Den osmý – Kroměříž-Kvasice

          Spaní sice proběhlo na suchu pod střechou, ale ne úplně plynule. Nejspíš jsem dnes sousedil s rodinkou divokých prasat, která pořádala noční koupání. Takové zvuky jsem ještě neslyšel. Ve spacáku jsem byl zabalený tak, že mi lezl jen nos, to ale nebránilo agilnímu komárovi zkoušet se přisát. A k dovršení všeho začal poblíž řvát úplně nelidsky jakýsi pták, takže jsem byl rád, když už nastalo ráno.

          Sbalil jsem věci, při odchodu nazdařbůh poděkoval za azyl (nevpadalo to, že je kromě mě ještě kdokoliv jiný vzhůru) a udělal to, čemu jsem se dlouho bránil. Dal si ponožky do sandálů. Už jsem byl od tábořiště vzdálený, když jsem si uvědomil, že jsem si chtěl vyfotit soutok Moravy a Hané, který se nacházel asi sto padesát metrů od místa přespání. No ale vracet se už nebudu. Po zelené jsem přešel přes říčku Hanou a najednou byl soutok přede mnou. Tak super. Na těchto vandrech/čundrech kolikrát stačí pomyslet a přání se plní…

          U Miňůvského mostu čekám na Milana. Půjde přes víkend se mnou. Z dálky ho vidím jít z vlaku z Postoupek. Klasické bílé kalhoty a slamáček. Nepřehlédnutelný. Hned za mostem jdeme kolem chaty ve tvaru lodní přídě. Borec nás zve na ranní kafe. Tohohle potkat při včerejším trápení, to by pomohlo! S díky odmítáme, máme toho dneska spoustu na zvládnutí a hned takhle po ránu člověk ještě únavu necítí. U elektrárny ve Strži snídám. Zajímavá malá elektrárna. V roce 1923 vybudována a ve své době nejmodernější. Nasadily se sem do plného chodu Kaplanovy turbíny jako v jedné z prvních. Stala se tak vzorem pro pozdější vodní elektrárny v našich zemích.

          V Kroměříži plánuju jít vchodem do zahrady směrema od Maxmiliánova dvora (kde mají mimochodem sbírku koňských kopyt s různými anomáliemi nebo sbírku podkov), ale vchod je zavřený. Musíme obcházet přes centrum. Nějak podezřele často tudy projíždějí veterány. A na náměstí je kompletní výstava starých aut a neméně starých lidí v dobových oblečcích. Paráda!

          Všechno si to samozřejmě musíme projít a zdokumentovat. Pak necháváme batohy v “Íčku”, já v zahrádce restaurace sedám k rannímu kombu a píšu zápis předchozího dne, zatímco Milan si prochází Podzámeckou zahradu. Ještě nikdy tu nebyl a protože jeho Třebíč i Kroměříž jsou v UNESCO, Milan se rád inspiruje a srovnává. Poté, co veterány odjely na, hm, závodní okruh (?), se náměstí vylidňuje a mění se v poklidné místo.

KROMĚŘÍŽ V tomto městě, které měli biskupové po staletí za své letní sídlo, se inspirace hledá snadno. Kdysi jsem tu byl a za tu dobu se Kroměříž rozvinula do krásy. Ne nadarmo byla v roce 1997 vyhlášena nejkrásnějším historickým městem ČR. Vliv bohaté církve je vidět všude. Arcibiskupský zámek, mincovna, Tiziánův obraz (Apollon a Marsyas), mnohými považovaný za nejcennější obraz v ČR. Podzámecká zahrada a Květná zahrada (nejzachovalejší a nejpůvodnější raně barokní zahrada na světě s inspirací ve Versailles). Foucaultovo kyvadlo, které dokazuje otáčení Země kolem své osy a je jedním z pouhých čtyř kyvadel tohoto druhu na světě… Rodné město Maxe Švabinského. Karla Kryla. S městem spjati Miloš Macourek, Václav Talich, Kazma Kazmitch, pro Sigmáky Petr Uličný, Pavel Hapal. Dvacet let tu žil Karel Kachyňa, při studiu se tu mihl František Kožík (jeho životopisné Světlo v temnotách o J.A. Komenském se mi dobře četlo). Známým absolventem zdejší konzervatoře je Felix Slováček. Na hřbitově pochován Ludvík Svoboda, generál a pozdější prezident. Na zdejším zámku točil Mozart svého oscarového Amadea a Miloš Šmídmajer Peklo s princeznou.

          Je toho hodně, jdu to rozchodit do Podzámecké zahrady, abych na Stopaři narýsoval nášlap podél Moravy. Po parku někdo rozházel umělecká díla, která se sem svým zaměřením krásně hodí, panuje tu klid a mír. Starší tetiny se mě česko-zpívavě ptají, kudy se dostat do Květné zahrady. Projedu je očima. Jsou o hůlkách, ta nejakčnější je očividně vede (a očividně špatně, když skončily tady). Radím, kam a kudy jít. Nevypadají nadšeně, ale velení se opět ujímá organizátorka zájezdu. Vždyť je to přece jasné, myslela jsem si to, že je to tím směrem, no alespoň jsme se podívali i sem, jdeme, holky, za mnou…

          Obcházím krásný, rozlehlý park založený roku 1509, který dřív fungoval jako zelinářská a ovocnářská zahrada. Už je otevřený, po červencové bouřce tu museli likvidovat polomy, třeba v Dlouhé aleji, kterou taky procházím. Během okružní chůze míjím Pompejskou kolonádu (kam byly umístěny busty dovezené z Pompejí), Břízový pavilon, Chrámek přátelství. Prodírám se zpátky na náměstí přes svatebčany (jedna svatba tu střídá druhou) a jdeme vyzvednout batohy.

          Dáváme se při tom do řeči s vedoucí místního Infocentra. Verča je člověk na svém místě. Ráda cestuje, ale z řeči je navíc poznat, že má o svou náplň práce opravdu zájem. Když někam jede, navštěvuje i místní “Íčka” pro inspiraci. Ne, že musí, ale že prostě chce. To se mi líbí. To je jeden z těch rozdílů mezi zaměstnáním a povoláním… Děláme společné foto před Infocentrem. Ať se daří, Verčo, někde na cestách ahoj!

          Vycházíme z města s přízviskem “Hanácké Atény” a na sever od nás to vypadá na obloze na bouřku. Dívám se na počasí v mobilu, má následující tři hodiny pršet. Milan to vůbec neřeší. No jasně, on si zase zítra přijede do tepla domova. On nešel Litovelské Pomoraví… Zkoumám možné zastávky po cestě a jedna je zrovna na konci zahrádkářské kolonie, U Sosny. Uklízíme se tam a začíná kapat. Tady trávím čas přesně týden po tom, co jsem se na tenhle vandr vydal. Kolem zrovna jede traktůrek, který veze na vlečce rodinu a brutálně čudí. Scéna jako ze Slavností sněženek. Smějeme se… Pár kapek a může se jít dál. Než jsme dopili, ještě dáváme řeč s mladou holčinou, co nás obsluhuje (teda člověk si tu pro to pivo musí popravdě dojít). Ptám se, jestli z těch mraků bude pršet. Odpovídá, že “řeka to chytne”. Co to znamená? Neví, prý se to tak říká. Je zajímavé, jak běžně lidi pronášejí něco, čemu vlastně ani nerozumí. Jak napsal Karel Čapek, představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

          Dlouhou rovnou pasáž cyklostezky vyplňujeme diskuzí na téma Atlantida, maďarština, byrokracie a Tour de France. Nekape, neprší, předpověď lhala. Je fajn počasí. Uklízíme se ještě na pauzu na začátku Kvasic. K fotbalovému hřišti. Kdosi tu slaví šedesátiny, ale zahrádka je otevřená.

KVASICE jsou prý nejníže položenou obcí v kroměřížském okrese – 191 metrů nad mořem. Kvasice drželi asi sto let až do konce druhé světové války Thun-Hohensteinové (vlastnili i pět paláců v Praze, jeden z nich je dnes sídlem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky). Často sem jezdil na hony František Ferdinand d´Este spřízněný s jejich rodinou. Po válce byli všichni Thun-Hohensteinové zařazeni do odsunu, ti kvasičtí ještě strávili několik let ve sběrném táboře… I tady mají strom roku – ořešák z roku 2017. Strom se i s celým parkem, kde stojí, ocitl při povodních pod vodou, hrozila mu zkáza, ale nakonec se po odborném zásahu zase vzkřísil. Při povodních v roce 2010 tu místní museli odstřelit hráz potůčku Kotojedky, aby se jim vytvořené jezero nerozlilo do obce.

          Začínáme hledat místo na dnešní přespání. Jde to těžko. Obcházíme slepé rameno. Objekt, co se zdál na mapách ok, je oplocený. Jdeme až k jezu. Milan navrhuje místo pod mostem, to se mi zdá dost úlet, vzhledem k tomu, že jsme skoro až u Otrokovic. Ne, někde na nás čeká lepší místo. Vracíme se kousek, protože jsme při průchodu kolem ramene zahlédli chatky. Bohužel, soukromý pozemek, navíc nějaká akce, takže tady nám dneska pšenka ani nic jiného nepokvete. Nechávám Milana hlídat krosny a docházím zpátky podél Moravy ten úsek, který jsem minul kvůli odbočce ke slepému rameni. Aby nikdo nemohl říct, že jsem nešel celý úsek kolem řeky.

          Přecházíme most, dáváme se po cestě kolem několika baráků dál na Bělovskou studánku. Pořád žádný dobrý flek. Až tady to je! Cvičiště pro psy. A u toho pergola! Stačí, bohatě. Jdu domluvit přespání, pán jej ochotný, po pár větách usuzuje na náš ryzí charakter a nemá s tím problém. Inu, mladí, krásní a inteligentní, každý nás musí mít rád… Rozděláváme ležení, jdeme se podívat k vyschlému prameni a studánce pod cvičákem. Voda teče asi jen v případě, že někdo navštíví záchod v přilehlé budově. Majitel se ještě přichází zeptat, jestli nechceme spát uvnitř. To by ale nebyl takový punk. I tak, díky moc za tohle místo, pane Žíla!

          Za plotem bourá malý kluk na kole, dcerka nám opět čte pohádku, ujídám Milanovy zásoby a svět je v pořádku. Ráno musíme odejít dřív, než se sem začnou hrnout psi.

 

<<< den sedmý

den devátý >>>