na jeden soutok, ale rozházené odpadky nám náladu sebraly. Na břehu pod silnicí jsme dokonce viděli zánovní kolečka, jestli vám chybí, asi jsou pořád k mání… Přicházíme až k místu, kde se řeka Moravice pod mostem mění na přehradu. Všude plno rybářů.
 
          Tady pod Měděným vrchem se kdysi proháněl na rudém koni jezdec v měděném plášti. Prosil pocestné, aby ho zbavili prokletí. Jednou narazil na mlynáře, kterému poradil, aby na vrcholu vytesal jeho podobiznu do kamene a počkal na okamžik, kdy se kamene dotkne měsíční paprsek. Tak se i stalo. V tu chvíli mlynář zašeptal slova „Apage, Caligo“, jak mu jezdec poradil, a kletba byla prolomena. Nad kopcem se objevila měděná zář a jezdce už nikdy nikdo nespatřil.
 
          Šlapeme lesem, absolvujeme i protivné táhlé stoupání a konečně, KONEČNĚ, přicházíme k altánku. Mám radost – je velký, zastřešený, s lavicemi okolo, tady se bude dobře odpočívat. Jenže když zvednu hlavu, vidím nad námi vosí hnízdo. Studujeme na netu, jestli vosy chodí spát, nebo pro ně budeme zajímaví i přes noc (ano, prý chodívají spát). Jenže když začnou zvláštně narážet na zdi altánku a padat na karimatku i na nás, rozhodujeme, že tady dneska prostě ne.
 
          Domlouvám se s Jarkem na přespání u nich. V devět večer nabíráme kurz Mezina a za tmy a doprovodu světlušek přicházíme po posledních 3,5 km k Jarkovi. V lese si ještě stíháme všimnout uměle vytvořených jam na vodu, které jsou navzájem propojeny. Zajímavé, že by lesní management zafungoval a začaly se budovat nádrže na zachytávání vody? U Jarka a Lenky ještě naše horní části těl chvíli klábosí s hostiteli, zatímco spodní části už spí. Divoký dnešek zapíjíme slivovicí a kyselkou z Karlovy studánky, a pak už spokojeně usínáme na provizorní trojpatrové „matraci“ z karimatek a piknikových dek na podlaze pergoly.
 
 
Nášlap od pramene: dnes 27,7 km / celkem 47,5 km.